8 Tdo 199/2024-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného Z. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 2 To 53/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 5/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 2 T 5/2023, byl obviněný Z. D. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2022, č. j. 12 T 87/2022-362, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to teleskopického kovového obušku černé barvy s plastovou rukojetí s nápisy „POLICE Shen suo gun“ o délce 51 cm v rozloženém stavu a hmotnosti 397 g, který je přílohou trestního spisu. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o úhrnném trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2022, č. j. 12 T 87/2022-362, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Obviněný je zaměřil proti všem jeho výrokům, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 2 To 53/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v Brně 3. 3. 2022 kolem 15:54 hodin v přízemí obchodního centra XY na ulici XY před výtahem za přítomnosti nejméně 5 dalších osob bezdůvodně natlačil na zeď P. B., narozeného XY, a nejméně jednou ho udeřil vysunutým kovovým teleskopickým obuškem o hmotnosti 397 g do oblasti levého oka. Tak mu způsobil krevní podlitinu horního víčka levého oka. Popsaným úderem teleskopického obušku do oblasti oka však mohlo dojít u poškozeného P. B. k otevřenému poranění oka se ztrátou zraku na postižené oko až ke ztrátě oční koule nebo ke zlomeninám obličejového skeletu, přičemž k takovému účinku nedošlo pouze náhodou nezávislou na vůli obviněného. Popsaného skutku se obviněný dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 10. 2020, č. j. 2 Tm 12/2020-634, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné za pokus provinění loupeže podle § 21 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 13 měsíců, které vykonal 13. 12. 2020, a rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 11. 2. 2021, č. j. 8 Tm 44/2020-516, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné za provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 20 měsíců, které vykonal 25. 10. 2021.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 2 To 53/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že nesouhlasí s právním posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku.
5. Podle dovolatele by měly být v dovolacím řízení řešeny otázky, zda lze jednání spočívající v jednom úderu teleskopickým obuškem směrem do horní části těla, který dopadl na hlavu poškozeného, se zřetelem k okolnostem jednání, vnímání poškozeného a způsobenému následku právně posoudit jako pokus o způsobení těžkého ublížení na zdraví, když mohlo dojít ke ztrátě oční bulvy, dále zda byla naplněna subjektivní stránka vzhledem k okolnostem útoku a poměrům obviněného a konečně zda je přípustné, aby se soudy nižších stupňů spokojily s obecným závěrem soudního znalce o možnosti vzniku těžšího následku bez přihlédnutí k ostatním okolnostem jednání útočníka.
6. Obviněný namítl, že odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí jeho argumentaci judikaturou vztahující se k úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, konkrétně rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, 4 Tdo 1517/2019 a 7 Tdo 484/2018, jejichž právní věty ve svém podání připomněl. K dané problematice pak poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26.
10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21. Poznamenal, že z citované judikatury vyplývá, že splnění znaků subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku je nezbytné posuzovat z hlediska razance vedení útoku, opakovanosti útoku (množství úderů), následku útoku, způsobu vedení útoku, vybavenosti útočníka – znalost bojových umění, vnímání poškozeného, vůle pachatele dokonat čin, povědomosti pachatele vzhledem k jeho poměrům o možných následcích jeho útoku, skutečnosti, zda místa zasažená útokem byla zasažena záměrně či náhodou, a pohnutky útočníka.
Ze skutkového děje je přitom evidentní, že obviněný útočil relativně nízkou intenzitou a pouze jediným úderem, který nebyl učiněn s žádným významným rozmachem ani mířením, když útok byl veden prakticky bez rozmachu. Úder obuškem tak byl míněn jako zastavení poškozeného. Ke svým osobním poměrům po stránce fyzické uvedl, že nikdy neposiloval, závodně se nevěnoval žádnému bojovému sportu a ani nemá zvláštní dovednosti s ovládáním teleskopického obušku jako zbraně, jeho fyzická konstituce není robustní, naopak je nízkého vzrůstu, hubené postavy a nedisponuje zvláštní silou.
K duševním poměrům poznamenal, že je nutno se zabývat jeho vzděláním a intelektem a tím, zda vůbec mohl tušit, že by lehkým úderem obušku mohl způsobit ztrátu oční koule, zda má v tomto směru znalosti. Konstatoval, že má základní vzdělání a život strávil na ulici nebo v dětských domovech. S ohledem na uvedené je zřejmé, že zde nemohl být dán ani eventuální úmysl.
7. Dále měl obviněný za to, že soudy nesprávně posoudily teleskopický obušek jako nástroj útoku bez dalšího způsobilý přivodit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Takový závěr však lze učinit pouze tehdy, pokud je útok veden s velmi velkou razancí či snad zuřivostí vší silou, a snad jen tehdy, jsou-li údery vedeny na místa obsahující vitální orgány vysokou intenzitou a opakovaně, nikoliv jednotlivě. V tomto ohledu je důležité zvážit tělesné dispozice útočníka i poškozeného, přitom obviněný je proti poškozenému drobné fyzické konstituce, nedisponuje silou, aby mohl jediným úderem teleskopického obušku způsobit rozsáhlé zranění. Vytkl, že znalec MUDr. Bc. Milan Votava na jednu stranu tvrdil, že útokem obviněného mohlo dojít ke ztrátě funkce oka nebo ke ztrátě oka jako takového, nicméně již nebyl schopen říci, jaká je pravděpodobnost způsobení těchto následků, a na druhou stranu sám konstatoval, že k těmto následkům nemuselo dojít mimo jiné právě z důvodu nedostatečné intenzity útoku. Intenzitou útoku se znalec nijak zvlášť nezabýval. Konstatoval, že ke ztrátě oční bulvy po lehkém či lehko-středním úderu teleskopického obušku do hlavy může za jistých okolností dojít, nicméně tato možnost nastane pouze za specifických a velmi výjimečných okolností. Podle obviněného soudy měly učinit úsudek o tom, jaká je pravděpodobnost, že nastane ztráta oční bulvy po lehkém či lehko-středním úderu teleskopického obušku do oblasti hlavy.
8. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 779/2014 a 6 Tdo 1300/2017 vyzdvihl jako podstatné také vnímání útoku poškozeným. Připomněl, že poškozený se ve výpovědi dne 3. 10. 2022 vyjádřil k útoku obviněného tak, že neví, jak silně, zacítil to, ale nebylo to zas tak strašné. K důsledku úderů na jeho život a omezení uvedl, že ho to bolelo jen ten den a trochu i druhý den, třetí den to již nebolelo, bolelo ho oko, hlava ne. Zdůraznil, že poškozený jeho útok nevnímal jako útok způsobilý přivodit mu devastující zranění, nijak se neléčil se zraněním a jeho život bezprostředně pokračoval dále beze změn.
9. Nesprávně byla podle názoru dovolatele posouzena také jeho pohnutka, kterou mělo být ztrestat poškozeného. K takovému závěru však dospět nelze, když se jednalo toliko o jeden úder lehkého rázu, dobrovolné upuštění od dalších úderů a odchod. Vytkl, že odvolací soud se otázkou pohnutky nikterak nezabýval, ač tak učinit měl, neboť pohnutka je důležitým prvkem pro posouzení toho, zda jednal v úmyslu nepřímém. Uzavřel, že nemohl jednat v eventuálním úmyslu. Je pak otázkou, zda jeho jednání nevykazovalo znaky nedbalosti podle § 16 tr. zákoníku, čímž se však soudy nezabývaly. Z uvedených důvodů je nesprávné, že byl soudem prvního stupně shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pročež je nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2023, č. j. 2 To 53/2023-457, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2023, č. j. 2 T 5/2023-411, v celém rozsahu zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že výhradu obviněného, jejíž podstatou je polemika s právními závěry soudů, lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, nelze ji však považovat za věcně opodstatněnou. Zdůraznil, že ve věci není dáno nedbalostní zavinění, naopak obviněný jednal z hlediska subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví v úmyslu nepřímém. Státní zástupce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, který zdůraznil bezdůvodnost agrese obviněného vůči poškozenému zcela neadekvátní okolnostem věci, masivnost a potenciální nebezpečnost použité zbraně, minimálně střední intenzitu úderu, místo, kam úder směřoval, tedy do obličejové části hlavy, a vyzdvihl současně závěry expertního zkoumání, podle kterých byl úder způsobilý k vyvolání vážného poškození zdraví, přičemž k poranění oka s možnou ztrátou zraku nedošlo jen náhodou. Zdůraznil, že i pro laiky je evidentní, že úder masivním teleskopickým obuškem, vedený do obličejové části hlavy silou střední intenzity, může snadno způsobit i velmi závažné poranění.
12. K argumentaci dovolatele tím, že úmyslné zavinění je vyloučeno, když útočil jediným úderem relativně nízkou intenzitou, státní zástupce poznamenal, že konstatování nízké intenzity neodpovídá realitě, když z provedeného dokazování vyplynula síla střední, což ve spojení s charakterem použitého nástroje útoku a lokalizací úderu úmysl jednoznačně implikuje. Nedostatek rozmachu či absence více ran na tom podle státního zástupce ničeho nemění, protože i jediná rána střední intenzity byla za zjištěných okolností plně způsobilá těžké poranění přivodit. Upozornil, že konstatování obviněného, že nemířil, odporuje zjištěným skutečnostem. Z provedeného dokazování je patrné, že k útoku směřovalo předchozí jednání obviněného; současně je zřejmé, že bez cílení úderu do oblasti hlavy by inkriminovaný úder do této oblasti nemířil, ale prostě by směřoval jinam. Pokud obviněný vylučoval úmyslné zavinění s poukazem na to, že se nikdy nevěnoval žádnému bojovému sportu, neposiloval, není robustní fyzické konstituce, nemá potřebné vzdělání ani intelekt apod., pak státní zástupce uvedl, že rána obuškem je natolik jednoduchým způsobem útoku, že žádnou zvláštní znalost ani dovednost nevyžaduje. Za nepodstatné z hlediska spáchání předmětného zločinu považoval také tvrzení, že poškozený útok nevnímal jako dostatečnou hrozbu, a stejně tak za nepodstatnou označil pohnutku obviněného, o které obviněný v dovolání rovněž diskutoval.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání obviněného a jím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou významné otázky, zda jednání, jímž byl uznán vinným, naplňuje znaky objektivní i subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Dovolatel namítal, že nejednal v nepřímém úmyslu způsobit těžkou újmu a že není prokázáno, že svým jednání těžkou újmu poškozenému vůbec způsobit mohl. Vůči naplnění znaků zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal poté, co spáchal pokus jiného zvlášť závažného zločinu spojeného s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví, žádnou konkrétní výtku nevnesl. Pozornost dovolacího soudu bude tudíž soustředěna k naplnění znaků základní skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu.
17. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít charakter některé újmy podle § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku nebo být delšího trvání podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz přiměřeně zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
18. Při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku není podmíněn tím, aby vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění odpovídající některé z alternativ uvedených pod písm. a) až h) navíc trvaly po dobu delší než šest týdnů, což představuje další alternativu uvedenou pod písm. i). Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr., č. II/1965 Sb. rozh. tr. aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
19. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
20. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví.
21. Z hlediska zavinění, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, rozlišuje trestní zákoník úmysl přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, o nějž v posuzovaném případě jde, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
22. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Jestliže pachatel popírá úmysl, lze na něj usuzovat z objektivních okolností činu. Jde o takové okolnosti, jakými jsou způsob provedení útoku proti tělesné integritě poškozeného, intenzita útoku představovaná zejména fyzickou silou, s jakou byl útok veden, použití nějaké zbraně či jiného předmětu k provedení útoku, lokalizace míst na těle poškozeného, proti kterým útok směřoval, a míst, která byla skutečně zasažena, včetně toho, zda tato místa byla zasažena cíleně či náhodně, důvod, pro který nevznikla těžká újma na zdraví, zda razance útoku byla zmírněna obranou poškozeného či jiným způsobem, co bylo motivem útoku apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dovolatelem zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1517/2019, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 484/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21). Rozhodná jsou dále zjištění o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného (viz dovolatelem zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017).
23. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu nalézacímu soudu ničeho vytknout. Jednání obviněného nese zákonem vyžadované znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví.
24. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že bezdůvodně natlačil na zeď poškozeného a udeřil jej vysunutým kovovým teleskopickým obuškem do oblasti levého oka (přesněji do vnějšího koutku oka). Obviněný tak poškozenému způsobil krevní podlitinu horního víčka levého oka. Popsaným úderem teleskopického obušku do oblasti oka však mohlo dojít u poškozeného k otevřenému poranění oka se ztrátou zraku na postižené oko až ke ztrátě oční koule (tedy k poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku), nebo ke zlomeninám obličejového skeletu, přičemž k takovému účinku nedošlo pouze náhodou nezávislou na vůli obžalovaného. Soud prvního stupně konstatoval, že z filmového záznamu je zjevné, že obviněný úmyslně mířil do tváře poškozeného, nikoliv do jiné části jeho těla, kdy poškozený ani nestihl uhnout či jen cuknout a ovlivnit tak místo, na které úder dopadl. V důsledku tohoto úderu mohlo snadno dojít k přímému zasažení oka, jeho zhmoždění či dokonce ztrátě, k čemuž nedošlo pouhou náhodou, která nezávisela na vůli obviněného (bod 14.
rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud korigoval právní úvahy soudu prvního stupně vyúsťující v závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém (bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), a přisvědčil obhajobě, že z okolnosti jediného úderu teleskopickým obuškem do oblasti hlavy poškozeného nelze usuzovat na přímý úmysl ve vztahu k naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Současně ale upozornil, že se jednalo o útok masivním teleskopickým obuškem do obličejové části hlavy poškozeného vedený minimálně střední intenzitou, z čehož dovodil srozumění s následkem popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (bod 19.
usnesení).
25. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu, že obviněný jednal ve vztahu k možnému způsobení následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného v eventuálním (nepřímém) úmyslu. Obviněný, jako každá zdravým rozumem vybavená osoba, musel být minimálně srozuměn s tím, že úderem kovového teleskopického obušku vedeným střední intenzitou do tváře poškozeného v oblasti očí může způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Že k takovému poranění, a tedy k těžké újmě na zdraví předvídané v § 122 odst. 1 písm. e) tr.
zákoníku nakonec nedošlo, bylo pouze otázkou náhody a štěstí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 149–208), ve spojení s výpovědí znalce MUDr. Bc. Milana Votavy vyplynulo, že úderem teleskopickým obuškem při užití síly střední intenzity mohlo snadno dojít také k otevřenému poranění oka se ztrátou zraku na postižené oko či ke ztrátě oční koule. Pokud měl dovolatel za to, že soudy nesprávně posoudily teleskopický obušek jako nástroj útoku bez dalšího způsobilý přivodit poškozenému těžké ublížení na zdraví, pak k tomu lze poznamenat, že předmětná argumentace dovolatele již byla vyloučena nejen na základě odborných závěrů znalce MUDr.
Bc. Milana Votavy z oboru soudního lékařství, ale i na logickou úvahou. Teleskopický obušek je v podstatě kovová tyč, jen na rozdíl od kovové tyče je specificky navržen jako účinná zbraň, jejíž pomocí má být protivník rychle a efektivně zastaven. Každému musí být zřejmé, že již při úderu kovovou tyčí, natožpak mnohem nebezpečnějším teleskopickým obuškem, silou střední intenzity do oblasti oka může dojít k jeho poranění či poškození a ztrátě zraku. K tomu rozhodně není potřeba opakovaných úderů, ani speciálních dovedností, jak trefně poznamenal i státní zástupce.
Obviněnému pak zejména nelze přisvědčit, že by soudy dospěly k závěru, že teleskopický obušek je jako nástroj útoku způsobilý přivodit těžkou újmu na zdraví „bez dalšího“. Soudy naopak v daném směru posuzovaly nejen povahu zbraně a její hmotnost (397 g), intenzitu úderu, ale i konkrétní oblast, do níž obviněný mířil, tedy oblast očí. Pokud měl dovolatel za to, že teleskopický obušek by byl způsobilý přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví pouze tehdy, byl-li by útok veden s velmi velkou razancí či snad zuřivostí vší silou, a snad jen tehdy, byly-li by údery vedeny na místa obsahující vitální orgány vysokou intenzitou a opakovaně, nikoliv jednotlivě, pak je nutno konstatovat, že v takovém případě by již bylo nutno zvažovat, zda jednání pachatele nevykazuje znaky pokusu o zločin vraždy, nikoliv toliko o zločin těžkého ublížení na zdraví.
O takovou situaci se však v případě dovolatele nejednalo. Jednání obviněného spočívající v ojedinělém úderu teleskopickým obuškem silou střední intenzity do tváře poškozeného do oblasti očí tak bylo zcela jednoznačně způsobilé ke vzniku závažnější újmy než prostého ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
26. K akcentu dovolatele, že z hlediska posouzení formy zavinění je nutno vzít v ohledu také vnímání dané situace poškozeným, lze poznamenat, že dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017, sice zmiňuje vnímání poškozeného jako jednoho z kritérií, z nichž lze usuzovat na formu zavinění obviněného, je však nutno zdůraznit, že se jedná o pouhé jedno z mnoha vodítek, které nastupuje při nejistotě závěru o konkrétní formě zavinění, rozhodně je nelze vnímat jako nikterak zásadní, ale spíše jen doplňující, a to právě s ohledem na skutečnost, že se jedná toliko o subjektivní vnímání jednání obviněného, nikoliv o objektivní okolnosti (např. způsob vedení útoku, intenzita útoku, místo, kam je útok veden, užití zbraně apod.), kterými má být soud při dovozování závěru o formě zavinění veden.
Nadto lze připomenout i poukaz soudu prvního stupně na obezřetný přístup k hodnocení výpovědi poškozeného, a to včetně jeho popisu vnímání události, neboť tento má omezenou svéprávnost z důvodu intelektu v pásmu lehké mentální retardace, přičemž ve věci byl vyslechnut až 7 měsíců od spáchání skutku. Je zjevné, že vnímání nastalé situace poškozeným i schopnost vybavit si, jak daný stav vnímal, může být tímto ovlivněn. Stejný závěr je nutno učinit, pokud jde o pohnutku obviněného. Ta sice vypovídá o tom, z jakého důvodu obviněný k útoku přistoupil, nikoliv však již o tom, s jakými možnostmi stran způsobeného následku byl srozuměn.
Navíc pohnutka zastavit poškozeného, kterou měl být dovolatel podle jeho tvrzení veden, byla provedeným dokazováním vyvrácena, když poškozený proti obviněnému nijak neútočil, ani proti němu nešel. V daném případě však s ohledem na způsob útoku, jeho intenzitu, druh zbraně, jakou obviněný proti poškozenému užil, místo, na které touto zbraní zaútočil, aj. žádné pochybnosti o formě zavinění (nepřímého úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví) ze strany obviněného nevyvstaly. V situaci, kdy obviněný poškozeného udeřil kovovým teleskopickým obuškem sice toliko jedenkrát, ale prakticky nečekaně (když obviněný s poškozeným se např. nezačali již rvát, poškozený nevykazoval ani útočné, ale ani obranné postavení), aniž by tedy poškozený dostal příležitost se na útok obviněného připravit a jakkoliv efektivně se mu bránit, je také zcela irelevantní, jaké byl obviněný oproti poškozenému tělesné konstituce a zda ovládal nějaká bojová umění, případně jakou měl sílu, když cíleně neposiluje.
Udeřit druhého do hlavy jakoukoliv kovovou tyčí zvládne prakticky kdokoliv, kdo je plně schopen ovládat pohyb svých rukou, k tomu není potřeba žádných speciálních schopností. Teleskopický obušek je pak oproti obyčejné kovové tyči navržen jako zbraň tak, aby lépe přenášel sílu úderu a působil proti druhému efektivněji, přičemž sám o sobě zintenzivňuje užitou sílu.
Na to, jaký následek může způsobit středně intenzivní rána do hlavy kovovou tyčí, natožpak teleskopickým obuškem, pak jistě nelze usuzovat toliko na základě odlišné fyzické konstituce mezi obviněným a poškozeným a jeho bojovými schopnostmi. Ani zkušenosti obviněného, jeho vzdělání a strávení většiny života na ulici či v dětských domovech, jak argumentoval, nemohou ovlivnit možnost obviněného předvídat způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému popisovaným úderem teleskopickým obuškem do oblasti očí. Jak již bylo uvedeno, představu takového následku jako více než možného musí mít každá zdravým rozumem nadaná osoba i nižšího intelektu. Ostatně jen stěží si lze představit, že by takové znalosti alespoň v základních rysech neměla osoba trávící život převážně na ulici či v dětských domovech, jak se obviněný charakterizoval.
27. S ohledem na výše uvedené je zcela bezpředmětné zabývat se tím, zda jednání obviněného nevykazovalo znaky nedbalostního zavinění podle § 16 tr. zákoníku, jak podle dovolatele měly učinit soudy nižších stupňů. Pouze pro úplnost lze dodat, že trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněný jednal tak a za takové situace, že nebylo ničeho, na co by mohl, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat, že takový následek nenastane, čímž se vylučuje vědomá nedbalost. O nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v níž pachatel jedná, pokud nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, nelze s ohledem na zcela zjevné a jednoznačné povědomí o tom, že středně intenzivní ranou teleskopickým obuškem do hlavy poškozeného může způsobit těžké zranění poškozenému, ani reálně uvažovat.
28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že výše popsané skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Výše zmíněná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu byla respektována, když je zřejmé, že soud prvního stupně z ní při posuzování naplnění znaků předmětného trestného činu vycházel. Odvolací soud proto nepochybil, pokud po provedeném přezkumu, mimo jiné i z hlediska použité právní kvalifikace, odvolání zamítl. Rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
29. Vůči správnosti právního posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný neuplatnil žádnou výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává pouze, že zákonné znaky označeného přečinu jednání obviněného, který fyzicky napadl jiného veřejně a na místě veřejnosti přístupném, přičemž takový čin spáchal opětovně, zjevně nese.
30. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu