8 Tdo 351/2024

8 Tdo 351/2024-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného M. Č., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 3 To 8/2024, jako soudu, který v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 26/2023 rozhodl ve druhém stupni, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. 3 To 8/2024-179, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 11 T 26/2023-170.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, č. j. 11 T 26/2023-85, byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1. a 2. výroku o vině dvěma přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 358 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil dvou přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že

1. dne 12. 5. 2021 v době od 18:41 hodin do 18:56 hodin v Brně během cesty autobusem MHD linky č. XY od zastávky XY až do vystoupení na zastávce XY si v autobuse sedl do zadní části, dal si batoh na kolena, přičemž si rozepnul zip kalhot a vytáhl si z kalhot penis, který začal třít až do vyvrcholení, a to před zraky I. C., nar. XY, což ji pohoršilo,

2. dne 6. 8. 2022 v době od 2:18 hodin do 2:19 hodin v Brně během cesty autobusem MHD linky č. XY od zastávky XY až na zastávku XY si v autobuse sedl vedle Ž. S., dal si batoh na stehna, a přes gumu kraťas si vytáhl penis, který začal třít, a to před zraky Ž. S., nar. XY, což ji pohoršilo.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující pouze do výroku o uložení ochranného sexuologického léčení formou ústavní. Z jeho podnětu byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 3 To 67/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém ochranném léčení. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části vrácena soudu prvního stupně. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 11 T 26/2023-170, bylo obviněnému M. Č. uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.

5. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 3 To 8/2024, byla stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 3 To 8/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

7. Dovolatel nejprve v podrobnostech připomenul dosavadní průběh trestního řízení, vydaná rozhodnutí soudů obou stupňů a zopakoval též základní úvahy, které soudy vedly k uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Následně citoval znění daného zákonného ustanovení a v teoretické rovině také popsal účel ochranného léčení a podmínky jeho uložení plynoucí nejen ze zákona, ale též z navazující právní nauky a judikatury obecných soudů.

8. Obviněný namítl, že v rámci znaleckého zkoumání nebylo přihlédnuto k celému jeho dosavadnímu způsobu života, znalec vycházel ze tří skutků, které byly dovolateli kladeny za vinu v přestupkovém i v trestním řízení, zcela však opomenul otázku zkoumání dalšího možného vývoje jeho onemocnění, resp. ve znaleckém posudku je uvedena možná toliko progrese onemocnění a snížení ovládacích schopností. Obviněný nesouhlasil se závěry znaleckého posudku MUDr. Radoslava Mindžáka v tom směru, že ochranné léčení formou ústavní je jediným možným řešením. Z označeného posudku totiž není zřejmé, jak znalec k uvedeným závěrům dospěl, jak přišel na to, že se u dovolatele jedná o nebezpečí progrese onemocnění, a tudíž není bezpečný jeho pobyt na svobodě. Obviněný oponoval, že ve svých 49 letech doposud nebyl trestně stíhaný, během tří spáchaných skutků, kdy se obnažoval na veřejnosti, nebyl agresivní a ani neměl v úmyslu někomu ublížit. V takovém případě je nařízená ústavní léčba nepřiměřená a je hrubým zásahem do jeho práv. Podle názoru dovolatele znalec rovněž zcela bagatelizoval míru jeho sebereflexe, projevenou tím, že sám vyhledal odbornou pomoc MUDr. Vladimíry Šantavé. Znalec pominul i samotné výsledky znaleckého zkoumání konstatované v posudku, podle nichž jsou výsledky vyšetření SPP, SPS, PPG u posuzovaného v normě.

9. Dovolatel poukázal na fakt, že soudy obou instancí při svém rozhodování vycházely zejména ze závěrů znaleckého posudku, a z tohoto důvodu došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V tomto směru konstatoval, že se k trestné činnosti doznal a trest stanovený rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2023, č. j. 11 T 26/2023-85, přijal. Jestliže mu je kladeno za vinu, že nemá náhled na svoje protiprávní jednání, pak právě tímto osvědčil, že náhled na svoje protiprávní jednání a jeho nepřijatelnost z hlediska daných společenských a právních pravidel má. Dále obviněný uvedl, že znalecký posudek ze dne 30. 10. 2023 mu byl předložený až při jednání Městského soudu, které se konalo dne 7. 11. 2023, protože znalec posudek nedodal v dostatečném časovém předstihu předem. Dovolatel se s posudkem nemohl seznámit a nemohl na příslušné závěry před soudem adekvátně reagovat. Tím byl poškozený na svém právu řádné obhajoby. Pozdní dodání posudku navíc napovídá o tom, že soudní znalec ke znaleckému zkoumání nepřistupoval odpovědně a s dostatečným individuálním odborným postojem. Obviněný tak brojil zejména proti závěrům znaleckého posudku, neboť samotné soudní rozhodnutí se opírají zejména o jeho závěry. Napadené rozhodnutí stížnostního soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a zároveň tak bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

10. Podle dovolatele je nutné vzít v úvahu, že ústavní léčba (a tuto skutečnost potvrdil i znalec v rámci své výpovědi před soudem) bude spočívat zejména v medikaci, která zásadním způsobem zasáhne do jeho osobnosti a zdraví a tato léčba bude trvat cca jeden rok a více. Tím bylo zasaženo do jeho práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Dne 2. 4. 2024 obviněný nastoupil k léčbě na uzavřené oddělení Psychiatrické nemocnice v Brně- Černovicích. Konstatoval, že se tak stalo téměř po dvou letech, kdy se dopustil druhého skutku (ze dne 6. 8. 2022), a vyjádřil názor, že tato léčba je nepřiměřeně tvrdá oproti míře jeho společenské nebezpečnosti. Svým chováním poškozené spíše obtěžoval, o čemž svědčí i to, že si jej nahrály na mobilní telefon, tedy nezasáhl do sféry jejich osobní integrity a za své jednání se jim prostřednictvím Městského soudu v Brně omluvil.

11. Dovolatel vyslovil na věc i svůj osobní náhled. Uvedl, že v době, kdy se mu dařilo ukončovat svoji sociální izolaci a začal se opětovně postupně zařazovat do společnosti, navazovat normální sociální kontakty, o toto ochrannou léčbou ústavní znovu přijde. Situaci vnímá tak, že potřebuje pokračovat v započatých integračních postupech s MUDr. Vladimírou Šantavou. Znalec, který se měl vyjádřit k účinnosti ambulantní formy léčby, podal v tomto směru zkreslující informace, dokonce uvedl naprosto odlišnou četnost návštěv a charakter terapie (místo hodinových sezení v průměru 1x za 12 dní uvedl pár minut jednou za měsíc, tedy namísto sexuologické psychoterapie uvedl, že se jednalo pouze o sexuologickou psychiatrii). V posudku navíc bagatelizoval a zesměšnil osobní snahu a motivaci obviněného. Ten se před soudem snažil popsat a vysvětlit svoje jednání v minulosti, což ale soud nesprávně přiřadil k jeho přítomnému jednání a myšlení. Byla tak překroucena jeho slova, že s veškerou dostupnou pomocí i vlastními silami řeší následky své sexuální odlišnosti a chápe to jako svoji osobní odpovědnost. Ač je sexuální deviace celoživotní zátěž, je možné ji zvládat a korigovat.

12. Na základě shora uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. 3 To 8/2024-179, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 11 T 26/2023-170, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Též navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. do doby rozhodnutí o dovolání přerušil výkon ochranné sexuologické léčby ústavní, kterou dovolatel nastoupil dne 2. 4. 2024 v Psychiatrické nemocnici Brno.

13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve konstatovala, že dovolací námitky obviněného v zásadě zcela korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť směřují proti uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Poté v obecné rovině poukázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je nutno posuzovat podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí vzhledem k mimořádně závažnému omezení osobní svobody léčeného, a to zejména u trestných činů s typově a konkrétně nižší škodlivostí pro společnost. Vyzdvihla princip subsidiarity ochranného léčení v ústavní formě i nutnost rozlišovat mezi doporučeními znalců-lékařů z hlediska jejich specializace, a zákonnými podmínkami pro ukládání ochranného léčení.

14. S ohledem na připomínaná pravidla dospěla státní zástupkyně k závěru, že je namístě některým dovolacím námitkám obviněného přisvědčit. Poukázala na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, který v zásadních otázkách odkazoval pouze na znalecký posudek. Soud podle jejího názoru nedostál své povinnosti vyhodnotit přiměřenost uložení ochranného léčení v ústavní formě s ohledem na menší závažnost posuzovaného jednání, za které nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a to ve vztahu k míře nebezpečí, které od obviněného v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Nalézací soud ani dostatečně neodůvodnil, proč nepostačuje uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Hodnocením poměrů obviněného, ani dopady uložení ochranného léčení v ústavní formě na jeho život se rovněž nijak nezabýval. Ani stížnostní soud nehodnotil, zda je uložení ochranného léčení v ústavní formě v daném případě přiměřené s ohledem na menší závažnost spáchaného jednání, dostatečně také neodůvodnil, proč nepostačuje uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Stejně jako soud prvního stupně se omezil na odkaz na názor znalce.

15. Dále se státní zástupkyně detailněji zabývala trestnou činností dovolatele, přičemž vyzdvihla menší typovou závažnost obou skutků, jakož i absenci jakékoli agrese či násilí. Proto uzavřela, že v tomto konkrétním případě se jedná o přečiny výtržnictví s nižší škodlivostí pro společnost. Nepominula, že dovolatel se dopustil dvou přečinů výtržnictví, v minulosti byl přestupkově trestán za obdobný čin a sám se přiznal k dalším jednáním tohoto druhu. Považovala ovšem za nutné přihlédnout k tomu, že trestný čin spáchal poprvé, k oběma skutkům se doznal, upřímně jich litoval a před jejich spácháním vedl řádný život. To se ostatně promítlo i do druhu a výměry trestu uloženého soudem prvního stupně. V tomto světle státní zástupkyně citovala zákonná znění ustanovení § 38 odst. 1, 2 a § 96 odst. 1, 2 tr. zákoníku týkající se podmínek ukládání trestních sankcí obecně i přímo ochranných opatření.

16. Státní zástupkyně opět zdůraznila menší společenskou škodlivost obou spáchaných přečinů. Připustila však, že při celkovém hodnocení otázky přiměřenosti uložení ochranného opatření má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné. V takovém případě je však nezbytné provést velmi pečlivou prognózu stran budoucího nebezpečí hrozícího od pachatele zájmům chráněným trestním zákonem. Soudy obou stupňů spatřovaly toto nebezpečí ve vysokém riziku opakování závadového chování obviněného pod vlivem jeho sexuální deviace. Taktéž znalec považoval pobyt dovolatele na svobodě za nebezpečný vzhledem k silně nutkavému charakteru sexuální deviace s vysokou specifickou recidivou. Toto je ovšem obecná charakteristika exhibicionismu, bez jakéhokoli přihlédnutí k okolnostem daného případu. Konkrétněji se znalec nevyjádřil ani u svého výslechu před soudem. Z jeho posudků ani výslechu přitom nevyplývá, že by ze strany obviněného hrozilo spáchání závažnějšího jednání, než kterého se již dopustil.

17. Státní zástupkyně citovala některá další vyjádření znalce, z nichž vyplývá, že recidiva u sexuální deviace exhibicionismu hrozí v zásadě vždy, jen po úspěšném absolvování ústavní léčby se tato pravděpodobnost snižuje. Jeho opakované tvrzení, že při uložení ochranného léčení v ambulantní formě nemůže zaručit, že nedojde k recidivě, však do jisté míry nasvědčuje snaze o uložení ústavní léčby z opatrnosti, neboť to, že nedojde k recidivě, nemůže znalec zaručit ani v případě uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Státní zástupkyně nijak nesporovala, že ústavní forma léčby je z lékařského hlediska patrně tou nejlepší alternativou, na druhou stranu ovšem připomenula, že vhodnost či dokonce nutnost uložení ochranného léčení v té či oné formě nemusí bez dalšího zakládat oprávnění soudu k takovému postupu z hlediska právního (přitom odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1056/2016).

18. Státní zástupkyně připustila také, že dovolatel své jednání do jisté míry bagatelizoval. Soudy však nijak nehodnotily skutečnost, že se k trestným činům, doznal, upřímně jich litoval a přijal uložený trest. Nevzaly rovněž v potaz, že obviněný dobrovolně vyhledal odbornou pomoc, a pouze poukazovaly na to, že tato podle znalce není efektivní. Ze zpráv MUDr. Vladimíry Šantavé přitom vyplývá, že na sezení k ní obviněný chodil pravidelně, přičemž od 22. 5. 2023 do 12. 12. 2023 absolvoval 15 hodinových sezení, tedy v průměru 2 hodinová sezení měsíčně, což je v rozporu se standardem uváděným znalcem v průběhu jeho výslechu ve veřejném zasedání i četností sezení, kterou mu měl uvádět dovolatel.

Léčbu měl podle těchto zpráv obviněný vyhledat proto, že si uvědomoval závažnost svých skutků i nutnost pokračovat v terapeutickém procesu. Znalec, ale zejména soudy se nijak nezabývaly tím, zda opakovaně projevovaná motivace spočívající ve snaze nedopustit se dalšího závadového jednání a nepřijít o práci, která vyústila v 15 hodin strávených s MUDr. Vladimírou Šantavou, a kterou deklaroval i v rámci veřejného zasedání, nesvědčí spolu s doznáním a upřímnou lítostí alespoň částečně o jisté sebereflexi dovolatele, nebo alespoň o upřímné snaze se v budoucnu nedopustit jednání, pro které byl odsouzen.

Znalec přitom v závěrech svého znaleckého posudku uvádí, že prognóza vývoje sexuální deviace, bude záviset na výsledcích dlouhodobé odborné léčby a motivaci pacienta ke spolupráci v dané léčbě. Probíhající ambulantní léčbu označil za jednoznačně nedostatečnou, aniž měl k dispozici lékařské zprávy od MUDr. Vladimíry Šantavé, neboť podle něj zatím absolutně nesplnila svůj účel.

19. S ohledem na závažnost dopadů ochranného léčení v ústavní formě do života obviněného nemůže být podle názoru státní zástupkyně důvodem pro jeho uložení jistá dosavadní neúspěšnost dobrovolné léčby a obecná obava, že dovolatel může opakovat předmětný (méně závažný) trestný čin. Zároveň není ničím odůvodněna obava, že by se v budoucnu mohl dopustit jednání závažnějšího (s výjimkou kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví spočívající v naplnění znaku opětovnosti). Soudy se tak nevypořádaly s otázkou, zda nebezpečí, které ze strany dovolatele v případě jeho pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je v jeho případě nezbytné. Rovněž nezohlednily skutečnost, že se trestného činu dopustil poprvé a že od posledního skutku uplynul již více než rok. Nezabývaly se ani tím, že mu nebyl, a podle trestního zákoníku v zásadě ani nemohl být, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a že v takovém případě by ochranné léčení v ústavní formě mělo být uloženo spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. Takové skutkové okolnosti soudy nijak nekonkretizovaly. Nezabývaly se ani skutečností, že obviněný může v důsledku ústavní léčby přijít o zaměstnání či nově navázaný vztah. Nevypořádaly se ani s tím, že pokud dobrovolná léčba dosud nevedla k náhledu na trestnou činnost, může být k realizaci ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě soudem stanoven jiný lékař, ani tím, že v případě eventuálních budoucích excesů, u nichž není důvod očekávat v zásadě větší závažnost než u dosud spáchaného jednání, lze ambulantní formu ochranného léčení změnit na ústavní formu, což může mít i výrazný pozitivní vliv na spolupráci obviněného v rámci ambulantní léčby.

20. Státní zástupkyně se naopak neztotožnila s námitkou týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku předložení doplňku znaleckého posudku až v den konání veřejného zasedání. Podotkla, že obviněný a jeho obhájkyně, která byla přítomna, mohli z tohoto důvodu žádat o odročení veřejného zasedání, což neučinili. Navíc tato námitka proti procesnímu postupu soudu neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.

21. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 3 To 8/2024, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 11 T 26/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupkyně se připojila i k návrhu obviněného, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Důvod dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

25. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu obviněný napadl rozhodnutí soudů obou instancí, na jejichž základě mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. S ohledem na vymezení jednotlivých dovolacích důvodů je nutné konstatovat, že obviněný pro svou argumentaci zvolil nesprávný dovolací důvod. Předně měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí (tedy především proti usnesení soudu prvního stupně) měl obviněný využít druhé alternativy citovaného ustanovení, která předpokládá spojení s dalšími dovolacími důvody. Tím ovšem nemohl být v dovolání uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože i v případě hodnocení podmínek pro ukládání ochranných opatření jde ve své podstatě o hmotněprávní posouzení, obviněný přehlédl, že pro danou problematiku je vyčleněn samostatný (speciální) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

26. Na druhou stranu ovšem nelze pominout, že dovolatel na jednom místě odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku citoval alespoň zákonné znění § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podstatné je, že všechny konkrétní uplatněné námitky jeho rozsahu bez dalšího odpovídají. Obviněný totiž jejich prostřednictvím brojí proti ústavní formě uloženého sexuologického ochranného léčení a vyjadřuje přesvědčení, že v jeho případě postačuje forma ambulantní. V daném ohledu je důležité zmínit, že forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Tomu odpovídá také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která výhrady proti formě uloženého ochranného léčení konstantně zařazuje do rámce § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Lze uzavřít, že dovolání obviněného je způsobilé k přezkoumání po věcné stránce.

27. V obecné rovině je k této problematice vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného.

V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný.

Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495).

28. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není- li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.

Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence.

Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné. V takovém případě je však nezbytné provést zvlášť pečlivou prognózu stran budoucího nebezpečí hrozícího od pachatele zájmům chráněným trestním zákonem. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Při ukládání a výkonu ochranných opatření tedy nutno dbát na dodržení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv jednotlivce a ochranou zájmů společnosti.

Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení. U ochranného léčení, jako závažném zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, musí soudy s ohledem na princip proporcionality zásahu a zásadu přiměřenosti, provedením potřebného dokazování pečlivě ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč je nutno ho uložit ústavním způsobem výkonu a nepostačuje uložení prostředku mírnějšího – ambulantního ochranného léčení (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1478–1481).

29. Soud prvního stupně obviněnému uložil ochranné léčení v ústavní formě na základě § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

30. K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (publikovaném pod č. 166/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (publikovaném pod č. 35/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní zjištěním, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.

31. V posuzované trestní věci je nesporné, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly splněny. Dovolatel spáchal oba skutky pod vlivem sexuální deviace – exhibicionismu a jeho pobyt na svobodě je z důvodu možného opakování obdobné trestné činnosti nebezpečný. Tyto skutečnosti nezpochybňoval ani on sám, uvědomoval si nutnost uložení ochranného léčení, nesouhlasil však s jeho konkrétní formou, kdy namísto soudy uloženého ústavního léčení považoval za dostačující ochrannou sexuologickou léčbu v ambulantní formě. V této souvislosti napadal především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, MUDr. Radoslava Mindžáka, jehož závěry oba soudy bezvýhradně převzaly. Namítal, že znalec nevysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl, dále že naprosto bagatelizoval obviněným projevenou sebereflexi, spočívající zejména v dobrovolné léčbě v sexuologické ambulanci MUDr. Vladimíry Šantavé, a také že znalecký posudek dodal se zpožděním, a proto se s ním obhajoba nemohla dopředu seznámit. Dovolatel rovněž poukazoval na svou dosavadní bezúhonnost, přístup k trestnímu řízení (doznání, lítost), vyzdvihoval i menší závažnost jím spáchaných skutků. Opakovaně vytýkal porušení jeho práva na zdraví, a to v důsledku medikace, kterou bude muset během hospitalizace užívat.

32. Soudy obou instancí se shodly na nutnosti uložit dovolateli ochranné léčení v ústavní formě. Své rozhodnutí odůvodnily zjištěním, že obviněný se opakovaně dopouštěl závadného chování pod vlivem sexuální deviace – exhibicionismu a že existuje vcelku vysoká pravděpodobnost jeho opakování. Vycházely přitom ze závěrů znalce MUDr. Radoslava Mindžáka, který rovněž konstatoval, že ambulantní forma nemůže splnit (a zatím ani nesplnila) účel ochranného léčení, protože dovolatel si na svou sexuální deviaci nevytvořil kritický náhled. Soudy také vyhodnotily lékařské zprávy MUDr. Vladimíry Šantavé, které (podle jejich názoru) jednak svědčí o limitech ambulantní léčby, jednak z nich nevyplývá, že by dovolatel dosáhl nějakého pokroku nebo získal na svou poruchu potřebný náhled – jeho absenci pak stížnostní soud dovodil také z výpovědi a vystupování obviněného u veřejného zasedání.

33. Shora shrnuté důvody pro uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě Nejvyšší soud nezpochybňuje, naopak je sám považuje za poměrně relevantní. Dovolatel v tomto směru brojil proti závěru o nedostatku náhledu na jeho jednání. S jeho námitkami se ovšem nelze v převážné části ztotožnit. Přestože obviněný v průběhu celého řízení projevoval jistou míru sebereflexe, připouštěl závadnost svého počínání a vyjadřoval záměr znovu se ničeno podobného nedopustit, nelze pominout, že nebral v potaz svou diagnózu jako takovou (tj. sexuální deviaci v podobě exhibicionismu) a za příčiny svého protiprávního jednání měl tendenci označovat jiné psychické problémy, které jej dovedly až k jeho sociální izolaci. Proto závěr znalce i soudů o chybějícím náhledu je možno do značné míry akceptovat. Přes to všechno je nutno podotknout, že MUDr. Radoslav Mindžák i soudy obou stupňů otázku náhledu dovolatele poněkud zúžili pouze na jeho vnímání diagnostikované sexuální deviace, aniž by jakkoli zohlednili alespoň určité sebekritické nazírání na nevhodnost jeho jednání a zejména aktivní kroky, které ve snaze o řešení daného problému z vlastní iniciativy učinil, tedy že sám začal docházet na terapie do sexuologické ambulance MUDr. Vladimíry Šantavé. Lze tedy shrnout, že náhled obviněného na celou věc, byť dosud není dostatečný, není ani zcela nulový.

34. Do tohoto bodu by mohla rozhodnutí soudů obou instancí ještě obstát. Je zjevné, že z lékařského hlediska je ústavní forma léčení efektivnější, zatímco ambulantní léčení má své limity spočívající v podstatně nižší intenzitě terapie, absenci (velmi účinné) skupinové terapie, a to v kombinaci s nutkavým charakterem sexuální deviace a s ne zcela odpovídajícím náhledem dovolatele na svůj problém. Soudy se nicméně nezabývaly dalšími kritérii pro ukládání ochranných léčení a rozhodování o jejich formě, což ve svém vyjádření správně vystihla státní zástupkyně, která argumentovala zásadou přiměřenosti. Oba soudy totiž zcela opominuly vyhodnotit a zejména uspokojivě odůvodnit, zda je uložené ústavní léčení přiměřené ve smyslu § 96 odst. 1 tr. zákoníku povaze a závažnosti obviněným spáchaných skutků, jakož i jeho osobě a poměrům. Dovolatel a zejména státní zástupkyně zcela důvodně poukázali na skutečnost, že v případě obou skutků se jednalo o typově i konkrétně méně závažnou trestnou činnost, která se svou společenskou škodlivostí pohybovala spíše ve spodní hladině skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Tomu plně odpovídal uložený trest odnětí svobody ve výši pouhých pěti měsíců s podmíněným odkladem na 20 měsíců. Je tudíž patrný určitý nepoměr mezi takto vyměřeným (mírným) trestem, stejně jako celkovou společenskou škodlivostí posuzovaného jednání na straně jedné a výrazným omezením osobní svobody obviněného spojeným s výkonem ústavního léčení na straně druhé. Tuto skutečnost nebylo namístě ignorovat, tak jak učinily soudy obou stupňů.

35. Oba soudy se zaměřily výlučně na posouzení nebezpečí, které od dovolatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Není přitom sporu, že toto bylo bez důvodných pochybností prokázáno. Nicméně i v tomto ohledu chybí v obou soudních rozhodnutích jakékoli porovnání míry (intenzity) reálně hrozícího nebezpečí se zásahem do osobní svobody obviněného. Z dostupného spisového materiálu přitom nevyplývají žádné informace o tom, že by z jeho strany v budoucnu hrozilo jednání jiného – závažnějšího – charakteru, než jakého se doposud opakovaně dopouštěl. V trestním řízení zatím nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící například o jeho sklonu k agresivnímu jednání, ve znaleckém posudku byly prakticky vyloučeny pedofilie i sadismus (č. l. 61) atd. Jinak řečeno i případný další útok proti zájmům chráněným trestním zákoníkem by byl s vysokou pravděpodobností proveden obdobným způsobem, byl by charakterizován obdobnou mírou společenské škodlivosti, takže stejně jako v tomto případě by uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (a tudíž i reálné omezení dovolatele na svobodě) opět nepřipadalo v úvahu. Za dané situace měly soudy věnovat problematice přiměřenosti ukládání ochranných opatření zvýšenou pozornost, což ovšem neučinily.

36. Nejvyšší soud rozhodně nechce tvrdit, že v případě málo závažné (dokonané i potenciální) trestné činnosti spáchané pod vlivem sexuální deviace není nikdy možné uložit ochranné léčení v ústavní formě. To by ostatně bylo v rozporu s výše citovanou právní naukou i judikaturou, která takovou eventualitu připouští, byť ve výjimečných případech, není-li jiné (mírnější) řešení možné. Bylo tedy úkolem soudů pečlivě zvážit a přesvědčivě vysvětlit, zda a proč se o takovýto výjimečný případ jedná právě v posuzované trestní věci. Je potřeba připustit, že soudy ve svých rozhodnutích zmínily některé zcela relevantní důvody, pro něž přistoupily k uložení ochranné léčby v ústavní formě. Nespornou je hlavně skutečnost, že se obviněný dopouští daného jednání majícího charakter hrubé neslušnosti opakovaně a hrozba spáchání dalšího podobného skutku je zcela reálná. Problematičtější je naopak to, že v ostatních svých závěrech soudy toliko převzaly závěry znalce MUDr. Radoslava Mindžáka, aniž by jeho (poměrně kategorická) stanoviska důkladněji vyhodnotily ve vazbě na další zjištěné skutečnosti a zároveň aniž by jeho odborné doporučení samy posoudily také z hlediska zásady přiměřenosti (což je pochopitelně právní otázka, jejíž hodnocení znalci nepřísluší).

37. Již bylo zmiňováno, že náhled dovolatele na jeho problém není dostatečný, přesto však určitá míra sebereflexe podpořená navíc aktivními kroky z jeho strany projevena byla. S ohledem na nižší společenskou škodlivost jeho jednání i hrozícího nebezpečí do budoucna mělo být zevrubněji zkoumáno, zda takto projevená snaha přeci jen nepostačuje k uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Bylo více než vhodné podrobit hlubší analýze také závěr znalce o naprosté neúčinnosti ambulantního léčení. V této souvislosti se nabízelo opatřit si další podklady. Soudy se měly zajímat o to, zda by kromě tří stručných lékařských zpráv MUDr. Vladimíry Šantavé založených ve spise nebylo možno zajistit další dokumentaci od této lékařky. Především se ale nabízelo vyslechnout ji u veřejného zasedání jako svědkyni. Z doplňku znaleckého posudku je navíc patrné, že při jeho vypracování neměl MUDr. Radoslav Mindžák k dispozici žádnou zdravotnickou dokumentaci týkající se dovolatele. Přestože s ohledem na jeho dosavadní stanovisko se patrně nedá očekávat nějaká zásadní změna, bylo by přinejmenším korektní a procesně správné, aby se alespoň seznámil s lékařskými zprávami MUDr. Vladimíry Šantavé, a až na tomto základě vyslovil své závěry. Dne 2. 4. 2024 nastoupil obviněný do výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici v Brně-Černovicích. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení tedy absolvoval více než 7 týdnů intenzivní terapie. V další fázi tohoto řízení si proto soud může opatřit také lékařské zprávy z uvedeného zařízení, případně vyslechnout některého z lékařů, který se na příslušném léčebném programu podílel.

38. Teprve poté, co si soud opatří a postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. náležitě vyhodnotí všechny dostupné podklady, stejně tak jako všechny další shora popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení (zásadu přiměřenosti nevyjímaje), bude moci kvalifikovaně rozhodnout o formě sexuologického ochranného léčení, kterou dovolateli uloží. Dospěje-li na základě doplněného dokazování opětovně k závěru o nedostatečnosti ambulantní léčby, a tedy i nezbytnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě, bude na něm, aby závěr o splnění všech kritérií přezkoumatelným způsobem vysvětlil v odůvodnění svého nového rozhodnutí.

39. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. 3 To 8/2024-179, i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 11 T 26/2023-170, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

40. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). V daném případě tak bude nutné, aby soud při rozhodování o formě ochranného léčení vzal do úvahy také zásadu proporcionality podle § 96 tr. zákoníku a provedl úkony naznačené v odstavci 37. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Dále platí, že rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného jmenovaným obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu