8 Tdo 319/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
14. března 2012 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 7 To 443/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 94/2011, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 2 T
94/2011, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se
podle skutkových zjištění dopustil tím, že nejméně dne 24. 10. 2011 se
zdržoval v P., ve V. ulici, kde byl v supermarketu B. v souvislosti s drobnou
krádeží kontrolován hlídkou Policie České republiky, vydával se za osobu jménem
O. V., ze zpráv Interpolu a z policejních evidencí byla ověřena jeho shora
uvedená skutečná totožnost a bylo zjištěno, že v České republice vystupoval a
byl i odsouzen i pod jménem S. Š., přitom si byl plně vědom toho, že mu byl
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 T
93/2011, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2011, pro přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
uložen mimo jiné trest vyhoštění na dobu čtyř let, a že na základě tohoto
rozhodnutí bylo dne 29. 7. 2011 provedeno vyhoštění z území České republiky.
Za tento přečin byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1,
2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu
neurčitou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2011,
sp. zn. 7 To 443/2011, odvolání, které podal obviněný proti uvedeném rozsudku
soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. Beno Jeřábka s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. h), l) tr. ř. dovoláním zaměřeným výlučně proti výroku o trestu, v němž
vytkl nesprávné uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Za vadu považoval
nerespektování omezení vyplývajícího z ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, tedy že trestu vyhoštění v jeho případě bránila překážka spočívající
v tom, že v České republice má dlouhodobé sociální zázemí, protože již tři roky
žije s přítelkyní A. K. a považuje se za součást její velké rodiny zde žijící.
Současně obviněný zpochybnil správnost vyhodnocení hledisek zakotvených v § 80
odst. 2 tr. zákoníku, neboť v případě, že byl odsouzen za bagatelní trestný
čin, není splněna základní podmínka pro uložení trestu vyhoštění na dobu
neurčitou. Napadená rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění tohoto trestu
označil za nepřezkoumatelná.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.
11. 2011, sp. zn. 7 To 443/2011, jakož i výrok o trestu z rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 2 T 94/2011, podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního
stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby
Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a při nezměněném
výroku o vině a trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu trest vyhoštění
neuložil.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného
doručen dne 2. 3. 2012, se k němu do dne konání neveřejného zasedání
nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může
být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda obviněný
dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v
písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený
dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve
zkoumal, zda je tento dovolací důvod naplněn.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Za takovou zákonem předpokládanou skutečnost lze považovat i uložení
trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokud je vytýkáno, že
nebylo přihlédnuto k podmínkám vymezeným v ustanovení § 80 odst. 3 písm. a) až
f) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto shledal, že námitky dovolatele, že mu byl vyměřen trest
vyhoštění na dobu neurčitou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1, odst. 2,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jsou relevantní a způsobilé obsahově naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a Nejvyšší soud proto dále
zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i
vedle jiného trestu může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku
pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí
nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest
vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného
činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy
a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do
deseti let, anebo na dobu neurčitou. Je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda
jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
a poté, co shledá jejich existenci, zkoumá dále, zda nejsou na straně
obviněného dány některé z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až f) tr.
zákoníku vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit
nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení
trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.
Z hlediska obsahu podaného dovolání, v němž obviněný poukazoval na svůj vztah k
přítelkyni v České republice žijící, je významné znění § 80 odst. 3 pod písm.
c) tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný dovolává, a v němž je kromě jiného
stanoveno, že trest vyhoštění nelze uložit, jestliže pachatel zde má pracovní a
sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na
spojování rodin.
O rozpor se zájmem na spojování rodin, na který obviněný svými výtkami naráží,
jako o okolnost vylučující možnost uložení trestu vyhoštění, se však jedná jen
tehdy, když jde o skutečné rodinné či jim obdobné vazby, které vycházejí z
faktických a skutečných rodinných poměrů a z nich plynoucích citových a
sociálních pout a vazeb. Protože je v této podmínce zdůrazněna ochrana rodiny a
rodinného života, předpokládá se zde existence takových rodinných vztahů
pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem
bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných
pachatele na zdejším území; přitom jde zejména o akceptování a plné zajištění
nejen příbuzenských sounáležitostí, ale zejména práv dítěte (přiměřeně srov.
rozhodnutí č. 29/1982, 4/1996, 13/1998 Sb. rozh. tr.).
K těmto obecným kritériím Nejvyšší soud z obsahu projednávané věci shledal, že
obviněný je osobou, která na území České republiky nemá trvalý pobyt, ani mu
nebyl přiznán status uprchlíka či azylanta. Naproti tomu bylo zjištěno, že
obviněný je občanem Slovenské republiky, který opakovaně přicestoval do České
republiky, a to navíc i pod nepravými jmény, pod nimiž vystupoval i v případě
trestního stíhání proti němu vedenému. Poprvé byl obviněný pod smyšleným jménem
S. Š. v B. Š. odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 30 T 11/2011, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, za který mu byl uložen podle § 205 odst. 2 za použití § 80 odst. 1, 2
tr. zákoníku ve spojení s § 53 odst. 2 tr. zákoníku a s přihlédnutím k § 314e
odst. 2 tr. ř. trest vyhoštění na dobu tří let (viz č. l. 24-26 spisu). Dalším
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 T
93/2011, byl uznán vinným pod vlastním jménem M. P., v L., přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 314e odst. 2 tr. ř. k trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Současně mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zákoníku a § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku
s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. uložen trest vyhoštění na dobu čtyř let
(viz č. l. 27-30 spisu).
Obviněný však i přesto, že bylo dne 29. 7. 2011 realizováno jeho vyhoštění z
území České republiky na základě v pořadí druhého z výše uvedených trestních
příkazů, již dne 24. 10. 2011 znovu neoprávněně pobýval v naší republice. Byl
kontrolován a zadržen hlídkou Policie České republiky v souvislosti s činem,
jak je popsán ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí. I v tomto případě obviněný
vystupoval pod zcela jiným jménem, aby skryl svou pravou totožnost.
Soudy nižších stupňů všechny tyto skutečnosti v dostatečné míře zcela v souladu
se shora vymezenými zákonnými podmínkami zvážily. Zejména nepochybily v závěru,
že uložení trestu vyhoštění u obviněného vyžaduje ve smyslu § 80 odst. 1 tr.
zákoníku jiný obecný zájem. V daném případě se sice nejedná o vysokou
škodlivost činů, jichž se obviněný na našem území dopouští, neboť jde v zásadě
o drobné krádeže, ale rozhodná je osoba obviněného, který se odmítá podrobit
zákazu pobývat na území naší republiky, nerespektuje vyslovené zákazy, klame
svými postoji orgány činné v trestním řízení tím, že tají svou skutečnou
totožnost a vydává se opakovaně za jiné osoby. Soudy proto správně shledaly
podmínky uvedené v § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění za
splněné, a není pochyb, že jsou dána i hlediska § 80 odst. 2 tr. zákoníku pro
uložení tohoto trestu na dobu neurčitou.
Rovněž závěr, o neexistenci vylučující okolnosti jako negativní podmínky, jíž
se obviněný v dovolání domáhal, je v souladu se zákonem. Obviněný se jí domáhal
argumentem, že „již tři roky žije s přítelkyní A. K., a považuje se za součást
její velké rodiny žijící na území ČR“. Z uvedeného plyne, že jde jen o
přechodný a nikterak trvalý a pevný vztah s družkou, a proto nenaplňuje
podmínku, jak ji má na mysli ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a
to tím spíše, že obviněný je občanem cizího státu, který již byl z našeho území
vyhoštěn. Žil-li obviněný při svých krátkých pobytech v České republice s jím
jmenovanou družkou, nevytvořil s ní žádné pevné vztahy a vazby obdobné rodinným.
Nejvyšší soud ze všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že soudy obou
stupňů nepochybily, jestliže obviněnému na podkladě shora rozvedených zjištění
uložily za splnění podmínek § 80 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku trest
vyhoštění na dobu neurčitou.
Když Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích vady, které jim obviněný
v dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že obviněný byl k trestu
vyhoštění na dobu neurčitou odsouzen v souladu s podmínkami, na jejichž základě
lze tento druh a výměru trestu uložit, námitky obviněného podřazené pod
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. posoudil jako zjevně
neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová