USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání
obviněného J. R., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 72/2018, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 11/2016, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
1. Obviněný J. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 1 T 11/2016, uznán
vinným, že
poté, co byl v přesně nezjištěné době v březnu 2013 jednatelem společnosti V.,
IČ: XY, D. F., nar. XY v XY, v kanceláři advokátky Mgr. Sofie Pondikasové,
ústně před svědkem K. G., seznámen s tím, že D. F. odvolává generální plnou moc
ze dne 3. 5. 2012, která J. R. zmocňovala k zastupování a jednání jménem
společnosti V., k čemuž bylo přistoupeno, neboť písemné odvolání generální plné
moci odmítl převzít, J. R. dne 20. 4. 2013 v XY, v kanceláři společnosti V.,
IČ:XY, vystupuje jako zmocněnec společnosti V., jménem této společnosti uzavřel
s jednatelem společnosti K.., IČ: XY, Z. K., nar. XY, smlouvu o nájmu vozidla
zn. Audi A8 4H, rz XY, černé metalické barvy, vin XY, v pořizovací hodnotě 1
890 000 Kč, čímž společnost V. zavázal k úhradě měsíčních splátek za nájem
ve výši 36 300 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci do 31.
5. 2019, přičemž si takto získané vozidlo ponechal ve svém držení a užíval je
pro svou osobní potřebu a na nájemném uhradil toliko jednorázově dne 22. 7.
2013 prostřednictvím vkladu na účet společnosti K., provedeného jeho tehdejší
přítelkyní V. J. částku 121 000 Kč, a poté přestal reagovat na písemnou
komunikaci, výzvy k úhradám splátek a následně k vrácení vozidla, čímž
poškozené společnosti K., způsobil škodu a zároveň pro sebe získal neoprávněný
prospěch ve výši 1 890 000 Kč, a dále tak způsobil značnou újmu na právech
společnosti V., jejímž jménem bez zmocnění jednal, zavázal ji k úhradě nájmu,
aniž by o tom věděla, a vystavil ji následnému civilnímu soudnímu sporu a
důsledkům z toho vyplývajícím.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném
souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 67 odst. 1 tr.
zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč
(dvě stě tisíc korun českých) vyměřený jako 200 denních sazeb, přičemž jedna
denní sazba činí 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložil náhradní
trest odnětí svobody v trvání 200 (dvě stě) dnů. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak
poškozenou společnost K. se sídlem XY, IČ: XY, odkázal s jejím nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená společnost K.,
odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2018,
sp. zn. 5 To 72/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom, že
dne 20. 4. 2013 v XY, v kanceláři společnosti V., IČ: XY, vystupuje jako
zmocněnec společnosti V., jménem této společnosti uzavřel s jednatelem
společnosti K., IČ: XY, Z. K., nar. XY, smlouvu o nájmu vozidla zn. Audi A8 4H,
rz XY, černé metalické barvy, vin XY, v pořizovací hodnotě 1 890 000 Kč, čímž
společnost V. zavázal k úhradě měsíčních splátek za nájem ve výši 36 300 Kč
měsíčně se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci do 31. 5. 2019, s
vědomím, že společnost V., splátky nehodlá hradit, a společnosti K., IČ: XY,
tak způsobil škodu ve výši 1 890 000 Kč.
4. Takto úžeji popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval
jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle
§ 209 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále podle § 229 odst. 1
tr. ř. odkázal poškozenou společnost K., se sídlem XY, IČ: XY, s jejím nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle § 256 tr.
ř. zamítl odvolání této poškozené společnosti.
5. Obviněný se ani tímto s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil
a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Navrátila podal proti němu dovolání z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
6. Po úvodní podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci dovolatel
v článcích III. a IV. svého podání poukázal na námitky, které uplatnil již ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jež se týkaly jednak
porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování ze strany soudu prvního
stupně a jednak nesprávného stanovení výše způsobené škody. Vytkl soudu druhého
stupně, že se uvedenými námitkami v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nijak
nezabýval, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a jeho rozhodnutí pak
nemůže obstát. Následně se zaměřil právě na postup soudu prvního stupně, který
poté, co jeho v pořadí první rozsudek ve věci byl zrušen v pořadí prvním
rozhodnutím soudu druhého stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání a
rozhodnutí, přistoupil k doplnění dokazování pouze ohledně udělených
speciálních plných mocí, zrušení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu a
znovu vyslechl svědky O. P. a Z. K. Zdůraznil, že soud prvního stupně žádné
jiné dokazování neprovedl, a vyslovil názor, že takto doplněné dokazování
nemělo vliv na již dříve učiněná skutková zjištění, z nichž tento soud vycházel
při svém prvotním posouzení dané věci, kdy jej obžaloby zprostil. Namítl, že
při nezměněném skutkovém základu a aniž by jakkoliv doplňoval dokazování ve
vztahu k oprávnění obviněného uzavřít za společnost V., podnájemní smlouvu
(soudy chybně označovanou jako nájemní) však nyní ze strany soudu prvního
stupně došlo k zásadnímu odchýlení se od dříve vyslovených právních závěrů,
neboť jej uznal vinným zločinem podvodu v jednočinném souběhu s přečinem
poškození cizích práv. Vyjádřil přesvědčení, že takový postup nalézacího soudu
je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a s ústavně
chráněným principem právní jistoty a současně je zásahem do jeho práva na
spravedlivý proces.
7. Další okruh výhrad obviněného (uvedený v článku V. jeho podání) se
týkal hodnocení důkazů, a to výpovědí svědků D. F., J. R. a V. J. Namítl, že ve
výpovědi svědka D. F., kterou spolu s výpovědí svědka Z. K. soud prvního stupně
posoudil jako stěžejní pro své rozhodnutí ve věci, existují rozpory s tím, že
zásadní skutečnosti v ní uváděné byly vyvráceny výpověďmi druhých dvou svědků.
Označil ji proto za nevěrohodnou, k níž nelze v daném případě přihlížet.
Vzhledem k tomu dovodil, že v posuzované věci neexistuje jednoznačný důkaz,
který by svědčil o tom, že se dopustil trestného činu podvodu, a za takové
situace bylo nezbytné uplatnit zásadu in dubio pro reo a rozhodnout v jeho
prospěch tak, že se obžaloby zprošťuje. Vyjádřil přesvědčení, že pokud tak
odvolací soud neučinil, porušil jeho právo na presumpci neviny podle čl. 40
odst. 2 Listiny.
8. Zbývající námitky dovolatele v článku VI. jeho mimořádného opravného
prostředku pak směřovaly proti stanovení výše škody soudy obou stupňů, kterou
měl údajně svým jednáním způsobit. Namítl, že s ohledem na to, že mezi
společností K. a společností V. byla uzavřena podnájemní smlouva, přičemž
předmětné vozidlo má společnost K. ve sféře své dispozice, není možné, aby
způsobil škodu odpovídající hodnotě vozidla (to by dávalo smysl pouze tehdy,
pokud by tato společnost předmětným vozidlem nedisponovala). Vyslovil proto
názor, že pokud za takového stavu by nějaká škoda byla způsobena, muselo by se
jednat o škodu ve výši odpovídající neuhrazenému nájemnému, jež by však
nepřesáhla částku 500 000 Kč, a tak by nebylo možné, aby byla způsobena značná
škoda, což by vylučovalo naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) r. zákoníku.
9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4.
2018, sp. zn. 5 To 72/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na napadený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř.
doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření předně uvedl, že dovolací námitky obviněného lze rozdělit do dvou
skupin s tím, že jednak se týkají porušení zásady předvídatelnosti soudního
rozhodování a jednak záleží v jeho odlišném způsobu hodnocení provedených
důkazů. Konstatoval přitom, že obviněný účelově přizpůsobuje skutková zjištění
soudu prvního stupně svým potřebám, nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou
stupňů a provedené důkazy hodnotí ve svůj prospěch od nich odlišných způsobem,
z čehož pak dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
11. Státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně po zrušení
svého prvotního rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí
odvolacím soudem provedl, resp. doplnil důkazy v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud odvolací soud první rozsudek nalézacího soudu
zrušil, učinil tak ve prospěch obviněného, neboť shledal existenci určitých
pochybností o průběhu celého skutkového děje. Za situace, kdy sám ve věci
rozhodl, upravil v uvedeném směru popis skutku a jednání obviněného již
nekvalifikoval též jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž toliko jako zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dále upozornil na to, že soud prvního
stupně, vázán názorem odvolacího soudu, podrobně odůvodnil, proč po doplněném
dokazování rozhodl tentokrát odsuzujícím rozsudkem, přičemž v odůvodnění svého
v pořadí druhého rozhodnutí se zabýval mimo jiné důkazy provedenými po
předchozím zrušení rozsudku, ze kterých vyvodil nová skutková zjištění. Nelze
tak přisvědčit námitce obviněného, že nové a opačné rozhodnutí nalézacího soudu
nemá oporu v nově provedených důkazech. Pokud se odvolací soud neztotožnil v
plném rozsahu se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, učinil tak
postupem, kdy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného opět
vinným při zúžené právní kvalifikaci a upraveném popisu skutku, neboť za
prokázaný považoval průběh skutkového děje v omezeném rozsahu a celou původní
právní kvalifikaci jednání obviněného nepovažoval za přiléhavou.
12. Státní zástupce dále shledal, že oba soudy své rozsudky náležitě
odůvodnily, přičemž odvolací soud vysvětlil, proč v určitém rozsahu
neakceptoval rozsudek nalézacího soudu a s určitými změnami nově vynesl opět
odsuzující rozsudek. Rovněž tak z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, proč
soud po doplněném dokazování dospěl k závěru o vině obviněného. Bez ohledu na
uvedené skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že porušení práva na spravedlivý
proces nelze dovozovat jen z toho, že z verzí skutkového děje předložených
jednak obhajobou a jednak obžalobou se soudy přiklonily k verzi uvedené v
obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než
obhajoba, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nadto rovněž doplnil,
že tvrzení obviněného, že vozidlo má v dispozici poškozená společnost K., a
tudíž nemohl způsobit škodu odpovídající hodnotě vozidla, je liché, neboť
vozidlo se dostalo do držení poškozeného až poté, co muselo být pomocí
vyhledávací služby nalezeno a zajištěno u dagestánského státního příslušníka B.
L., kterému obviněný vozidlo bez vědomí poškozené společnosti půjčil.
13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce v závěru svého
vyjádření shrnul, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů,
než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a částečně z důvodů, které
sice lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, ovšem tyto námitky jsou zjevně
neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud takové dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném
zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 2.
2019). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.
1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto ohledu převážná část námitek, které obviněný s poukazem na
uvedený dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát. Šlo především o
jeho výhrady ke způsobu hodnocení výpovědí svědků D. F. a Z. K., ohledně nichž
namítl, že k nim v dané věci nelze přihlížet, neboť pro své rozpory s výpověďmi
svědků J. R. a V. J. je třeba považovat je za nevěrohodné, a následně pak
dovodil, že tak neexistuje jednoznačný důkaz, který by svědčil o jeho vině
trestným činem podvodu, a domáhal se uplatnění zásady in dubio pro reo, a tedy
rozhodnutí ve svůj prospěch tak, že měl být obžaloby zproštěn. Takové námitky
směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým
zjištěním, jež soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily, s
tím, že obviněný současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a
předložil vlastní verzi skutkového děje.
19. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily
zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada
směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových
zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení
skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2
odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek
skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS
554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění
má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu,
sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I.
ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4.
3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v
dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že
dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu
přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními
závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého
rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů
učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 10 až 12
jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry, pokud šlo o podvodné
jednání obviněného, se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého
rozhodnutí. Současně dostatečně vysvětlil, proč však upravil popis daného
skutku, kdy tento považoval za prokázaný v omezeném rozsahu, a tudíž jej
vymezil úžeji, a z jakého důvodu neakceptoval rozhodnutí soudu prvního stupně
ve vztahu k právní kvalifikaci předmětného skutku též jako přečinu poškození
cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v
tomto směru změnil výrok o vině rozsudku nalézacího soudu v souladu se zásadou
in dubio pro reo (srov. stranu 4 jeho rozsudku). Byť tak odvolací soud učinil
poměrně stručně, Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu odvolacího soudu,
stejně jako soudu nalézacího, mohl vytknout.
22. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu obdobně nebylo možné přiznat
relevanci ani těm námitkám obviněného, které se týkaly postupu odvolacího
soudu, jestliže tomuto vytkl, že se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí
nezabýval jeho odvolacími výhradami k porušení zásady předvídatelnosti soudního
rozhodování soudem prvního stupně a k nesprávnému stanovení výše škody tímto
soudem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání jen proti
důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
24. Stejný charakter pak měla i jeho výhrada, že soud prvního stupně
porušil jeho právo na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady
předvídatelnosti soudního rozhodování. Uvedenou vadu přitom spatřoval v tom, že
nalézací soud při nezměněném skutkovém základu a aniž by jakkoliv doplňoval
dokazování ve vztahu k oprávnění obviněného uzavřít za společnost V. podnájemní
smlouvu (soudy chybně označovanou jako nájemní) se zásadně odchýlil od dříve
vyslovených právních závěrů, kdy jej svým prvotním rozhodnutím obžaloby
zprostil, a svým v pořadí druhým rozhodnutím jej uznal vinným zločinem podvodu
v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv. Takové námitky nejenže
obsahově nenaplňují obviněným tvrzený dovolací důvod, ale jsou i
neopodstatněné, neboť v dané věci byla jak obžaloba na obviněného podána pro
skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tak již trestní stíhání
obviněného bylo zahájeno pro jednání takto právně posouzené.
25. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance
relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada ke stanovení výše škody, kdy
vyslovil názor, že za stavu, kdy poškozená společnost K., má předmětné vozidlo
ve své dispozici, není možné, aby způsobil škodu odpovídající hodnotě vozidla,
nýbrž by se v případě, že nějaká škoda byla způsobena, muselo jednat o škodu ve
výši odpovídající neuhrazenému nájemnému, jež by však nepřesáhla částku 500 000
Kč, a tak by nebylo možné, aby byla způsobena značná škoda, což by vylučovalo
naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) r. zákoníku.
26. Nejvyšší soud však současně takovou námitku neshledal opodstatněnou.
V tomto směru považuje za potřebné (obdobně, jak to učinil státní zástupce ve
svém vyjádření) poukázat na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný
i přes výzvy jednatele poškozené společnosti K., Z. K. a následně vymáhající
společnosti John Lock a. s., aby předmětné vozidlo vydal, tak neučinil, zatajil
skutečnost, že s tímto nedisponuje a že je pronajal třetí osobě, a to B. L., u
něhož bylo vyhledáno až pomocí systému Sherlog, bylo mu odebráno a vráceno
poškozené společnosti, resp. jejímu jednateli. Z uvedeného je zřejmé, že
vozidlo se dostalo zpět do dispozice poškozené společnosti bez jakéhokoli
přičinění či součinnosti obviněného. Je nepochybné, že obviněný svým podvodným
jednáním (s vědomím toho, že společnost V., nemá zájem na pořízení předmětného
vozidla, nehodlá hradit příslušné splátky a rovněž toho, že jeho další působení
v této společnosti není žádoucí či je dokonce vyloučené, uzavřel za tuto
společnost se společností K., smlouvu o nájmu daného vozidla s cílem získat je
pro svou osobní potřebu, čímž společnost V., zavázal k úhradě pravidelných
měsíčních splátek) způsobil společnosti K., škodu odpovídající výši hodnoty
předmětného vozidla, tj. značnou škodu.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu