8 Tdo 250/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009
dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, jako odvolacího soudu
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T
114/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, a rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a
z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T
114/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na tři léta. Podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr.
zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a
nad obviněným byl stanoven dohled probačního úředníka. V dalším bylo rozhodnuto
o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 4. 1.
2007 v době kolem 19.20 hodin v Č. B., ulici J. P., poté, co se dostal do
slovní rozepře s poškozeným ing. J. B., který stoupal po schodech z prvního do
druhého poschodí tohoto domu, ho obviněný následoval po schodišti, když v
průběhu vzrušivého hovoru, který vedli, obviněný poškozeného srazil ze schodů a
ten dopadl na podlahu pod schodištěm, přičemž v důsledku konání obviněného
poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně v týlní krajině uprostřed a
vpravo, v naznačeně pruhovitých oděrkách na hřbetě nosu, v tříštivé zlomenině
7. krčního obratle, ve zlomenině oblouku 6. krčního obratle a ve zhmoždění
krční míchy, pro něž byl okamžitě hospitalizován v N. Č. B., kde při následných
zdravotních komplikacích utrpěného zranění – zánětu plic – dne 26. 2. 2007
zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti
všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm
na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný předeslal, že úmysl pachatele – ať již přímý či nepřímý – lze
dovozovat jednak z přímého projevu či z průběhu jeho jednání. Nadále popíral
fyzický střet s poškozeným a zdůraznil, že žádný přímý důkaz o jeho jednání s
poškozeným neexistuje. Zpochybnil přesvědčivost zjištění soudů vztahujících se
k úrazovému mechanismu vedoucímu k poranění poškozeného, jež byla učiněna na
podkladě důkazů nepřímých. Upozornil, že výpovědi svědků J. B., M. T.
nekorespondují se sděleními ošetřujících lékařů MUDr. M. D., MUDr. J. S., MUDr.
L. K. a ani se závěry znalců, podle nichž se poškozený před pádem
nejpravděpodobněji nacházel na 2. až 3. schodě nad podestou, kde došlo ke
zranění. Jasno do objasnění věci nemohli vnést ani svědci, s nimiž poškozený
komunikoval telefonicky, ale nebyli s ním v přímém kontaktu (M. M. a I. B.).
Zpochybnil rovněž výpověď svědka PhDr. J. P., jehož svědectví je zkresleno
jednak zjevným nepřátelstvím vůči obviněnému a jednak nereálné, neboť tento
svědek nemohl slyšet obviněného cokoli říkat. Poukazoval na závěry znalce, že
není možné stanovit, zda se u poškozeného jednalo o pád samovolný, či způsobený
jinou osobou.
Poněvadž nebylo zjištěno, jakým způsobem mělo dojít ke kontaktu obviněného s
poškozeným, tak lze těžko dovozovat z pouhého zjištění o pádu poškozeného a
výpovědí svědků, kteří pouze interpretovali krátké sdělení poškozeného, aniž by
tento celou událost popsal, úmysl obviněného ublížit poškozenému; není možné
vyloučit zavinění v nedbalostní formě. Nepřímý úmysl nelze podle obviněného
dovozovat ani z toho, že poškozený chodil ohnutý, tato skutečnost neznamená
automaticky v okamžiku střetu sníženou ztrátu stability. Nebyl podle něj
prokázán tak razantní útok, aby měl být s následkem srozuměn.
Připomněl, že byl-li uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., trestní odpovědnost za následek
závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty
pachatelovým zaviněním. Odkázal na závěry znalců, že poškozený, pokud by
netrpěl B. ch., nemusel v důsledku jednání obviněného utrpět žádná zranění nebo
nejvýše zranění odpovídají lehké újmě.
Nesouhlasil s tvrzením soudů obou stupňů, že si měl a mohl alespoň v hrubých
rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může
rozvinout tak, že se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku
celkově zhoršeného stavu poškozeného a vést až k jeho smrti. Z důkazní situace
podle něj vyplývá, že se s poškozeným blíže nestýkal, nebyly mezi nimi
přátelské vztahy. Věděl o jeho chůzi v předklonu, ale o jeho zdravotní stav se
více nezajímal, neznal jej, nevěděl, zda mimo tuto chůzi má ještě jiná omezení.
S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 5 Tz 66/80) a
závěry znalce MUDr. Z. Š. o zvláštním stavu organismu poškozeného vyvozoval, že
se pro něj jednalo o nepředvídatelný příčinný průběh a neodpovídá proto za
nastalý účinek. Protože věděl o tom, že poškozený chodí ohnutý, mohl v hrubých
rysech nejvýše domýšlet, že poškozený bude méně stabilní a při pádu může utrpět
zranění spočívající v pohmožděninách či nejvýše zlomeninách kostí končetin.
Nemohl však vědět, že poškozený trpí ztuhlostí krční páteře, která povede i při
pádu z 2. – 3. schodu ke zranění, které utrpěl a které se pak rozvinulo až v
jeho smrt.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. předložil dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi
průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dopěl
soud prvního stupně. V podstatě tvrdil, že soudy nepostupovaly v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhal se toho, aby dovolací soud hodnotil
důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Státní zástupce měl za to, že
dovolatelem uplatněné námitky by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci
extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry
učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Takový extrémní
nesoulad v dané věci ale neshledal. Protože obviněný podle něj napadenému
rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou takovou
vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání
zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním,
že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a
shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Těmto kritériím neodpovídá ta část námitek obviněného, jejichž prostřednictvím
polemizoval se zjištěními soudů o příčinách pádu poškozeného. Obviněný uplatnil
výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových
zjištění soudů obou stupňů, že to byl právě on, kdo svým aktivním jednáním
způsobil pád poškozeného, v jehož důsledku utrpěl popsaná zranění, a upozornil,
že celá řada svědků vypovídala rozporně o průběhu celé události, zejména pak z
kterého schodu měl poškozený padat a jak.
Je zřejmé, že takto uplatněnými výhradami obviněný primárně polemizoval se
správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Českých
Budějovicích a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Českých
Budějovicích, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již
opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových
námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje
tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 13 až 18 rozsudku). Při hodnocení
důkazů tento soud postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je
hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v
souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou
obviněného, o jaké důkazy opřel zjištění, že to byl právě obviněný, kdo
aktivním jednáním, konkrétně sražením (strana 17 rozsudku) či strčením (strana
19 rozsudku) do poškozeného, tomuto způsobil poranění, i jakými úvahami byl
veden při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se s jeho závěry
ztotožnil (strany 5 až 7 usnesení) a i on své úvahy náležitě odůvodnil.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. Z
hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byla
naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, 3 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil
na zdraví a způsobil takovým činem smrt.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr.
zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 1
tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv.
kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 3 tr. zák., spočívající
ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové
podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah
mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití
vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto
k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je především naplnění znaků
tzv. základní skutkové podstaty.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák.
to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení či útoku proti
poškozenému, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na
zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má
jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví,
druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na
zdraví je zaviněno úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě,
že by nebylo dáno zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku smrti, jednalo by
se o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zák., bylo-li by zjištěno zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku
spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví, a jen pokud by nebylo
prokázáno zavinění ani stran tohoto následku (účinku), přicházelo by v úvahu
použití právní kvalifikace skutku podle § 221 odst. 1 tr. zák., jak naznačuje v
dovolání obviněný.
Bylo tak již v podstatě řečeno, že stran zavinění ve vztahu k okolnostem
podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené
v ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy,
zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon
vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním
případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti,
poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Podstatným v posuzované věci je, zda se soudy správně vypořádaly s otázkou
zavinění obviněného. Vyvodily-li správný závěr ve vztahu k základní skutkové
podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., což
nebylo ostatně relevantně zpochybněno ani dovolatelem (uplatnil jen námitky
skutkové), nelze bez dalšího akceptovat jejich závěry o existenci zavinění, byť
z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., stran následku smrti ve
smyslu § 221 odst. 3 tr. zák.
V této souvislosti je vhodné toliko poznamenat, že podle § 4 písm. b) tr. zák.
je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je
relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že
pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit
následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho
zásah, nebo zásah jiné osoby. Obviněný si musel být vědom, že strčením do
poškozeného, o kterém věděl, že má problémy s chůzí související s páteří, neboť
chodil shrbený, a měl potíže se stabilitou, mu může způsobit zranění, která jej
významně omezí v běžném způsobu života; s případnými následky v podobě vzniku
zranění musel být též srozuměn, neboť tu neexistovaly žádné okolnosti, které by
takovým následkům mohly případně zabránit.
Soud prvního stupně na straně 19 a 20 rozsudku shrnul, že obviněný svým
jednáním způsobil poškozenému zranění, která byla ze soudně lékařského hlediska
hodnocena jako těžká, a to jak pro delší dobu trvající poruchu zdraví
(zlomenina obratlů), tak pro poškození důležitého orgánu (zhmoždění krční
míchy), avšak v důsledku komplikace, která nastala v souvislosti se zraněním,
které utrpěl, poškozený zemřel. Trestní odpovědnost obviněného za následek
smrti závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty
zaviněním. Soud měl za to, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a
smrtí poškozeného je objektivně dána, neboť úraz, který poškozený v důsledku
jednání obviněného utrpěl, byl jednou z příčin smrti poškozeného, poněvadž i
podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
lalůčkovitý zánět plic je typickou zdravotní komplikací utrpěného zranění.
Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, pokud obviněný měl
a mohl alespoň v hrubých rysech si představit, že příčinný vztah mezi jeho
jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul. Zejména s ohledem na
zdravotní stav poškozeného, který byl obviněnému alespoň v hrubých rysech znám
(není zapotřebí, aby mu byl znám jeho konkrétní zdravotní stav), jakož i
zranění, které poškozený utrpěl, mohl obviněný předpokládat, že následky úrazu
se mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu
poškozeného a vést zároveň též k jeho smrti. Takový průběh poúrazových procesů
je podle soudu i s ohledem na věk poškozeného častý a pro průměrného pachatele
předvídatelný. Obviněný proto měl nebo si alespoň mohl představit, že příčinný
vztah mezi jednáním a následkem, který nastal po pádu poškozeného, se může
rozvinout tak, že poškozený v důsledku obvyklé komplikace utrpěného zranění
zemře, a tak odpovídá i za těžší následek smrti poškozeného podle § 221 odst. 3
tr. zák.
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně dále doplnil tak, že věděl-li
obviněný o zdravotním handicapu poškozeného, že jde o osobu vyššího věku, a
fyzicky jej napadl a sražením ze schodů zavinil jeho pád, při němž napadený
utrpěl zranění s vážnými trvalými následky, nebyly by liché ani úvahy o
odpovědnosti obviněného za způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 222 tr.
zák., což podporují i určení místa počátku pádu i jeho způsob. Současně ale
dodal, že při výlučném odvolání obviněného odvolacímu soudu přísluší posuzovat
toliko vady napadeného rozsudku, jež nejsou odvolateli prospěšné. Ani on
neshledal ničeho, co by příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného, který
poškozeného srazil ze schodů, a tímto utrpěným zraněním, na jehož komplikace
později zemřel, přerušovalo. Obviněný s ohledem na věk poškozeného, jeho
zdravotní stav, který vzhledem k jejich letitému sousedství vnímal po řadu let,
mohl zcela opodstatněně předpokládat, že poškozený může utrpět i takové
zranění, které povede k jeho smrti. Podle jeho názoru bylo v možnostech
obviněného – vzhledem ke způsobu provedení činu, jehož obětí byl starší, pro
zdravotní postižení fyzicky handicapovaný člověk, předvídat další zdravotní
komplikace zraněného vedoucí až k fatálnímu následku. Vznik takového účinku je
zahrnut nedbalostním zaviněním, a to ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm.
a) tr. zák. (strany 6, 7 usnesení).
Obviněný s právními úvahami soudů nesouhlasil; zdůraznil, že se s poškozeným
nikdy blíže nestýkal, věděl o jeho chůzi v předklonu, ale o jeho zdravotní stav
se nezajímal, nevěděl o jeho problémech s páteří a o jeho dalších omezeních
mimo chůze. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, určili,
že poškozený trpěl B. ch., která vyvolává zvláštní stav organizmu, spočívající
v postupném ztuhnutí páteře, která se stává nakonec naprosto neohebnou. Tento
zvláštní stav organizmu byl v příčinné souvislosti se zraněním, které poškozený
utrpěl, neboť postačila malá síla vyvinutá pádem, aby došlo ke zlomeninám
krčních obratlů vzhledem k jejich ztuhlosti. Protože obviněný věděl, že
poškozený chodí ohnutý, mohl v hrubých rysech nejvýše dovozovat, že bude méně
stabilní a při pádu může spíše utrpět zranění spočívající v pohmožděninách či
nejvýše zlomeninách kostí končetin. Nemohl však vědět, že poškozený trpí
ztuhlostí krční páteře, která povede ke zranění, které utrpěl a které se pak
rozvinulo až v jeho smrt. Byl proto přesvědčen, že se pro něj jednalo o
nepředvídatelný příčinný průběh a neodpovídá proto za daný účinek.
Námitky obviněného nejsou zcela liché a je nutno se s nimi důsledně vypořádat.
Netřeba zvláště zdůrazňovat, že obviněný je trestně odpovědný za následek,
který způsobil, jen potud, pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak
subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k
podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky
charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi
jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákon vymezuje nedbalostní
zavinění, o něž ve vztahu k těžšímu následku obecně jde, při neexistenci volní
složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákon
rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z
nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel věděl, že může
způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení
nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák. je spáchán,
jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a
mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je
schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel
ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů
spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není
srozuměn. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se
zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních
dispozic konkrétního pachatele, poněvadž trestní zákon zakládá odpovědnost za
trestné činy spáchané z nedbalosti nevědomé na povinnosti, ale současně i
možnosti předvídat poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.
Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti
pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního
hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem.
V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a
smrtí poškozeného spolehlivě zjištěna a soudy obou stupňů pečlivě odůvodněna (k
tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 41/1993, 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh.
tr.). Toto zjištění ale pro závěr o trestní odpovědnosti nestačí; jak správně
uvedl již soud prvního stupně, stěžejní otázkou byla otázka zavinění. Při
nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se
příčinný vztah může rozvinout právě tak, jak se posléze rozvine. Pro obviněného
nepředvídatelný příčinný průběh není podle praxe soudů v zavinění obsažen a
obviněný za následek, který takto vzejde neodpovídá (k tomu např. rozhodnutí č.
39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe se vyjádřila také v tom
smyslu, že chtěl-li pachatel svým jednáním způsobit jinému ublížení na zdraví
nebo věděl, že svým jednáním může jinému ublížit na zdraví a byl s tím
srozuměn, nevěděl však a vzhledem k okolnostem a svým poměrům ani vědět nemusel
a nemohl, že může způsobit smrt, lze jeho jednání, jímž takový následek
způsobil, posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví nebo pokus tohoto
trestného činu (k tomu rozhodnutí č. 67/1998 Sb. rozh. tr.).
Z těchto východisek plyne, že pro posouzení, zda účinek v podobě zlomeniny
krčních obratlů a zhmoždění krční míchy, tj. těžkou újmu na zdraví a potažmo
smrt poškozeného obviněný zavinil nejméně z nedbalosti nevědomé podle § 5 písm.
b) tr. zák., nutno vycházet z okolností, za jakých tento následek
(účinek) nastal. Pokud by obviněný věděl o tom, že poškozený trpí B. ch.
vyznačující se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
popisovaným zvláštním stavem organizmu, přicházelo by v úvahu posoudit skutek
obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák., jak
naznačoval odvolací soud, avšak bez přiléhavé reflexe na konkrétní situaci. V
takovém případě by totiž obviněný musel počítat s tím, že poškozený v důsledku
pádu ze schodů utrpí vážná zranění. Zavinění obviněného však nemusí směřovat ke
konkrétní těžké újmě na zdraví, k níž skutečně došlo, a ke smrti vzniklé z
uvedených konkrétních příčin, postačí, že směřovalo k těžké újmě jakéhokoliv
druhu, potažmo ke smrti jakýmkoliv způsobem, pokud takové těžší následky jeho
jednání mohly reálně vzniknout (k tomu rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Oba soudy své úvahy o danosti nedbalostního zavinění ve vztahu k těžšímu
následku ať už v podobě těžké újmy na zdraví či též smrti poškozeného coby
obvyklé komplikaci utrpěného zranění vystavily na zjištění, že obviněný
dlouhodobě žil ve společném domě s poškozeným, věděl tedy alespoň v hrubých
rysech o jeho zdravotních komplikacích související s páteří – v této
souvislosti se však jeho konkrétní vědomost omezily na poznatky o potížích při
chůzi a se stabilitou, neboť chodil v předklonu, a dále na věk poškozeného. Ani
odvolací soud nevysvětlil, proč obviněný právě s ohledem na tyto okolnosti
„mohl opodstatněně předpokládat, že poškozený může utrpět i takové zranění,
které povede k jeho smrti“. Východiska soudů obou stupňů shledává dovolací soud
neúplnými, poněvadž nereagují na všechny relevantní okolnosti případu,
jmenovitě na konkrétní způsob sražení či strčení poškozeného ze schodů,
intenzitu tohoto útoku a nezohledňují ani zvláštní stav organizmu poškozeného
vyvolaného B. ch.
Z obsahu znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, MUDr. Z. Š. a MUDr. F. V., CSc., který byl včetně výpovědi znalce
MUDr. Z. Š. zevrubně rekapitulován v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
se mimo jiné podává, že zranění poškozeného byla způsobena tupým předmětem,
který silou malé až střední intenzity působil na hlavu ze zadu a vedl k
násilnému předklonu hlavy, což pád poškozeného ze schodů s nárazem týlní
krajiny hlavy na pevnou překážku dobře vysvětluje. Ze zdravotnické dokumentace
a pitvy poškozeného vyplynulo, že poškozený trpěl vleklým onemocněním páteře –
B. ch. Toto onemocnění se projevuje mimo jiné postupným tuhnutím až ztuhnutím
páteře. Z hlediska utrpěného zranění jde o zvláštní stav organizmu, který se
podstatnou měrou podílel na následku, poněvadž celá páteř je v podstatě
proměněna v neohebnou bambusovou hůl, mizí volná pohyblivost mezi jednotlivými
klouby obratlů krční a hrudní páteře, přičemž pokud by poškozený tímto
onemocněním netrpěl, nemusel by při posuzovaném pádu zranění páteře a míchy
utrpět. Tento zvláštní stav organizmu není laik schopen rozpoznat, současně
znalec ve své výpovědi uvedl, že není vyloučeno, aby i zakřivená páteř v
důsledku vrozené deformace (předklon) byla pohyblivá, přičemž laik není
způsobilý rozlišit její změněnou pohyblivost (č. l. 240, 241). Pokud by k
obdobnému pádu došlo u osoby, která by netrpěla B. ch., je vysoce
pravděpodobné, že by nedošlo k poškození krční páteře a míchy; v posuzovaném
případě šlo o působení síly na hlavu zezadu malou až střední intenzitou a při
takové intenzitě násilí by u zdravé osoby nejspíše došlo pouze k tržné ráně na
hlavě a k otřesu mozku, tedy k poraněním s obvyklou dobou léčení kolem 10 až 14
dnů (č. l. 240, 299).
Znalecký posudek ani výpověď znalce v hlavním líčení však nedávají odpověď na
otázku, silou jaké intenzity byl obviněný sražen či strčen ze schodů. Pokud
znalci hovoří o tom, že zranění poškozeného byla způsobena tupým předmětem,
který silou malé až střední intenzity působil na hlavu ze zadu a vedl k
násilnému předklonu hlavy, evidentně nejde o sílu, jakou byl poškozený sražen
či strčen ze schodů, ale o popis mechanismu, jakým mu již byla zranění
způsobena (při dopadu). Jediným relevantním údajem je v tomto ohledu zmínka
znalce o tom, že nebyly zjištěny znaky pro silné strčení (č. l. 240), jež
nebyla blíže vysvětlena. Objasněna nebyla povaha zranění, jež by při
popisovaném pádu mohla utrpět osoba odpovídající věkem i tělesnou konstitucí
poškozenému, byla-li by postižena zakřivením páteře, ztíženou pohyblivostí,
aniž by současně trpěla B. ch. Znalci se explicitně vyjadřovali pouze k povaze
zranění osoby netrpící B. ch., aniž by ovšem bylo zřejmé, zda jde o osobu zcela
zdravou či případně osobu se zakřivením páteře a zda vůbec taková deformace
páteře, není-li provázena B. ch., ale jen omezenou pohyblivostí, je z hlediska
jejich stávajících závěrů významná.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství k naznačeným otázkám vyslechl a poté aby provedené důkazy
znovu pečlivě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu zásad uvedených
v § 2 odst. 6 tr. ř. Při posuzování zavinění bude třeba přihlédnout ke všem
objektivním i subjektivním okolnostem případu, k povaze a razanci útoku
obviněného, k okolnostem, za nichž k činu došlo. Podrobněji je třeba věnovat
pozornost nejen zjištěnému následku, ale i zvláštnímu stavu organizmu
poškozeného a jeho vlivu na vznik následku. Jen po komplexním zhodnocení všech
těchto okolností bude možno učinit závěr, zda je těžší následek spočívající v
těžké újmě na zdraví a potažmo i smrti poškozeného se zřetelem k objektivním
okolnostem spojeným se skutkem a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele
kryt nedbalostním zaviněním, či zda je možno takový závěr vyvodit jen k těžšímu
následku v podobě těžké újmy na zdraví, případně k žádnému z nich.
Pro úplnost nelze nezaznamenat, že v textu dovolání (v části před návrhem na
rozhodnutí dovolacího soudu) obviněný zmínil i odkaz na důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který ale žádnou konkrétní námitkou
neodůvodnil. Vše nasvědčuje tomu, že tento odkaz byl učiněn zřejmě nedopatřením
a omylem a dovolací soud jej také takto vnímal.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007,
poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který
v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém
řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí
učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze
odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková