8 Tdo 272/2005

8 Tdo 272/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března

2005 o dovolání obviněné M. A. proti usnesení Krajského soudu v

Ostravě ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 To 91/2004, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T

68/2003, t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6.

2004, sp. zn. 4 To 91/2004, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e ,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 5 T

68/2003, byla obviněná M. A. uznána vinnou pokusem trestného činu poškozování

cizích práv podle § 8 odst. 1, § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem

trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena

podle § 250 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí

svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně

odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta a

šest měsíců; podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře

13.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě

vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle § 229

odst. 1 tr. ř. byli poškození L. Š. a I. Š. odkázání s uplatněným nárokem na

náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestných činů

dopustila tím, že v přesně nezjištěnou dobu a na neustanoveném místě si nejprve

opatřila písemný doklad „Opis – finanční narovnání“, ze kterého se podávalo, že

došlo k úplnému finančnímu vyrovnání mezi ní jako dlužnicí a manžely Š. jako

věřiteli, kdy jim na úhradu dluhu zaplatila částku 250.000,- Kč, avšak tento

doklad vyhotovila bez vědomí manželů Š. a metodou elektrografického přenosu jej

opatřila jejich podpisy, přičemž následně dne 23. 7. 2002 v N. J., v budově

Okresního soudu v Novém Jičíně jako povinná ve věci výkonu rozhodnutí sp. zn.

50 E 558/2002, kdy byl vůči ní veden výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k

uspokojení pohledávky manželů L. a I. Š. v částce 130.000,- Kč spolu s 26 %

úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 a nákladů řízení v částce 71.672,- Kč,

předložila soudnímu vykonavateli B. C. notářsky ověřenou fotokopii opisu

finančního narovnání ze dne 29. 3. 2002 a dále jako povinná ve věci výkonu

rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E

1538/2002, kdy byl vůči ní veden výkon rozhodnutí na návrh manželů Š. jako

oprávněných postižením jiných majetkových práv, zaslala S. b. d. V. se sídlem v

Š. u N. J., dopis, ve kterém tvrdila, že došlo mezi ní a manžely Š. k

finančnímu vyrovnání s tím, aby S. b. d. V. nevyplácelo manželům Š. podíl na

členských právech uvedeného družstva; toto jednání činila se záměrem zastavit

výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14.

5. 2002 pod sp. zn. 50 E 558/2002 a dále zastavit výkon rozhodnutí postižením

jejích členských práv a povinností ve S. b. d. V. v Š. u N. J. nařízený

usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 2002 pod sp. zn. 50 E

1538/2002, a tak se vyhnout dalšímu splácení dlužné částky, která činila

355.246,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, jež směřovalo

především proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6.

2004, sp. zn. 4 To 91/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.

rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal

rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v

zákonné lhůtě dovolání, které zaměřila proti výroku o vině i na něj

navazujícímu výroku o trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku. Vytkla, že jednání, jehož se měla dopustit,

nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, a že fakticky byla

kriminalizována jako účastník občanskoprávního exekučního řízení, protože

realizovala své zákonné právo bránit se proti výkonu rozhodnutí, které proti ní

neoprávněně vedou poškození. Za zcela nepřijatelný označila názor odvolacího

soudu, odmítl-li její argumentaci, že povinný v rámci exekučního řízení může

jednat svévolně, lstivě a domáhat se vlastního zvýhodnění na základě padělaných

dokladů. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakovala, že takové jednání lze

považovat za realizaci práva účastníka řízení na jeho obranu a že obrana,

kterou uplatnila v exekučním řízení, o které posléze rozhodl exekuční soud,

byla standardním postupem. Vývody soudu, že by se poškození dostali do patové

situace v důsledku její úspěšné obrany, nejsou podle ní na místě, protože o

právech a povinnostech účastníků soudního řízení nerozhodují účastníci, ale

nezávislý soud. Uvedla, že obstát nemůže ani názor odvolacího soudu, že se

nezákonnými, a dokonce rafinovanými prostředky snažila na základě nepravdivých

informací zvrátit výsledek exekučního řízení. Upozornila, že účastník civilního

řízení může uvádět skutečnosti, které uzná za vhodné, nemá povinnost vypovídat

pravdu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není podle jejího názoru

též patrno, koho soud považuje za „jiného“ v rámci zákonných znaků trestného

činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., zda soudního vykonavatele

nebo jiný soudní orgán. Vyslovila přesvědčení, že měla být zproštěna obžaloby,

protože její jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě

zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a

rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání

obviněné přisvědčila závěrům soudů obou stupňů, že obviněná prostřednictvím

padělané listiny směřovala ke zbavení se povinnosti stanovené Okresním soudem v

Novém Jičíně uhradit dlužnou částku poškozeným, a to podvodným jednáním domněle

směřujícím k zastavení exekuce, a že tak naplnila zákonné znaky obou trestných

činů, jimiž byla uznána vinnou. Navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně

neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací

soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků

rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v

dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že

dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod

dovolání podřadit.

Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí je významná otázka, zda

skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje zákonné znaky pokusu trestných činů

podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209

odst. 1 písm. a) tr. zák.

Dovolatelka namítla, že skutek, jak byl zjištěn soudy, nenaplňuje znaky žádného

trestného činu. Vytkla, že jako účastník občanskoprávního exekučního řízení

byla kriminalizována pro realizaci svého zákonného práva bránit se proti výkonu

rozhodnutí, který pokládala za neoprávněný. Realizaci práva účastníka civilního

řízení na jeho obranu nelze podle ní hodnotit jako jednání svévolné, lstivé,

domáhající se vlastního zvýhodnění, jak to učinil odvolací soud, a to již jen

proto, že v civilním řízení platí zásada rovných práv a povinností jeho

účastníků. Poznamenala, že jestliže jako povinná neprokázala zánik svého

závazku jeho splněním, nese důsledky jako strana, která ve sporu podlehla; o

tom však může rozhodnout jen příslušný civilní soud, nikoliv vyšetřovatel,

státní zástupce nebo soud v trestním řízení.

Výhrada obviněné není nevýznamná a dovolací soud ji nepřehlédl; v daných

souvislostech je ale neopodstatněná.

Obviněná skutečně realizovala v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých

věcí (§ 323 a násl. o. s. ř.) a postižením jiných majetkových práv (členských

práv a povinností v bytovém družstvu podle § 320 a násl. o. s. ř.) oprávnění,

přiznaná jí jako účastníku těchto řízení. V obou řízeních byl po nařízení

výkonu rozhodnutí již výkon prováděn; obviněná předložila padělanou listinu,

kterou dokládala, že vymáhaný závazek byl splněn (§ 559 odst. 1 obč. zák.).

Splnění závazku je přitom podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. důvodem

zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.

Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou

účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné

skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení

řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit

důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a další procesní povinnosti uložené

jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.

Toto ustanovení tedy neukládá účastníkům řízení povinnost pravdivě vylíčit

potřebné skutečnosti pro rozhodnutí. Povinnost pravdivě vylíčit relevantní

skutečnosti pod sankcí jakýchkoliv nepříznivých důsledků není obsažena ani v

ustanovení § 131 odst. 2 o. s. ř., podle kterého, nařídí-li soud jako důkaz

výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu; při něm mají

vypovědět pravdu a nic nezamlčovat a o tom musí být poučeni.

Z toho plyne, že účastník řízení nemůže být postižen za to, když tuto svoji

povinnost poruší a vypovídá vědomě nepravdivě. Nelze proto bez dalšího

souhlasit s názorem odvolacího soudu, že „uvádět skutečnosti, které uzná za

vhodné, a to i zde s jistými omezeními, může obžalovaná v rámci trestního

řízení v procesním postavení obviněné či obžalované a že rozhodně však obdobná

procesní práva nepřísluší straně v rámci civilního řízení“ (strana 5 jeho

usnesení). Okolnost, že účastník v občanském soudním řízení nevypovídá

pravdivě, není sankcionována (na rozdíl od svědků či znalců), je přirozeným

důsledkem toho, že na výsledku řízení je osobně zainteresován, takže jeho

nezaujatost nelze předpokládat.

To však neznamená, že neexistují hranice, které možnost obrany účastníka řízení

limitují. I pro řízení ve věcech občanskoprávních platí, že účastník řízení

nemůže o jiném uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu v úmyslu

přivodit jeho trestní stíhání. Nemůže ani o jiném sdělit nepravdivý údaj, který

je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů způsobem

předvídaným v ustanovení § 206 odst. 1 tr. zák. a stejně tak nemůže úmyslně

užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. V tomto ohledu jeho

jednání, tvrzení či výpověď jsou relevantní z pohledu trestního práva a mohou

zakládat znaky trestných činů křivého obvinění podle § 174 tr. zák., pomluvy

podle § 206 tr. zák. či padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.

zák.

Je evidentní, že akceptovatelná, byť neseriozní, ale v jistém smyslu

očekávatelná obrana účastníka řízení končí právě tam, kde poruší nebo ohrozí

zájmy chráněné trestním zákonem a zasáhne do práv a oprávněných zájmů jiných

subjektů jednáním naplňujícím znaky trestného činu.

Jestliže proto obviněná jako povinná (dlužník) v řízení o výkon rozhodnutí

předložila padělanou listinu, dokládající splnění závazku, opatřenou nepravými

podpisy oprávněných (věřitelů) v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného

výkonu rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze na její jednání pohlížet

jen jako na „obranu“ v té části řízení o výkon rozhodnutí, které má povahu

řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde

totiž jen o to, že za daných okolností obviněná neprokázala zánik závazku a že

tak uplatnila obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, jak se uvádí v dovolání,

nýbrž jde též o to, že se tak stalo jednáním, jež vykazuje znaky trestného činu.

Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 125 o. s. ř., z něhož se podává, že

za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména

výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a

právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a

výslech účastníků.

Dosavadní úvahy soudu prvního stupně týkající se provádění výkonu rozhodnutí a

oprávnění povinné v jeho průběhu nutno korigovat konstatováním, že výkon

rozhodnutí lze zastavit i na návrh povinného, nikoliv jen oprávněného, a

dokonce jej lze zastavit i bez návrhu; v řízení o návrhu na zastavení výkonu

rozhodnutí není soud omezen jen na navrhovatelem předložené „vylíčení

rozhodujících skutečností“ (tvrzení všech pro rozhodnutí věci významných

skutečností) a může za takové skutečnosti pokládat i jiné než jím tvrzené a

ohledně nich také může provést na procesní aktivitě povinného nezávislá šetření

(§ 120 odst. 2 o. s. ř.). V řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí

podle v úvahu přicházejícího ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) tr. ř., které se

svojí povahou blíží řízení spornému, povinného (je-li navrhovatelem) stíhá

povinnost tvrzení i povinnost důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) o.

s. ř. Soud provádí dokazování podle zásad vyjádřených v ustanovení § 120 odst.

1, 3 a 4 o. s. ř. a důkazy hodnotí v souladu se zásadami volného hodnocení

důkazů vymezenými v § 136 o. s. ř.

Soud v řízení o výkon rozhodnutí po předložení označené listiny musel zkoumat

její pravost (zda vychází od vystavitelů) i správnost, přičemž důkazní břemeno

nesla obviněná coby povinná. Hovoří-li proto soud prvního stupně o nezpůsobilém

prostředku, nelze za něj pokládat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podaný

obviněnou jakožto povinnou (strana 5 rozsudku), ale otázkou spíše je, zda tak

nelze označit konkrétně zvolený způsob sledující záměr dosáhnout zastavení

výkonu rozhodnutí (předložení listin, jež měly být podkladem pro zastavení

výkonu rozhodnutí), a to především zasláním dopisu S. b. d. V.

Ve vztahu k dosavadním právním závěrům soudů je třeba předeslat, že soud

prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě

nevyložily, proč byl skutek obviněné právně posouzen jako jednočinný souběh

pokusu trestného činu poškozování cizích práv podle § 8 odst. 1, § 209 odst. 1

písm. a) tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250

odst. 1, 2 tr. zák.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě

cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije

něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku

škodu nikoli malou.

Trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se

dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na jeho právech tím, že uvede někoho v

omyl.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost

nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se

pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného

činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že

soud považoval za naplněné znaky pokusu jednak trestného činu podvodu podle §

250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že se obviněná dopustila

jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby

ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a

způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou, přičemž jednala v úmyslu

trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, jednak trestného

činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které

spočívají v tom, že se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které

bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému způsobila vážnou újmu na právech

tím, že uvede někoho v omyl, přičemž jednala v úmyslu trestný čin spáchat,

avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž

vycházel i odvolací soud, je jednání obviněné spočívající v tom, že obviněná

při provádění výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ve věci vedené u

Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 558/2002 a při provádění výkonu

rozhodnutí postižením jiných majetkových práv vedených tamtéž pod sp. zn. 50 E

1538/2002, v obou případech k uspokojení pohledávky manželů L. a I. Š. v částce

130.000,- Kč s 26% úrokem od 1. 5. 1998 a nákladů řízení, se záměrem zastavit

nařízené výkony rozhodnutí a vyhnout se dalšímu splácení dlužné částky v částce

355.246,- Kč, jednak předložila soudnímu vykonavateli falešný písemný doklad

označený jako finanční narovnání, jímž dokládala úhradu dluhu poškozeným, avšak

doklad vyhotovila bez vědomí poškozených a metodou elektrografického přenosu

jej opatřila jejich podpisy, jednak stavebnímu bytovému družstvu zaslala dopis,

ve kterém tvrdila, že došlo k finančnímu vyrovnání s tím, aby stavební bytové

družstvo nevyplácelo poškozeným podíl na členských právech družstva.

Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku soud prvního stupně v odůvodnění svého

rozsudku vyložil, že obviněná „svým jednáním chtěla docílit zastavení výkonu

rozhodnutí, který vůči ní vedli manželé Š. v exekučních věcech sp. zn. 50 E

558/2002 a 50 E 1538/2002 a tím i neuhrazení dluhu, který v té době činil

355.246,- Kč. Uvedením v omyl především soudního vykonavatele tak chtěla

způsobit poškozeným zmiňovanou škodu“ (strana 5 rozsudku). Tyto závěry byly

podle něj významné pro posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu.

Dále pak uzavřel, že v jednání obviněné nutno spatřovat i pokus trestného činu

poškozování cizích práv proto, že obviněná „se mohla svým jednáním významně

dotknout i práv L. a I. Š., neboť v důsledku předkládání zejména finančního

narovnání by došlo nejen k zásahu do jejich majetkových práv, ale i

osobnostních a závazkových“. S jeho závěry se odvolací soud ztotožnil.

Právní úvahy soudů obou stupňů však přesvědčivé nejsou.

Především soudy nevěnovaly patřičnou pozornost otázce jednočinného souběhu

trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Ustanovením § 209 tr. zák. o

trestném činu poškozování cizích práv jsou chráněna jiná než majetková práva

jednotlivce i právnických osob za předpokladu způsobení vážné újmy na těchto

právech jednáním, které má povahu podvodného jednání. Objektem trestného činu

podvodu podle § 250 tr. zák. je cizí majetek, a proto jsou ustanovením § 250

tr. zák. chráněna majetková práva fyzických a právnických osob před jednáním

majícím povahu jednání podvodného. Ze srovnání znaků těchto skutkových podstat

je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi spočívá právě v objektu, který je těmito

ustanoveními chráněn před jednáním podvodné povahy. Podává se z nich, že

směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít

o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin

podvodu.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zmínil, že jednáním obviněné mohlo

dojít nejen k zásahu do majetkových práv poškozených, ale i do jejich práv

osobnostních a závazkových (strana 5 rozsudku). V této souvislosti nutno

připomenout, že práva závazková jsou taktéž právy majetkovými. Co lze rozumět

právy osobnostními z odůvodnění rozsudku přesvědčivě seznat nelze. Úvaha soudu

prvního stupně, že by poškození museli k vymáhání svého nároku vést zřejmě

další občanskoprávní spory (o neplatnost opisu finančního narovnání) a nemohli

by úspěšně vést výkony rozhodnutí a dosáhnout splnění závazku, přiléhavá není.

Bylo již ostatně naznačeno, že otázka pravosti a správnosti listiny, kterou

obviněná při provádění výkonu rozhodnutí předložila, byla relevantní otázkou

řízení o výkon rozhodnutí s důkazní povinností na straně obviněné (řízení o

neplatnosti listiny nebylo třeba vést). Zcela na okraj lze poznamenat, že ani

případné zastavení výkonu rozhodnutí neznamená, že výkon rozhodnutí nelze vést

znovu, a to na základě dalšího návrhu. Závěry soudů, že obviněná se dopustila v

jednočinném souběhu pokusu trestného činu poškozování cizích práv a pokusu

trestného činu podvodu, obstát nemohou.

Soudy obou stupňů jasně označily jako subjekt, jemuž měla být způsobena vážná

újma na právech, poškozené I. a L. Š. Námitka obviněné, že jako povinná nemohla

zasáhnout do práv soudního orgánu, jmenovitě pak soudního exekutora, neboť ten

vůči ní nerealizoval žádná svá práva, ale vykonával zákonem stanovené

povinnosti exekutora, je proto nevěcná.

Zásadní otázkou ovšem je, zda byl skutek přesvědčivě kvalifikován jako pokus

trestného činu podvodu.

Při výkladu zákonných znaků tohoto trestného činu soud prvního stupně bez

dalšího vysvětlení zmínil, že subjektem uvedeným v omyl byl soudní orgán.

Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Není pochyb o tom, že soudní

vykonavatel je tou úřední osobou, jejímž prostřednictvím je soud při samotném

výkonu rozhodnutí (vedle soudce) obsazen. V této souvislosti se však nabízí

otázka, zda může být soud uveden v omyl v řízení, v kterém je to právě on, kdo

provádí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně, a dbá, aby

nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických

osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§ 2 o. s. ř.). Přitom

sám provádí či může provádět dokazování podle zásad vyjádřených v ustanovení §

120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. a důkazy hodnotit ve smyslu zásad volného hodnocení

důkazů, jak již bylo zmíněno.

Sám soud prvního stupně však naznačil, že záměrem obviněné bylo dosáhnout

zastavení nařízených výkonů rozhodnutí k uspokojení pohledávek poškozených vůči

obviněné v částce 130.000,- Kč spolu s příslušenstvím a náklady řízení, jak o

tom bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 5.

2001, č. j. 13 C 77/99-73 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 13. 11. 2001, č. j. 42 Co 654/2001-100 a opravným usnesením tohoto soudu ze

dne 9. 1. 2002, č. j. 42 Co 654/2001-107, a v částce 5.000,- Kč s

příslušenstvím a náklady řízení, jak o tom bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního

soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C 77/99-115. Zastavením

nařízených výkonů rozhodnutí se obviněná podle jeho závěrů chtěla vyhnout

dalšímu splácení dlužné částky, která činila 355.246,- Kč. Podstata jednání

obviněné tak měla spočívat ve zmaření uspokojení jejích věřitelů v době

existence závazkového vztahu.

Soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele (dlužníka) směřující ke

zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a

nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného

činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (jehož objektem je ochrana

majetkových práv věřitelů), a ne trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.,

byť by šlo o jednání mající podvodný charakter (k tomu č. 53/2003 Sb. rozh.

tr., obdobně též č. 38/2001 Sb. rozh. tr.).

Je evidentní, že čin obviněné nelze posoudit jako trestný čin poškozování

věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zák. Vyloučena ale není

možnost kvalifikovat jej jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §

256 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se

dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá

nebo uzná neexistující právo nebo závazek.

Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako

dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně

chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho

majetku) existoval (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.

Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1420).

Na roveň tomu lze klást situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči

jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující

závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá (tím, že

zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že bylo plněno, toliko předstírá. Jinými

slovy, z pohledu zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele není

rozdílu mezi pachatelem - dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému

subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého

věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému

věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku toliko

předstírá.

Jako „předstírání neexistujícího závazku“ lze proto vnímat takové jednání

pachatele – dlužníka, který předstírá změnu právního postavení dlužníka, který

měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento závazek splnil, a to

se všemi důsledky významnými pro zánik závazku.

Takový výklad není ani v rozporu s představami soudní praxe o tom, co je

podstatou trestného činu poškozování věřitele, je-li vnímána jako poškozovací

jednání ve vztahu k majetku věřitelů. Postavení obviněné a její vztah k

vlastnímu majetku a uspokojení závazku vůči poškozeným - věřitelům nejsou

odlišné od situace, kdy pachatel – aniž by se objektivně rozsah jeho majetku

jakkoliv změnil – předstírá, že se tak v důsledku neexistujícího práva nebo

závazku stalo, a zmaří tak uspokojení věřitele (či se o to pokusí).

Výrok o vině obviněné pokusem trestných činů poškozování cizích práv podle §

209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nelze

mít z důvodů vyložených v tomto rozhodnutí dovolacího soudu za správný. Skutek

zjištěný Okresním soudem v Novém Jičíně byl nesprávně právně posouzen ve smyslu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na nesprávném právním

posouzení skutku spočívá též usnesení Krajského soudu v Ostravě, jestliže se s

nesprávným výrokem o vině okresního soudu ztotožnil.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené usnesení

Krajského soudu v Ostravě (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.), a Krajskému

soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl

(§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je tento soud vázán právním

názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve

prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její

neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení

o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil

toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková