U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání
obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10.
2014, sp. zn. 12 To 166/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 170/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V. o d m í t
á .
Okresní soud v Trutnově původním rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 17 T
170/2011, uznal obviněného P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že:
„v přesněji nezjištěné době od ledna 2004 do července 2011 ve V., L., ve svém
bytě v době, kdy byl doma a nebyl na pracovních cestách, nejméně jedenkrát
měsíčně fyzicky napadal svojí manželku L. V., tím způsobem, že ji tloukl pěstmi
do obličeje, kopal do horní poloviny těla nebo ji bil páskem přes nohy a záda a
pravidelně ji po celou dobu hrubě urážel a ponižoval slovy "kurvo", "píčo", a
dalšími urážkami, v důsledku čehož se poškozená nevrátila z jedné z návštěv
zpět do domácnosti na konci měsíce června 2011 a dobrovolně se hospitalizovala
na psychiatrii v J. dne 16. 8. 2011, když předtím již v důsledku napadení byla
L. V. jedenkrát hospitalizována v nemocnici ve V. s lehkým otřesem mozku,
pohmožděnými žebry a monokly, kdy těmto fyzickým napadením a uvedeným urážkám
byla přítomna jejich nezletilá dcera D. V., kterou navíc dne 1. 1. 2010 od
03:00 hodin do 05:00 hodin nutil opakovaně umýt záchodovou mísu, kterou předtím
pomočil, polil pivem a posypal sušenkami, a dále ji nutil přiznat, že její
polorodá sestra I. Š., je špatná, a že si to sama uvědomuje a že se s ní nebude
stýkat, kdy D. V. byla dne 20. 8. 2011 předběžným opatřením Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 12 Nc 4074/2011 z důvodů psychického a fyzického týrání
matky a celkové situace v rodině umístěna do Dětské ozdravovny a léčebny K. ve
D. K. n. L., N.“
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d),
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 199 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 80/2013, tak, že z
jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém
rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Okresní soud v Trutnově novým rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 17 T
170/2011, uznal obviněného vinným naprosto stejným skutkem, který i shodně
právně kvalifikoval a uložil mu i identický trest.
Proti naposledy uvedeném rozsudku obviněný znovu podal odvolání, o němž Krajský
soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 12 To
166/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Novotného podal proti němu dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu obsáhlé podání, v jehož úvodu
detailně zopakoval skutkovou větu odsuzujícího rozsudku, aby poté připomenul
některé ze závěrů učiněných odvolacím soudem. Poukázal přitom na situaci ve své
rodině vzhledem k užívání drog prvými dvěma dětmi a svou snahu minimalizovat
tyto dopady. Vyslovil přesvědčení, že jistý stupeň kontroly a dohledu nad
dcerou D. byl nutný a pokud se jeho snaha nesetkala s pochopením u manželky a
jmenované dospívající dcery, vyvolávalo by to rozpory v rodině. Zabýval se
rovněž znaleckými posudky na D. V. a L. V., k nimž uvedl, že opisy z nich
představují podstatnou část napadeného usnesení odvolacího soudu, což u něho
evokovalo nadřazenost tohoto důkazu nad ostatními a ve spojení s výpověďmi
údajných poškozených vytvářelo spolu s ostatními důkazy nevyvratitelný závěr o
jeho vině, ač se v podstatě jednalo stále jen o vyjádření údajných poškozených
(v návaznosti na to se zabýval i důkazem výpovědí svědkyně J. K., pracovnice
OSPOD Městského úřadu Vrchlabí).
V dalších částech svého podání dovolatel podrobně rozvedl závěry učiněné
odvolacím soudem v jeho (v pořadí prvém) usnesení, jímž zrušil původní rozsudek
soudu prvého stupně, a poté rekapituloval důkazy, které následně prováděl soud
prvého stupně – výslechy svědků MUDr. K. N., S. F., D. D. a P. V. ml. Poté se
vyjádřil k výslechu znalce PhDr. Jiřího Klabana a tvrdil, že v řízení
předložené znalecké posudky byly vadné z důvodu nezákonnosti neboli právní
nepřípustnosti, neboť znalec měl porušit zákon tím, že dospěl k závěru, že
„poškozená L. V. (shodně D. V.) je věrohodná v obecné rovině a věrohodná ve
specifické rovině, což hovoří o tom, že jí (jimi) podané výpovědi nosných,
klíčových sdělení jsou v souladu se skutečností“, a že závěrem konstatoval, že
„podané výpovědi jmenovanou dne 30. 1. 2012 u hlavního líčení můžeme považovat
za věrohodné v klíčových jednotlivostech i celkově“.
Podle přesvědčení dovolatele znalec ve svém posudku nikdy nemůže dojít k
závěru, že výpověď obviněného či svědka je či není věrohodná (může pouze uvést,
které znaky převažují). Hodnocení důkazu přísluší pouze soudu, který je povinen
postupovat podle zásady volného hodnocení důkazů (poukázal přitom na judikát
pod č. 12/1987 Sb. rozh. trest.). Znalec proto překročil hranice své
kompetence, když hodnotil důkazy a řešil právní otázky, neboť takový jeho
postup byl v rozporu s § 107 odst. 1 tr. ř.; proto k závěrům znaleckých posudků
nebylo možno přihlížet (tady poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III.
ÚS 299/06 týkající se hodnocení znaleckých posudků).
Obviněný dále tvrdil, že soudy se řádně nevypořádaly s důkazem v jeho prospěch,
konkrétně se znaleckým posudkem ze dne 29. 6. 2012, č. 654/12 znalce PhDr.
Oldřicha Kaloče. Následně rekapituloval důkazy provedené při posledním hlavním
líčení konaném dne 17. 3. 2014 – výslechy svědků J. B., A. K. a P. S. a 8
listinných důkazů (zprávu Městského úřadu Vrchlabí, včetně přestupkových spisů,
zprávu na č. l. 398 spisu, zprávu Česko – německé horské nemocnice Krkonoše,
zprávu na č. l. 402, zprávu Oblastní nemocnice Jičín, propouštěcí zprávu na č.
l. 411, zprávu na č. l. 412 - 413 a zprávu od jeho zaměstnavatele.
V další části svého podání se obviněný zabýval odůvodněním napadeného
„rozsudku“ a uvedl, že ze znaleckého posudku PhDr. Oldřicha Kaloče soud vybral
pouze skutečnosti v jeho neprospěch. Vypovídací hodnota svědků vyslechnutých
soudem na jeho návrh měla podle soudu nulovou vypovídací hodnotu, „neboť se
nejedná o osoby, které by se s obžalovaným a poškozenou stýkaly dennodenně a
navzájem se svěřovaly“. Výpověď I. Š., která však měla zákaz styku s poškozenou
D. V. a roku 2005 se z domácnosti obviněného odstěhovala, však soud hodnotil
rozdílně (neoznačil ji jako výpověď svědka s nulovou vypovídací hodnotou).
Tento rozdílný přístup soud přitom nijak nevysvětlil.
Z toho dovolatel dovodil, že soud selektivně použil z důkazů pouze ty, které
byly v jeho neprospěch, a důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizoval.
Odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování přenesl na soudního
znalce, když jej nechal zhodnotit věrohodnost poškozených, a napadený rozsudek
opřel o výpovědi poškozených, které znalec označil jako pravdivé, přičemž tento
znalcův závěr přejal jako výchozí tvrzení. Takový postup soudu považoval za
porušení procesních předpisů. Ledabylé a jednostranné hodnocení důkazů přitom
bylo již prvoinstančnímu soudu jednou odvolacím soudem vytknuto. Nově provedené
důkazy nepřinesly předpokládané důkazy o tom, že spáchal trestné činy, naopak
prokazovaly jeho nevinu. Klíčovou byla zdravotní dokumentace poškozené L. V.,
která obsahovala pouze jeden záznam o tvrzeném napadení z jeho strany, který
však nespadá do období uvedeného v obžalobě. Soud proto k tomuto důkazu neměl
přihlížet, ač tak činil; nadto nebral v potaz, že on sám jedno či dvě napadení
poškozené doznal, a pokud nebylo prokázáno, že se takového jednání dopustil
vícekrát, nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 199 tr.
zákoníku.
Podle názoru obviněného soud porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit
objasnění věci, což mělo vliv na správnost a zákonnost jeho rozsudku. Namítl,
že svědek P. V. ml. se z jeho rodiny velmi brzy odstěhoval a v rodině nežil,
stejně jako svědek J. B.; proto tito svědci nemohli podat věrný obraz celého
dění. Takové hodnocení důkazů však nevyplývalo z provedeného dokazování. K
výpovědi I. Š., která se odstěhovala s J. B., však soud přihlížel. V tomto
postupu spatřoval extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a
provedenými důkazy. Soud prý rovněž bezdůvodně odmítl výpověď svědka D. D. s
poukazem na to, že měl informace o provedeném dokazování od něho (obviněného).
V závěru svého podání dovolatel zopakoval, že soud porušil procesní předpisy a
zasáhl do práva na spravedlivý proces, a žádal, aby Nejvyšší soud zasáhl do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně na základě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 12 To 166/2014, a dále další rozhodnutí obsahově
navazující na napadené usnesení, zejména rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze
dne 17. 3. 2014, sp. zn. 17 T 170/2011.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolání
obviněného se výslovně opíralo o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., přičemž namítl, že jednání se dopouštěl v souvislosti s drogovým
chováním jiných členů domácnosti, že soudy se s touto jeho obhajobou
nevypořádaly, a provedl rozbor jednotlivých důkazů s tím, že mezi nimi a jejich
hodnocením spatřuje extrémní rozpor.
Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel na podporu uvedeného důvodu dovolání
opět uplatňoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání.
Jeho jednání bylo přitom prokázáno výpovědí poškozené i její matky, jejichž
věrohodnost byla znaleckým posudkem z oboru školství a kultury, odvětví
psychologie se specializací na klinickou psychologii, potvrzena. Ohledně
drogové zkušenosti znalec zjistil, že poškozená D. V. má s užíváním marihuany
osobní zkušenost, avšak od jejího požívání se oprostila, a současně potvrdil,
že tato poškozená vnímala chování obviněného jako úmyslný psychický nátlak,
útisk.
V návaznosti na to státní zástupkyně připomněla, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný
přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení
dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání
nenabízí možnost přezkumu, jenž je vyhrazený řádnému opravnému prostředku, či
dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Dovolacími
námitkami obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého
stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného
dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení
ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu
přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném
opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto
jako zjevně neopodstatněné.
Podle státní zástupkyně se kromě toho obviněný v dovolací argumentaci prakticky
výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah
dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené
důkazy. Skutkové závěry soudu však byly náležitě podepřeny výsledky provedeného
dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními
hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž
na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.
Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření uvedla, že výhrady uplatněné
dovolatelem není možno mít za důvodné, a měla za to, že napadené rozhodnutí
není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou
dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány
v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované
rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky (srov.
jejich podrobnou rekapitulaci výše) směřovaly k dokazování provedenému soudem
prvního stupně, na jehož základě učinil skutková zjištění. Dovolatel ve svém
podání chybně zaměňoval řízení dovolací a řízení odvolací, když jeho obsáhlé
podání (20 stran textu) spíše nasvědčovalo opravnému prostředku řádnému, kterým
je odvolání. Tento svůj postup sice dovolatel snažil zastřešit tvrzením o
extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, čemuž však
nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť v tomto tvrzení nenalezl reálný základ.
Dovolatel ve svém podání v podstatě jen napadal postup obou soudů v dosavadním
řízení, když především nesouhlasil s tím, jak soudy zhodnotily předložené
důkazy, jejichž obsah zároveň zpochybňoval; tím ovšem v zásadě napadal
správnost skutkových zjištění. Současně namítal procesní vady odvíjející se
zejména od vypracovaných znaleckých posudků a k jednotlivým důkazům vyslovoval
svůj (od soudů odlišný) názor. Teprve na tomto základě tvrdil, že ze strany
soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Sumárně řečeno, dovolatel zjištěný skutkový stav rozporoval, vyslovoval k němu
výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy
hodnotily, a spolu s tvrzením o vadách znaleckých posudků polemizoval s jejich
procesním postupem. Dovolatel tak svými námitkami primárně napadal správnost
učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se
domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval porušení jeho práv a údajně nesprávné právní
posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený
dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak konstatovat, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil
žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným
způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a
do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů,
jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., i vedení řízení, tedy namítal
nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani
zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou
z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou
situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Soud prvého stupně jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí řádně
vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil. Pokud dovolatel naopak jeho
skutková zjištění zpochybňoval, pak Nejvyšší soud takové argumentaci nemohl
přisvědčit.
V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není
možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud by pak výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a
přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud
připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §
265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr.
ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je
nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele,
a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp.
zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a