8 Tdo 258/2021-1175
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. K., nar. XY v
XY, trvale bytem XY, adresa určená pro účely doručování XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, sp. zn. 3 To 53/2020, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10
T 15/2019, a rozhodl takto:
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 10 T
15/2019, byl obviněný R. K. (dále též „obviněný“) uznán vinným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro hl. m.
Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, Trojská 13a, Praha 8, odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. K.
odvolání, které původně směřovalo do výroku o vině i trestu. Odvolání v
neprospěch obviněného podala také státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze a zaměřila je toliko do výroku o trestu, neboť měla za
to, že nebyly splněny předpoklady pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a
uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby. V průběhu
veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze o odvoláních dne 13. 11. 2020
obviněný s odkazem na § 206c odst. 2 tr. ř., který byl do trestního řádu
začleněn zákonem č. 333/2020 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony (dále jen „zákon č. 333/2020 Sb.“), s účinností od 1. 10. 2020,
prohlásil, že je vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasí s
právní kvalifikací skutku ve smyslu obžaloby. Odvolací soud po tomto prohlášení
viny obviněným rozhodl podle § 206c odst. 4 tr. ř., že takové prohlášení
přijímá a podle § 206c odst. 6 tr. ř. se další dokazování v rozsahu, jakém
obviněný prohlásil vinu, neprovede (č. listu 1103 a verte). Dále přezkoumával
jen odvoláními napadený výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. 11. 2020, sp. zn. 3 To 53/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a
způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a
nezměněném výroku o náhradě škody odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3
let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek beze
změn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil
shora označeného zločinu tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti
K., v likvidaci, IČ: XY, se sídlem XY (dříve XY), v úmyslu zkrátit daň z
přidané hodnoty, podal dne 7. 5. 2015 za tuto společnost u místně příslušného
správce daně, a to Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro
Prahu 9, se sídlem Drahobejlova 945/48, Praha 9, přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce březen 2015, ve kterém neoprávněně vykázal
základ daně ve výši 102 341 374 Kč a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve
výši 21 491 689 Kč z přijatých zdanitelných plnění od plátce daně z přidané
hodnoty společnosti AutRec, s. r. o., IČ: 26733064, se sídlem Chudenická
1059/30, Praha 10, a to na základě dokladů označených v záznamní povinnosti
(jejich podrobný výčet je uveden v další části skutkové věty rozsudku soudu
prvního stupně), dokládajících nákup cínu o ryzosti 99,95 %, přestože věděl, že
tato přijatá zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, a tato následně v tomto
daňovém přiznání vykázal jako prodej cínu o ryzosti 99,95 % v celkové výši 102
853 212 Kč společnosti Levi Group Sp. z o. o., DIČ: PL5213678941, se sídlem al.
Solidarności 115, 00-140 Varšava, Polská republika, jako dodání zboží do jiného
členského státu EU, ačkoliv věděl, že k tomuto dodání nedošlo, přičemž tak
jednal v úmyslu vzbudit u finančního úřadu dojem probíhajícího nákupu a
následného prodeje cínu o ryzosti 99,95 %, s cílem snížit základ daně u daně z
přidané hodnoty a tím i daňovou povinnost na DPH společnosti K., a tak svým
jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 21 491 689 Kč, ke škodě České
republiky, v současné době zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní
pracoviště pro Prahu 8, Trojská 13a, Praha 8.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, sp. zn. 3
To 53/2020, podal v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též
jen „dovolatel“). Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
6. Dovolatel nejprve v podrobnostech shrnul úvahy odvolacího soudu ve
vztahu k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. S jím přijatými závěry se
ovšem neztotožnil. Připomenul, že pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku musejí být kumulativně splněny všechny tři podmínky uvedené v tomto
ustanovení. Těmi jsou: a) obviněný prohlásil svoji vinu a současně b) vzhledem
k existenci určitých poměrů pachatele a k povaze jím spáchané trestné činnosti
je možno dospět k závěru, že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem
odnětí svobody kratšího trvání. V posuzovaném případě nejvyšší státní zástupce
naplnění shora vymezených zákonných podmínek neshledal.
7. Největší pozornost věnoval dovolatel splnění prvního požadavku, tj.
prohlášení viny obviněným, které musí odpovídat procesním podmínkám, které
trestní řád pro daný úkon vyžaduje, aby mohlo být toto prohlášení zohledněno
při mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Poznamenal, že odvolací soud
neshledal žádné překážky přípustnosti prohlášení viny obviněného v odvolacím
řízení. Přitom se zabýval téměř výhradně vlastním ustanovení § 206c tr. ř.,
které prohlášení viny primárně upravuje. Krom časové působnosti trestních
procesních předpisů dále zmínil již jen zásadu trestního řízení podle § 2 odst.
13 tr. ř. Takové vyhodnocení označil nejvyšší státní zástupce za nedostatečné,
nerespektující smysl nové právní úpravy, pomíjející začlenění příslušného
ustanovení do určité části procesního předpisu a nezohledňující další
ustanovení, která byla do trestního řádu zakomponována v souvislosti s novými
instituty posilujícími roli stran v řízení před soudem.
8. Dovolatel upozornil, že zákonodárce vtělil institut prohlášení viny
především do § 206c tr. ř., přičemž jej ve spojitosti s dalšími procesními
možnostmi, kterými může obviněný modifikovat rozsah dokazování soudu (§ 206a, §
206b, § 206d tr. ř.), začlenil do hlavy třinácté, oddílu třetího trestního
řádu. Jde o úpravu týkající se hlavního líčení, jeho zahájení a konkrétně jeho
počátku. Naopak v souladu se svým legislativním záměrem nevyužil možnosti
zanést výslovně úpravu prohlášení obviněného k vině, trestu a dalším otázkám do
těch částí trestního řádu, které upravují jiné procesní postupy, než je hlavní
líčení (veřejné a neveřejné zasedání) a další fáze řízení před soudem. Jedinou
výjimkou bylo doplnění § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., který obviněnému v
návaznosti na důsledky soudem přijatého prohlášení viny stanovené v § 206c
odst. 7 tr. ř., výslovně znemožňuje napadnout odvoláním výrok o vině v rozsahu,
v jakém soud přijal jeho prohlášení viny učiněné v hlavním líčení. Bez
povšimnutí nemůže zůstat to, že v zákonodárném procesu nebylo zvažováno přijetí
obdobného ustanovení, které by obviněnému výslovně bránilo podat mimořádný
opravný prostředek, jestliže by měl ve veřejném zasedání o odvolání prohlásit
svou vinu podle § 206c tr. ř. S takovou možností totiž zákonodárce nepočítal.
9. Následně dovolatel poukázal na fakt, že již do fáze hlavního líčení
byla zakotvena nová povinnost předsedy senátu prvoinstančního soudu, jež má
přímou souvislost s možností obviněného prohlásit vinu. Podle § 196 odst. 2 tr.
ř. má předseda senátu povinnost již s doručením opisu obžaloby obviněného
upozornit spolu s poučením o následcích takového prohlášení, že má právo se v
jím stanovené lhůtě vyjádřit k tomu, zda chce v hlavním líčení prohlásit svou
vinu. Pakliže odvolací soud argumentoval základní poučovací povinností orgánů
činných v trestním řízení zakotvenou v § 2 odst. 13 tr. ř., ta je dále
konkretizována a zpřesňována v jednotlivých ustanoveních trestního řádu, jež
blíže upravují jednotlivé procesní postupy, s nimiž je poučení obviněného
spojeno (mj. i § 196 odst. 2, 3 tr. ř.). Nejvyšší státní zástupce v dané
souvislosti zmínil ustanovení § 33 odst. 5 tr. ř, podle něhož jsou orgány činné
v trestním řízení povinny poučit obviněného o jeho právech a poskytnout mu
plnou možnost jejich uplatnění, má se tak ovšem dít se zaměřením na probíhající
stadium trestního řízení. Odvolací soud v posuzované věci vůbec nepřistoupil k
takovému procesnímu postupu, který by byť jen vzdáleně odpovídal povinnosti,
již musí ohledně možného prohlášení obviněného o své vině plnit soud prvého
stupně v rámci přípravy hlavního líčení. Zákonná úprava takový postup ani
neumožňuje, jelikož příprava veřejného zasedání je zakotvena přímo v § 233 tr.
ř., který s uvedenou povinností odvolacího soudu nepočítá, a přiměřené použití
ustanovení o hlavním líčení ve veřejném zasedání (§ 238 tr. ř.) se tudíž na
přípravu nevztahuje. I zde lze předpokládat, že pokud by zákonodárce počítal s
možností prohlášení obviněného o vině ve veřejném zasedání o odvolání, zakotvil
by do části třetí, hlavy čtrnácté, popř. šestnácté trestního řádu takové
ustanovení, které by obdobně jako § 196 odst. 2, 3 tr. ř. upravilo poučovací
povinnost odvolacího soudu v rámci přípravy veřejného zasedání.
10. Odvolací soud se zdůvodněním toho, na jakém právním podkladě použil
ve veřejném zasedání ustanovení týkající se zahájení hlavního líčení, výslovně
nezabýval. Pouze konstatoval, že neshledal nic, co by mu v použití ustanovení o
prohlášení viny bránilo. K tomu dovolatel podotkl, že v rámci veřejného
zasedání lze ustanovení o hlavním líčení přiměřeně užít podle § 238 tr. ř. jen
v otázkách veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání a podle §
235 odst. 2 tr. ř. ohledně dokazování. Je však třeba vycházet z toho, že
zákonodárce zde ve spojení s odkazem na jiné ustanovení trestního řádu použil
slovo „přiměřeně“, které vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a
vymezenými právními vztahy. Pokud by se mělo ustanovení, na něž bylo
odkazováno, vztahovat na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, muselo by být
použito slovo „obdobně“.
11. Na počátek veřejného zasedání je možno ve smyslu § 238 tr. ř. použít
§ 205 tr. ř., ale již následné ustanovení § 206 tr. ř. se vzhledem k § 235
odst. 1 tr. ř. nepoužije, neboť k přednesení návrhu někdy nedochází, resp.
přednáší ho osoba odlišná od státního zástupce. Pakliže je následující procesní
postup upravený v § 206a až § 206d tr. ř., které jsou svou formulací vzájemně
propojeny, navázán na přednesení obžaloby, je otázkou, zda tato ustanovení lze
ve veřejném zasedání o odvolání vůbec použít, byť přiměřeně. V době konání
veřejného zasedání byla totiž obžaloba již dávno přednesena. Předseda senátu
odvolacího soudu tudíž nemá žádný důvod vyzývat obviněného, aby se vyjádřil ke
skutečnostem uvedeným v obžalobě ve smyslu § 206a tr. ř. a poučovat jej o
následcích spojených s takovým vyjádřením, protože obviněný takové vyjádření
učinil již v hlavním líčení.
12. Předseda senátu odvolacího soudu již nemůže obviněného vyzvat, aby
se vyjádřil k tomu, zda jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, a to
zejména k tomu zásadnímu důsledku spojenému s prohlášením viny, jímž je vzdání
se práva na standardní projednání věci v hlavním líčení, protože v případě, že
bude rozhodnuto o přijetí prohlášení viny, se dokazování v rozsahu, v jakém
obviněný prohlásil vinu, neprovede. V okamžiku, kdy by předseda senátu v
odvolacím řízení o takovém postupu mohl začít uvažovat, totiž hlavní líčení již
proběhlo, obviněný se svého práva na standardní projednání věci v hlavním
líčení vůbec nevzdal, přičemž dodatečně se zpětnými účinky to již učinit nemůže
a prohlášení viny by s takovým důsledkem nemohlo být ani spojeno. Smyslem
úpravy, podle níž se v důsledku prohlášení viny provede dokazování pouze ve
zbylém rozsahu, je to, že se dokazování v rozsahu skutku, ohledně něhož
obviněný prohlásil vinu, neprovede vůbec. Právě tím bude plně v souladu se
zásadou rychlosti řízení a sledovaným účelem předmětné novelizace trestních
předpisů provedené zákonem č. 333/2020 Sb. docíleno významné časové úspory.
Sledovanému účelu nemůže odpovídat rozhodnutí o přijetí prohlášení o vině až v
řízení o odvolání, kdy až po provedení úplného dokazování v hlavním líčení
odvolací soud zkonstatuje, že sám již dokazování doplňovat nebude. Rovněž tak
předseda senátu odvolacího soudu by ve své výzvě nemohl dost dobře tvrdit, že
skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, když
trestní řád na rozdíl od odvolání výslovně nevylučuje podání mimořádného
opravného prostředku obviněným proti rozsudku odvolacího soudu pro nesprávnost
výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Nejvyšší
státní zástupce doplnil, že není na místě ani použití analogie.
13. Jestliže odvolací soud nemohl splnit shora uvedené povinnosti a
podmínky pro zákonné přijetí prohlášení viny obviněným, nemohlo být takové
prohlášení ani posouzeno jako splnění nutné podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody, která je vyžadována v § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. Aplikace tohoto ustanovení je podmíněna právě tím, že byl správně a
důvodně realizován formalizovaný procesní postup, v daném případě prohlášení
viny obviněného, a že takové prohlášení skutečně bylo (a vůbec mohlo být)
spojeno s důsledky, které byly při přijetí tohoto institutu právního řádu
předpokládány a zamýšleny a jež také našly svůj obraz v konkrétních zákonných
ustanoveních procesního předpisu.
14. I pokud by bylo možno přijmout názor odvolacího soudu, že přijetí
prohlášení viny obviněného až ve veřejném zasedání o odvolání je možné, v
posuzovaném případě by aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku neodpovídala
dalším zákonným požadavkům stanoveným pro snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby. Samotné prohlášení viny totiž ještě neznamená
postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Neopomenutelným předpokladem
pro jeho aplikaci je dále posouzení poměrů pachatele a povahy spáchané trestné
činnosti a na podkladě takového posouzení založený závěr, že lze vzhledem k
právě uvedeným okolnostem dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího
trvání. Možnost nápravy mírnějším trestem přitom musí vycházet z poměrů
pachatele i povahy spáchané trestné činnosti kumulativně.
15. Dovolatel nejprve uvedl teoretická východiska posouzení poměrů
pachatele, aby následně vyslovil názor, že odvolací soud učinil jen zdánlivě
podrobné odůvodnění, proč by právě v případě obviněného měly jeho poměry
znamenat možnost dosažení jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Dovolatel
zdůraznil, že odvolací soud založil své závěry o možnosti nápravy obviněného
dokonce na takové okolnosti, kterou nelze posoudit ani jako polehčující
okolnost. Obviněný totiž řádný život ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku
nevedl. Několikrát byl odsouzen za trestnou činnost, na čemž nemůže ničeho
změnit, že předchozí odsouzení byla zahlazena. Vedení řádného života pachatele
totiž v prvé řadě předpokládá jeho úplnou trestní bezúhonnost. Odvolací soud
však obviněnému nesprávně přiřkl i vedení řádného života za posledních pět a
půl roku. Pro takový závěr ovšem nestačí pouze zjištění, že obviněný se za tuto
dobu nedopustil trestné činnosti. Vedení řádného života zahrnuje také chování
pachatele v souladu s ostatními zákony, tedy především skutečnost, že nebyl
postižen ve správním řízení za přestupek, řádně plní své zákonné vyživovací
povinnosti vůči nezletilým dětem a obstarává si prostředky k obživě v souladu
se zákonem. To v případě obviněného z důvodů též zevrubně uvedených v dovolání
tvrdit nelze.
16. Při hodnocení předchozí trestné činnosti pachatele z hlediska
možnosti jeho nápravy musí soud přihlížet mimo jiné také k celkovému způsobu
jeho života a k pohnutce jeho dalšího trestného činu, aby mohl učinit správný
závěr ve smyslu § 38, § 39 a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. To, že se
obviněný dopustil pouze takové předchozí trestné činnosti, která je jiného
charakteru, menší závažnosti a starého data, není onou skutečností, která by v
rámci posouzení poměrů pachatele svědčila pro aplikaci moderačního ustanovení §
58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle dovolatele existuje vážná pochybnost,
zda další ukládání pouze trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu, nadto bez
současného vyslovení dohledu, může vést skutečně k nápravě obviněného. O
takovém trestu rovněž nelze prohlašovat, že významně zasahuje do života
odsouzeného, neboť jeho dosavadní způsob života nikterak přímo neovlivňuje.
17. Co se týče povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, nejvyšší
státní zástupce zdůraznil, že jeho charakter se nikterak nevymyká druhově
shodné trestné činnosti, kterou byla způsobena škoda velkého rozsahu. Sám
odvolací soud ve svém rozsudku správně odkázal na společenskou škodlivost
jednání obviněného danou charakterem a rozsahem trestné činnosti a zejména
rozsahem zkrácení daně. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odporuje i hodnocení
úlohy obviněného v předmětné věci ze strany samotného soudu. Obviněný byl sice
v pozici tzv. bílého koně a jeho jednání se nevyznačovalo obvyklou aktivitou
pachatele daňového trestného činu, který jedná v přímém úmyslu. Na druhou
stranu se obviněný se srozuměním na trestné činnosti aktivně podílel –
vystupoval formálně v pozici jednatele obchodní společnosti, a přestože neměl
na její chod přímý vliv, věděl, že zakládá účty, podepisuje doklady, činnost
osob, jimž svěřil rozhodující instrumenty k fungování společnosti, dále
nekontroluje a svým jednáním výrazně přispívá k realizaci protiprávního jednání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008).
I kdyby byl obviněný v dané společnosti zcela pasivní, nebylo by to důvodem k
mimořádnému snížení trestu. Při konstatování vysoké závažnosti trestného činu
není možno současně dospět k závěru, že vzhledem k povaze spáchané trestné
činnosti lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
18. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že v posuzovaném případě krom
deficitu prohlášení viny nebyly dány ani takové poměry pachatele a současně
taková povaha jím spáchané trestné činnosti, vzhledem k nimž by se dala
konstatovat možnost dosažení nápravy obviněného i trestem kratšího trvání, než
je stanovena v § 240 odst. 3 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci proto
nebyly splněny základní podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody
podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jeho aplikací zatížil odvolací soud
své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. S ohledem na popsané skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, sp. zn. 3
To 53/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého
obhájce vyjádřil obviněný R. K. Předeslal, že s argumenty dovolatele nesouhlasí
a považuje je za zavádějící a zkreslené. Podle jeho názoru dovolatel vykládá
ustanovení trestního zákoníku i trestního řádu nepřípustně restriktivně, v
neprospěch obviněného. Rovněž uvádí nepravdy a spekulativní tvrzení bez
reálného základu. Obviněný naopak vyzdvihl správný postup odvolacího soudu,
který neshledal žádné překážky přípustnosti prohlášení viny obviněného v
odvolacím řízení. Připomenul, že po řádném poučení prohlásil svou vinu a
odvolací soud prohlášení viny řádně přijal. Vyjádřil přesvědčení, že ze znění
příslušných ustanovení nevyplývá, že by zde uvedený postup byl omezen na
určitou fázi řízení, tzn. výlučně jen na hlavní líčení. Dovolatel ve svém
podání pomíjí zásadní aspekt, že trest mimo sazbu ukládal nejen odvolací soud,
nýbrž i soud prvého stupně, a to v době před účinností novelizovaného znění
trestního řádu. Nejedná se tedy o svévoli odvolacího soudu. Dovolatel rovněž
nezohlednil, že odvolací soud rozhodoval a posuzoval trestní řízení za
účinnosti dvou právních procesních úprav, přičemž opomíjí zásadní skutečnost,
že obviněný neměl možnost prohlášení viny učinit v hlavním líčení, byť by
chtěl, protože zákon č. 333/2020 Sb. vstoupil v účinnost ode dne 1. 10. 2021.
21. Obviněný dále poukázal na ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku, který
v případě změn zákona vyžaduje použití toho nejmírnějšího z nich. Co se týče
použití trestně procesních předpisů, řídí se trestní řízení procesními
předpisy, které jsou účinné v době probíhajícího řízení. Odvolací soud tak
správně aplikoval právní úpravu účinnou v době rozhodování a právní úpravu
příznivější pro obviněného. Argumenty ohledně záměru zákonodárce označil za
pouhý restriktivní výklad dovolatele a zřejmou fabulaci. V tomto směru
zdůraznil, že z přijaté právní úpravy ani z důvodové zprávy nevyplývá, že by
zákonodárce tento postup prohlášení viny v odvolacím řízení zapovídal, a už
vůbec ne v trestním řízení, ve kterém dochází ke změně účinnosti dvou
rozdílných právních úprav. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud měl záměr
doplnit ve veřejném zasedání dokazování, od něhož ale po přijetí prohlášení
viny upustil. Zmínil, že obdobný postup není v odvolacím řízení před Vrchním
soudem v Praze ojedinělý, nejedná se proto o exces v jeho rozhodování.
22. Obviněný též upozornil, že odvolací soud nerozhodl na základě jedné
polehčující okolnosti, nýbrž na základě existence více významných polehčujících
okolností. Konkrétně ke svým osobním poměrům uvedl, že se na něj v době
rozhodování hledělo, jako by nebyl odsouzen. Dále připomněl, že pečuje o družku
a dvě nezletilé děti, se kterými sdílí společnou domácnost. Jeho družka je
osobou handicapovanou, s fyzickým postižením a v invalidním důchodě. Tito
členové společné domácnosti jsou na něj odkázání ve výživě a v dalších
životních potřebách. Nepodmíněný trest odnětí svobody by tak byl pro rodinu
téměř likvidační. Vedle toho obviněný zmínil, že mluví od počátku pravdu a od
zahájení trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.
Rovněž poukázal na svou roli bílého koně v předmětné trestné činnosti. Nelze
odhlédnout ani od skutečnosti, že se skutku dopustil v tíživých životních
poměrech. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele o jeho krátkodobé
nezaměstnanosti. Vysvětlil, že po ukončení činnosti v otcově firmě nemohl
sehnat zaměstnání ani si zařídit živnost z důvodu vyhlášení nouzového stavu na
jaře roku 2020. V současné době je ale držitelem živnostenského listu a podniká
jako OSVČ (pokračuje v činnosti „hodinového manžela“, jakou dříve vykonával pro
svého otce).
23. V následující pasáži vyjádření se obviněný v teoretické rovině
věnoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku i tomu, co se rozumí pod pojmem
poměry pachatele. Odkázal také na ustálenou judikaturu, podle které lze za
okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu
odnětí svobody považovat existenci více významných polehčujících okolností při
nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod
č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny
pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1963
Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o
nezletilé děti (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 19/1967, 52/1967 a
3/1970 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na to vyslovil přesvědčení, že v jeho
případě okolnosti případu i jeho osobní poměry splňují tato kritéria, neboť
vyživuje nezletilé děti, které jsou na něj výživou odkázány, a pečuje rovněž o
postiženou družku. Poukázal i na další polehčující okolnosti, a to jeho plné
doznání, upřímnou lítost a spolupráci s policií.
24. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. ve vymezeném rozsahu přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a
že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal,
že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí,
proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl však k závěru, že
dovolání není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní
zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř.
27. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být
obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Podstata argumentace dovolatele spočívala v tvrzení, že
napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným, a dovolací námitky lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání.
28. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu,
pakliže tento ukládaný trest odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní
sazby. V této souvislosti lze poznamenat, že trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem v § 240 odst. 3 tr. zákoníku
snížil již soud prvního stupně, ten tak ale učinil s odkazem na § 58 odst. 1
tr. zákoníku. V mezidobí od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně nabyl dne
1. 10. 2020 účinnosti zákon č. 333/2020 Sb., jímž byl mimo jiné i trestní
zákoník změněn (doplněn) ve znění § 39 odst. 1 a § 58 odst. 2 v reakci na nově
zavedený institut přiznání viny. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 58 odst.
2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož má-li soud za to, že vzhledem k poměrům
pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i
trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.
29. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako např.
ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, § 58 odst. 6 nebo odst. 7 tr. zákoníku,
je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v
trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že použití těchto
ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve
vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění § 58 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné ke
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) obviněný –
pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím spáchané
trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze dosáhnout i
trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny neznamená obligatorní postup
podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku; nezbytným předpokladem snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je jak posouzení poměrů
pachatele, tak i povahy spáchané trestné činnosti, a na tomto podkladě založený
závěr, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti
lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.
30. Odvolací soud se primárně zabýval přípustností využití institutu
prohlášení viny obviněného ve stadiu odvolacího řízení a dospěl k závěru, že mu
v tomto postupu nic nebrání. Připomenul, že procesní úkony se provádějí podle
procesního práva účinného v době jejich konání, pokud zákon nestanoví výjimečně
jinak. Současně měl za to, že ze znění § 206c tr. ř. nevyplývá, že by zde
uvedený postup byl omezen na určitou fázi soudního řízení. Nelze jej tudíž
vyloučit i před odvolacím soudem, zejména za situace, kdy předmětná právní
úprava nabyla účinnosti až po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního
stupně. Opačný postup by obviněného nedůvodně diskriminoval. V této souvislosti
odkázal odvolací soud na § 2 odst. 13 tr. ř. zakotvující jednak povinnost soudu
poučovat obviněného o jeho právech, jednak povinnost umožnit mu jejich plné
uplatnění. Soud připustil, že rozšířením institutu dohody o vině a trestu a
zavedením institutu prohlášení viny zákonodárce mířil zejména do počátečního
stadia trestního řízení, což mělo mít vliv na jeho zjednodušení, ale i dopad na
jeho výsledek projevující se v přijetí zodpovědnosti obviněného, uvědomění si
podstaty, rozsahu, významu a následku jeho jednání, ale i v následném
rozhodnutí o trestu, jehož zásadním účelem je účel výchovný, který naplňuje
primární zájem společnosti na nápravě pachatele. Odvolací soud ale v konkrétním
případě neshledal ani žádné jiné překážky, které by mu bránily prohlášení viny
obviněného přijmout, a proto postupoval podle § 206c odst. 4 tr. ř. a současně
podle § 206 odst. 6 tr. ř. rozhodl, že v rozsahu prohlášení viny nebude
provádět další dokazování (byť předtím měl v úmyslu dokazování doplnit).
Zdůraznil, že výpověď obviněného je již od přípravného řízení konstantní, a
jeho prohlášení viny je tak jejím logickým vyústěním, aniž by bylo možno jeho
přístup označit za ryze účelový ve snaze dosáhnout příznivějšího výsledku.
31. Následně odvolací soud přezkoumal výrok o uloženém trestu. Nejprve
poukázal na novelu trestního zákoníku a trestního řádu, zahrnující mimo jiné i
zavedení ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedl, že velmi pečlivě
vážil, zda benevolenci § 58 tr. zákoníku ve prospěch obviněného použije, neboť
si byl vědom závažnosti spáchané trestné činnosti a výše způsobené škody
(správně rozsahu zkrácení daně). Na druhou stranu však zohlednil charakter
jednání obviněného, jeho podíl na popsané trestné činnosti, jeho prospěch z ní,
okolnosti jejího spáchání a osobní poměry obviněného. Po zvážení všech těchto
okolností dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud v prvé
řadě zdůraznil, že obviněný byl zcela jednoznačně typickým bílým koněm,
umožňující jiným dosud neustanoveným osobám deformovat daňové povinnosti.
Poukázal na fakt, že v celém trestním řízení nebylo identifikováno, kde v
řetězci právnických osob (plátců DPH) k faktickému zkrácení DPH došlo a kdo
konkrétně z tohoto neoprávněného postupu profitoval. Ani tato okolnost však
obviněného jeho podílu na uvedené trestné činnosti nezbavuje. On sám již ve
svém prvním výslechu připustil svůj podíl spočívající v jeho angažmá ve
společnosti K. podpisu dokumentů, zakládání bankovních účtů, udělení plné moci
apod. Ve vztahu k osobě obviněného odvolací soud nepominul jeho trestní
minulost, nicméně poukázal na fakt, že jeho předchozí trestná činnost je jiného
charakteru, menší závažnosti a především staršího data (2002, 2003 a 2005). Ve
všech uvedených případech byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s
tím, že ve zkušební době se vždy osvědčil, dosud tedy nebyl ve výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody a u všech jeho odsouzení nastaly účinky
zahlazení. Odvolací soud považoval za významný právě podíl obviněného na
trestné činnosti v postavení „bílého koně“, tj. osoby do celého procesu
nastrčené, která z trestné činnosti neměla žádný prokazatelný prospěch. Rovněž
vzal v úvahu běh času, když od spáchání trestné činnosti do jeho rozhodnutí
uplynulo pět a půl roku a ani v mezidobí se obviněný nedopustil žádné trestné
činnosti a žil řádným životem.
32. Dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasil, měl za to, že ani
jeden z předpokladů moderačního oprávnění soudu uvedených v § 58 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku nebyl splněn. Připomněl, že ustanovení § 58 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, v němž je obsažen další speciální důvod pro fakultativní zmírnění
trestu s možností soudu uložit trest pod zákonnou trestní sazbou, je navázáno
na institut prohlášení viny. Má-li ale být prohlášení o vině zohledněno při
mimořádném snížení trestu odnětí svobody, musí odpovídat procesním podmínkám,
které jsou pro ně vyžadovány trestním řádem. Dále se velmi obsáhle věnoval
institutu prohlášení viny a na pozadí smyslu a důvodů zavedení tohoto
procesního institutu přijetím zákona č. 333/2020 Sb. vyvozoval, že připuštění
možnosti využití označeným zákonem zakotvených procesních institutů i v řízení
o opravných prostředcích by bylo v rozporu s účelem, s nímž byly přijímány.
Odvolací soud v opozici s tímto názorem nehledal žádné překážky přípustnosti
institutu prohlášení viny obviněného v odvolacím řízení, ale jeho vyhodnocení
dovolatel pokládal za nedostatečné, nerespektující smysl nové právní úpravy,
pomíjející začlenění příslušného ustanovení do určité části procesního předpisu.
33. V souvislosti s obsáhlými dovolacími námitkami nutno připomenout
relevantní ustanovení § 206c tr. ř. obsahující institut prohlášení viny.
Předmětné ustanovení, obsažené v hlavě třinácté (Hlavní líčení), oddílu třetím
(nazvaném Zahájení hlavního líčení, pod označením „Počátek hlavního líčení“),
tedy zní:
(1) Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit,
že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a
že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.
(2) Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu
prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3.
(3) Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí
stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou
přítomni při hlavním líčení.
(4) Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá
nebo nepřijímá.
(5) Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým
stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv
obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup
nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.
(6) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede,
že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude
provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat
obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého
prohlásil vinu.
(7) Soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v
prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
(8) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se
nepřihlíží.
34. Jak správně opakovaně upozornil nejvyšší státní zástupce v dovolání,
smyslem zákonodárné iniciativy a jejího výsledku v podobě přijatého zákona č.
333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, bylo posílení procesních stran v řízení
před soudem, s ohledem na určitá prohlášení obviněného učiněná již na počátku
hlavního líčení před zahájením dokazování se sleduje také významné urychlení a
usnadnění jeho průběhu, a tedy nezanedbatelný časový a tím i kladný finanční
dopad (k tomu srov. i poslanecký návrh – sněmovní tisk 466/0 ze dne 5. 4.
2019). Tímto zákonem byl jako jakýsi mezistupeň mezi označením určitých
skutečností za nesporné a dohodou o vině a trestu pro případ, pokud se strany
na počátku hlavního líčení shodnou jen na vině (v otázkách skutkových a
právních), nikoliv ale na trestu a dalších výrocích, přijat institut prohlášení
viny, který znamená, že další trestní řízení by se zásadně vedlo jen pro účely
rozhodnutí o sankci, popřípadě dalších výroků.
35. Dovolací soud souhlasí s precizním výkladem procesních podmínek
prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. podaným nejvyšším státním zástupcem.
Sdílí názor, že smyslu a účelu zakotvení tohoto nového procesního institutu
odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo některého
ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového
skutku uvedenou v obžalobě, učinil v hlavním líčení na jeho počátku, tedy po
přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Současně ale neshledal žádný
argument jednoznačně podporující závěr, že je vyloučena možnost prohlášení viny
i kdykoliv v průběhu hlavního líčení. Žádné ustanovení trestního řádu totiž
nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové prohlášení učinit (jako je tomu
např. u návrhu poškozeného ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř.). Nabízí se sice
námitka, že bude-li takové prohlášení viny učiněno až v průběhu dokazování,
popř. až po jeho skončení, zpochybní se tím účel, který byl zavedením tohoto
institutu sledován, ale tu nelze pokládat za natolik zásadní, aby zvrátila
možnost učinit prohlášení viny i po zahájení dokazování. Jakkoliv je možné
připustit, že do jisté míry nemusí být sledovaný účel striktně naplněn, nelze
nevidět, že i takto učiněné prohlášení viny může mít svůj význam z hlediska
případného rozsahu dokazování v hlavním líčení, přezkumné povinnosti odvolacího
soudu, popř. ovlivní možnosti podání mimořádného opravného prostředku. Nelze
pominout ani to, že trvat v daných souvislostech na tom, že prohlášení viny
musí být vždy učiněno nejpozději do zahájení dokazování, postrádá svůj smysl i
v situaci, kdy obviněný prohlásí, že je vinný spácháním jen některého ze skutků
uvedených v obžalobě a že souhlasí s jeho právní kvalifikací uvedenou v
obžalobě, když dokazování by se ve zbývajícím rozsahu obžaloby stejně muselo
vést. Pominout ostatně nelze ani okolnost, že i rozhodne-li soud, že prohlášení
viny přijímá a zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém
obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu,
není tím dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na
spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu. I za takové situace se tedy
dokazování, byť v omezeném rozsahu, provede (§ 206c odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí
o přijetí prohlášení viny nikterak zásadně neovlivní ani nezbytnost dokazování
v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o trestu, případně ochranných opatření a
dalších výrocích. Především však dovolací soud zdůrazňuje, že je to soud, kdo
po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá.
Nemusí takové prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za
vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Bude tedy
jen na soudu, aby pečlivě uvážil okolnosti, za nichž k prohlášení viny došlo, a
zda je důvod o něm pochybovat.
36. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že realizace procesního institutu
prohlášení viny až v odvolacím řízení před odvolacím soudem je skutečně velmi
sporná a že lze-li vznášet opodstatněné pochybnosti o vhodnosti přijetí
prohlášení viny, je namístě je spojovat právě až s tímto stadiem řízení.
Nicméně i zde je to právě a především odvolací soud, kdo pečlivě uváží, za
jakých okolností obviněný přiznání viny činí, a teprve pak rozhodne, zda
prohlášení přijímá nebo nepřijímá. Mimořádně si lze i zde představit situace,
kdy prohlášení viny nebude postrádat svůj smysl a opodstatnění (kupř. v řízení
proti uprchlému, § 306a odst. 1 tr. ř.). Jednou z nich může být i procesní
situace, jež nastala v posuzovaném případě a jež je charakterizovaná tím, že k
zavedení této procesní možnosti zákonem č. 333/2020 Sb. došlo v mezidobí mezi
vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu.
37. Nikoliv nevýznamná část výhrad dovolatele se týkala zpochybnění
procesních podmínek souvisejících s přiznáním viny právě v řízení o odvolání, a
to především pro absenci splnění řádné poučovací povinnosti soudu v tomto
stadiu řízení. V posuzovaném případě je relevantní situace charakterizovaná
tím, že řízení o odvolání se konalo po 1. 10. 2020 (a tedy nabytí účinnosti
zákona č. 333/2020 Sb.), přičemž hlavní líčení bylo skončeno ještě před tímto
datem, a tudíž za situace, kdy trestní řád neobsahoval institut prohlášení
viny. Zde je třeba připustit, že obviněnému se nedostalo a ani nemohlo dostat
spolu s doručením obžaloby poučení ve smyslu § 196 odst. 2 tr. ř. a po
přednesení obžaloby ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř. Aplikoval-li by důsledně
postoj nejvyššího státního zástupce přísně rozlišující mezi poučovacími
možnostmi předsedy senátu soudu prvního stupně a předsedy senátu odvolacího
soudu, podle něhož odvolací soud nemůže nikdy řádně poučovací povinnost splnit,
což ve svém důsledku vylučuje možnost použít ustanovení o přiznání viny v
odvolacím řízení, nemohl by obviněný v odvolacím řízení za žádné situace
prohlášení viny učinit a nemohlo by vůči němu být použito jemu prospívajících
institutů plynoucích z rozhodnutí soudu, že prohlášení viny přijímá. Takové
řešení této situace do jisté míry komplikované právě tím, že nová zákonná
úprava vstoupila v účinnost po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak
ještě před rozhodnutím odvolacího soudu, nelze přijmout.
38. Dovolací soud nepokládá v daném kontextu okolnost, že předseda
senátu odvolacího soudu nemohl bezezbytku splnit procesní předpoklady a
povinnosti, jež musí ohledně možného prohlášení o vině plnit soud prvního
stupně v rámci přípravy hlavního líčení, za tak důležitou, aby vyloučila
možnost přijmout prohlášení viny obviněného. Stejně tak nahlíží i na
dovolatelem zdůrazňovanou nemožnost předsedy odvolacího soudu řádně splnit
poučovací povinnost obviněného, vyzvat ho k vyjádření, zda jsou mu známy
všechny důsledky prohlášení viny, a zejména k zásadnímu důsledku spojenému s
prohlášením viny, jímž je vzdání se práva na standardní projednání věci v
hlavním líčení, protože v případě, že bude rozhodnuto o přijetí prohlášení
viny, se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovede,
poněvadž hlavní líčení již proběhlo, obviněný se svého práva na standardní
projednání věci v hlavním líčení vůbec nevzdal, přičemž dodatečně se zpětnými
účinky to již učinit nemůže. Odvolací soud v těchto souvislostech přiléhavě
připomenul nejen otázku časové působnosti procesních předpisů, ale především
položil důraz na okolnost, že ze znění § 206c tr. ř. nevyplývá, že by zde
uvedený postup byl omezen na určitou fázi soudního řízení. Nelze jej tudíž
vyloučit až před odvolacím soudem, zejména za situace, kdy předmětná právní
úprava nabyla účinnosti až po vydání odvoláním napadeného rozsudku soudu
prvního stupně. Dovolací soud tento názor akceptuje, ve shodě s odvolacím
soudem má i on za to, že institut prohlášení viny lze za popsané situace využít
i v řízení o odvolání a že poučením, jehož se obviněnému přiměřeně se zřetelem
na toto stadiu řízení dostalo, odvolací soud splnil (v souladu s § 2 odst. 13
tr. ř.) smysl a účel poučovací povinnosti podle § 206a, § 206c tr. ř.
39. Dovolací soud tedy uzavírá, že smyslu a účelu zakotvení institutu
prohlášení viny odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku
anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní
kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě podle § 206c odst. 1 tr. ř.,
zásadně učinil v hlavním líčení po přednesení obžaloby do zahájení dokazování.
Nelze ale vyloučit prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení,
poněvadž žádné ustanovení trestního řádu nestanoví časový mezník, v němž je
nutno takové prohlášení učinit. Je výlučně na soudu, aby s ohledem na okolnosti
případu a vyjádření ostatních stran rozhodl o tom, zda toto prohlášení viny
obviněným přijímá, nebo zda prohlášení viny nepřijme. Obviněnému výjimečně
nelze bránit ani v tom, aby učinil prohlášení podle § 206c odst. 1 tr. ř. až v
odvolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, že prohlášení viny přijme,
přichází v úvahu zejména za situace, byl-li rozsudek soudu prvního stupně
vyhlášen ještě před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., zatímco odvolací
soud rozhoduje již za jeho účinnosti.
40. Již dovolatel ve svém podání správně uváděl, že samotné prohlášení
viny neznamená, že soud bude postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud
kumulativně zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a
v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy
pachatele i trestem kratšího trvání. Odvolací soud považoval i tyto právě
uvedené podmínky v případě obviněného za splněné, a proto přistoupil k
mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 240
odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožnil s hodnotícími úvahami
odvolacího soudu, zatímco argumentaci dovolatele nepovažoval za přiléhavou.
41. Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové
a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, které
existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k hodnocení
osoby pachatele jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba vždy
posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli.
Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti obviněného, či naopak
závěr o relevantnosti jeho předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu
určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla trestnou činností
naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného
trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu,
forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin
spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho
zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.).
42. Pokud jde o povahu spáchaného trestného činu, je potřeba zdůraznit,
že ani jeden z nižších soudů nijak nezpochybnil vysokou společenskou škodlivost
jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Jde o poměrně sofistikovanou,
organizovanou, hospodářskou trestnou činnost, jejímž následkem byl rozsah
snížení daně z přidané hodnoty přesahující částku 21 milionů Kč. Skutek tohoto
typu nelze v žádném případě bagatelizovat, byť se v praxi nejedná o trestnou
činnost ojedinělou či neobvyklou. Jak ale bylo zmíněno výše, povahou trestného
činu není míněn pouze vlastní charakter jednání, jímž jsou naplněny znaky
skutkové podstaty určitého trestného činu, nýbrž také konkrétní okolnosti, za
nichž byl čin spáchán. V tomto ohledu pak soudy obou stupňů vzaly v potaz podíl
obviněného na spáchání předmětného skutku. Na jednu stranu zcela správně
konstatovaly, že ani pozice „jednoznačného bílého koně“ jej nemůže zbavit
trestní odpovědnosti, na druhou stranu však zohlednily jeho „vedlejší roli“ na
daném protiprávním jednání, kdy umožnil jiným osobám zkrátit daň, aniž by bylo
prokázáno, že by on sám z uvedených aktivit jakkoli profitoval.
43. Nejvyšší soud připouští, že daňové úniky a obdobná majetková a
hospodářská trestná činnost je vcelku často páchána za pomoci tzv. „bílých
koní“, proto je z hlediska generální prevence žádoucí tyto osoby trestně
postihovat za jejich jednání s tím, že i případný postup podle § 58 tr.
zákoníku by měl být důkladně zvažován. V tomto konkrétním případě si ovšem
nelze nepovšimnout, že role obviněného byla opravdu velice pasivní, spočívající
pouze v těch nejzákladnějších činnostech, které se obvykle od tzv. bílých koní
vyžadují, tj. ve zcela formálním vystupování jako jednatele obchodní
společnosti, založení bankovních účtů, podpisu některých listin a udělení plné
moci. V praxi je možno se setkat i s mnohem vyšší aktivitou bílých koní, kteří
mohou občas sami činit finanční transakce na základě jim udělených instrukcí,
mohou se účastnit různých jednání (např. i před finančním úřadem), podepisují
veškeré dokumenty a lze u nich prokázat, že byli alespoň v hrubých rysech
seznámeni s charakterem páchané trestné činnosti a že se z určité (menší) části
podíleli i na zisku. Naopak v posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by
obviněný učinil jakýkoli krok směřující přímo ke spáchání předmětného skutku,
dokonce ani nepodepisoval faktury či další listiny, jimiž měl být (před
správcem daně) dokládán fingovaný nákup a prodej cínu o ryzosti 99,95 %, když
bylo znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace technická
expertiza písemností, zjištěno, že zde uvedené podpisy jsou technickými padělky
pravého podpisu obviněného. Nelze ani s jistotou konstatovat, že obviněný
(jehož hlavní životní náplní v předmětném období byla navíc nadměrná konzumace
alkoholu) si vůbec naplno uvědomoval, že je jeho jménem páchána trestná
činnost, popřípadě že by věděl, o jaké konkrétní protizákonné aktivity se
jedná. Jak již bylo zdůrazněno výše, ani tato skutečnost jej nemůže zbavit
trestní odpovědnosti, nicméně určitý vliv na hodnocení povahy a závažnosti jeho
jednání mít může. Ani tento faktor by však podle názoru Nejvyššího soudu nemohl
sám o sobě vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, pokud by k němu
nepřistoupily ještě okolnosti další.
44. Odvolací soud se zabýval i předchozími odsouzeními, přičemž dospěl k
důvodnému závěru, že tato nemají na hodnocení poměrů obviněného natolik
negativní vliv, aby znemožnily postup podle § 58 tr. zákoníku. Soud logicky
vyzdvihl, že příslušná odsouzení jsou již staršího data (z let 2002 až 2005),
jedná se o trestnou činnost zcela jiného druhu a výrazně menší společenské
škodlivosti, resp. tehdejší terminologií nebezpečnosti pro společnost.
Konkrétně není od věci doplnit, že pouze jedno z těchto tří dřívějších
odsouzení bylo za majetkovou trestnou činnost (trestný čin zpronevěry), zatímco
další se týkala kriminality porušující jiný zájem chráněný trestním zákonem
(šlo o trestné činy výtržnictví a pohlavního zneužívání). Za popisovanou
trestnou činnost byly obviněnému ukládány pouze mírné tresty s podmíněným
odkladem jejich výkonu, a to v rozmezí od dvou do čtrnácti měsíců, přičemž ve
všech případech se obviněný ve stanovené zkušební době osvědčil (srov. opis z
evidence rejstříku trestů fyzických osob, č. l. 1059 spisu). S ohledem na právě
zmíněná fakta lze označit pohled odvolacího soudu na předchozí odsouzení
obviněného (v souvislosti s úvahami o mimořádném snížení trestu odnětí svobody)
za racionální.
45. Významný vliv má i doba, která uplynula od spáchání posuzované
trestné činnosti až do vydání druhoinstančního rozhodnutí (tj. pět a půl roku),
ve vztahu k níž odvolací soud akcentoval, že obviněný se v jejím průběhu žádné
další trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud, který v této věci rozhoduje
téměř šest let po spáchání shora označeného skutku, považuje za vhodné
podotknout, že v průběhu této doby udělal obviněný více kroků směřujících k
vedení řádného života než jen zdržením se páchání další trestné činnosti.
Přinejmenším nelze pominout, že v období roku 2015 byl obviněný podle svých
slov bez práce, bez domova a často požíval alkoholické nápoje, zatímco z jeho
vyjádření k současné situaci vyplývá, že vede spořádaný život s přítelkyní a
jejími dětmi a je výdělečně činný, když podniká jako tzv. „hodinový manžel“. Ve
své výpovědi před soudem prvního stupně i v replice k podanému dovolání navíc
zdůrazňoval, že jeho družka je tělesně postižená a spolu s jejími dětmi je do
jisté míry závislá na jeho péči. Žádná z výše uvedených skutečností přitom
nebyla v řízení před nižšími soudy vyvrácena, naopak na č. l. 1070 spisu je
založen výpis z veřejné části živnostenského rejstříku, z kterého vyplývá, že
obviněný je od 28. 5. 2020 držitelem živnostenského listu, a to oboru činnosti,
o němž on sám hovořil. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k nápravě
pachatele by mohl postačovat i trest kratšího trvání, než jaký je uveden v
trestní sazbě § 240 odst. 3 tr. zákoníku, nelze (s přihlédnutím ke všem výše
uvedeným skutečnostem) považovat jeho rozhodnutí za nezákonné.
46. Dovolací soud tudíž přisvědčil závěrům odvolacího soudu, že jsou
splněny podmínky § 58 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nebylo již na něm, aby řešil
otázku konkrétního druhu a výměry trestu. Třebaže lze připustit, že uložený
konkrétní podmíněně odložený trest odnětí svobody je poněkud mírný (nikoliv
však zjevně nespravedlivě, extrémně), byl správně ukládán pod dolní hranicí
zákonné trestní sazby a v dalším se již jedná jen o otázku přiměřenosti trestu.
V této souvislosti je namístě připomenout ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu
přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
47. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce není
důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném
zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší
státní zástupce i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu