8 Tdo 32/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
ledna 2007 o dovolání obviněné Ing. A. S., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 67/2006, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T
5/2002, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 67/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v
Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 48 T 5/2002,
byla obviněná Ing. A. S. uznána vinnou v bodě I. 1-3) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodě I.
4 9) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve
znění zák. č. 265/2001 Sb. a v bodě II. trestným činem zpronevěry podle 248
odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro
jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu
činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání čtyř roků a jednak spočívající
v zákazu působení ve statutárních orgánech společností založených a působících
podle obchodního zákoníku, které mají jediný předmět podnikání, a to nákup
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na čtyři roky. Dále bylo
rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněné z obžaloby pro
dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. a rovněž i o nárocích poškozených.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na základě odvolání podaných
obviněnou Ing. A. S. a poškozeným Z. d. K., se sídlem K., směřujících proti
výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě rozhodl tak, že rozsudkem ze
dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 67/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst.
2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné Ing. A. S. napadený rozsudek částečně
zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem II., ve výrocích o trestech a způsobu
jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 229 odst. 1 tr. ř.
ve vztahu k poškozené společnosti T. AG W. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou
Ing. A. S. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve
znění zák. č. 265/2001 Sb., a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nichž zůstal rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I. 1-3) a I. 4-9) nedotčen,
odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců a pro jeho
výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněné uložil trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej, a spočívající v zákazu výkonu funkce člena
statutárních orgánů obchodních společností a družstev s předmětem činnosti
nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na čtyři roky. Podle §
259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené části ohledně skutku pod bodem II. napadeného
rozsudku věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání poškozené společnosti Z. d.
K., se sídlem K., podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně ve vztahu k části, v níž bylo
rozhodnuto o nezměněnému výroku o vině ve vztahu ke skutkům pod bodem I.
rozsudku soudu prvního stupně a byl ji za tuto trestnou činnost uložen trest,
podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. R. V. dovolání, které vymezila
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. Za vadu označila to,
že došlo k porušení ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. s použitím ustanovení § 238
tr. ř., když veřejné zasedání u odvolacího soudu bylo dne 13. 9. 2006 konáno v
její nepřítomnosti i přesto, že se k soudu nemohla dostavit z důvodu své
zdravotní indispozice, která u ní nastala dne 12. 9. 2006. Vrchní soud v
Olomouci proto písemně požádala o odročení veřejného zasedání, a to v žádosti,
kterou s jejím písemným vyjádřením k věci a lékařským potvrzením doručil
Vrchnímu soudu v Olomouci dne 13. 9. 2006 její obhájce. Vrchní soud v Olomouci
převzal tuto žádost, lékařské zprávy i písemné vyjádření obviněné, které však
posléze odmítl při veřejném zasedání přečíst, rozhodl o konání jednání v její
nepřítomnosti, a o věci i rozhodl. Obviněná omluvu, kterou soudu takto předala,
považovala za řádnou, a podle daných možností i za včasnou, a v jejím nepřijetí
a neakceptování požadavku na odročení shledala porušení svého práva na účast u
jednání soudu a uplatnění své obhajoby.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci v napadené části a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že skutečnosti
namítané v dovolání již ve vystoupení obhájce obviněné odezněly u veřejného
zasedání odvolacího soudu, na což odvolací soud ve svém rozhodnutí na straně 10
i sám upozornil. Odvolací soud tím vyjádřil své úvahy, jimiž se řídil při
posuzování podmínek pro projednání odvolání v nepřítomnosti obviněné. Státní
zástupce se s odvolacím soudem ztotožnil a za správnou označil úvahu odvolacího
soudu, že samotná existence lékařského potvrzení o zdravotních potížích
obviněné neznamená automaticky potvrzení neschopnosti obviněné dostavit se k
jednání soudu a tím uplatit svá obhajovací práva. V intencích odůvodnění
odvolacího soudu též zdůraznil, že lékařská zpráva s vyjádřením, že obviněné
byl doporučen klidový režim bez psychické zátěže, která navíc vyvolává pochyby
o autenticitě tohoto potvrzení, nemůže sloužit jako řádná omluva neúčasti na
soudním jednání. Protože i v dalších argumentech přisvědčil odvolacímu soudu,
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně
zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože Nejvyšší soud neshledal ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. žádné formální
důvody, pro které by byl povinen dovolání odmítnout, přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal, že
dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Citované ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní
líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho
přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla
projednána „… v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům …“. V souladu s ním však ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
předpokládá takovou nepřítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného
zasedání, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož
výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní
účasti obviněného.
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1,
2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů
senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního
zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto
ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není
konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení
otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání
nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího
přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného
o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně
řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.,
podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu
odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na
projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože
obviněná se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházela
ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobývala na svobodě.
Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání
považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v
trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena
mimo jiné v ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není
však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho
obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato
jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní
přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č.
243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy
obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z
objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl
zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Ve vztahu k těmto zákonným hlediskům je třeba poukázat na fakta zjištěná v
projednávané trestní věci z obsahu spisu. Na č. l. 1581 je založen pokyn
předsedy senátu odvolacího soudu k nařízení veřejného zasedání na den 13. 9.
2006, z něhož je patrné, že obviněná byla o konání tohoto veřejného zasedání
vyrozuměna prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném
zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j.
514/2001- org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených
pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) a ke shodnému číslu listu
je připojená dodejka, z níž je zřejmé, že obviněné bylo toto vyrozumění
doručeno do vlastních rukou dne 17. 8. 2006.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že i obhájci obviněné JUDr. R. V. bylo vyrozumění
řádně dne 16. 8. 2006 doručeno. Podle údajů obsažených v protokolu o veřejném
zasedání ze dne 13. 9. 2006 (č. l. 1595) se podává, že obhájce obviněné při
zahájení veřejného zasedání soudu předložil vyjádření obviněné k projednávané
věci, žádost o odročení veřejného zasedání a dvě lékařské zprávy (tyto doklady
byly založeny jako č. l. 1604, 1605, 1607-1611). Podle písemné žádosti o
odročení jednání obviněná uvedla, že pro akutní onemocnění omlouvá svou neúčast
u veřejného zasedání a současně žádá o jeho odročení, protože se ho chce
zúčastnit. V připojené lékařské zprávě praktická lékařka MUDr. V. Š. sdělila,
že obviněná byla dne 12. 9. 2006 vyšetřena v ambulanci a na interní ambulanci,
a že doporučuje klidový režim bez psychické zátěže. Podle další lékařské zprávy
– označené jako nález s datem 12. 9. 2006 je zřejmé, že obviněná byla vyšetřena
na EKG, je zde uveden výsledek tohoto vyšetření s doporučením zvýšit Betax,
provést echo, EKG Holter a další laboratorní vyšetření. Vhodné je konstatovat,
že pokud obviněná soudu předložila své písemné vyjádření, z obsahu spisu
nevyplývá, že by jeho text byl v průběhu veřejného zasedání dne 13. 9. 2006
přečten, neboť protokol o veřejném zasedání (č. l. 1595-1600) žádný takový údaj
neobsahuje. Zmínit je též vhodné úřední záznam provedený předsedou senátu dne
15. 9. 2006 (č. l. 1603), v němž je konstatováno, že se pokusil ověřit omluvy
obviněné a zjistit její zdravotní stav u ošetřující lékařky MUDr. Š. podle
telefonního čísla vyznačeného na otisku razítka této lékařky na jí vydané
zprávě, avšak na uvedeném čísle se mu s lékařkou nepodařilo spojit, mimo jiné i
proto, že telefonní číslo je šestimístné a neodpovídá užívaným číslům.
Odvolací soud, který měl uvedené skutečnosti k dispozici, na jejich podkladě
dospěl k závěru, který vyjádřil na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí, že
žádosti obviněné nebylo možné vyhovět proto, že „…z lékařské zprávy, kterou
obviněná předložila prostřednictvím svého obhájce při veřejném zasedání,
nevyplývá, že by obviněná nebyla schopna účasti u veřejného zasedání, kdy není
ani zřejmé, zda jí byly indikovány nějaké léky, vystavena pracovní neschopnost
apod. Sám soud se snažil ověřit zdravotní stav obviněné, avšak se mu nepodařilo
spojit se s lékařkou uvedenou na zprávě, když z otisku razítka vyplývá zjevně
neodpovídající telefonní číslo. Za tohoto stavu považuje odvolací soud omluvu
obviněné za zcela nedostatečnou, neobjektivní a nedůvodnou a má tedy za to, že
za těchto podmínek byl oprávněn konat veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněné…“.
Nejvyšší soud se s tímto stanoviskem odvolacího soudu neztotožnil, považuje ho
za neopodstatněné a nepodložené konkrétními skutečnostmi. Odvolací soud v něm
zpochybnil přesvědčivost podkladů, které obviněná na svou omluvu předložila,
aniž by pro své výhrady měl oporu v obsahu spisu. Pokud tento soud tvrdí, že se
mu nepodařilo spojit s lékařkou MUDr. V. Š., je otázkou, kdy toto ověření
provedl, neboť je potřeba upozornit, že podle úředního záznamu ze dne 15. 9.
2006 (č. l. 1603), bylo toto ověření provedeno až dva dny po konání veřejného
zasedání. I kdyby však bylo ověření učiněno dne 13. 9. 2006 (v rozporu s datem
na úředním záznamu), nemůže obstát argument o neúplnosti telefonního čísla na
otisku razítka lékařské zprávy. Tento formální nedostatek nemůže být vykládán v
neprospěch obviněné. Rozhodně bylo v možnostech soudu správné telefonní číslo
jmenované lékařky zjistit a potřebnou informaci o akutnosti a závažnosti
zdravotního stavu obviněné včas ověřit (tak jak to později v dalším řízení
učinil i soud prvního stupně, který podle záznamu na č. l. 1658 s uvedenou
lékařkou hovořil na telefonním č.).
Nutné však je s ohledem na obsah obou shora uvedených lékařských zpráv dojít k
závěru, že praktická lékařka MUDr. V. Š. svou zprávu o nutnosti klidového
režimu bez psychické zátěže vydala nikoliv jen podle obviněnou uváděných
skutečností, ale na podkladě výsledků ambulantního vyšetření, které obviněná na
interní ambulanci před tím týž den absolvovala a soudu ho též předložila.
Nejvyšší soud na základě těchto okolností shledal, že i bez dalšího ověření
bylo možné dojít k závěru, že obviněná nepožadovala odročení veřejného zasedání
svévolně a účelově, neboť z uvedených zpráv bylo patrné, že obviněné v účasti
na veřejném zasedání bránila závažná překážka, kterou si sama nezavinila (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Jestliže
měl odvolací soud i přes informace vycházející z obsahu lékařských zpráv
pochybnosti o věrohodnosti uvedených zjištění a předpokládal (i když ničím
nedoložený), že obviněná byla schopna se na veřejné zasedání dostavit, měl svou
pochybnost ověřit, a teprve na základě výsledku takového šetření rozhodnout,
zda je žádost obviněné o odročení veřejného zasedání opodstatněná či nikoliv.
To však neučinil. Pokud odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, zasáhl tak
do práva obviněné být přítomna při projednání své věci a vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že vyjádření obviněné
(č. l. 1607-1611) nebylo v odvolacím řízení přečteno, a obviněné nebyl zaslán
doplněk dovolání poškozeného (viz č. l. 1589), které Vrchní soud v Olomouci od
poškozeného obdržel až dne 11. 9. 2006.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněná
doložila, že má zdravotní problémy a nebylo prokázáno, že jde jen o účelovou
snahu vyhnout se projednání věci před soudem, když současně požádala o odročení
veřejného zasedání, jde o dostačující podklady k tomu, aby odvolacím soudem
byla její žádost akceptována a aby bylo veřejné zasedání odročeno. Vzhledem k
tomu, že takto postupováno nebylo, Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací
pochybil, neboť obviněné z důvodů shora uvedených odňal právo zúčastnit se
veřejného zasedání konaného dne 13. 9. 2006. Tím porušil ústavně zaručené právo
obviněné vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, podle něhož je třeba umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání v
případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného
zasedání v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného
zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které
obviněné objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 26/2004, č. T- 621).
Nejvyšší soud tak shledal, že dovolání obviněné je důvodné, a proto napadený
rozsudek soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, jakož i
všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc s ohledem na shora
vytknuté vady v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem je zřejmé, že zjištěné a
vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předsedkyně senátu
JUDr. Milada Šámalová