8 Tdo 33/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o
dovolání obviněného V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 55 To 667/2006, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 43/2001, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 5 T 43/2001,
byl obviněný V. D. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák. a pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na tři léta. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena
povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil způsobenou
škodu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný V. D., státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Přerově a poškozený S., s. r. o., V. n. V.,
odvoláními. Obviněný brojil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně,
státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o
trestu a poškozený S., s. r. o., napadl výrok o náhradě škody, který se ho
týkal.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 3. 2007,
sp. zn. 55 To 667/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obviněného
a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém
rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že
obviněný V. D. byl uznán vinným pod body 1 b/, c/, d/ trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 2/ pokusem trestného
činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto
trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému
trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
tři léta. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve
zkušební době podle svých sil a možností zaplatil způsobenou škodu. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. byly obchodní společnosti S., s. r. o., V. a spol., s. r. o., a
ČP L., leasingová společnost Č. p., se svým nárokem na náhradu škody odkázány
na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Přerově ze dne 13. 2.
2001, sp. zn. 1 Zt 203/2000, pro skutek uvedený pod bodem 1a/ obžaloby, v němž
byl spatřován pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Z. S. odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo
dovolání poškozené společnosti S., s. r. o., zamítnuto.
Je vhodné připomenout, že se jedná již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v
Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým v této věci bylo rozhodnuto o odvolání. V
prvém případě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25.
10. 2004, sp. zn. 2 To 964/2004, podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil
rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 5 T 43/2001, a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Přerově k novému
projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
1b/ poté, co zástupcům obchodní společnosti ČP L., a. s., pobočka O., V.,
nabídl k odkoupení nákladní vozidlo zn. Avia 31 TL-HR, s tím, že tento
automobil si u jejich společnosti vezme do leasingového pronájmu, dne 14. 12.
1998 jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o. se
sídlem B. p. H., M. n., s označenou leasingovou společností za účelem úplatného
převodu a pronájmu předmětného vozidla formou tzv. \"zpětného leasingu\"
uzavřel kupní smlouvu a následně leasingovou smlouvu, když po započtení
akontace a první běžné leasingové splátky v celkové částce 140.036,- Kč byl
leasingovou společností na jeho bankovní účet převeden odpovídající rozdíl z
kupní ceny za odprodej tohoto vozidla ve výši 279.964,- Kč, avšak takto již od
počátku činil s vědomím, že na jeho osobu nepřešlo vlastnické právo k
předmětnému vozidlu, které bylo dle leasingové smlouvy a jejího dodatku ze dne
24. 1. 1996 stále majetkem leasingové firmy A., d., T., Š., jelikož tento
leasingový vztah nebyl ve smyslu podmínek smluvního ujednání řádně ukončen,
přičemž přesto, že od společnosti ČP L., a. s., vyinkasoval výše vyčíslenou
částku jeho poměrnou úhradu kupní ceny, provedl pouze platbu dvou leasingových
splátek po 9.626,- Kč, a to ve dnech 8. 2. 1999 a 1. 11. 1999, a poté, co
společností ČP L., a. s., jako pronajímatele bylo přistoupeno pro závažné
porušení všeobecných obchodních podmínek leasingového vztahu k vypovězení
leasingové smlouvy ke dni 2. 4. 1999, předmětné vozidlo, které dne 9. 3. 2000
přešlo od leasingové firmy A., d., T., Š., do jeho vlastnictví, společnosti ČP
L., a. s., nevydal a stejně tak přes četné urgence na vzniklém dluhu ničeho
neuhradil, a takto jednal se záměrem na úkor poškozené společnosti vylákat
poměrnou část kupní ceny za údajný úplatný převod budoucího předmětu leasingu s
tím vědomím, podmínky sjednaného leasingového vztahu úmyslně nikdy nedodrží a
společnosti ČP L., a. s., W., P., tak způsobí škodu nejméně ve výši 260.712,-
Kč,
1c/ jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o., B.
p. H., M., v průběhu období od 20. 12. 1998 v B. p. H., okres K., na základě
kupní smlouvy uzavřené dne 3. 12. 1998 celkem v 16 případech odebral od
obchodní společnosti V. a spol., s. r. o., H. n. B., různý sortiment
uzenářských výrobků v celkové hodnotě 101.458,90 Kč, avšak vystavené faktury ve
lhůtě jejich splatnosti ani později neuhradil, přičemž již prvotně jednal v
úmyslu odebrané zboží vůbec neuhradit a takto získat výhradně vlastní majetkový
prospěch na úkor uvedené obchodní společnosti,
1d/ jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o. se
sídlem B. p. H., M. n., dne 12. 2. 1999 ve V. n. V., okres H., v sídle obchodní
společnosti S., s. r. o., na základě předchozí objednávky a za současného
ujištění o bezproblémovosti úhrady odebraného zboží a příslibu dalších stálých
odběrů zboží, odebral stolní olej v celkové hodnotě 481.838,20 Kč s tím, že
polovinu z této částky uhradí neprodleně, když na odpovídající objem tohoto
sortimentu má již kupujícího a zbytek částky pak ve lhůtě splatnosti vystavené
faktury, tedy do 26. 2. 1999, avšak do současné doby i přes četné urgence
zástupců poškozené obchodní společnosti ničeho na svém dluhu neuhradil, přičemž
již prvotně jednal v úmyslu odebrané zboží vůbec neuhradit a takto získat
výhradně vlastní majetkový prospěch na úkor obchodní společnosti S., s. r. o.,
které popsaným jednáním způsobil škodu v uvedené výši.
Pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, 3
tr. zák. pod bodem 2/ spáchal tím, že dne 3. 11. 1998 v H., okres P., na
náměstí TGM v kanceláři Č. p., a. s., R. s. M., při sjednávání pojistné
smlouvy, na havarijní pojištění osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia,
s cílem zamýšleného vylákání pojistného plnění z titulu budoucí fingované
pojistné události záměrně zamlčel totální zničení předmětného vozidla, které
dne 15. 8. 1998 celkově shořelo bez jakýchkoliv použitelných zbytků, když při
prohlídce předmětu pojištění přistavil vozidlo jiné, přičemž poté, co
zinscenoval skutečnosti neodpovídající odcizení tohoto vozidla, které dne 11.
11. 1998 oznámil na PČR OO B., dne 27. 11. 1998 z titulu takto vyvolané
pojistné události uplatnil nárok na pojistné plnění, avšak v důsledku odhalení
jeho podvodného jednání pracovníky společnosti Č. p., a. s., bylo výplatě
pojistného plnění, vyčísleného likvidátorem na částku 375.000,- Kč, včas
zabráněno, tudíž k poškození označené obchodní společnosti nedošlo.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
své obhájkyně dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. a namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním, respektive hmotně právním posouzení a
ve vztahu ke skutkům pod body 1c/, d/ bylo proti němu vedeno trestní stíhání,
ačkoliv bylo nepřípustné. Vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly
jeho jednání, přičemž měl za to, že příčinu porušení hmotného práva trestního
je třeba hledat v chybné aplikaci procesně právních norem. Vyjádřil
přesvědčení, že skutkový stav nebyl zjištěn jednoznačně a bez jakýchkoliv
pochybností tak, aby skutková zjištění naplňovala všechny zákonné znaky
skutkových podstat trestných činů jak po stránce objektivní, tak po stránce
subjektivní. Soudy obou stupňů podle něho důsledně nerespektovaly zásadu
volného hodnocení důkazů a nepostupovaly důsledně ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. Neakceptovaly jeho obhajobu, výrok o vině opřely toliko o
důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se dostatečným způsobem vypořádaly s
namítanými rozpory souvisejícími zejména s listinnými důkazy, a to kvitancí ze
dne 19. 5. 1998, oznámením o uplatnění práva na koupi najaté věci a ukončení
leasingové smlouvy ze dne 1. 6. 1998, z nichž je patrno, že předmět leasingu
dnem 1. 6. 1998 přešel do jeho vlastnictví. Naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že usnesením Okresního
soudu v Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, sp, zn. 2 T 59/2002, které nabylo právní
moci dne 19. 12. 2002 a kterým bylo trestní stíhání proti jeho sobě vedené pro
jednání kvalifikované jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. podle § 223 odst. 2, § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno
pro neúčelnost, byla vytvořena překážka věci rozsouzené ve vztahu ke skutkům
nyní popsaným ve skutkové části výroku o vině pod body 1c/ a 1d/. Dovolatel s
odkazem na ustálenou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz
73/2000) tvrdil, že přes odlišnou právní kvalifikaci se jedná o tentýž skutek,
poněvadž z popisu předmětných jednání a jejich časové souvislosti je zřejmé, že
jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu bylo předpokladem
a prostředkem pro provedení jednání dalšího naplňujícího skutkovou podstatu
trestného činu poškozování věřitele.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího
soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout, popř. aby z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. ohledně skutků pod body 1 c/, d/ napadeného rozsudku sám rozhodl tak, že
se trestní stíhání zastavuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedla, že jde-li o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř., je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že obviněným udávaná
překážka vytvořena nebyla. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži bylo
rozhodnuto o trestném činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a)
tr. zák., přičemž z popisu skutku vyplývá, že tato trestná činnost neměla
žádnou návaznost na nyní projednávanou trestnou činnost obviněného. Jde-li o
námitky stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skutková
zjištění podle jejího názoru nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením
jednání obviněného. Navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., zčásti je
zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Přerově a z nichž
vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. V
podstatě vytkl, že soudy nesprávně, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
hodnotily provedené důkazy, že výrok o jeho vině bez dalšího opřely toliko o
důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se dostatečným způsobem vypořádaly s
jeho výhradami, jmenovitě těmi, na jejichž podkladě dovozoval, že předmět
leasingu přešel do jeho vlastnictví dnem 1. 6. 1998. Protože soudy obou stupňů
nezjistily skutkový stav, který by byl prostý jakýchkoliv důvodných
pochybností, chybně podle něj aplikovaly i ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. a § 250a odst. 1, 3 tr. zák.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání
uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě odlišného
hodnocení důkazů primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a
následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činu
nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou
konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a
to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková
zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se
však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu
prvního stupně a zejména strany 9 až 11, odstavec první, strana 12 napadeného
rozsudku odvolacího soudu), který lze akceptovat. Při hodnocení důkazů soudy
postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi. Námitky vztahující se k hodnocení
důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v
řízení před soudy obou stupňů, a zvláště odvolací soud se s nimi v odůvodnění
svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Vyložil, jakými úvahami byl veden,
shledal-li ve vztahu ke skutku pod bodem 1b/ výroku o vině, že vozidlo Avie
jako předmět leasingu přešlo do vlastnictví obchodní společnosti obviněného ke
dni 9. 3. 2000, což znamená, že v době uzavření kupní a leasingové smlouvy s
obchodní společností ČP L., a. s., jakož i v době vypovězení leasingové smlouvy
vlastníkem vozidla nebyla (strany 9, 10 napadeného rozsudku). Závěr o vině
obviněného má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného
hodnocení důkazů.
Obviněný podal dovolání též s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li
vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 tr. ř. písm.
a) až j) tr. ř.
Podstatou námitek obviněného spadajících pod dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. je tvrzení, že trestní stíhání pro skutky pod body 1c/,
d/ je nepřípustné a mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř. Měl za to, že bylo-li pravomocným usnesením Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, č. j. 2 T 59/2002-184, zastaveno jeho trestní
stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr.
ř. z důvodů uvedených v § 223 odst. 2, § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro
neúčelnost, byla vytvořena překážka věci rozsouzené, poněvadž označeným
usnesením bylo rozhodnuto i přes odlišné právní posouzení o jednom a tomtéž
skutku.
Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž
dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo
rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže
rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Pravomocné rozhodnutí soudu, o něž se má v daném případě jednat, je usnesení
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, č. j. 2 T 59/2002-184, jež
nabylo právní moci téhož dne, kterým bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. s
přihlédnutím k § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání
obviněného pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel společnosti L.-T., s.
r. o. se sídlem B. p. H., M. n., okr. K., převedl dne 15. 3. 1999 na základě
smlouvy o převodu obchodního podílu účetní knihy, doklady společnosti, zásoby
zboží v hodnotě 1.815.690,- Kč, zůstatek na bankovním účtu ve výši 7.381,25 Kč
a pokladní hotovost 63.378,90 Kč, ač v uvedené době dlužil společnosti V. a
spol., s. r. o., H. n. B. částku 101.458,90 Kč za dodávky masných výrobků a
částku 481.838,20 Kč společnosti S., s. r. o., V. n. V., za dodávku stolního
oleje, a převodem majetku společnosti na D. M., nyní S., zmařil uspokojení
těchto věřitelů, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Námitkou uplatněnou v dovolání se zabývaly soudy obou stupňů a oba odmítly
názor obviněného, že toto pravomocné usnesení Okresního soudu v Kroměříži
zakládá důvod pro zastavení trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku stručně vyložil, že překážka
věci rozhodnuté nebyla vytvořena, poněvadž skutek, v němž byl spatřován trestný
čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemá žádnou
návaznost na trestnou činnost projednávanou v této trestní věci (strana 12).
Odvolací soud se s ním ztotožnil a odkázal na něj (strana 14 napadeného
rozsudku).
Závěr, k němuž soudy dospěly, je správný a sdílí ho i dovolací soud.
V ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je vyjádřeno pravidlo, že nikdo nesmí
být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Stejně tak je totéž pravidlo
obsaženo v § 11 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a
okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou
vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v
mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Je evidentní, že v
daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl.
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že
skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a
jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o
něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě
úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě
úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je
zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v
obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž
se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z
hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je
používán i pojem „čin“.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku škodu značnou škodu (nebo jiný zvlášť závažný
následek). Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr.
zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že
zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého
majetku. Objektem tohoto trestného činu je právo věřitele na uspokojení své
pohledávky, kterou má vůči pachateli. Aniž by bylo třeba zabývat se dalšími
podmínkami trestní odpovědnosti za tento trestný čin, je třeba především uvést,
že tento tzv. úpadkový delikt a ochrana, jež je jeho prostřednictvím
poskytována, nemůže být ztotožňována s podstatou podvodných jednání
vykazujících znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Jednání a následek skutku kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož bylo trestní stíhání
zastaveno z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., není v konkrétním
případě dozajista v podstatných okolnostech ani zčásti totožný s jednáním a
následkem skutků popsaných pod body 1c/, d/ tr. ř. kvalifikovaných jako dílčí
útoky pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák.
Zatímco podstatou skutků kvalifikovaných jako útoky pokračování v trestném činu
podvodu podle § 250 tr. zák. je podvodné vylákání uzenářských výrobků v celkové
hodnotě 101.458,90 Kč od obchodní společnosti V. a spol., s. r. o., ze dne 20.
12. 1998 a stolního oleje v celkové hodnotě 481.838,20 Kč od obchodní
společnosti S., s. r. o., ze dne 12. 2. 1999, kteréžto zboží obviněný odebral,
ač od samého počátku jednal v úmyslu vůbec je neuhradit a takto získat na úkor
jmenovaných obchodních společností vlastní majetkový prospěch, podstata skutku,
v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.
a) tr. zák., byla co do jednání i následku odlišná. Těžiště jednání obviněného
ze dne 15. 3. 1999 nespočívalo v jednání podvodném, směřujícím k vlastnímu
obohacení na úkor poškozených obchodních společností v době odběru zboží, ale v
převodu jeho obchodního podílu ve společnosti, která neměla prostředky k úhradě
výše uvedených závazků, na jinou osobu, čímž měl zmařit uspokojení shora
uvedených věřitelů, aniž by ovšem bylo relevantní, za jakých okolností
závazkový vztah vznikl. Stalo se tak až po dokonání skutků vykazujících znaky
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a bez ohledu na to, zda je bylo
možno skutečně posoudit jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst.
1 písm. a) tr. zák. či nikoliv, nejde o „týž skutek“.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že z popisu jednání a jejich časové
souvislosti vyplývá, že jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu
podvodu bylo předpokladem a prostředkem pro provedení jednání naplňujícího
skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. Z popisu skutků naopak vyplývá, že žádný takový vztah mezi
skutky pod body 1c/, d/ výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a skutkem, v
němž byl spatřován trestný čin podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., není.
Spáchání trestného činu podvodu v konkrétním případě nelze posuzovat ani jako
předpoklad ani jako prostředek pro provedení trestného činu poškozování
věřitele. Předpokladem trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin
poškozování věřitele totiž rozhodně nebylo podvodné vylákání zboží od
jmenovaných věřitelů.
Soudy proto nepochybily, pokud námitku obviněného neakceptovaly a jeho
požadavku na zastavení trestního stíhání pro skutky pod body 1 c/, d/ výroku o
vině z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nevyhověly.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je jako celek zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak
v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková