8 Tdo 317/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o
dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajské soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 31 To 147/2006, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T
1122/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T
1122/20003, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
čtyři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným A. K. a M. D. uložena
povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené S. o. š., S. o. u. a U., p.
o., IČ 14451…, se sídlem Č. L. částku 1.071.214,70, Kč. V dalším bylo
rozhodnuto o vině a trestech stran spoluobviněných M. D., J. H., J. H., o
povinnosti k náhradě škody uložené spoluobviněnému M. D. a o částečném
zproštění obžaloby spoluobviněných J. H. a J. H.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný A. K. trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
- společně s obviněným M. D. v době od 5. 1. 2000 do 18. 3. 2002 v Č. L. v
objektu S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., obviněný M. D. odebíral pro š.
j. od společnosti D., spol. s r. o. se sídlem Z., N., zboží, které do učiliště
dovážel obviněný A. K., přičemž po vzájemné dohodě obviněný A. K. vyhotovoval
nepravé dodací listy o dodávce zboží, které škole nebylo nikdy dodáno, a
současně mu předal čisté dodací listy orazítkované v záhlaví razítkem
společnosti D., spol. s r. o., na které si obviněný M. D. sám vypisoval zboží
údajně dodané společností D., spol. s r. o., a následně obviněný M. D.
vykazoval v pokladní knize v položce výdej příslušnou finanční částku, kterou
také z pokladny hotelu odčerpal pro vlastní potřebu, a to konkrétně v době od
5. 1. 2000 do 22. 12. 2000 částku 308.252,30 Kč, v době od 9. 1. 2001 do 31.
12. 2001 částku 758.819,10 Kč a v době od 14. 2. 2002 do 18. 3. 2002 částku
4.143,30 Kč, a tímto jednáním způsobili škodu celkem ve výši 1.071.214,70 Kč ke
škodě S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., (bod II. výroku o vině),
- společně s obviněným J. H., který po dohodě s obviněným A. K. v době od 10.
1. 2002 do 13. 2. 2002 v Č. L. v objektu S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č.
L., vyhotovoval nepravé dodací listy o dodávce zboží, na kterých pozměňoval
množství zboží nebo cenu za jednotku zboží vždy s vyšší finanční částkou oproti
pravému dodacímu listu, přičemž obviněný A. K. od obviněného J. H. převzal
správnou finanční částku, kterou odevzdal společnosti D., spol. s r. o. se
sídlem Z., N., a současně obviněnému J. H. podepsal, že přijal vyšší finanční
částku, a obviněný J. H. v pokladní knize vykázal v kolonce výdej příslušnou
částku a rozdíl mezi oběma částkami si ponechal, čímž způsobili škodu S. o. š.,
S. o. u. a U. se sídlem Č. L., ve výši 36.814,10 Kč (bod III. výroku o vině).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v České Lípě a obvinění M. D. a A. K. odvoláními. Odvolání
státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněných J. H., M. D. a J. H.,
nesměřovalo proti té části rozsudku, která se týkala dovolatele, a obviněný A.
K. podal odvolání toliko proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 31 To
147/2006, bylo odvolání obviněného A. K. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto. Stejně tak bylo zamítnuto i odvolání státní zástupkyně a odvolací
soud sám nově rozhodl o povinnosti k náhradě škody ohledně spoluobviněného M.
D. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. K. prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o náhradě
škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s
obviněným M. D. poškozenému škodu ve výši 1.071.214,70 Kč. Odkázal v něm na
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel měl
za to, že odvolací soud měl přihlédnout k míře prospěchu spolupachatelů a
rozhodnout o dělené, nikoliv solidární odpovědnosti za způsobenou škodu.
Upozornil, že z trestné činnosti, k níž se doznal, měl toliko zanedbatelný
majetkový prospěch představovaný částkou 1.600,- Kč a několika potravinových
balíčků, naopak spoluobviněný M. D. na trestné činnosti profitoval rozhodující
měrou, byl jejím iniciátorem a organizátorem. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Krajského soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a aby
věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že námitky obviněného formálně odpovídají deklarovanému dovolacímu
důvodu, avšak nepovažovala je za důvodné. Odkázala na závěry učiněné odvolacím
soudem a uvedla, že námitka o minimálním prospěchu dovolatele z trestné
činnosti nemůže být zohledněna za situace, kdy byly splněny všechny podmínky
pro společnou odpovědnost ve smyslu § 438 odst 1 občanského zákoníku. Soudy
podle ní správně aplikovaly ustanovení o solidární odpovědnosti, neboť zvláštní
okolnosti případy shledány nebyly. Nelze jim vytýkat, že nepřikročily k
aplikaci § 438 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zákon nevyžaduje obligatorní
použití toho ustanovení, ale ponechává je na úvaze soudu. Dodala, že námitka
obviněného je řešitelná cestou vzájemného vypořádání solidárně odpovědných osob
podle § 439 občanského zákoníku. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. „Jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ se rozumí
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Takovou otázku dozajista představuje i správná aplikace těch ustanovení
občanského zákoníku, která jsou relevantní pro určení náhrady škody způsobené
trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, tedy více škůdci.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly
splněny podmínky pro použití § 438 odst. 1 občanského zákoníku o solidární
odpovědnosti k náhradě škody způsobené více škůdci, či zda mělo být aplikováno
ustanovení § 438 odst. 2 tohoto zákona o dílčí odpovědnosti více škůdců.
Soud prvního stupně v relevantních souvislostech rozhodl tak, že podle § 228
odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. K. a M. D. povinnost zaplatit společně a
nerozdílně na náhradu škody poškozené S. o. š., S. o. u. a U., příspěvkové
organizaci se sídlem v Č. L. (nadále jen poškozený) částku 1.071.214,70 Kč. S
tímto rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud, který z podnětu odvolání
obviněného A. K. přezkoumával správnost a odůvodněnost právě jen tohoto
oddělitelného výroku. V odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, že jmenovaní
obvinění se činu, jímž byli uznáni vinnými, dopustili společnou činností.
Obviněný A. K. právě tím, že obviněnému M. D. předával prázdné dodací listy
nebo na jeho žádost vyhotovil nepravé dodací listy, umožnil, aby obviněný M. D.
vykazoval vyšší, a to podstatně, příjem od společnosti D., spol. s r. o., nebo
dodávku zboží, které ve skutečnosti dodáno nebylo, a jeho zaplacení v hotovosti
a následné odčerpání finančních prostředků. Obviněný A. K. si tak podle něj
musel být nejméně vědom toho, že takovým jednáním bude poškozenému způsobena
škoda, a byl také s tímto následkem srozuměn. Obviněného nemůže omlouvat to, že
obviněného M. D. na nesrovnalosti upozorňoval, neboť s ním společnou činnost
páchal po dobu více než dvou let. I s ohledem na tuto skutečnost, tedy dobu
páchání trestné činnosti, si musel být vědom toho, že škoda může být vysoká,
neboť znal cenu zboží, kterou poškozenému dovážel (strana 17 napadeného
rozsudku).
Dovolatel s rozhodnutími soudů obou stupňů nesouhlasil a v textu dovolání
namítl, že nemělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti k náhradě škody,
poněvadž z trestné činnosti profitoval jen dílčím, nevýznamným způsobem a
odlišná míra prospěchu měla vést odvolací soud k dělené odpovědnosti k náhradě
škody. Námitky obviněného však nemohou obstát.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým
způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji
poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná
překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je
výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se
obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je
uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále
občanský zákoník), konkrétně pak zvláště ustanovení § 420 a § 438 tohoto zákona.
Za podklad svého rozhodnutí soudy vzaly skutkové zjištění uvedené ve výroku o
vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obvinění A. K.
a M. D. společně úmyslně způsobili poškozenému škodu ve výši 1.071.214,70 Kč.
Poněvadž škoda nebyla dosud uhrazena a nebrání tomu žádná zákonná překážka,
byla v souladu s návrhem poškozeného (č. l. 823, 833) podle § 228 odst. 1 tr.
ř. (část věty za středníkem) obviněným uložena povinnost, aby poškozenému
společně a nerozdílně zaplatili na náhradu škody částku 1.071.214,70 Kč.
To, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé trestným činem zaviněně způsobili
škodu, za kterou odpovídají ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku,
dovolatel nezpochybnil. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti použití ustanovení
§ 438 odst. 1 tohoto zákoníku, když měl za to, že mělo být aplikováno
ustanovení § 438 odst. 2.
Podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců,
odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 tohoto zákoníku v
odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili,
odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Úprava ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární
odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit
odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného.
Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody
pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze
škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení § 438
občanského zákoníku také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí
odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni
pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy
výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Zásadním hlediskem při
této úvaze však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze
společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání
poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody, jak naznačuje
dovolatel. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho
práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě
dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem
poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve
za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody
rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud
správně vyložil, že se nejednalo o nic výjimečného; jednání obviněného A. K.
bylo nezbytnou podmínkou spáchání trestného činu podvodu společným jednáním s
obviněným M. D., v němž bylo pokračováno téměř pod dobu dvou let a jímž byla
způsobena škoda převyšující 1 milion Kč. S ohledem na výši způsobené škody,
majetkové poměry spoluobviněných coby spolupachatelů soudy správně rozhodly o
jejich solidární odpovědnosti k náhradě způsobené škody a daly tak možnost
poškozenému, aby podle svého uvážení vybral jednoho z nich a uplatňoval vůči
němu celý svůj nárok.
Že míra zavinění obviněného A. K. na spáchání činu byla menší a jeho prospěch z
trestné činnosti byl zanedbatelný ve srovnání s prospěchem, který získal
obviněný M. D., není v daných souvislostech důležité. Jak správně poznamenala
státní zástupkyně, přihlédne se k této okolnosti při eventuálním vypořádání
mezi škůdci. Podle § 439 občanského zákoníku kdo odpovídá za škodu společně a
nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková