U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
dubna 2011 o dovoláních obviněných T. T. N., a J. Š., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 To 79/2010, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci pod sp. zn. 29 T 5/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. T. N. a J. Š. o
d m í t a j í .
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2010, sp.
zn. 29 T 5/2009, uznal obviněné T. T. N. a J. Š. (dále převážně jen „obvinění“,
příp. „dovolatelé“) spolu s dalším obviněným H. D. L., vinnými, že
„1. obžalovaní T. T. N. a H. D. L. společně
v době od 18. 3. do 25. 6. 2008 ve V. L., dříve okres Š., na K., v hale bývalé
stolárny společnosti Desná, a.s., se sídlem ve V. L., která, nezjištěnými
osobami, za využití velkého množství technického zařízení v celkové hodnotě
nejméně 1.065.344,- Kč byla vybavena na pěstírnu, ačkoli věděli, proč to v
konkrétním případě dělají, neboť věděli, o jaké rostliny se jedná, věděli, jak
se využívají, resp. zneužívají, a věděli také, že jde o druh látky v České
republice zakázané, se minimálně pravidelným zaléváním a hnojením spolupodíleli
na hydroponickém pěstování konopí setého, a to za umělého osvětlení, zvýšené
teploty a dalších uměle vytvořených podmínek, přičemž takto se starali nejméně
o 2.439 rostlin v různých stádiích růstu, které obsahovaly účinnou látku
delta-9-tetrahydrocannabionol, ze kterých, v případě jejich sklizení a
neoprávněného zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), mohlo
být získáno množství hmoty vylučující možnost užití jen pro vlastní potřebu,
neboť by objektivně bylo využitelné pro celou řadu osob, přičemž v případě
prodeje toxikologicky využitelné hmoty, která v konkrétním případě dosahovala
váhy nejméně 37.010 gramů, bylo možno získat finanční částku ve výši nejméně
1.850.500,- Kč a následně, po odečtení nákladů, čistý zisk ve výši nejméně
785.156,- Kč,
přitom konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 - omamné látky
zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách podle zákona
č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabionol je uveden v příloze č. 5
psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních
látkách podle zákona č. 167/1998 Sb., přičemž tyto látky jsou návykovými
látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, nebo jeho
ovládací nebo rozpoznávací schopnosti, nebo sociální chování;
sklizeň rostlin, jejich neoprávněné zpracování a následný prodej toxikologicko
využitelné hmoty nebyl v konkrétním případě realizován jen proto, že dne 25. 6.
2008 byl proveden policejní zákrok, při kterém oba byli zadrženi,
2. obžalovaný J. Š. sám
dne 18. 3. 2008 ve V. L., dříve okres Š., se společností Desná, a.s., se sídlem
ve V. L., uzavřel smlouvu, na základě které si pronajal halu bývalé stolárny
této společnosti na ulici K., kterou pak nezjištěné osoby, za využití velkého
množství technického zařízení v celkové hodnotě nejméně 1.065.344,- Kč,
vybavily na pěstírnu, ve které pak, v době do 25. 6. 2008, hydroponicky, za
umělého osvětlení, zvýšené teploty a dalších uměle vytvořených podmínek bylo
pěstováno nejméně 2.439 rostlin konopí setého obsahujícího účinnou látku
delta-9-tetrahydrocannabionol, na čemž, minimálně pravidelným zaléváním a
hnojením, se spolupodíleli také T. T. N. a H. D. L., přičemž v případě sklizení
těchto rostlin a jejich neoprávněného zpracování do stavu způsobilého ke
spotřebě (marihuana), mohlo být získáno množství hmoty vylučující možnost užití
jen pro vlastní potřebu, neboť by objektivně bylo využitelné pro celou řadu
osob, přičemž v případě prodeje toxikologicky využitelné hmoty, která v
konkrétním případě dosahovala váhy nejméně 37.010 gramů, bylo možno získat
finanční částku ve výši nejméně 1.850.500,- Kč a následně, po odečtení nákladů,
čistý zisk ve výši nejméně 785.156,- Kč;
přitom konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 - omamné látky
zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách podle zákona
č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabionol je uveden v příloze č. 5
psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních
látkách podle zákona č. 167/1998 Sb., přičemž tyto látky jsou návykovými
látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, nebo jeho
ovládací nebo rozpoznávací schopnosti, nebo sociální chování.
sklizeň rostlin, jejich neoprávněné zpracování a následný prodej toxikologicky
využitelné hmoty nebyl v konkrétním případě realizován jen proto, že dne 25. 6.
2008 byl proveden policejní zákrok, při kterém pěstírna byla zajištěna a došlo
zde k zadržení podezřelých;
smlouvu o nájmu uzavřel, ačkoli věděl, že zde bude pěstováno konopí seté za
účelem jeho neoprávněného zpracování a následného prodeje a věděl, že jde o
druh látky v České republice zakázané“.
Takto zjištěná jednání všech tří obviněných soud právně kvalifikoval jako
přípravu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 7 odst. 1 k § 187 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a
uložil každému z obviněných podle § 187 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v
trvání osmi roků, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl podle § 73
odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání věcí specifikovaných na stranách 5 - 6
předmětného rozsudku a podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. zák. o zabrání usušené
hmoty o váze minimálně 37.010 g, pocházející z 1352 kusů sazenic a 1087
vzrostlých rostlin konopí setého, které byly zajištěny v areálu bývalé stolárny
firmy Desná, a. s., se sídlem ve V. L. dne 26. 6. 2008.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, která Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 To 79/2010, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Obvinění T. T. N. a J. Š. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu
nesouhlasili a prostřednictvím svých obhájců proti němu podali dovolání.
Obviněný T. T. N. tak učinil prostřednictvím dvou obhájkyň, a to JUDr. Julie
Xinopulosové a JUDr. Marie Nedvědové, a obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce
Mgr. Pavla Pospíšila.
Obviněný T. T. N. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání zpracovaném JUDr. Julií Xinopulosovou namítl, že se soudům nepodařilo
zcela jednoznačně prokázat, že by se dopustil žalovaného jednání, zejména že
nebyla prokázána subjektivní stránka předmětného deliktu. Přetrvávající
pochybnosti měl soud řešit v souladu se zásadou in dubio pro reo. Své další
výhrady směřoval proti tomu, že samotné pěstování konopí není výrobou omamné
nebo psychotropní látky, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení byl
neprofesionální, nebyl dostatečně monitorován pohyb podezřelých osob před
zahájením trestního stíhání ani nebyly nasazeny prostředky operativně pátrací
techniky. Na základě těchto tvrzení dovodil, že v jeho případě došlo k porušení
základního práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že jeho obhajoba nebyla
nijak vyvrácena, měl být obžaloby zproštěn.
V podání učiněném prostřednictvím JUDr. Marie Nedvědové obviněný uvedl, že
nevěděl, že jde o konopí seté, jelikož není odborníkem přes rostliny a drogy, a
proto nemohly být naplněny všechny znakové podstaty (dovolatel měl zřejmě na
mysli „znaky skutkové podstaty“) uvedeného trestného činu. Za nesprávný a
nedostačující označil též odkaz na prospěch, k němuž mělo pěstování vést, a v
tomto kontextu poukázal na fakt, že sám byl nejnižším článkem pyramidy, takže
se na tomto zisku nemohl podílet. Určením správné výše pravděpodobného zisku
se soudy prakticky nezabývaly. Dále vytknul soudům, že vycházely z procesně
nepoužitelných důkazů, jež byly získány v rozporu se zákonem. V návaznosti na
to zpochybnil legitimnost provedení prohlídky nebytových prostor s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jímž bylo zrušeno
ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř., které umožňovalo provedení prohlídky
nebytových prostor pouze na základě příkazu státního zástupce. Namítal také
porušení konkrétně vyjmenovaných ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a zákona
č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
ř.“), konkrétně § 13 odst. 1 a § 15 odst. 1 trestního zákoníku a § 2 odst. 5, 6
tr. ř., § 83a odst. 1 a § 89 odst. 3 tr. ř. Znovu zopakoval, že na jeho straně
nebylo dáno zavinění trestného činu, jímž byl uznán vinným.
V závěru dovolání tento obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
10. 5. 2010, č.j. 29 T 5/2009-1263, ve spojení s usnesením Vrchního osudu v
Olomouci ze dne 20. 9. 2010, č.j. 2 To 79/2010-1467, a poté aby uložil soudu
prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně
aby jej sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby. Současně vyslovil
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný J. Š. opřel své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e),
g), h), k) a l) tr. ř.
V úvodu svého podání namítl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není
uvedena subjektivní stránka trestného činu, navíc v něm popsané pěstování
určitých rostlin není možné považovat za výrobu omamné nebo psychotropní látky,
když konopí seté je již samo o sobě omamnou látkou a nemůže být tedy předmětem
určeným k výrobě takové látky ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Tdo 52/2008. Podle dovolatele usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá
podstatné náležitosti, přičemž došlo nejen tímto usnesením, ale i následným
postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, jakož i trestního řádu. Navíc tímto usnesením byl
obviněn z trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., avšak
obžalován a odsouzen byl toliko za přípravu k němu. Nebyla tak zachována
totožnost skutku. V tomto postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V další části dovolání se obviněný vyjádřil k otázce aplikace dřívějšího
trestního zákona a bez podrobnější argumentace dospěl k závěru, že měl být
použit trestní zákoník účinný v době rozhodování soudů v předmětné trestní
věci. Výhrady vznesl také ke způsobu stanovení možného zisku, když soudům
vytýkal, že nezohlednily všechny reálné náklady (např. instalace, nájmy,
elektřinu a jiné). Namítl rovněž nepřípustné ovlivňování rozhodování soudu
prvního stupně soudem odvolacím. V této souvislosti vyslovil domněnku, že tak
došlo k nesprávné právní kvalifikaci činu a nesprávnému vyměření trestu. Za
selhání soudů označil, že ignorovaly ustanovení § 285 trestního zákoníku,
event. § 40 odst. 1, 2 tr. zák., v čemž rovněž spatřuje důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel spatřoval v
chybějících odkazech na ustanovení trestního zákoníku. Doslova uvedl, že v obou
výrocích o vině i o trestu chybí jakýkoli odkaz na zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, a výroky soudů „nesprávně odkazují pouze na již neplatný zák.
č. 140/1961 Sb.“, přičemž „výroky se spojením obou by mohly připadat v úvahu
jako legitimní, samotné použití neplatného zákona ve výroku je nelegitimní a
vágní odkazy v odůvodnění neúčinné“.
Dále dovolatel tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem, čímž byl naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V návaznosti na to zmínil řadu procesních
vad, jimiž bylo trestní řízení v této věci zatíženo, včetně porušení práva
obviněného na obhajobu. Formuloval rovněž námitku, že zákon č. 167/1998 Sb.
nebyl oznámen Evropské komisi, jak bylo uloženo směrnicí Evropského parlamentu
a Rady 98/34/ES z 22. 6. 1998, a proto nemůže být souzen pro trestný čin
týkající se konopí a pryskyřice z konopí, jež jsou uvedeny v příloze č. 3 k
zák. č. 167/1998 Sb. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud podal podle čl.
267 Smlouvy o fungování EU žádost o předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.
V závěru dovolání obviněný vyslovil názor, že rozhodnutí obou soudů dosud
činných ve věci trpí pochybeními, která by měla vést ke zprošťujícímu
rozhodnutí ve smyslu zásady in dubio pro reo. Proto navrhl, aby dovolací soud
podle § 265k tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 265m tr. ř. zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci a zprostil jej obžaloby.
K dovoláním obviněných se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že podaná dovolání se shodují v argumentu, že na straně
obviněných nebyla dána subjektivní stránka, a to ve variantních tvrzeních, že
obviněným nebylo vůbec známo, co se v pronajaté hale odehrává (J. Š.),
respektive jaká je povaha rostlin, jež se zde pěstují (T. T. N.). S těmito
argumenty, jež obvinění uplatňují po celou dobu trestního řízení, se dostatečně
přesvědčivě vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud, a proto je nadbytečné
jejich závěry opakovat. Státní zástupce pouze doplnil, že všem třem stíhaným
aktérům muselo být zřejmé, že se činnost uvnitř haly odehrává za značného
utajení, a pokud jde o tvrzení obviněného J. Š., že tam měl být provozován
sklad či výroba textilu, potom nelze přejít skutečnost, že do haly nebylo žádné
zboží ani výrobní zařízení (kromě elektroinstalačního materiálu, hnojiv apod.)
přiváženo ani odtud odváženo. Tvrzení tohoto obviněného navíc neodpovídá
skutečnosti, že se tak dělo po dobu přesahující tři měsíce, během které se
zdržoval ve V. L., ačkoli jinak má sociální zázemí v okrese Sokolov, tj. na
opačném konci České republiky. Z provedených důkazů státní zástupce usoudil, že
tento obviněný působil jako prostředník mezi vietnamskými pěstiteli marihuany a
místními občany či organizacemi za účelem zajištění ubytování a prostor pro
nezákonné pěstování konopí. Jiný důvod své přítomnosti sám obviněný neuvedl a
nevyplynul ani z dokazování; nemohl tudíž být neinformován o podstatě činnosti,
která se v najaté hale odehrávala. Státní zástupce dále uvedl, že o
skutečnosti, že se jednalo o činnost nelegální, svědčilo již samo utajení,
zamezení přístupu třetích osob výměnou zámků apod., takže ani u vietnamských
pachatelů, jimž je konopí nepochybně známo (v této souvislosti státní zástupce
poznamenal, že tato rostlina z jihovýchodní Asie pochází), a proto nemůže být
pochybností o subjektivní stránce jejich jednání.
K námitkám obou dovolatelů, pokud jde o údajné procesní vady řízení (ať již
formulaci usnesení o zahájení trestního stíhání, zákonnost provedení prohlídky
pronajaté haly nebo další), státní zástupce zdůraznil, že tyto již odezněly v
rámci jejich dosavadní obhajoby a bylo na ně náležitě odpovězeno v obou
soudních rozhodnutích. Poukaz obviněného T. T. N., že byl nejnižším článkem
pyramidy, takže by se na hypotetickém zisku prakticky nemohl podílet, označil
za irelevantní, neboť tento obviněný byl odsouzen za přípravu trestného
jednání, v němž je nutno zohlednit hrozící následek (včetně zisku pachatelů).
Pokud by došlo k dokonání deliktu, podílel by se na následku jako
spolupachatel, opět bez ohledu na míru, v níž by se na něho dostalo při dělení
výtěžku trestné činnosti. Nepravdivým shledal taktéž tvrzení dovolatelů, že se
soudy nezabývaly určením správné výše pravděpodobného zisku, protože této
otázce, významné z hlediska právního posouzení, soudy věnovaly zcela přiměřenou
pozornost.
Jestliže obviněný T. T. N. zpochybnil legitimnost provedení prohlídky
nebytových prostor s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn.
Pl. ÚS 3/09, jde podle státního zástupce o námitku lichou, protože k tomuto
procesnímu úkonu došlo před vyhlášením citovaného rozhodnutí Ústavního soudu,
zcela v souladu s tehdy účinným procesním právem, přičemž uvedené rozhodnutí
nemá a nemůže mít retroaktivní účinky. Rovněž další namítaná porušení konkrétně
vyjmenovaných ustanovení trestního zákoníku státní zástupce shledal zbytečnými,
neboť uvedená právní norma nebyla v celém trestním řízení vůbec aplikována.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní
zástupce uvedl, že obviněný J. Š. nezmínil žádné reálné námitky, jimiž by jej
mohl obsahově naplnit. Jeho úvahy o vadě spočívající v tom, že nebyla zachována
totožnost skutku, jsou zcela nedůvodné, neboť tento právní problém nemá nic
společného s právní kvalifikací skutku, pro který je trestní řízení vedeno, a
navíc jde pojmově o námitku skutkovou, kterou dovolatel nemůže validně uplatnit
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani z žádného jiného
zákonného důvodu dovolání.
Podobně pojetí první alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak je uvedeno
v dovolání obviněného J. Š., stojí – podle názoru státního zástupce – zcela
mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, neboť ten se vztahuje pouze na případy,
kdy nesprávným postupem soudu druhého stupně byl obviněný zkrácen v právu na
věcné přezkoumání odvolání či na jeho projednání ve veřejném zasedání, ne však
na jakékoli (v tomto případě navíc pouze tvrzené, nikoli však reálné) procesní
vady trestního řízení. Obviněný v tomto ohledu také neuvedl žádné konkrétní
procesní podmínky stanovené zákonem, jež by bránily odvolacímu soudu vydat
rozhodnutí podle § 265 tr. ř.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný J. Š. argumentoval zcela proti
smyslu výkladu zákona v té pasáži dovolání, v níž vytýkal soudům aplikaci
trestního zákona namísto trestního zákoníku. Jeho úvahy v tomto bodě postrádají
kontakt s běžným výkladem práva, pokud jde o určení, které normy má být užito k
posouzení skutku, a jeho tvrzení, že trestního zákona nemůže být užito, protože
v době rozhodování soudu již neplatil, je v rozporu jak s ustanovením § 16
odst. 1 tr. zák., tak se zněním § 2 odst. 1 trestního zákoníku. Za naprosto
mylnou označil taktéž úvahu o tom, že v souladu s právem by byly „výroky se
spojením obou“ těchto norem, přičemž „samotné použití neplatného zákona ve
výroku je nelegitimní“, neboť teorie práva totiž vylučuje současné užití
derogované a derogační právní normy, které upravují tutéž právní problematiku.
Jinými slovy řečeno státní zástupce zdůraznil, že současná aplikace trestního
zákona i trestního zákoníku v jednom výroku je principiálně vyloučena.
Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením dovolatele J. Š., že soudy
ignorovaly ustanovení § 285 trestního zákoníku. Tento svůj postoj odůvodnil
tím, že k právnímu vyjádření trestného jednání obviněného byl užit trestní
zákon, takže aplikace § 285 trestního zákoníku byla vyloučena, přičemž jednání
obviněného by ani při aplikaci trestního zákoníku naprosto nebylo možno
podřadit pod citované ustanovení, a to pro očividnou absenci znaku „pro vlastní
potřebu“.
Pokud obviněný dále namítal, že při stanovení míry očekávaného zisku nebyly
zohledněny všechny náklady jako např. instalace, nájmy, elektřina a jiné,
státní zástupce připomenul, že nájem haly nebyl zaplacen, hodnota instalace
byla od předpokládaného zisku odečtena a odběr elektřiny se odehrával načerno,
tj. bez placení, tudíž obvinění měli být v této souvislosti trestně stíhání
také za krádež elektrické energie v hodnotě přes půl milionu Kč [což by
odpovídalo trestnému činu podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. Za
zavádějící označil také odkaz obviněného J. Š. na normu Evropského
společenství, která se týká dostupnosti technických informací o výrobě zboží,
které se pohybuje v rámci celoevropského trhu, nikoli ilegálního pěstování
marihuany.
Státní zástupce opětovně zmínil, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů
dovolání víceméně doslovně zopakovali argumentaci známou z jejich dosavadní
obhajoby i z jejich odvolání. K tomu uvedl, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum
napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o
existenci dovolacího důvodu. Řízení o dovolání naprosto nenabízí nějakou
možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení
před obecnými soudy. Námitkami vyjádřenými v dovoláních obou obviněných se
náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry
jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jestliže tedy
přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost
ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již
v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakují jen proto, že nejsou
spokojeni s výsledkem řízení o odvolání.
Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě podaná dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby toto své
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě podaná
dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Oba obvinění podali dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a obviněný J. Š. navíc z důvodů zakotvených pod písm. e), h), k) a l) tohoto
zákonného ustanovení. Vzhledem k tomu, že některé z těchto důvodů uplatnili
zcela, příp. jen zčásti irelevantně, jiné naopak relevantně, považuje Nejvyšší
soud za vhodné (to i z důvodu přehlednosti) vyjádřit se postupně ke všem těmto
důvodům u toho kterého obviněného.
Jelikož oba dovolatelé byli shodně uznáni vinnými přípravou k trestnému činu
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7
odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., je zapotřebí nejprve
uvést jak zákonný text trestného činu samotného, tak zákonnou definici přípravy
k němu.
Jmenovaného trestného činu podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí,
kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá
nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní
látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo
jed, získá-li takovým činem značný prospěch.
Za značný prospěch je třeba (za analogického použití § 89 odst. 11 tr. zák.)
pokládat částku ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Zákonná definice přípravy trestného činu byla obsažena v § 7 tr. zák. Jednání
pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného
trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k
jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému
činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou
k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je
znakem skutkové podstaty zvlášť závažného trestného činu (podle § 41 odst. 2
tr. zák. takovými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty
úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní
hranicí trestní sazby nejméně osm let). Příprava k trestnému činu je trestná
podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže
trestní zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. Příprava trestného činu
je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které
tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o který se jedná [srov. § 4
písm. a), b) tr. zák.].
Z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se
podává, že obvinění „se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které
záleželo v opatřování prostředků k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní
látky, v úmyslu získat takovým činem značný prospěch, přičemž k pokusu ani k
dokonání trestného činu nedošlo“.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný T. T. N. své dovolání vymezil dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž
dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které tento obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu
nemohla obstát. Jednalo se totiž převážně o výhrady buď proti způsobu jednání
orgánů přípravného řízení (konkrétně vůči neprofesionálnímu postupu policejních
orgánů), nebo proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně (námitky ve
vztahu k aplikaci § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 odst. 3 tr. ř.).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a
nezprostil jej obžaloby, když neměl dostatek důkazů svědčících jednoznačně o
jeho vině, nýbrž vycházel toliko z obecných platných předpokladů, které neměly
oporu v provedeném dokazování. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do
skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Ve vztahu k námitce obviněného, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, došlo ke zrušení § 83a odst. 1 části věty první za
čárkou a věty druhé tr. ř., že bylo možno příkaz k prohlídce jiných prostor a
pozemků vydat policejním orgánem za předchozího souhlasu státního zástupce,
považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost doplnit (ve shodě s vyjádřením
státního zástupce k dovolání obviněného), že navazujícím stanoviskem pléna
Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, je nutné nahlížet
na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) tak, že
se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce
zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine
zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro
futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných
prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce
zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. ř. státní
zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto
případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných
prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních
práv a svobod.
S ohledem na to, že v nyní posuzovaném případě byly předmětné prohlídky
nebytových a jiných prostor realizovány již v roce 2008 na základě příkazu
státního zástupce (srov. č. l. 14, 26 spisu), lze uzavřít, že uvedené námitce
obviněného nelze přiznat opodstatnění, neboť orgány činné v trestním řízení
postupovaly v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou přípravného
řízení (konkrétně v souladu s ustanovením § 83a tr. ř.).
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný
T. T. N. ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l
písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní,
jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení
provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž
byl uznán vinným. A protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §
265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost
Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. například usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III.
ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady tohoto obviněného měly být považovány za
zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu,
pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
Lze proto uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky jmenovaného dovolatele
stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho
dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný T. T. N.
uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení
svého jednání z hlediska subjektivní stránky, resp. jakéhokoli úmyslu ve vztahu
k protiprávnímu jednání kladenému mu za vinu.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění obou soudů nižších instancí, obviněný J.
Š. si od společnosti Desná, a. s., pronajal halu ve V. L., jež byla následně
využívána jako pěstírna rostlin konopí setého obsahujícího
delta-9-tetrahydrocannabinol. Jednalo se přitom o značný počet rostlin (nejméně
2439 rostlin) v různých etapách jejich vývoje. Do prostor tohoto objektu bylo
za tímto účelem nainstalováno všechno vybavení potřebné k vytvoření optimálních
podmínek pro zdárný a rychlý vývoj rostlin. Uvedený rozsah vybavení, jakož i
velké množství pěstovaných rostlin svědčí o tom, že celá realizace plánu
pěstování konopí vyžadovala také přiměřený počet osob, které se trvale na
jejich pěstění a následném sušení budou podílet. Na pěstování a ošetřování
těchto rostlin se podíleli (kromě dalších nezjištěných osob a obviněného J. Š.)
minimálně spoluobvinění H. D. L. a T. T. N., kteří byli dne 25. 6. 2008 v 19.30
hodin zadrženi Policií ČR (stalo se tak právě v pronajatém objektu). Obviněný
J. Š. současně za účelem zajištění ubytování pro sebe a další osoby
obstarávající chod pěstírny pronajal od manželů R. a L. K. chatu, v níž byl při
domovní prohlídce mimo jiné nalezen také podrobný pěstební návod (s vysokou
mírou pravděpodobnosti se jednalo o návod na pěstování konopí setého, srov. č.
l. 318 spisu). V pronajatém objektu přitom nebyla provozována žádná jiná
činnost, která by vysvětlovala zatemnění oken, permanentní elektrický osvit
vnitřních prostor haly či velké množství vody vytékající z pod jejích vrat.
Nelze přehlédnout ani skutečnost, že konopí seté bylo obviněnými pěstováno
téměř profesionálním způsobem, což vyžadovalo značné vstupní investice v podobě
nákladů vynaložených na potřebné vybavení. Lze si jen těžko představit, že by
obvinění všechny tyto finančně náročné kroky absolvovali, aniž by očekávali
jejich návratnost v podobě zisku z prodeje těchto rostlin, příp. produktů z
nich vyrobených (množství rostlin apriori vylučuje úvahy o tom, že by mohlo jít
o pěstování rostlin výlučně pro vlastní potřebu).
Lze proto souhlasit s úvahami obou soudů, že pokud rostliny prospívaly tak, jak
bylo zjištěno, nebylo možné, aby ti, kteří v tomto objektu byli zajištěni,
nevykonávali úkony spojené s péčí o ně, a současně nebylo možné, aby některý z
přítomných o této činnosti nevěděl nebo se do ní alespoň zčásti nezapojoval,
přičemž již z vysokého stupně utajení pěstebního procesu muselo být všem
zúčastněným zřejmé, že se jedná o nelegální činnost. Pouze pro ilustraci lze
dodat, že všichni tři obvinění mají svá trvalá bydliště v západních Čechách (H.
D. L. a T. T. N. v Ch. a J. Š. v S.), tedy na zcela opačném konci České
republiky, nežli se nachází místo činu (V. L. na severní M.). Soudy obou
instancí proto po subjektivní stránce správně dovodily, že obviněný T. T. N. se
dopustil přípravy stíhaného trestného činu v jeho základní skutkové podstatě v
úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. a v jeho kvalifikované skutkové
podstatě v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. (srov. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně na str. 27 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu
str. 16).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr.
ř.) shledal, že dovolání obviněného T. T. N. je jako celek zjevně
neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Druhý z dovolatelů – obviněný J. Š. – své dovolání vymezil dovolacími důvody
zakotvenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h), k) a l) tr. ř.
Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve poslední z nich, který je
procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v obou
jeho alternativách (ač výslovně citoval pouze první z nich).
Jelikož první alternativa uvedeného dovolacího důvodu se vztahuje pouze na
případy, kdy nesprávným postupem soudu druhého stupně byl obviněný zkrácen v
právu na věcné přezkoumání odvolání či na jeho projednání ve veřejném zasedání,
nikoli na jakékoli procesní vady trestního řízení, a obviněný v tomto ohledu
neuvedl žádné konkrétní procesní podmínky stanovené zákonem, jež by bránily
odvolacímu soudu vydat rozhodnutí podle § 265 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl tuto
alternativu považovat za relevantně uplatněnou. Současně však musel zkoumat,
zda obviněný dalšími uplatněnými výhradami naplnil citovaný dovolací důvod
alespoň v jeho druhé alternativě. Tak by tomu bylo za předpokladu reálné
existence případného pochybení zakládajícího některý z důvodů dovolání
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V tomto směru se Nejvyšší soud musel zabývat dalším obviněným
uplatněným dovolacím důvodem, který je vymezen v ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. a podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Tento důvod lze uplatnit jen za situace, kdy byl dán některý z obligatorních
důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody
nepřípustnosti trestního stíhání (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. trest.).
Z dikce tohoto dovolacího důvodu lze učinit jednoznačný závěr, že
argumenty obviněného rozvedené v jeho dovolání nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit. Pouze vzdáleně a zdánlivě se mu přibližuje námitka týkající se
zachování totožnosti skutku. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) – h) tr. ř.
hovořící o zachování totožnosti skutku ovšem současně předpokládá existenci
meritorního rozhodnutí a tím pravomocně skončeného řízení, neboť jeho smyslem a
účelem je zajistit dodržování zásady trestního řízení „ne bis in idem“. O tuto
situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
Namítal-li obviněný, že právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán
vinným, nekoresponduje se zněním obžaloby, pro úplnost lze uvést, že
problematika „totožnosti skutku“ je institutem nikoli trestního práva hmotného,
nýbrž trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení § 220 tr. ř.
Nadto je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je
to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je
slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích
projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je
významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede
ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále
rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku,
který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba
podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr.
ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen
usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména
popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek
(přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho
provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp.
další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení
trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti,
protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti
skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v
ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost
soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem
skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě
soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená
povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku.
Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku
uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu
žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v
žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt,
přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé
šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při
projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především
v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku
zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.
Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi
shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č.
1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.).
Lze proto shrnout, že totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže:
a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda
alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí)
jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda
ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové
okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace,
která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové
okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky
činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha
: C. H. Beck 2005, s. 1682).
Z toho, co bylo vyjádřeno v předchozích odstavcích, je naprosto
evidentní, že obviněný J. Š. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. relevantně neuplatnil.
K dalšímu z tímto dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba
uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána
existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení
nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak
mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném
druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií
uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Pokud v této souvislosti obviněný vyslovil domněnku, že došlo k nesprávné
právní kvalifikaci činu a v jeho důsledku k nesprávnému vyměření trestu,
přičemž za selhání soudů označil, že ignorovaly ustanovení § 285 trestního
zákoníku, event. § 40 odst. 1, 2 tr. zák., ani této jeho námitce nelze
přisvědčit. Vychází totiž především z odlišného popisu skutku, než jak byl
zjištěn a vyjádřen soudy prvního a druhého stupně, a teprve v návaznosti na
toto tvrzené pochybení opírající se o vlastní verzi skutkového děje se obviněný
domáhal taktéž odlišného právního posouzení. Aplikace § 285 trestního zákoníku,
event. § 40 tr. zák. v posuzovaném případě rozhodně nepřipadala v úvahu, neboť
– jak již bylo vysvětleno výše (v souvislosti s dovoláním obviněného T. T. N.)
– vzhledem k rozsahu trestné činnosti a velkému počtu pěstovaných rostlin se
nemohlo jednat o pěstování „pro vlastní potřebu“, jak má na mysli obviněným
zmiňované ustanovení § 285 trestního zákoníku. Tvrzení dovolatele v tomto směru
nemá oporu v provedeném dokazování a nekoresponduje ani se skutkovými
zjištěními obsaženými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže
rozvedenými v jeho odůvodnění. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku je tudíž
na posuzovaný případ nepoužitelné.
Odkazem na ustanovení § 40 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný brojil především proti
výši uloženého trestu odnětí svobody. Ani tuto námitku však nelze pod citovaný
dovolací důvod relevantně podřadit, jelikož obviněný shledával primární
pochybení v tom, že soudy dostatečně nezohlednily všechny skutečnosti rozhodné
pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení. Tím však zásadně brojil proti
volné úvaze soudů v rámci zvažování kritérií pro mimořádné snížení trestu pod
jeho dolní zákonnou hranici. Dlužno dodat, že již soud prvního stupně
dostatečně zvážil všechny okolnosti případu, zejména pak skutečnost, že
dovolatel i další spoluobvinění se jednání kladeného jim za vinu dopustili
toliko ve fázi přípravy podle § 7 tr. zák., a tyto zohlednil právě při ukládání
trestů, které obviněným stanovil na samé jeho spodní hranici (trestní zákon v §
187 odst. 3 umožňuje uložení trestu odnětí svobody ve výměře osm až dvanáct
let); v podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Obviněný ve svém podání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho naplnění spatřoval v
chybějících odkazech na ustanovení trestního zákoníku a rovněž v odkazech –
podle jeho názoru nesprávných – na ustanovení již neplatného trestního zákona,
který shledal (právě z důvodu jeho neplatnosti v době rozhodování o skutku)
nepoužitelným. Domáhal-li se současné aplikace ustanovení jak trestního zákona,
tak i trestního zákoníku, je nutné akcentovat, že se vždy použije ve všech
směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí totiž zásada,
že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku.
Jakkoli nelze dosud rozvedené námitky obviněného J. Š. obsahově podřadit pod
citované dovolací důvody (resp. ne tak, jak to učinil obviněný ve svém podání),
a proto bylo-li by dovolání podáno pouze z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší
soud odmítnout jako podané z jiného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
(srov. argumentaci k téže problematice rozvedenou v souvislosti s dovoláním
obviněného T. T. N.), existence důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, otevírá cestu pro vysvětlení
některých pojmů hmotného práva (jak bylo ostatně několikrát učiněno již výše).
Do tohoto okruhu patří také otázka, které ze dvou nabízejících se právních
úprav v konkrétním případě použít. Odpověď na ni dává ustanovení § 2 trestního
zákoníku o tzv. časové působnosti zákona, jež určuje, kterého zákona se na
posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do
rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání
trestného činu (skutku).
Z hlediska nyní posuzovaného případu (skutek spáchán v období od 18. 3. 2008 do
25. 6. 2008, soud prvního stupně však o něm rozhodoval dne 10. 5. 2010) a
námitek uplatněných dovolatelem má zásadní význam ustanovení § 2 odst. 1
trestního zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (srov. § 16 tr. zák., čl. 40
Listiny základních práv a svobod).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že byl-li čin spáchán za účinnosti
zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným
činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny
znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého
ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1970 Sb.
rozh. trest.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální
obsah jednání pachatele. Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1
trestního zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z
hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k
ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov.
rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. trest.).
Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho
ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než
právo dřívější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 76/1951 Sb. rozh.
trest.).
Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je pak
rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro
pachatele příznivější. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož
použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle
dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se
použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva
pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.).
Platí už výše akcentovaná zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy
třeba užít jako celku. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů
trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a
uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících
trestů (srov. Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641-642). Při úvahách o větší či
menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v
úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát roli horní a dolní hranice sazby
trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude
příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici
zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však
posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější
výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího
sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od
druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh
trestu (alternativní trest), jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní
hranicí neumožňuje.
Ve světle těchto zásad lze uzavřít, že soudy nižšího stupně nepochybily, pokud
postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 trestního zákoníku a posoudily
jednání obviněného podle trestního zákona, tedy zákona účinného v době, kdy byl
skutek spáchán. Aplikace pozdějšího zákona (trestního zákoníku) jako celku není
pro žádného z dovolatelů příznivější.
V návaznosti na poslední z obviněným J. Š. uplatněných dovolacích důvodů podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pod něj explicitně podřazenou námitku absence
subjektivní stránky, Nejvyšší soud odkazuje na své závěry popsané shora v
souvislosti s dovolací argumentací spoluobviněného T. T. N., jelikož námitky
stran (ne)naplnění subjektivní stránky trestného činu vznesli shodně oba
dovolatelé a obdobně je též formulovali.
S jistou mírou tolerance pod tento dovolací důvod lze podřadit i námitku tohoto
obviněného směřující proti nesprávnému vyčíslení případného zisku, kterého mělo
být trestnou činností obviněných dosaženo, a na něj navazujícího prospěchu.
Ani tato výhrada není opodstatněná, jelikož soudy obou stupňů také této otázce
věnovaly potřebnou pozornost a ve svých rozhodnutích ji dostatečně vysvětlily.
Své závěry v tomto směru opřely jednak o výsledky znaleckých expertíz z oboru
ekonomika, odvětví ceny a odhad movitostí, a z oboru elektrotechnika, a jednak
o odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky – chemie, z nichž
vyplynulo, že náklady na pořízení vybavení pěstírny včetně elektroinstalačního
materiálu činily 1.056.855,34 Kč, přičemž průměrná (minimální) cena
toxikologicky využitelné rostlinné hmoty zajištěné v předmětném objektu by
mohla dosahovat částky 1.850.500,- Kč. K výsledné hodnotě čistého zisku
785.156,- Kč orgány činné v trestním řízení dospěly tak, že z uvedené nejnižší
možné hranice zisku (1.850.500,- Kč) odečetly náklady vynaložené na získání
toxikologicky využitelné hmoty. Odečetly přitom toliko hodnotu technického
zařízení, které bylo nainstalováno, kdy další částky (elektrická energie,
nájemné, vodné a stočné, atd.) neodečítaly, jelikož tyto nebyly uhrazeny. V
podrobnostech k tomuto postupu opět postačí odkázat na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně (srov. strany 25 – 26) a na odůvodnění usnesení
odvolacího soudu (srov. stranu 15).
Lze proto uzavřít, že předpokládaný čistý zisk z trestné činnosti obviněných
byl vyčíslen správně a v minimální výši. Navíc za případný lze považovat poukaz
státního zástupce na to, že pokud obviněný J. Š. namítal, že při stanovení míry
očekávaného zisku nebyly zohledněny všechny náklady (jako např. instalace,
nájmy, elektřina a jiné), pak nájem haly nebyl zaplacen a hodnota instalace
byla od předpokládaného zisku odečtena. Pokud jde o odběr elektřiny, ten se
odehrával tzv. načerno, tj. bez placení, a tudíž obviněný (jakož i jeho
spolupachatelé) měli být v této souvislosti trestně stíháni také za krádež
elektrické energie v hodnotě přes půl milionu Kč [to by odpovídalo trestnému
činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.].
V dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje jak na odůvodnění rozhodnutí
obou soudů nižší instance, tak na přiléhavé vyjádření státního zástupce k
podaným dovoláním, s nímž se identifikoval (například v tom, že za zavádějící
označil odkaz obviněného J. Š. na normu Evropského společenství, která se týká
dostupnosti technických informací o výrobě zboží, které se pohybuje v rámci
celoevropského trhu, nikoli ilegálního pěstování marihuany).
Zbývá proto uzavřít, že Nejvyšší soud z těchto (opět jen stručně uvedených
důvodů – viz § 265i odst. 2 tr. ř.) také dovolání obviněného J. Š. odmítl jako
celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a