8 Tdo 206/2017-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 v řízení o
dovoláních, která podali obvinění M. V., L. N. (roz. S.) a J. F. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 10 T 13/2014, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění M. V., L. N. (roz. S.) a J. F.
neberou do vazby.
1. Nejvyšší soud rozhodl usnesením v neveřejném zasedání konaném dne 31.
5. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. V., L. N. a J. F. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 10 T 13/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Krajského státního
zastupitelství v Brně k došetření.
2. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na
obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším
soudu proto bylo, aby s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních
rozhodl i o vazbě všech obviněných.
3. Z předloženého trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T
13/2014 a vlastního šetření (zejména z nově vyžádaných opisů rejstříku trestů
obviněných Nejvyšší soud zjistil, že žádný z nich se v průběhu trestního
stíhání v přezkoumávané trestní věci nenacházel ve vazbě. Uložené tresty odnětí
svobody (u každého z nich ve výměře 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou,
přičemž u obviněných L. N. a J. F. šlo o tresty souhrnné) obvinění začali
postupně vykonávat. Obviněný M. V. trest nastoupil dne 14. 9. 2016, v současné
době jej vykonává ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence
Brno-Bohunice a konec trestu má vyznačen dnem 14. 9. 2021, obviněný L. N. trest
nastoupil dne 20. 10. 2016, v současné době jej vykonává ve Věznici Znojmo a
konec trestu má vyznačen dnem 20. 02. 2022 (zřejmě s připočtením 4 měsíců
uložených mu rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5
T 12/2017), a obviněný J. F. trest nastoupil dne 3. 10. 2016, v současné době
jej vykonává ve Vazební věznici Liberec a konec trestu má vyznačen dnem 3. 10.
2021.
4. Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě obviněných musel přihlédnout
nejen ke všem těmto skutečnostem, ale musel pečlivě vážit jak případné důvody
vazby podle § 67 tr. ř., tak omezení pro vzetí toho kterého z obviněných do
vazby vymezená v ustanovení § 68 tr. ř. Současně musel brát v úvahu, že všichni
tři obvinění se měli dopustit žalované trestné činnosti na počátku roku 2010,
tedy před více než sedmi roky, a že s ohledem na potřebu dalšího rozsáhlého
dokazování (s potřebou operativního šetření i v cizině) nelze reálně
předpokládat případné podání nové obžaloby v dohledné době.
5. Za uvedených okolností Nejvyšší soud neshledal na straně žádného z
obviněných takové okolnosti a důvody, aby rozhodl o jeho vzetí do vazby. Z
objektivně zjištěných skutečností u žádného z obviněných nevyplývá důvodná
obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo
trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit
objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a s ohledem na dobu, jež
uplynula od spáchání činu, není ničím reálně podložena ani obava, že bude
opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
6. Nejvyšší soud proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že žádný z
obviněných se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 206/2017
Datum rozhodnutí: 31.05.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Pokus trestného činu, Pomoc k trestnému činu, Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
8 Tdo 206/2017-I-78
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o
dovoláních, která podali obvinění M. V., L. N. (roz. S.) a J. F. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 10 T 13/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Krajského
státního zastupitelství v Brně k došetření.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T
13/2014, byli obvinění M. V., L. N. a J. F. uznáni vinnými, že
před podáním daňového přiznání k DPH společnosti DueVille, s. r. o., za I.
čtvrtletí roku 2010, s úmyslem vylákat nadměrný odpočet DPH, společným jednáním
předstírali před správcem daně navazující prodeje a koupě souboru zařízení a
technologie odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu, mezi
obchodními společnostmi Domani, s. r. o., Who Is It, s. r. o., DueVille, s. r.
o., ARC Worldwide SDN BHD, ačkoliv se o takový soubor zařízení a technologie
nejednalo a účelově obchodovali s blíže neurčeným bezcenným zařízením a jeho
částmi, které bylo falešně deklarováno jako funkční zařízení a technologie
odpařovací stanice – linky na zahušťování lecitinového kalu za účelem uplatnění
nároku na nadměrný odpočet DPH při vývozu zboží do třetí země a získání
finančních prostředků pro svoji potřebu, přitom
J. F., jako jediný jednatel společnosti Domani, s. r. o., IČ: 25493302, se
sídlem Přístavní 483/27, 400 07 Ústí nad Labem (dále jen „Domani“), uzavřel dne
2. 3. 2010 v J. s L. N., jednatelem společnosti Who Is It, kupní smlouvu na
prodej a koupi souboru zařízení odpařovací stanice na zahušťování lecitinového
kalu za kupní cenu ve výši 46 560 000 Kč (38 800 000 Kč + 7 760 000 Kč DPH),
podle faktury č. 600006 vystavené dne 19. 3. 2010 mělo dojít ke zdanitelnému
plnění téhož dne 19. 3. 2010 a splatnost kupní ceny byla stanovena do dne 19.
9. 2010, přičemž kupní cena nebyla kupující stranou dosud uhrazena, následně
L. N., jako jediný jednatel společnosti Who Is It, s. r. o., IČ: 28947517, se
sídlem Adamovská 1064/7, 140 00 Praha 4 – Michle (dále jen „Who Is It“),
uzavřel dne 24. 3. 2010 s M. V., jednatelem společnosti DueVille, kupní smlouvu
na prodej a koupi souboru zařízení odpařovací stanice na zahušťování
lecitinového kalu za kupní cenu ve výši 46 680 000 Kč (38 900 000 Kč + 7 780
000 Kč DPH), podle faktury č. 1012010 vystavené dne 24. 3. 2010 a dodacího
listu mělo dojít ke zdanitelnému plnění téhož dne 24. 3. 2010 a splatnost kupní
ceny byla stanovena do dne 24. 9. 2010, přičemž kupní cena byla v letech 2014 a
2015 částečně zaplacena splátkami celkem ve výši 1 290 000 Kč a ve zbytku
stávajícím věřitelem prominuta, a následně
M. V., jako jediný jednatel společnosti DueVille, s. r. o., IČ: 28347749, se
sídlem Tyršova 3214/8, 695 01 Hodonín (dále jen „DueVille“), uzavřel dne 31. 3.
2010 se S. N. ze společnosti ARC Worldwide SDN BHD NO 3A Lorong Jentayi 1A
Taman, Jentayi Kuah, 070 00 Langkawi, Kedah (dále jen „ARC Worldwide“), kupní
smlouvu na prodej a koupi souboru zařízení odpařovacího provozu pro
koncentrovaný lecitinový kal za kupní cenu ve výši 1 552 368 € (39 500 003,76
Kč), podle faktury vystavené dne 1. 4. 2010 mělo ke zdanitelnému plnění dojít
dne 2. 4. 2010, přičemž kupní cena byla v letech 2014 a 2015 kupující stranou
částečně zaplacena splátkami celkem ve výši 1 744 180 Kč,
dne 26. 4. 2010 podal správci daně Finančnímu úřadu v Hodoníně daňové přiznání
k DPH za první čtvrtletí 2010 společnosti DueVille, ve kterém uplatnil nárok na
nadměrný odpočet daně ve výši 7 794 917 Kč, vyplývající z koupě souboru
zařízení odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu od společnosti Who
Is It, jeho následného prodeje společnosti ARC Worldwide, a vývozu zařízení do
Malajsie; po vytýkacím řízení byl daňovému subjektu správcem daně uznán nárok
na nadměrný odpočet ve výši 14 917 Kč, uznáním části provozních nákladů,
čímž porušil ustanovení § 72 odstavec 1, odstavec 2 zák. č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, a pokusil se vylákat výhodu na dani ve výši 7 780 000
Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v Hodoníně.
2. Takto popsané jednání obviněného M. V. nalézací soud právně
kvalifikoval jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to
mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let,
pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice
s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena
statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let.
3. Jednání obviněného L. N. soud prvního stupně právně posoudil jako
pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán
vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 150/2014-29,
který nabyl právní moci dne 18. 10. 2014, a přečin ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným
trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 174/2014-49, který
nabyl právní moci dne 3. 2. 2015, mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43
odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr.
zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný peněžitý trest ve výměře
30 denních sazeb, přičemž podle § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku určil denní sazbu částkou 700 Kč, a pro případ, že by souhrnný
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání
3 měsíců. Rovněž mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku uložil souhrnný trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu
řízení všech druhů motorových vozidel v trvání 2 let, jednak v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu nebo
prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let. Nakonec podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku zrušil výroky o trestech jak z trestního příkazu Okresního soudu v
Pelhřimově č. j. 7 T 150/2014-29, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2014, tak
trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 174/2014-49, který
nabyl právní moci dne 3. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto
výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
4. Skutek obviněného J. F. nalézací soud právně kvalifikoval stejně jako
u obviněného L. N. jako pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1
tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za
sbíhající se zločiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c)
tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, z
jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze
dne 28. 11. 2011, č. j. 3 T 199/2007-548, který nabyl právní moci ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 13/2013 dne 5. 8. 2013,
mu uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný
trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu obchodních společností, člena statutárního orgánu nebo
prokuristy obchodní společnosti na dobu 8 let. Následně soud podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 28. 11. 2011, č. j. 3 T 199/2007-548, který nabyl právní moci ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 13/2013 dne 5. 8.
2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři
obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 8. 2016,
sp. zn. 1 To 40/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
6. Ani s rozhodnutím odvolacího soudu se žádný z obviněných nesmířil, a
proto proti němu podali dovolání. Všichni tak učinili prostřednictvím svých
obhájců, konkrétně JUDr. Jiřího Nováka (obviněný M. V.), Mgr. Ing. Vladimíra
Doležela, Ph.D. (obviněný L. N.) a JUDr. Filipa Horáka (obviněný J. F.).
Všichni také shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť se domnívali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný L. N. navíc
zvolil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož byl
přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání,
přestože nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a také přestože v
řízení, které mu předcházelo, byl dán právě dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný M. V. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) v úvodu
svého obsáhlého podání ve stručnosti zrekapituloval podstatu jednání, které mu
bylo kladeno za vinu; poté již přešel k věcným argumentům. Z jeho pohledu je
pro meritum předmětné trestní věci podstatná povaha a cena (či hodnota)
zařízení, které bylo předmětem výše popsaného obchodu, a to zejména s ohledem
na uplatněný nárok na nadměrný odpočet. Zopakoval stanovisko soudů nižších
instancí, podle něhož bylo obchodováno pouze s blíže neurčeným bezcenným
zařízením. Nesprávné právní posouzení spatřoval zejména v postupu soudů při
řešení otázky výše škody, která mohla vzniknout České republice vyplacením
nadměrného odpočtu. Připomněl, že napadená rozhodnutí jsou založena na tom, že
ze strany společnosti DueVille byl uplatněn nárok na nadměrný odpočet daně z
přidané hodnoty ve výši 7 780 000 Kč, který soudy považovaly jako celek za
neoprávněný, a poté se pustil do hypotetických úvah, za jaké situace by bylo
možno považovat uplatněný nárok na nadměrný odpočet za neoprávněný.
8. V prvním případě by společnost DueVille od společnosti Who Is It
žádné zařízení nenakoupila, a tudíž by jej ani nevyvezla do zahraničí. Za této
situace by byl uplatněný nárok na nadměrný odpočet skutečně jako celek
neoprávněný, ovšem v posuzované věci lze tuto variantu skutkového děje
spolehlivě vyloučit. Ve druhém případě, jenž by mohl nastat, by hodnota reálně
vyvezeného zařízení neodpovídala hodnotě zařízení uvedené při uplatnění
nadměrného odpočtu před příslušným finančním úřadem. V předmětné věci soudy
připustily, že k vývozu nějakého zařízení opravdu došlo, avšak odmítly
jakékoliv dokazování k jeho povaze a hodnotě. V tom spatřoval dovolatel jejich
nejzásadnější pochybení a vyslovil přesvědčení, že pro meritorní rozhodnutí je
nezbytné se danou otázkou podrobně zabývat, a teprve se znalostí uvedených
skutečností je možné učinit závěr o tom, zda vůbec byl uplatněný nadměrný
odpočet neoprávněný, případně v jaké výši.
9. Dovolatel dále zopakoval, že soudy se hodnotou vyvezeného zařízení
odmítly zabývat. V této souvislosti poukázal na opačný postup Finančního úřadu
v Hodoníně v rámci daňového řízení, který se přípisem obrátil na Velvyslanectví
České republiky v Malajsii a požadoval provedení šetření, mimo jiné stran
povahy zařízení a jeho přibližné ceny. Odpovědí byl přípis J. V., 3. tajemníka
Velvyslanectví ČR v Kuala Lumpur, z něhož plyne, že provedl šetření, zařízení
nalezl a fotograficky zdokumentoval. Byl tedy jedinou osobou ze svědků, která
na vlastní oči zařízení viděla. Proto navrhoval jeho výslech, který ovšem soudy
odmítly provést, ačkoliv jmenovaný svědek mohl uvést podstatné skutečnosti pro
určení ceny zařízení, teoreticky využitelné při odborném znaleckém zkoumání.
Neprovedení výslechu J. V. označil obviněný za typickou ukázku tzv. opomenutého
důkazu a též za porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení,
když soudy pouze konstatovaly, že jeho písemné vyjádření je třeba považovat za
zprávu státního orgánu.
10. Následně dovolatel soudům vytkl, že shledaly vyvezené zařízení
neznámým a bezcenným, aniž by se jakkoliv blíže zabývaly úhradou jeho kupní
ceny. Tuto skutečnost považoval za podstatnou pro posouzení uplatněného nároku
na nadměrný odpočet a vyjádřil přesvědčení, že zmíněným postupem soudů byl
založen extrémní rozpor mezi skutkovými závěry na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé. K tomuto tématu připomněl výslech svědka R. D., který
jednak popsal vymáhání pohledávky, kterou měla společnost DueVille vůči
společnosti ARC Worldwide, jednak předložil dokumenty prokazující, že ke dni
rozhodování odvolacího soudu byla ze strany společnosti ARC Worldwide celá
kupní cena uhrazena. Zmíněnými skutečnostmi se soudy (především odvolací) de
facto nezabývaly, naopak v rozporu s nimi setrvaly na svém původním závěru o
bezcennosti vyvezeného zařízení. Postup odvolacího soudu se tak dostal do
příkrého rozporu s pravidly spravedlivého trestního procesu, v konečném
důsledku hraničící až se svévolí v soudním rozhodování (dovolatel přitom
poukázal na postoj Ústavního soudu k této problematice).
11. Obviněný poté ostře zkritizoval stanovisko odvolacího soudu
spočívající v tom, že je nepodstatné zabývat se hodnotou a povahou zařízení,
které bylo reálně vyvezeno do zahraničí. On sám zastával postoj přesně opačný,
tedy že tato otázka má zásadní význam pro posouzení uplatněného nadměrného
odpočtu. Opět poukázal na skutečnost, že k vývozu zařízení skutečně došlo a
poznamenal, že i pokud by byla dodána pouze část zařízení, neznamenalo by to
bez dalšího neoprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet. Zdůraznil, že
potřeby zabývat se cenou daného zařízení si bylo vědomo i státní
zastupitelství, které žádalo o poskytnutí právní pomoci v Malajsii; ta však
podle informací obhajoby nebyla malajskou stranou vyřízena. V ní státní
zastupitelství požadovalo k objasnění předmětné obchodní transakce i k
charakteru zařízení vyslechnutí zástupců společnosti ARC Worldwide, zejména V.
Ch. Jeho výslech ale uskutečněn nebyl, přestože se evidentně jedná o osobu
kontaktní, jež se mohla vyjádřit k funkčnosti i hodnotě zařízení. I tento důkaz
proto lze hodnotit jako opomenutý.
12. Závěrem ještě dovolatel připomněl vyjádření odborníků v této věci.
Jmenovitě znalce Ing. Jiřího Trávníčka a též Ing. Jana Matulky, přičemž ani
jeden z nich, po zhlédnutí fotografií či dalších dostupných dokumentů,
nevyloučil, že by se mohlo jednat opravdu o obviněnými deklarované zařízení,
resp. jeho části. I to by vylučovalo závěr soudů o bezcennosti vyvezeného
zařízení nebo jeho zanedbatelné hodnotě rovnající se pouze ceně železného
šrotu. V tomto ohledu pak dovolatel uzavřel, že soudy nehodnotily provedené
důkazy ve prospěch obviněných, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo.
13. Ze všech výše popsaných důvodů dovolatel M. V. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, a aby podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
14. Obviněný L. N. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ve
svém podání nejprve zaměřil na výhrady vůči rozhodnutím obou nižších soudů
uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za
hlavní nedostatek považoval nesprávné právní posouzení škody – rozsahu zkrácení
daně, resp. rozsahu vylákání výhody na dani. Po citaci zákonného znění § 240
tr. zákoníku poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5
Tdo 693/2013, podle kterého je pro zjištění rozsahu zkrácení daně potřeba
zjistit správnou výši daňové povinnosti … a takto zjištěnou správnou daňovou
povinnost porovnat s daní vyčíslenou/uplatněnou daňovým subjektem. Na základě
toho dovolatel vyjádřil přesvědčení, že u daně z přidané hodnoty (dále převážně
jen „DPH“, příp. „daň“) – určené jako % z hodnoty zboží, nelze určit správnou
daňovou povinnost bez toho, aby byla zjištěna skutečná hodnota zboží. K tomu
připomněl rozhodná skutková zjištění, konkrétně to, že k vývozu do Malajsie
došlo, zboží tedy existovalo; je zdokumentovaná jeho přeprava; jeho váha,
zaznamenaná v celním řízení, činila 16 600 kg; v neposlední řadě byla do
rozhodnutí soudu nalézacího uhrazena část jeho ceny ve výši 1 744 180 Kč, a
poté došlo k dalším platbám v celkové přibližné výši 36 258 192 Kč.
15. Dovolatel proto podrobil kritice závěry obou soudů nižších stupňů,
které považovaly vyvezené zboží za bezcenné. Neztotožnil se s tím, že k jeho
ceně nebylo provedeno žádné dokazování a soud se ani nepokusil zjistit, co bylo
reálně vyvezeno. Proto je přesvědčen, že závěr soudů o bezcennosti zboží nelze
považovat za výsledek hodnocení důkazů, neboť důkazy o hodnotě vyvezeného zboží
zcela absentují. Myšlenková linka soudů byla totiž následující: nešlo o linku
na zpracování lecitinového kalu (která byla deklarována), tedy hodnota zboží je
0 Kč. Poté se obviněný pustil do teoretického příkladu, jímž chtěl demonstrovat
nesprávnost postoje soudů v tom smyslu, že dospěje-li soud k závěru, že
vyvezené zboží není tím, které je deklarováno, nemusí zjišťovat, jaké zboží
bylo ve skutečnosti vyvezeno a jeho hodnotu může stanovit jako bezcennou s
odkazem na právní posouzení vyvezeného zboží jako nástroj trestného činu. Za
zcela absurdní pak označil skutečnost, že oba nižší soudy uznaly náklady na
přepravu zboží jako oprávněné, zatímco hodnotu 16 tunového zboží stanovily na 0
Kč. Sám přitom vyslovil zcela opačný názor, tedy že hodnota exportovaného zboží
i hodnota přepravy musí být právně posouzena stejně.
16. Obviněný připustil, že prokazovat obsah vývozu je nákladné a
obtížné, zvláště když Malajsie neposkytla právní pomoc. To však orgány činné v
trestním řízení nezbavovalo povinnosti zjišťovat i okolnosti v jeho prospěch.
Nepodaří-li se určitá skutečnost zjistit, nelze ji vykládat v neprospěch, ale
ve prospěch obviněného. Takovou skutečností je právě obsah vyvezeného zboží,
jeho hodnota a též obsah prodeje a transportu mezi společnostmi Who Is It a
DueVille. Dále podotkl, že mu nemůže být bez dalšího přičítáno, co společnost
DueVille vyvezla, zda vůbec vyvezla zboží od něj zakoupené, případně, zda bylo
prodané zboží kompletní. Ani tím se soudy nezabývaly. Nakonec k problematice
nesprávného právního posouzení obviněný stručně shrnul, že soudy nesprávně
posoudily vyvezené zboží jako nástroj trestného činu; nesprávně posoudily jeho
hodnotu; nesprávně posoudily výši zkrácení daně/vylákání výhody; nesprávně a v
rozporu s § 2 odst. 2 tr. ř. a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
nezjištěné skutečnosti přičetly k tíži obviněným.
17. Poté dovolatel ještě krátce objasnil, v čem spatřuje pochybení
zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V prvé řadě měl
za to, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o čemž pojednávala
předchozí část jeho mimořádného opravného prostředku. Dále se domníval, že
nebyly splněny ani procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť
rozsudek soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem zrušen podle § 258 odst.
1 písm. b) tr. ř. z důvodu neúplných skutkových zjištění, a to v okolnostech
svědčících v jeho prospěch.
18. V úplném závěru svého podání dovolatel L. N. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a věc vrátil tomuto soudu podle § 265l
odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí. Eventuálně navrhl, aby zrušil
v celém rozsahu i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10
T 13/2014, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí jemu. Též navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o
přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl napadeným rozhodnutím
uložen.
19. Obviněný J. F. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ve svém
podání namítl, že s rozhodnutími obou soudů nižších instancí nelze v žádném
případě souhlasit, neboť se nezakládají na provedených důkazech, nýbrž pouze na
domněnkách a spekulacích. Z provedeného dokazování jasně vyplývá, že stroj,
který byl předmětem prodeje, byl řádně doručen do místa určení, kde se jej
ovšem nepodařilo zprovoznit. Navíc je zcela evidentní, že on nebyl tím, kdo by
vědomě způsobil, že zmíněný stroj byl nekompletní. Není odborníkem, k předmětu
prodeje přistupoval nekriticky a neměl jakékoliv podezření na nekompletnost či
nefunkčnost stroje. Není možné připisovat mu k tíži fakt, že stroj nebyl
správně zprovozněn několikátým kupujícím v řadě. Oběma soudům nižších instancí
vytknul, že zcela opominuly, že stroj byl na počátku kompletní a připravený ke
zprovoznění – přinejmenším v řízení nebyl prokázán opak. V návaznosti na to
zdůraznil, že nebyl přítomen převzetí stroje koncovým uživatelem, nemůže
doložit, zdali koncový uživatel převzal stroj kompletní a nepoškozený, či zdali
se u něj nejednalo o pouhou neznalost stroje a způsobu jeho zprovoznění. Tato
otázka však měla být předmětem řešení v rámci mezinárodního obchodního práva a
nikoli práva trestního, které má být užito až jako „ultima ratio“.
20. Za opomenutý důkaz obviněný považoval neprovedení výslechu svědka J.
V. jakožto jediné osoby, která v Malajsii daný předmět viděla a k věci tedy
mohla sdělit řadu podstatných informací (např. zda byl stroj funkční či
nikoliv). Tuto námitku dále rozvinul ve stanovisko, podle něhož není-li
prokázáno, že se skutečně jednalo o zboží bezcenné, jistě není možné tvrdit, že
došlo k vývozu nefunkčního zboží, a tedy že došlo k neoprávněnému požadavku na
nárok na nadměrný odpočet DPH.
21. Dovolatel se také pozastavil nad subjektivní stránkou jemu
připisovaného jednání. Ustanovení § 24 odst. 1 tr. zákoníku u všech forem
účastenství vyžaduje, aby účastník jednal úmyslně. To však v předmětné trestní
věci prokázáno nebylo. Ze samotného uzavření kupní smlouvy totiž nelze
usuzovat, že by úmyslně napomáhal trestnému činu. Fakt, že k jeho spáchání
došlo, neopravňuje ke zpětnému určení úmyslu. Subjektivní stránku nelze
hodnotit ex post. Doplnil ještě, že nikdy neměl v úmyslu se trestné činnosti
dopustit a nemohl ani předpokládat, že spoluobviněný L. N. spáchání trestného
činu plánuje. Poslední poznámka dovolatele se týkala nepřiměřenosti uloženého
trestu (vzhledem k nižší míře jeho účasti na výše popsaném jednání než jaká
byla u zbylých dvou obviněných).
22. Pak již dovolatel J. F. přistoupil k závěrečnému návrhu, jímž (bez
odkazu na konkrétní zákonná ustanovení) požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016,
jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T
13/2014, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
23. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. ke
všem podaným dovoláním ve stručnosti souhrnně písemně vyjádřila. Podle jejího
názoru námitky vyslovené v dovoláních uplatnili všichni obvinění v rámci své
obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do
svých řádných opravných prostředků, takže se jimi zabýval jak soud nalézací,
tak soud odvolací.
24. Státní zástupkyně plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že
obhajoba obviněných je čistě účelová, kdy tato vytrhává z kontextu jednotlivé
skutečnosti. Akcentovala především poznatek, že předmětná obchodní transakce
byla od počátku fiktivní, žádné zařízení, se kterým mělo být dle uzavření
kupních smluv obchodováno, reálně neexistovalo, a tudíž ani nemohlo být
prodáno. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nějaké části strojního zařízení
nezjištěného původu společnost DueVille, s. r. o., vyvezla do zahraničí, bylo
však prokázáno, že se o soubor odpařovací stanice na zahušťování lecitinového
kalu ve skutečnosti nejednalo. V daném případě je podstatným, že obvinění
vydávali zařízení, z jehož prodeje se pokusili vylákat daňový odpočet za
takové, které reálně neexistovalo, a nelze tudíž vypočítávat hodnotu jakéhosi
fiktivního zařízení, které bylo místo toho do Malajsie vyvezeno, jako hodnotu
pro reálný správný odpočet daně.
25. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podaná
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně
neopodstatněná. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by
Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
26. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou
na vědomí výše jmenovaným obhájcům všech obviněných (obhájci obviněného L. N.
bylo doručeno dne 20. 2. 2017, obhájcům zbylých dvou obviněných dne 21. 2.
2017). Obvinění L. N. a J. F. na toto vyjádření do dne rozhodnutí Nejvyššího
soudu nijak nereagovali. Naopak obviněný M. V. v replice došlé Nejvyššímu soudu
dne 14. 3. 2017 prostřednictvím svého obhájce zaujal k postoji státní
zástupkyně nesouhlasné stanovisko. Zopakoval v ní nejdůležitější námitky z jím
podaného dovolání, na které v podrobnostech odkázal. Primárně uvedl, že nebylo
nade vší pochybnost prokázáno, že se v případě zařízení vyvezeného do zahraničí
nejednalo o odpařovací stanici na zahušťování lecitinového kalu. Následně
opětovně vyzdvihl podstatný význam zjištění povahy a ceny (či hodnoty)
zmiňovaného zařízení pro meritum předmětné trestní věci. Dodal, že soudy sice
připustily existenci zařízení i jeho vývoz do zahraničí, nicméně jakékoliv
dokazování k jeho povaze odmítly provést, s čímž se ani státní zástupkyně nijak
nevypořádala. Znovu poukázal i na šetření Finančního úřadu v Hodoníně, sdělení
J. V. a opomenutý důkaz v podobě výslechu tohoto svědka. Zvýšený důraz kladl –
na rozdíl od soudů nižších stupňů a státní zástupkyně – i na skutečnost, že za
vyvezené zboží byla celá kupní cena zaplacena, což bylo doloženo ničím
nezpochybněnými účetními doklady. Nakonec ještě prohlásil, že v průběhu
trestního řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení,
především nedošlo k prokázání jeho viny mimo rozumnou pochybnost. Proto učinil
stejný návrh, jako ve svém dovolání (srov. shora odstavec 13.).
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že všechna
tři dovolání v dané věci jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím
jejich obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v
zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují
též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
29. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který jako jediný z dovolatelů
zvolil [vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný
L. N. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá
alternativa).
30. První z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí
odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným
opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí
odvolání podle některého z odstavců § 253 tr. ř., resp. stížnosti podle § 148
odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je
tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím,
resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak
soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého
stupně přistoupí (podle § 254 tr. ř. nebo § 147 tr. ř.), lze uvedený dovolací
důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z
dalších dovolacích důvodů.
31. Obviněný L. N. ve svém podání využil obě alternativy citovaného
dovolacího důvodu. Je však nutno připomenout, že Vrchní soud v Olomouci jako
soud odvolací přezkoumal na základě § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně i správnost řízení, které těmto
výrokům předcházelo. Jinak řečeno – věcně přezkoumal napadené rozhodnutí, což
ve svém důsledku zcela vylučuje možnost uplatnění prvé varianty daného
dovolacího důvodu. Naopak, vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu (který
odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl), přichází v úvahu využití
druhé alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy ve spojení s
některým z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ještě lze na
okraj předeslat, že výhrada neúplných skutkových zjištění, kterou dovolatel
nesprávně vznesl v rámci prvé varianty tohoto dovolacího důvodu, v obecné
rovině nespadá pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů v odstavci 1
zmiňovaného ustanovení, ovšem v tomto konkrétním případě je velmi aktuální a
především neoddělitelně spjatá s namítaným nesprávným právním posouzením
skutku, a proto ji Nejvyšší soud při úvahách o této problematice stejně nemohl
opominout.
32. Dalším dovolacím důvodem, jenž uplatnili všichni tři obvinění, byl
důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje
Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či
jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud
naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení
skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.
III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
33. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do
skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí
uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního
soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo
rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí
být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k
tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba
připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-
st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho
odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90
a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se
tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel
spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy
povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení
porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení
napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.
34. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění
má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v
řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění
nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku
čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).
Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi
provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o
správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí
soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
35. S ohledem na konkrétní dovolací argumenty všech tří obviněných
(srov. výše) Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání, a
proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů,
uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K
vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly
mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání.
36. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
všech tří obviněných jsou důvodná a argumentace v nich uplatněná je – až na
některé výjimky – ve všech podstatných bodech výstižná a přiléhavá.
37. Jak již bylo uvedeno, hlavním motivem všech podaných dovolání byla
především výše škody, kterou se obvinění měli pokusit způsobit České republice,
a dále též naplnění subjektivní stránky obou účastníků (pomocníků), tj.
obviněných J. F. a L. N., na předmětném skutku. V obou případech jde o otázky
spadající do kategorie právního posouzení skutku, bez dalšího naplňující
požadavky ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V daném, do značné míry
výjimečném, případě ale Nejvyšší soud musel věnovat pozornost i otázce rozsahu
provedených důkazů, jejich hodnocení a z nich dovozeným skutkovým zjištěním
obou soudů nižších stupňů, neboť obě dovoláními napadená rozhodnutí vykazují v
tomto ohledu poměrně závažné nedostatky, na něž obvinění ve svých podáních
rovněž poukazovali a které Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti – při
respektování shora uvedených požadavků (srov. odstavce 33. a 34.) – nemohl
ponechat bez povšimnutí.
38. V úvodu této části je potřeba nastínit rozhodující skutkové závěry
obou nižších soudů v této trestní věci činných. Krajský soud v Brně ve svém
odsuzujícím rozsudku shledal, že všichni tři obvinění měli předstírat koupě a
prodeje odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu (tj. velice drahého
funkčního zařízení), zatímco ve skutečnosti měli obchodovat pouze s kusy blíže
neurčeného zařízení, které bylo buď bezcenné anebo jehož hodnota byla v
porovnání s hodnotou deklarovaného zařízení zanedbatelná. Jinými slovy tedy
připustil, resp. nevyloučil, že určitá obchodní transakce mezi společnostmi
všech tří obviněných proběhla, ale jejím předmětem bylo pouze jakési zařízení
bez reálné hodnoty. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací – aniž v tomto
směru provedl jakékoliv relevantní důkazy – však tato skutková zjištění poněkud
posunul, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že předmětná obchodní
transakce byla od počátku fiktivní, neboť žádné zařízení, kterým mělo být podle
kupních smluv uzavíraných mezi obviněnými obchodováno, reálně neexistovalo, a
tudíž nemohlo být ani prodáno.
39. Pomine-li Nejvyšší soud uvedené rozpory ve skutkových závěrech soudů
nižších instancí, musí konstatovat, že oba soudy po provedeném dokazování
neměly dostatek natolik průkazných důkazních podkladů, aby učinily taková
skutková zjištění, o nichž by ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. nevznikly
důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud přitom nikterak nezpochybňuje, že některé
dosud zjištěné okolnosti tohoto případu i v současné době vyvolávají důvodné
podezření, že obvinění se pokusili tzv. řetězovým podvodem poškodit Českou
republiku uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH. [Za řetězový podvod se v
odborné literatuře označuje jednání, při němž se v účelově uzavřeném řetězci
navzájem obchodujících subjektů alespoň ze dvou zemí přeprodává zboží bez
reálného a smysluplného ekonomického základu s primárním cílem získat nadměrný
odpočet na DPH z veřejného rozpočtu.].
40. Faktem totiž je, že soudy na jedné straně jednoznačně nevyloučily
určité transakce mezi jednotlivými společnostmi obviněných, a navíc je mimo
jakoukoliv pochybnost, že k vývozu určitého zboží do Malajsie opravdu došlo, na
druhé straně se jim však nepodařilo prokázat, jaké konkrétní zařízení se mělo
mezi zúčastněnými stranami pohybovat, a dokonce ani nelze s potřebnou mírou
jistoty učinit závěr, že se nejednalo o jimi deklarovanou odpařovací stanici na
zahušťování lecitinového kalu nebo alespoň její části. Již sama formulace
„blíže neurčené zařízení“, které může být „bezcenné“, anebo alternativně jeho
hodnota může být „v porovnání s hodnotou deklarovaného zařízení zanedbatelná“,
svědčí o tom, že soud prvního stupně vycházel z pouhých domněnek, a nikoliv z
provedených důkazů. Tento soud sice poukázal na řadu podivných okolností
předmětných transakcí mezi obviněnými (nezaplacení kupní ceny, absence
zajištění, kontroly při předávání atp.), ani to však nelze považovat za
dostatečný důkaz o charakteru obchodovaného zařízení (spíše by to mohlo
naznačovat účelovost zmíněných koupí a prodejů). Navíc nebylo možné
bagatelizovat vyjádření odborníků, Ing. Pavla Staroby a Ing. Jiřího Trávníčka,
kteří po zhlédnutí pořízených fotografií vyvezeného zboží sice nepotvrdili, ale
též nevyloučili, že se jedná o obviněnými deklarované zařízení nebo jeho
komponenty. Nalézací soud tedy zůstal v rovině pouhého podezření, byť
důvodného. Avšak ani vysoká míra podezření k odsouzení obviněných nestačí (k
tomu srov. § 2 odst. 5 tr. ř. a příkladmo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6.
1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, nebo ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
41. Odvolací soud nejenže toto pochybení nenapravil, ale naopak v
rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že
„zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno“.
42. Přes uvedené rozpory spatřuje Nejvyšší soud největší pochybení soudů
nižších instancí v tom, že svůj závěr o vině všech dovolatelů vystavěly v
převážné míře právě na zjištění, že předmětem zmiňovaných obchodních transakcí
nebyla odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu, ale jiné zařízení
zanedbatelné hodnoty. Opíraly se tedy o skutečnost, která neměla podklad v
provedeném dokazování. V tomto smyslu lze hovořit o výše zmiňovaném extrémním
rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, čímž
se soudy vychýlily i ze základních pravidel spravedlivého procesu, které
zaručuje ústavní pořádek České republiky. Je nutné zdůraznit, že k shledání
viny obviněných takto nelze zákonným způsobem dospět. Již jen tento – třeba
jediný, ale zásadní – nedostatek by tudíž postačoval ke zrušení obou napadených
rozhodnutí Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.
43. Všichni dovolatelé ve svých podáních pochopitelně akcentovali
nutnost zabývat se skutečnou hodnotou vyvezeného zařízení. Například obviněný
L. N. s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že nelze určit
daňovou povinnost bez zjištění skutečné ceny zboží. S tím by se dalo jistě
souhlasit, každopádně je ale třeba v prvé řadě zkoumat, zda daňovému subjektu
nějaká daňová povinnost vůbec vznikla. V posuzované věci v tomto ohledu
vyvstává klíčová otázka, zda obchodní transakce mezi zúčastněnými společnostmi
byly fiktivní či nikoliv, neboť právě od nich se odvíjí vznik (resp. i případná
výše) daňové povinnosti dotčených společností jakožto plátců DPH. Je potřeba
zmínit, že tato fiktivnost by byla dána buď ve shora popisovaném případě, tedy
že by předmětem obchodu nebylo deklarované zařízení či jeho komponenty, anebo
že by samotné transakce ať již s jakýmkoliv zbožím byly čistě účelové, tj.
předstírané, odehrávající se pouze tzv. „na papíře“ ve znění příslušných smluv,
a nikoliv v hmotné realitě. Soudy nižších stupňů se sice přiklonily k první z
uvedených variant, ale například soud prvního stupně rozvinul své úvahy též o
možné fiktivnosti obchodů jako takových vcelku fundovaně (srov. strany 29 až 31
jeho rozsudku), naproti tomu odvolací soud pouze jednou větou konstatoval svůj
kategorický postoj (srov. odstavec 41. shora).
44. Nejvyšší soud i na tomto sice připouští existenci velmi důvodných
pochybností, že k žádným reálným nákupům a prodejům záhadného zařízení opravdu
nedošlo a vše bylo jen tzv. „na oko“, opět však musí konstatovat, že důkazní
situace (lépe řečeno důkazní nouze) ani v tomto případě neumožňovala soudům
nižších stupňů přijmout naznačený závěr s potřebnou mírou jistoty, jak vyžaduje
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V té souvislosti lze připomenout již výše
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, podle
něhož „… Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit
spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který –
především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné
jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a
následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry
soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů.“.
45. Zatímco stran zakoupení zboží společností Who Is It, s. r. o., od
společnosti Domani, s. r. o., ještě není příliš pochyb o tom, že deklarovaná
obchodní transakce neproběhla (obviněný J. F. jako invalidní důchodce
nedisponoval takovými finančními prostředky, z nichž by byl schopen obchodované
zařízení zaplatit, takže přetrvává důvodné podezření, že v posuzovaném
řetězovém podvodu měl zřejmě mít roli tzv. ztraceného obchodníka – ostatně v
průběhu doby se stal pro finanční orgány nekontaktním), v dalších fázích
přezkoumávaného skutku už tomu tak není. I přes řadu podezřelých okolností
provázejících následné jednání obviněných L. N. a M. V. se provedeným
dokazováním nepodařilo spolehlivě vyloučit, že by k obchodu s určitým (dosud
přesně nezjištěným) zbožím nedošlo. Naopak některé okolnosti tohoto případu
svědčí pro tu alternativu, že i obviněný L. N. mohl s jakýmsi strojem (ohledně
něhož dosud ani nebylo zjištěno, že se nejednalo o zboží ve smlouvách uváděné)
fyzicky disponovat a mohl jej prodat právě společnosti obviněného M. V. V
návaznosti na to je nutné připomenout, že v takových situacích jsou soudy
povinny ctít pravidlo in dubio pro reo a vycházet z té varianty skutkového
děje, která je pro obviněné nejpříznivější. To v tomto případě znamená, že
fiktivnost obchodní transakce mezi společnostmi Who Is It, s. r. o., a
DueVille, s. r. o., nebylo možno z informací dostupných orgánům činným v
trestním řízení dovodit. Pokud soudy přesto zmíněný skutkový závěr učinily,
dopustily se dalšího prohřešku proti pravidlům spravedlivého procesu ve formě
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými
zjištěními.
46. Shora bylo nastíněno, že podrobné zkoumání jak povahy vyvezeného
zařízení, tak charakteru zmiňovaných obchodních transakcí má pro úvahy o
naplnění skutkové podstaty § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ze strany všech tří
obviněných zásadní význam. K tomu je potřeba v obecné rovině uvést, že
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle § 240
odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek anebo
jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných
plateb.
47. Citovaná skutková podstata má dvě části. Za prvé jde o zkrácení daně
(nebo jiné povinné platby), čímž se rozumí jakékoliv jednání pachatele, v
důsledku kterého je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem
vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření
této povinné platby vůbec nedojde. Zjednodušeně řečeno pachatel v tomto případě
v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah své daňové povinnosti, nebo že
takovou povinnost vůbec nemá. Za druhé je zde vylákání daňové výhody, které lze
charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat
povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není
plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. V prvém případě tedy
pachatel sníží svou existující daňovou povinnost, zatímco v druhém žádná daňová
povinnost z důvodu předstírání rozhodných skutečností ani nevznikne. Popsaný
rozdíl se pak rozhodujícím způsobem promítne do rozsahu zkrácení daně, resp.
vylákání výhody na dani, kdy v prvém případě představuje výši zkrácení rozdíl
mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) zaplatit, a nižší daní, která mu
byla vzhledem k trestné činnosti přiznána vyměřena, stanovena, resp. kterou
zaplatil. Jen pokud nebyla daň vůbec přiznána či vyměřena rovná se výše
zkrácení celé výši této povinné platby. Naopak v druhém případě je za vylákanou
výhodu na dani třeba vždy považovat celou vylákanou částku.
48. Daňovou povinností u daně z přidané hodnoty je podle § 4 odst. 1
písm. n) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“), buď vlastní daňová povinnost anebo
nadměrný odpočet. Tato daňová povinnost se vypočítává v podstatě odečtením tzv.
daně na vstupu podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., od tzv. daně
na výstupu podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 235/2004 Sb. Na území České
republiky to probíhá například tak, že při prodeji určitého zboží prodejce
(který je osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.)
vedle vlastní ceny zboží účtuje i DPH, jakožto procentuální částku z této ceny,
a to vše v rámci celkové ceny zaplatí kupující, načež prodávající je povinen
danou částku DPH odvést do veřejného rozpočtu. Uvedená částka je pak z pohledu
prodávajícího daní na výstupu. Od této daně na výstupu je ovšem oprávněn
odečíst, na základě § 4 odst. 1 písm. i) a § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004
Sb., částku daně, kterou vynaložil při pořízení předmětného zboží, neboli daň
která je obsažena v částce za přijaté plnění, tedy daň na vstupu. Je-li rozdíl
částky daně na výstupu a částky daně na vstupu kladný, vznikne zmiňovanému
prodávajícímu vlastní daňová povinnost podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona č.
235/2004 Sb., kterou je povinen odvést do veřejného rozpočtu. Je-li naopak
výsledek záporný, jde o nadměrný odpočet ve smyslu § 4 odst. 1 písm. m) zákona
č. 235/2004 Sb., kdy uváděné osobě vznikne ze zákona nárok na jeho vrácení od
státu na základě § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Ještě zbývá dodat, že
vývoz zboží do země mimo evropské společenství je podle § 63 odst. 1 písm. c)
ve spojení s § 66 zákona č. 235/2004 Sb. od daně osvobozen. Pokud tedy osoba
povinná k dani zakoupí v České republice nějaké zboží a v jeho pořizovací ceně
zaplatí i DPH (tj. daň na vstupu), a vzápětí toto zboží bez DPH vyveze do
zahraničí, daň na výstupu je nulová, a daňovou povinností ve formě nadměrného
odpočtu je částka daně, kterou vývozce zaplatil (tehdy jako kupující) při
pořízení zboží a na jejíž vrácení správcem daně mu vznikne zákonný nárok.
49. Po tomto obecném vymezení daňové problematiky významné pro
přezkoumávaný případ se lze navrátit k zásadní otázce přezkoumávané trestní
věci, tedy zda nějaká daňová povinnost (v daném případě nárok na nadměrný
odpočet) společnosti DueVille, s. r. o., vyvstala, či nikoliv. Vzhledem k právě
uvedenému je mimo jakoukoliv pochybnost, že by se tak nestalo v případě
fiktivnosti deklarované obchodní transakce mezi ní a společností Who Is It, s.
r. o. Daň na vstupu z předstíraného obchodu, by totiž byla pochopitelně nulová,
nemohlo by dojít k jejímu odpočtu a logicky by společnost DueVille, s. r. o.,
žádný nárok na nadměrný odpočet nevznikl. Jednalo by se tedy o vylákání výhody
na dani, jejímž rozsahem by byla celá částka, o kterou by se obviněný M. V.
pokusil sebe (příp. i další osoby) na úkor správce daně obohatit.
50. Nejvyšší soud již výše nastínil, že zmiňovaná fiktivnost by byla bez
dalšího dána i tehdy, pokud by předmětem obchodu by nebylo obviněným M. V.
prohlašované zařízení na odpařování lecitinového kalu nebo jeho části; šlo by
vlastně o obchod s reálně neexistujícím zbožím. V tomto případě by se nebylo
možno ztotožnit s argumenty dovolatelů, kteří i za této situace požadovali
zkoumání skutečné hodnoty vyvezeného zařízení. Takové zkoumání by již nebylo
zapotřebí, neboť by postačovalo zjištění, že nárok na vyplacení nadměrného
odpočtu byl odvozován od zcela nepravdivé (předstírané, fiktivní) skutečnosti.
Navíc obviněnými navrhované řešení by v praxi neúměrně ztížilo, až znemožnilo,
vyšetřování dalších případů obdobné sofistikované trestné činnosti, kdy by
orgány činné v trestním řízení byly, nadneseně řečeno, povinny zkoumat přesnou
povahu a přesnou hodnotu veškerého (třeba i odpadního či jiného obdobného)
materiálu vyvezeného (za účelem obohacení se pachatelů na DPH) kamsi do
exotických zemí a nepravdivě vydávaného za hodnotné zboží.
51. Podobně je pak nutno postupovat i v případě, pokud by samotná
obchodní transakce (prodej/koupě zboží), z níž by plynul nárok na nadměrný
odpočet, byla pouze účelová a k žádnému předávání a nabývání zboží, respektive
vlastnických práv k němu by reálně nedocházelo s tím, že předložené kupní
smlouvy by pouze nepravdivě dokládaly skutečnost, která nenastala. Jednalo by
se o obchodní transakci, která ve skutečnosti neproběhla. Pak už by nebylo
vůbec potřebné jakkoliv se zabývat povahou a hodnotou vyvezeného zboží (a to
dokonce i kdyby šlo o deklarované zařízení), jelikož by s ním ve skutečnosti
nebylo obchodováno, nebyly by vynaloženy žádné náklady na jeho pořízení, z
čehož by neplynula daň na vstupu, možnost jejího odpočtu a žádný nárok na
nadměrný odpočet by tudíž nemohl nikomu vzniknout. Lze jen zopakovat, že v
tomto i předtím popsaném případě by proto rozsahem vylákání výhody na dani byla
celá částka, uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet, a to
mimochodem (a s ohledem na zákaz reformace in peius jen čistě teoreticky)
včetně nákladů na dopravu stroje do Malajsie, neboť proplacení výdajů na
spáchání trestné činnosti pochopitelně nelze od státu žádat.
52. Každopádně Nejvyšší soud v odstavcích 38. – 41. tohoto usnesení
konstatoval, že ani jedna z předchozích alternativ nebyla spolehlivě prokázána
(přestože obě jsou vysoce pravděpodobné). Zůstává však určitá možnost, že
společnost Who Is It, s. r. o., skutečně prodala společnosti DueVille, s. r.
o., zařízení, jež mohlo být odpařovací stanicí na zahušťování lecitinového
kalu. K tomu lze jen podotknout, že pokud by toto zařízení bylo prodáno
nekompletní anebo jeho cena byla nadhodnocena, daňová povinnost (nadměrný
odpočet) by společnosti DueVille, s. r. o., sice vznikla, ale ve výši nižší než
deklarované. V tomto případě by se jednalo o zkrácení daně, kdy její rozsah by
se rovnal rozdílu mezi částkou neoprávněně uplatněného a skutečně (zákonně)
vzniklého nadměrného odpočtu. Orgány činné v trestním řízení by v takovém
případě měly povinnost podrobně zkoumat povahu a hodnotu vyvezeného zařízení,
jak se toho dovolatelé ve svých podáních domáhali.
53. Předchozí téma se dotýkalo objektivní stránky zkoumaného trestného
činu. Nejvyšší soud však v rámci své přezkumné činnosti zjistil rovněž
nedostatky týkající se závěrů obou soudů nižších instancí o naplnění jeho
subjektivní stránky zejména prvními dvěma obviněnými v časové řadě jejich
obchodování – L. N. a především J. F. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí
uvedl, že „všechny dílčí činnosti, které vedly k završení popisovaného
zločinu“, provedl obviněný M. V. Úmyslné jednání dalších dvou obviněných pak
dovodil z jejich vědomosti, že zařízení bude vyváženo do Malajsie, z čehož
následně usoudil i na jejich znalost toho, že obviněný M. V. bude uplatňovat
nadměrný odpočet, jehož výše jim musela být známá z jimi vytvořených účetních
dokladů.
54. Tímto způsobem odůvodněný závěr nalézacího soudu o naplnění
subjektivní stránky jednání obviněných L. N. a J. F. nepovažuje Nejvyšší soud
za dostatečný a připomíná, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku by měla být
primárně naplněna podáním daňového přiznání společností DueVille, s. r. o., ve
kterém byl nadměrný odpočet nárokován, a proto by zavinění všech tří obviněných
mělo pokrývat právě a prvořadně tento akt. Ani jeden z nižších soudů ovšem této
velice důležité otázce přílišnou pozornost nevěnoval. Ještě větší rozpaky pak
vyvolává prohlášení soudu nalézacího, podle něhož „vědomost všech obžalovaných
o výši uplatněného nadměrného odpočtu soud odvozuje od jednání obžalovaného V.
…“. Jde o tvrzení neopodstatněné, zejména když se ani žádným procesně
použitelným důkazem nepodařilo doložit jakékoliv setkání, jednání či jinou
interakci mezi obviněnými M. V. a J. F., a dokonce ani to, zda se tito dva
obvinění vůbec znali. Nakonec si rovněž nelze nepovšimnout, že sami obvinění
ani „nebyli hybateli jednotlivých dějů“, jak ostatně výstižně poznamenal
Krajský soud v Brně. Muselo proto nejspíše jít o činnost celé organizované
skupiny, v níž první dva dovolatelé, a zřejmě také obviněný M. V., vystupovali
v rolích tzv. „bílých koní“. I z tohoto důvodu bude potřeba zabývat se
problematikou zavinění jednotlivých obviněných zevrubněji.
55. Zmiňovaná problematika subjektivní stránky jednání obviněných je
vůbec jednou z nejslabších stránek obou napadených rozhodnutí. Soud prvního
stupně se jí sice věnoval v prvním odstavci na str. 36 odůvodnění svého
rozsudku, avšak jeho argumentaci nelze považovat za přesvědčivou, zvláště když
uzavřel, že všichni obvinění se jednání dopustili „v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“. Uvedený
nedostatek nenapravil ani soud odvolací, který jen lapidárně konstatoval, že
obvinění „jednali nepochybně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a)
TrZ“ (srov. prostřední odstavec na straně 20 odůvodnění jeho usnesení).
56. S problematikou subjektivní stránky jednání obviněných bezprostředně
souvisí otázka, zda obvinění L. N. a J. F. jednali jako pomocníci hlavního
pachatele M. V. Přestože formulace skutkové věty, podle níž všichni obvinění
„před podáním daňového přiznání k DPH … společným jednáním předstírali před
správcem daně navazující prodeje a koupě …“, působí až zavádějícím dojmem,
takže evokuje představu, že jednali jako spolupachatelé, přesto byli obvinění
J. F. a L. N. uznáni vinnými „jenom“ pomocí k pokusu trestnému činu hlavního
pachatele (obviněného M. V.) ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což
se soud prvního stupně pokusil (nepříliš přesvědčivě) odůvodnit v posledním
odstavci na straně 32 svého rozsudku. Odvolací soud sice o možném
spolupachatelství všech tří obviněných ve smyslu § 23 tr. zákoníku uvažoval
(aniž ovšem blíže vysvětlil, proč k takovému závěru dospěl), současně však
poznamenal, že vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch
obviněných nemohl napadený rozsudek změnit k tíži odvolatelů, neboť by to
znamenalo porušení zákazu reformationis in peius. Vzhledem k zákazu změny
napadených rozhodnutí v neprospěch všech obviněných i do budoucna nepovažoval
Nejvyšší soud za potřebné věnovat této otázce další pozornost.
57. Nejvyšší soud na základě všech shora zmíněných skutečností z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l
odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v
Brně k došetření.
58. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť pochybení zjištěná v
rámci jeho přezkumné činnosti nebylo možné napravit ve veřejném zasedání.
59. Při vědomí toho, že všichni dovolatelé se ke dni rozhodnutí
dovolacího soudu nacházeli v této věci ve výkonu trestu odnětí svobody,
Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo
206/2017-II, rozhodl (rovněž v neveřejném zasedání), že obvinění se podle §
265l odst. 4 tr. ř. neberou do vazby.
60. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia přípravného
řízení, neboť již toto řízení trpělo nedostatky skutkového objasnění věci. Ve
věci totiž bude nutné provést další poměrně rozsáhlé dokazování, což není v
silách a především technických možnostech soudů nižších instancí, které jsou v
tomto směru (zejména z hlediska operativně-pátracího) výrazně limitovány. V
dalším řízení bude zapotřebí provést celou řadu důkazů nejen v České republice,
ale i důkazů zaměřených do zahraničí. Ostatně – je to státní zastupitelství,
kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena
procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu
s podanou obžalobou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn.
II. ÚS 2014/07).
61. V další fázi tohoto trestního řízení bude povinností orgánů
přípravného řízení zaměřit pozornost nejen na bližší zkoumání povahy a
charakteru zařízení vyvezeného obviněným M. V. do Malajsie, což bude významné
především z hlediska přesného vyčíslení jeho hodnoty a následně i škody, která
měla být České republice způsobena (k tomu srov. odstavce 51. a 52. shora), ale
i na probírané obchodní transakce mezi jednotlivými obviněnými a okolnosti
významné pro závěry o subjektivní stránce jejich jednání (u každého z
obviněných jednotlivě). Jejich úkolem v souvislosti s tím též bude pokusit se
co nejvíce rozkrýt pozadí přezkoumávaného jednání obviněných, včetně činnosti
dalších osob, z nichž některé v tomto řízení vystupovali jako svědci, a jejich
případný podíl na daném skutku. Mnohé totiž nasvědčuje tomu, že daleko
podrobnějším dokazováním by se mohlo podařit poodhalit sofistikovanou činnost
zřejmě rozsáhlejší organizace, která celý tento „obchod“ zastřešovala. Jakkoliv
si je Nejvyšší soud vědom toho, že s ohledem na obžalovací zásadu nemůže dávat
orgánům přípravného řízení pokyn k trestnímu stíhání dalších osob v této
trestní věci, přece jen nemůže neupozornit na pochybné „obchodní“ aktivity těch
osob, které prozatím ve věci vystupovali jen jako svědci (např. P. J., V. Ch.,
či R. D.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu