8 Tdo 304/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
března 2006 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 326/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 325/2003, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2005, sp. zn. 5 T 325/2003, byl
obviněný J. R. uznán vinným, že
„v přesně nezjištěné době od 17:30 hod. dne 19. září 2003 do 03:40 hod. dne 20.
září 2003 v B. na ulici S. naproti domu se zmocnil zaparkovaného motorového
vozidla značky Škoda 120 L, majitele J. K. a s tímto vozidlem dne 20. září 2003
v B. na ulici P. před domem kolem 03:40 hodin po nezvládnutí řízení havaroval a
svým jednáním způsobil poškozením vozidla značky škoda 120 L majiteli J. K.
škodu ve výši 14.000,- Kč a poškozené E. S. škodu ve výši 4.864,- Kč, neboť v
důsledku havárie došlo i k poškození jejího motorového vozidla značky Seat
Ibiza 1.4“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a
podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu uložil podle § 49 odst. 1, § 50
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu jednoho roku, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil
povinnost nahradit poškozenému J. K., škodu ve výši 14.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež
Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném 23. 8. 2005 usnesením sp. zn.
8 To 326/2005 zamítl podle § 256 tr. ř. jako neodůvodněné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr.
J. S. dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvod dovolání obsažený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učinil tak s argumentem, že soudy
obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek uvedený v obžalobě jako trestný
čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.
V podrobnostech obviněný namítl, že soud jej uznal vinným navzdory tomu, že
neměl k dispozici žádné relevantní důkazy. Poukázal na to, že v průběhu celého
trestního řízení opakovaně popřel, že by se projednávané trestné činnosti
dopustil právě on, přičemž na podporu svých tvrzení navrhoval provedení důkazů
výslechem svědků F. R., J. K., M. L. a M. S. – tyto návrhy na doplnění
dokazování však soud odmítl. Vyjádřil pochybnosti nad způsobem, jakým soud
skutek časově zařadil, přičemž uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně nelze zjistit, proč soud dospěl právě k časovému rozpětí mezi 17:30
hodin dne 19. 9. 2003 do 03:40 hodin dne 20. 9. 2003. Provedené důkazy podle
přesvědčení obviněného nesvědčí o naplnění objektivní ani subjektivní stránky
trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nebylo prý prokázáno (přičemž nelze
vycházet pouze ze zajištěné pachové stopy a rozporné výpovědi svědka Z. N.), že
by se osobního vozidla majitele J. K. zmocnil a že by tak učinil v úmyslu jej
přechodně užívat. Domníval se, že v daném případě šlo o nepředvídatelný
příčinný průběh (to s ohledem na havárii uvedeného vozidla), který není zahrnut
jeho zaviněním. Ze stejných důvodů prý neodpovídá ani za vzniklý následek. Za
pochybení soudu dále označil, že nepostupoval v souladu se zásadou „in dubio
pro reo“ a v situaci důkazní nouze nehodnotil důkazy v jeho prospěch a
nepřihlédl k jeho fyzické kondici, která jeho účast na spáchaném skutku
vylučovala.
Obviněný měl za to, že zjištěnému skutkovému stavu by přiléhavěji odpovídala
skutková podstata trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. (od jehož
spáchání se však rovněž distancoval), přičemž soud se měl vedle vzniklé škody
zabývat také hodnotou vozidla Škoda 120L, což však neučinil. Z těchto
skutečností dovolatel dovozoval neobjasnění rozhodných okolností pro správnou
kvalifikaci skutku, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne
5. 9. 1972, sp. zn. 2 Tz 6/1972, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
4. 1994, sp. zn. 11 To 46/1994.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 326/2005 včetně rozsudku Městského
soudu v Brně sp. zn. 5 T 325/2003 a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl
tak, že jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí v celém rozsahu obžaloby. V
případě, že by dovolací soud neshledal podmínky pro postup podle § 265m odst. 1
tr. ř., obviněný navrhl, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí
(kterému soudu by měl dovolací soud věc přikázat, obviněný neuvedl). Rovněž
navrhl, aby předseda senátu (patrně míněna předsedkyně senátu soudu prvního
stupně) podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy
Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 6. 2. 2005 (správně 4. 2. 2005), sp. zn. 5 T 325/2003. V dalším obviněný
vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání s tím, že
naopak trvá na projednání jeho trestní věci ve veřejném zasedání.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala podle § 265h odst. 2 tr. ř.
opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému
vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k
dovolání obviněného konstatovala, že u převážné části argumentů, jež obviněný
ve svém dovolání uplatnil, nejsou splněny obecné předpoklady jejich věcného
přezkoumání, neboť směřují proti hodnocení provedených důkazů. Za podřaditelné
deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označila ty
námitky, jimiž se obviněný domáhal právní kvalifikace posuzovaného skutku jako
trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. Upozornila však, že dovolání v této
části vyznívá v neprospěch obviněného, proto jim nelze s ohledem na ustanovení
§ 265p odst. 1 tr. ř. přiznat opodstatnění. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s
§ 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Poukázal-li obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku na dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je třeba s ohledem na
zákonnou formulaci tohoto důvodu dovolání uvést, že v jeho mezích lze namítat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného
v té části, pokud poukazoval na absenci důkazů dokládajících naplnění znaků
objektivní a subjektivní stránky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 249 odst. 1 tr. zák. a tvrdil, že provedené důkazy nesvědčí ani pro
závěr, že se posuzovaného skutku dopustil on (zajištěná pachová stopa a výpověď
svědka Z. N. nejsou v tomto směru důkazy dostačujícími), ani pro závěr, že se
předmětného vozidla zmocnil a že tak učinil v úmyslu jej přechodně užívat, jsou
právně irelevantní, neboť směřují toliko do způsobu, jakým soud prvního stupně
hodnotil provedené důkazy a jak zjistil skutkový stav. Stejným způsobem je
třeba pohlížet rovněž na výhrady obviněného, usuzoval-li na důkazní
nepodloženost časového zařazení předmětného jednání a vytkl-li, že soud
neprovedl výslechy jím navrhovaných svědků. Takové námitky se v žádném případě
netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Protože námitky skutkové stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nezakládají ani žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost
Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
S ohledem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad lze shrnout, že ačkoli
obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil v tomto
rozsahu toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal
odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou
stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
namítané nedostatky dovoláním napadeného usnesení tak podmiňoval předestřením
vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení
důkazů.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a navazujícími
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudů na straně druhé.
Závěr, že se uvedeného jednání dopustil právě obviněný, v uvedenou dobu a
způsobem, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, soudy obou stupňů přesvědčivě
odůvodnily.
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ty
výhrady obviněného, jestliže se domníval, že soud postupoval v rozporu se
zásadou „in dubio pro reo“ a nehodnotil v situaci důkazní nouze důkazy v jeho
prospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě nejde o námitku,
která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně
právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř., má totiž vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen
otázek skutkových.
S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na
ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil podrobnost a přesvědčivost odůvodnění
napadeného rozhodnutí.
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho
mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout
jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný však své dovolání opřel zčásti rovněž o výhrady, které lze pod zvolený
důvod dovolání subsumovat. Tak tomu bylo tehdy, jestliže vyslovil nesouhlas s
právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu neoprávněného užívání cizí
věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. s argumentem, že ač není způsobená škoda
znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, je obsažena v popisu skutku
uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně, či pokud tvrdil, že způsobená škoda
není pokryta jeho zaviněním. Takto vznesené námitky mají hmotně právní povahu,
a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v této
části důvodné.
Nejprve je zapotřebí uvést, že trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 249 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se zmocní cizí věci
nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat,
nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně
takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.
K založení trestní odpovědnosti pachatele je v případě tohoto trestného činu
vyžadováno úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Podle § 4 tr. zák. je
trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně
uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý),
nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Skutková podstata tohoto trestného činu postihuje případy, při nichž úmysl
pachatele (na rozdíl od krádeže) nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, tj. k
jejímu přisvojení, nýbrž jen k přechodnému užívání věci. Pachateli jde pouze o
užitek plynoucí z užívání takové věci. Nejčastějším případem v praxi je
zmocnění se cizího motorového vozidla s úmyslem se svézt a pak je opustit.
Pro spolehlivé posouzení, zda obviněný svým jednáním znaky trestného činu
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. naplnil či
nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části
rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá,
že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky uvedeného trestného činu, které
spočívají v tom, že (obviněný) se zmocnil motorového vozidla v úmyslu jej
přechodně užívat.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která
zákonné znaky tohoto trestného činu, v té jeho variantě, jíž byl obviněný uznán
vinným, vyjadřují.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem prvního stupně, kterou
respektoval rovněž soud odvolací, záležela v tom, že se v nočních hodinách
zmocnil zaparkovaného motorového vozidla značky Škoda 120L a s tímto vozidlem
následně po nezvládnutí řízení havaroval, přičemž svým jednáním způsobil škodu
jednak majiteli vozidla značky Škoda 120L J. K. (škoda ve výši 14.000,- Kč) a
jednak majitelce vozidla značky Seat Ibiza (k jehož poškození v důsledku
havárie taktéž došlo) E. S. (škoda ve výši 4.864,- Kč).
Jakkoliv obviněnému lze přisvědčit v tvrzení, že způsobená škoda není znakem
skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, zahrnutím údaje o tom,
že škoda byla v důsledku jednání obviněného způsobena a v jaké výši, do popisu
skutku, nebyla věcná správnost rozsudku soudu prvního stupně včetně příslušné
právní kvalifikace jednání obviněného nikterak dotčena.
Lze sice připustit, že z hlediska formulace výše citované tzv. právní věty
odsuzujícího rozsudku by bylo zcela postačující, pokud by tzv. skutková věta
výrokové části tohoto rozsudku obsahovala toliko zjištění, že se dovolatel
zmocnil cizího motorového vozidla, které uvedl do chodu a použil je ke své
přepravě z jednoho místa do druhého. Obsahuje-li však popis skutku v daném
případě rovněž údaj o vzniku škody způsobené jednáním obviněného (resp. havárií
předmětného motorového vozidla) a její vyčíslení, není to na újmu věci, zvláště
když takový údaj se stal podkladem pro navazující výrok adhézní povahy, jímž
soud obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. za povinnost nahradit škodu
způsobenou trestným činem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro
trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v
rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43
odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy
povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku
uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této
výši nebyla dosud uhrazena.
Adhézní řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je
součástí trestního řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.) a splývá s ním, zejména pokud
jde o dokazování (netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně,
popř. časově, oddělena). Soud rozhoduje v tomto řízení o náhradě škody podle
hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji občanského zákoníku – v
daném případě konkrétně jeho ustanovení § 420 odst. 1, podle nějž občan
odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti), ale ve formě
trestního řízení, tedy podle trestního řádu.
V posuzovaném případě byly všechny předpoklady pro uložení (obviněnému)
povinnosti k náhradě škody splněny. Postup soudu, jestliže zahrnul do popisu
skutku, tak jak je uveden ve výrokové části jeho rozsudku, zjištění o tom, že
trestnou činností obviněného byla způsobena škoda a v jaké výši, nebyl
nekorektní. Přestože škoda není pojmovým znakem skutkové podstaty trestného
činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., je z povahy
posuzované věci zcela zřejmé, že soud takto postupoval pouze v souvislosti s
následným uložením povinnosti obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit
poškozenému J. K. způsobenou škodu. Jinými slovy, zjištění o způsobené škodě a
její výši nemůže na právní kvalifikaci jednání obviněného trestným činem
neoprávněného užívání cizí věci podle výše citovaného ustanovení nic změnit.
Stejně tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto popsaná trestná činnost
obviněného svědčí o tom, že způsobená škoda byla plně pokryta zaviněním
obviněného.
Třebaže bylo výše zmíněno, že k trestnosti uvedeného činu je třeba úmyslného
zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.), a třebaže takové zavinění pachatele se musí
vztahovat na průběh pachatelova činu, resp. ke všem podstatným skutečnostem,
které tvoří pachatelův skutek, je posuzovaná situace v návaznosti na výše
uvedené skutečnosti poněkud specifická v tom, že právě škoda způsobená havárií
předmětného vozidla není znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného
užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Pokud ovšem škoda není znakem
skutkové podstaty tohoto trestného činu, pak ani není třeba, aby byla zahrnuta
úmyslným zaviněním obviněného, ale zcela postačujícím je v tomto případě
zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.).
Přestože v posuzované situaci není ve vztahu ke způsobené škodě úmyslné
zavinění pachatele vyžadováno, učinily soudy obou stupňů taková skutková
zjištění, z nichž je zřejmá odpovědnost obviněného za způsobenou škodu
minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.
Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem na č. l. 18 soudy
zjistily, že obviněnému byla krátce poté, kdy havaroval s uvedeným vozidlem,
zjištěna přítomnost alkoholu v krvi v množství 1,38 g/kg. Ostatně obviněný sám
v rámci své obhajoby uvedl, že předtím, než odjel trolejbusem na ulici P.,
vypil večer asi čtyři desetistupňová piva (dokonce zmínil, že byl značně
opilý). Jestliže se v tomto stavu zmocnil zaparkovaného osobního vozidla značky
Škoda 120 L majitele J. K., nastartoval jej a chtěl s ním odjet, věděl, že svým
jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem a že v důsledku
jeho jednání může vzniknout škoda, a pokud přesto jednal tak, jak je uvedeno ve
výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, musel být s tím, že škodu způsobí,
minimálně srozuměn.
Z uvedených důvodů nemohly námitky obviněného, pokud zpochybnil své zavinění ve
vztahu ke způsobené škodě, obstát.
Obviněný dále soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly možností právního
posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., která
je podle jeho přesvědčení v dané situaci mnohem přiléhavější.
K této námitce Nejvyšší soud poznamenává, že jednání pachatele, který se zmocní
cizího motorového vozidla, lze posoudit jako trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci
podle § 249 odst. 1 tr. zák., pouze tehdy, je-li prokázáno, že tak činí s
úmyslem trvale vozidlo užívat nebo jinak s ním naložit způsobem, který by
vyloučil obnovení dispozičního práva poškozeného (srov. rozh. č. 45/1994 II.
Sb. rozh. tr.).
Ačkoli je třeba s obviněným souhlasit v tomto směru v tom, že si soudy obou
stupňů v rámci provedeného dokazování zcela neujasnily otázku, zda jednal v
úmyslu vozidlo užívat jen po přechodnou dobu, nelze přehlédnout, že nebyl
prokázán ani jeho úmysl vozidlo Škoda 120L odcizit, tj. trvale jej užívat a
vyloučit obnovení dispozičního práva poškozeného J. K.
Podstatné však v této spojitosti je také to, že případné úvahy o právní
kvalifikaci jednání obviněného (jakkoli by byly právně relevantní) jako
trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. by zcela nepřípustně směřovaly v
dovolatelův neprospěch. Při zvážení obvyklé hodnoty vozidla, jehož se obviněný
zmocnil, a hodnoty vozidla, k jehož poškození v důsledku havárie obviněného
rovněž došlo, by totiž přicházela v úvahu minimálně právní kvalifikace
předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.,
neboť celková způsobená škoda by zde dosahovala podle § 89 odst. 11 tr. zák.
minimálně škody nikoli malé. To by ovšem za situace, kdy dovolání podal pouze
obviněný, bylo v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která má své
místo i v dovolacím řízení (srov. § 265p odst. 1 tr. ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a