8 Tdo 343/2024-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 To 193/2023-278, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 32/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 8. 2023, č. j. 7 T 32/2023-228, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 (třiceti) denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena podle § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku ve výši 600 (šest set) Kč. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 8. 2023, č. j. 7 T 32/2023-228, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 To 193/2023-278, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V úvodu podaného dovolání obviněný shrnul argumentaci soudů obou stupňů a dosavadní průběh řízení. V rámci uplatněných námitek dále uvedl, že hodnocení jeho jednání soudy je nesprávné především z důvodu, že poškozená zanechala vrak vozidla na jeho pozemku bez právního titulu (neoprávněně) a tento pozemek tak s nepoctivým záměrem užívala k jeho škodě.
Soudy obou stupňů se v této souvislosti dostatečným způsobem nevypořádaly podle něj s jeho argumentací, že jednal s důvěrou v opuštění vraku vozidla ze strany poškozené, která svůj postoj změnila účelově ex post, a tudíž nelze v daném jednání shledat zavinění ve formě úmyslu. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 1050 odst. 1 věta druhá o. z. a § 2296 odst. 2 o. z., která mu podle jeho názoru dávají právo s opuštěnými věcmi naložit podle vlastního uvážení (v intencích ustanovení dalších relevantních právních předpisů).
Podle obviněného nebylo mezi ním a poškozenou jakéhokoliv sporu o tom, že vozidlo je na jeho pozemku zanecháno protiprávně (bez jakéhokoliv užívacího titulu) a tudíž setrvávají-li soudy obou stupňů na závěru, že poškozená měla být ještě tři čtvrtě roku po zániku užívacího práva k pozemku znovu písemně vyzvána k jeho vyklizení, postrádá takový požadavek věcného opodstatnění, neboť taková výzva by nebyla způsobilá na faktickém poměru mezi ním a poškozenou čehokoliv změnit. Dovolatel zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozené způsobit škodu a nebyl si vědom, že by jí taková škoda mohla vůbec vzniknout.
Jeho jednání předcházelo dlouhodobé protiprávní jednání poškozené a pokud by jednal za použití prostředků civilního práva (jak mu soudy doporučily), vedl by takový postup k průtahům řešení věci a nepřiměřenému navýšení škody, která mu vznikala. Oba soudy se tak rovněž nedostatečně vypořádaly s námitkou subsidiarity trestní represe, a to bez dostatečného zohlednění konkrétních okolností věci. Námitky uplatnil rovněž k výroku o náhradě škody, který považuje za nezákonný, neboť náhrada škody byla poškozené přiznána bez zohlednění jejího předchozího jednání a škody (případně bezdůvodného obohacení), kterou sama způsobila na majetku dovolatele.
Podle obviněného znalec při svém výslechu u hlavního líčení uvedl spodní přípustnou hodnotu vraku ve výši 15 000 Kč, a tato částka musí mít podle dovolatele přednost před znaleckým posudkem v písemné formě. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolatel v dovolacím řízení nadále uplatňuje obhajobu a akcentuje stejné argumenty, jak již činil před soudy obou stupňů, přičemž ty se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku uvedl, že jej naplňuje obviněným uplatněná námitka týkající se nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu, námitka ohledně výše způsobené škody a námitka týkající se aplikace § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Pokud jde o námitku ve vztahu k nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, k tomu státní zástupce uvedl, že obviněný nemohl objektivně vycházet z toho, že odstavené vozidlo je věc opuštěná, neboť dobře věděl, komu vozidlo náleží. V této souvislosti zpochybnil naplnění podmínek § 1050 odst. 1 o. z., a to z důvodu, že dovolatel nemohl ve svých úvahách vycházet z toho, že poškozená nevykonávala vlastnické právo k vozidlu po dobu 3 let, ani z toho, že předmětné vozidlo pro ni mělo jen nepatrnou hodnotu.
Stejně tak nebyla splněna podmínka zanechání vozidla na místě veřejně přístupném. Podle státního zástupce nemůže obstát ani tvrzení obviněného, že s ohledem na § 2296 odst. 2 o. z. měl s věcí (vozidlem) právo naložit podle svého uvážení. Je tomu tak především z důvodu, že skutková zjištění nepotvrzují, že by se dovolatel s poškozenou dohodl na tom, že si věci ponechá. Naopak je zřejmé, že jejich komunikace byla rozvrácena. Obviněný tak byl v rámci svého jednání omezen ustanovením § 2296 odst. 1 o.
z. a uzavřenou nájemní smlouvou, což však vědomě nerespektoval. Podle státního zástupce vozidlo nebylo opuštěné a neexistovaly žádné indicie, které by potvrzovaly, že tomu tak bylo. Obviněný neupozornil poškozenou na možnost prodeje (zpeněžení) vozidla, nesdělil jí lhůtu, v níž si měla věc vyzvednout, věc nezpeněžil, ani se o to nepokusil, přičemž nemohl ani provést vyúčtování a zvážit rozdělení výtěžku. Nic mu nebránilo v kontaktování poškozené, na niž znal kontakt a ani pro něj nebyla nedostupnou osobou.
Dovolatel mohl postupovat v souladu s občanskoprávními předpisy a platnou nájemní smlouvou, v čemž mu nic nebránilo. Pokud jde o námitku týkající se výše způsobené škody, státní zástupce potvrdil, že znalec v hlavním líčení připustil číselné vyjádření hodnoty sešrotovaného vozidla v rozmezí 15 000 Kč – 30 000 Kč, toto vyjádření však uvedl až závěrem svého výslechu k doplňujícímu dotazu obhájce obviněného a až poté, co stvrdil závěry uvedené v písemném vyhotovení svého znaleckého posudku. I při výslechu tak znalec potvrdil hodnotu vozidla na náhradní díly ve výši 10 % z ceny 170 492 Kč, tj. 17 049 Kč, a pokud zmínil výše uvedené cenové rozpětí, stalo se tak v rámci jakési zaokrouhlené a zjednodušené formulace na konci výslechu, čímž nebylo negováno předchozí stvrzení písemného znaleckého posudku.
Stejně tak je podle státního zástupce uvedena správně částka ve výroku o povinnosti k náhradě škody.
Výrok o náhradě škody řeší výlučně náhradu majetkové újmy poškozené způsobené obviněným, který dal svévolně sešrotovat cizí věc a v tomto výroku nelze zohledňovat případné nároky uplatňované z jiných občanskoprávních vztahů. Ve vztahu k námitce týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce odmítl, že by se s touto otázkou soudy vypořádaly nedostatečně či chybně. Jednání obviněného nebylo spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, nýbrž vykazovalo znaky do určité míry plánovaného a promyšleného postupu.
Daný skutek a okolnosti, za nichž byl spáchán, nevykazují podle státního zástupce takové specifické znaky, ze kterých by bylo možné dovodit závěr, že ani z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům obdobného zaměření. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
6. Dále bylo třeba posoudit, zda obviněný podal dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je nutno připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci i zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
III. Důvodnost dovolání
7. K běhu dovolací lhůty je třeba dále uvést, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).
8. Z předloženého spisu jednoznačně vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno do vlastních ruku dne 13. 12. 2023 (č. l. 282). Obhájci obviněného bylo doručeno usnesení odvolacího soudu dne 7. 12. 2023 (č. l. 282). Není tedy pravdivá skutečnost uvedená v podaném dovolání, že „odsouzenému bylo dne 20. 12. 2023 prostřednictvím datových stánek doručeno k rukám jeho obhájce, následně pak též prostřednictvím držitele poštovní licence k rukám samotného odsouzeného, usnesení …“
9. Ze spisu rovněž vyplývá, že dovolání podané obviněným prostřednictvím jeho obhájce bylo podáno dne 19. 2. 2024 (č. l. 307).
10. Z uvedeného časového přehledu je nezpochybnitelné, že dovolání bylo obviněným podáno po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání mohlo být obviněným podáno nejpozději 13. 2. 2024. Bylo-li dovolání podáno až dne 19. 2. 2024 (byť obhajoba zcela nepodloženě tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno až dne 20. 12. 2023), je zřejmé, že bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. (bylo podáno opožděně), aniž by na jeho podkladě musel přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu