8 Tdo 361/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006
dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn.
2 T 27/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného K. K.
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4
To 570/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích podala dne 21.
1. 2005 pod sp. zn. 2 Zt 796/2004 Okresnímu soudu v Teplicích obžalobu na
obviněného K. K. pro skutky spočívající v tom, že
„1) v době od 18.00 hodin dne 15. 9. 2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v M.,
před domem, odcizil osobní automobil zn. ARO 240 D, barvy modré, majitelky H.
O., se kterým následně odjel k chatě v obci M., kde nezjištěným předmětem
vytlačil sklepní okénko, kterým vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných
tabulí plastových oken a následně odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks
přenosných radiomagnetofonů s CD přehrávačem, fotoaparáty, potraviny v celkové
hodnotě 13.190,- Kč a svým jednáním způsobil škodu poškozením ve výši 1.440,-
Kč, vše ke škodě majitele Ing. J. T., odcizené věci naložil do shora uvedeného
osobního vozidla a při pokusu z místa odjet zapadl do ohniště, vozidlo zde
zanechal včetně části odcizených věcí,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci
téhož dne, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst.
3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák., dále pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249
odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a
byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, který vykonal 5.
12. 2002, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu 6 roků a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl
právní moci dne 21. 10. 2002, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který
vykonal 5. 8. 2004“,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr.
zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle
§ 249 odst. 1 tr. zák.,
„2) v době od 18.00 hodin dne 15. 9. 2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v obci
M., řídil motorové vozidlo zn. ARO 240 D, tmavě modré barvy, přesto, že mu byl
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To
447/98-440, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků“,
čímž měl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171
odst. 1 písm. c) tr. zák. Věc byla u Okresního soudu v Teplicích vedena pod sp.
zn. 2 T 27/2005.
Dne 6. 6. 2005 byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v
Teplicích pod sp. zn. 2 Zt 266/2005 Okresnímu soudu v Teplicích podána další
obžaloba na téhož obviněného pro skutek spočívající v tom, že
„dne 27. 3. 2005 v době od 13.00 hodin do 14.45 hodin v O., okr. T., vešel
společně s T. K. a P. H., do nezajištěného volně přístupného objektu, jenž je
majetkem firmy C., spol. s r. o. v konkursu, se sídlem T., kde z bývalé
elektrické rozvodny demontovali kovové součásti v celkové hodnotě 870,- Kč ke
škodě poškozené společnosti C., spol. s r. o. v konkursu, zastoupené správcem
konkursní podstaty JUDr. J. S., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 3 T 169/97,
odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst.
3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let,
který vykonal dne 5. 12. 2002, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl právní moci
dne 21. 10. 2002, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Věc
byla u Okresního soudu v Teplicích vedena pod sp. zn. 7 T 111/2005.
Okresní soud v Teplicích v hlavním líčení dne 29. 6. 2005 usnesením rozhodl
tak, že podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí
věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 27/2005 a sp. zn. 7 T
111/2005 s tím, že vedoucí spisovou značkou je sp. zn. 2 T 27/2005.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 27/2005,
byl obviněný K. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1
písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2
tr. zák. (bod 1/), trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 2/) a odsouzen podle
§ 238 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody
na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s.,
P. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že
- v blíže neurčené době ze dne 15. září 2004 do blíže neurčené doby dne 16.
září 2004 nezjištěným předmětem vypáčil sklepní okénko u chaty v obci M., okr.
T., kterým vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných tabulí plastových oken a
následně odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks přenosných radiomagnetofonů
s CD přehrávačem, fotoaparáty, potraviny v celkové hodnotě 13.190,- Kč a svým
jednáním způsobil škodu poškozením chaty ve výši 1.440,- Kč, vše ke škodě
majitele Ing. J. T.,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci
téhož dne, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst.
3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák., trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr.
zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,
trestné činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti roků, který vykonal 5. 12. 2002, a trestu zákazu
činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6
roků a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9.
2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2002, za
trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
na dvacet měsíců, který vykonal 5. 8. 2004 (bod 1/).
Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. měl spáchat tím, že
- dne 27. 3. 2005 v době od 13.00 hod. do 14.45 hodin v O. u D., okr. T., vešel
společně s T. K. a P. H. do nezajištěného volně přístupného objektu, jenž je
majetkem obchodní společnosti C., spol. s r. o. v konkursu, se sídle T., kde z
bývalé elektrické rozvodny demontovali kovové součásti v celkové hodnotě 870,-
Kč ke škodě poškozené obchodní společnosti C., spol. s r. o. v konkursu,
zastoupené správcem konkursní podstaty JUDr. J. S.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v
Teplicích ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 3 T 169/97, odsouzen mimo jiné za trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který vykonal dne 5.
12. 2002, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9.
2002, sp. zn. 4 T 63/2002, který nabyl právní moci dne 21. října 2002, odsouzen
za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou (bod 2/).
Zároveň byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek
spočívající v tom, že v době od 18.00 hodin dne 15. září 2004 do 16.00 hodin
dne 16. září 2004 v obci M., okr. T., měl řídit motorové osobní vozidlo zn. ARO
240 D, tmavě modré barvy, přestože mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci téhož
dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu šesti roků, čímž měl spáchat trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, že není spolehlivě
prokázáno, že obviněný motorového vozidla zn. ARO majitelky H. O. odcizil a
řídil je, a vyvozoval, že není vyloučeno, že mohl jednat v součinnosti s jinou
osobou. Odkázal na zásadu in dubio pro reo, v důsledku jejíž aplikace „stran
řízení motorového vozidla v době zákazu činnosti výkonu úředního rozhodnutí
obviněného obžaloby zprostil a vypustil z bodu 1/ skutková zjištění, která se
týkala odcizení motorového vozidla, případně naplnění skutkové podstaty
trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.“
Podle názoru soudu „nebylo na místě rozhodnout zprošťujícím výrokem tak, jak je
popsán ve znělce obžaloby, neboť by se dostal do rozporu se zásadou zachování
totožnosti skutku. Pokud by uvedené jednání bylo dílčím útokem, mohl by soud
postupovat a dokonce musel při rozhodování použít rovněž zprošťujícího výroku,
což v daném případě nešlo“ (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod
bodem 1/ a výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 1/, ve
výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pod bodem 2/ rozsudku soudu
prvního stupně odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) zařazen do věznice
s ostrahou.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání
obviněného pro skutek spočívající v tom, že v době od 18.00 hod. dne 15. 9.
2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v M., okr. T., před domem odcizil
automobil zn. ARO 240 D, majitelky H. O., se kterým následně odjel k chatě v
obci M., okr. T., kde nezjištěným předmětem vytlačil sklepní okénko, kterým
vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných tabulí plastových oken a následně
odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks přenosných radiomagnetofonů s CD
přehrávačem, fotoaparáty a potraviny v celkové hodnotě 13.190,- Kč a svým
jednáním způsobil škodu poškozením chaty ve výši 1.440,- Kč, vše ke škodě
majitele Ing. J. T., odcizené věci naložil do shora uvedeného osobního vozidla
a při pokusu z místa odjet zapadl do ohniště a vozidlo zde zanechal včetně
odcizených věcí, a to za podmínek zpětnosti popsaných ve shodě se zjištěními
pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl spáchat trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s
trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Podle § 229 odst.
3 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., P. odkázána s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud dospěl k názoru, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního
stupně pod bodem 1/ je totožný se skutkem popsaným ve zprošťujícím výroku téhož
rozsudku, který byl už obžalobou nesprávně posouzen jako samostatný trestný čin
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podstata jednání, jež je v daných souvislostech obviněnému kladena za vinu,
spočívá podle něj v tom, že obviněný odcizil vozidlo poškozené H. O., odjel s
ním k chatě poškozeného Ing. J. T. v M., do které se vloupal, a odcizil z ní
věci popsané v rozsudku, tyto věci odnesl do vozidla a v době, kdy ho chtěl
nastartovat, se mu to nepodařilo, a proto z místa utekl. Už z tohoto popisu
skutku je podle soudu zřejmé, že všechny trestné činy kladené obviněnému
obžalobou za vinu byly spáchány jediným skutkem. Pokud soud prvního stupně z
části popsaného jednání obviněného obžaloby zprostil a z části jednání ho
naopak uznal vinným, pak zprošťujícím výrokem, který nebyl odvoláním státního
zástupce v neprospěch obviněného napaden, rozhodl o celém skutku. Konstatoval,
že zprošťujícím výrokem byla vytvořena překážka res iudicatae, a proto trestní
stíhání obviněného pro skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně
zastavil (strana 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku soudu, který rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší stání
zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání směřující proti
všem jeho výrokům. Odkázala v něm na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. f), g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení, v jehož důsledku bylo rozhodnuto o zastavení trestního
stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Zevrubně
zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyjádřila nesouhlas se závěry
odvolacího soudu, který věc nesprávně posoudil z hlediska problematiky jednoty
skutku a s tím souvisejícího rozlišení jednočinného a vícečinného souběhu
trestných činů.
S odkazem na zásady ovládající posuzování jednoty skutku vyvozovala, že
obviněný se dopustil dvou skutků významných z hlediska trestního práva,
charakterizovaných různými jednáními, která směřovala k různým následkům. Z
hlediska posouzení počtu skutků a jejich vymezení označila za naprosto
nerelevantní okolnost, jakým způsobem byl popis skutkových okolností formálně
rozčleněn v obžalobě.
Jeden skutek, právně kvalifikovaný jako trestné činy neoprávněného užívání
cizího motorového vozidla podle § 249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., spočíval podle ní v tom, že
obviněný v obci M. odcizil motorové vozidlo z majetku H. O. a s tímto vozidlem
poté jel jako řidič, přestože se nacházel ve výkonu soudním rozhodnutím
uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových
vozidel.
Další skutek, kvalifikovaný jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák., spočíval v tom, že obviněný po překonání sklepního okénka vnikl do chaty
poškozeného Ing. J. T. a odcizil zde věci v hodnotě cca 13.000,- Kč.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že na uvedeném nic nemění ani
skutečnost, že mezi oběma skutky byla určitá skutková souvislost. O jeden
skutek se jedná pouze v případě, kdy jednání, které je prostředkem ke spáchání
trestného činu druhého, je současně součástí jednání, které znamená
uskutečňování jednání popsaného ve skutkového podstatě trestného činu druhého;
to platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z
hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k
vyvolání druhého následku nedošlo. O to se však podle ní v posuzovaném případě
nejednalo. Poukázala na to, že skutek spočívající v odcizení a řízení
motorového vozidla sice do určité míry usnadňoval spáchání dalšího skutku
spočívajícího v krádeži vloupáním do cizí chaty, ale nepředstavoval conditio
sine qua non pro jeho spáchání; jednání pachatele relevantní z hlediska
skutkových podstat jednotlivých trestných činů se ani částečně nekryla a rovněž
trestněprávně relevantní následky vznikly zcela nezávisle na sobě.
Dovolatelka uzavřela, že pravomocný zprošťující výrok z rozsudku soudu prvního
stupně (kterým vznikla překážka věci rozsouzené ohledně skutku spočívajícího v
odcizení a řízení cizího motorového vozidla přes pravomocně uložený trest
zákazu činnosti) v žádném případě nemohl založit překážku rei iudicatae podle §
11 písm. f) tr. ř. ohledně zcela jiného skutku spočívající v provedení krádeže
vloupáním v chatě poškozeného Ing. J. T. Jestliže odvolací soud dospěl k
závěru, že oba výše uvedené skutky byly skutkem jediným a trestní stíhání
zastavil podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., spočívalo jeho rozhodnutí na
nesprávném hmotně právním posouzení a o zastavení trestního stíhání bylo
rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pro úplnost
dodala, že ve věci nemělo být rozhodováno o náhradě škody, a to ani postupem
podle § 229 tr. ř., neboť poškozená Č. p., a. s., nárok na náhradu škody
neuplatnila včas.
Nejvyšší stání zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, zrušil, aby zrušil
také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí
nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní
zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li
rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky
dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.
Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o vině pod bodem 1/ zrušen a
trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v napadeném rozsudku odvolacího
soudu, jímž měl spáchat v jednočinném souběhu trestné činy krádeže podle § 247
odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst.
1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.,
bylo z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno. Podle § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno,
nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější
trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo
rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže
rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně
jsou významné dvě otázky; za prvé zda jednání, pro něž byla na obviněného
podána obžaloba a které posléze tvořilo podstatu jednání, kterým byl uznán
vinným a pro které byl zproštěn obžaloby v rozsudku soudu prvního stupně,
představuje jeden či více skutků a za druhé zda zprošťující výrok v rozsudku
soudu prvního stupně vytvořil překážku věci rozsouzené, v důsledku níž bylo
nezbytné trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný pod bodem 1/ v rozsudku
soudu prvního stupně zastavit.
Ačkoliv jde o otázky, které mají svůj zásadní význam především v rovině
procesně právní (totožnost skutku), v posuzovaném případě jsou důležité z
hlediska správného řešení otázky jednoty skutku a případného souběhu více
trestných činů a jistě není od věci poznamenat, že prolínání hmotně právního a
procesně právního pojetí skutku může mít stěžejní význam právě při posuzování
otázky, zda vznikla překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř. Rovněž v těchto souvislostech je rozhodujícím vymezení pojmu skutek a
posouzení, zda jde o jeden skutek či skutků více. Zatímco vícečinný souběh
předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný
trestný čin, při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno
více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu
vícečinného s jednočinným.
Protože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní) nedefinují,
co tvoří skutek a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné tyto otázky
zkoumat podle individuálních okolností každé trestní věci. Obecně lze
konstatovat, že teorie i praxe vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří
jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud
jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro
trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek,
které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu
č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který
pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit, je momentem, který dělí pachatelovo
jednání na různé skutky.
Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, popisem
skutku v obžalobě (stejně jako jeho právním posouzením) však vázán není. Proto
není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování
totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní
kvalifikaci skutku. Totožnost skutku je zachována, pokud soud na rozdíl od
obžaloby spatřuje v události skutkově popsané v žalobním návrhu nikoli skutek
jeden, ale skutků více, třebaže v obžalobě nebyly takto posouzeny, proto je
soud povinen o nich rozhodnout, a to případně i více výroky. Otázku, kolik
samostatných skutků je předmětem obžaloby, řeší soud (při zachování totožnosti
skutku) sám a nezávisle jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud shledal, že obviněný se skutkem spočívajícím v tom, že v M.
odcizil vozidlo poškozené H. O., s nímž, ač mu byl pravomocným rozsudkem soudu
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu, odjel k chatě poškozeného Ing. J. T. rovněž v M., do které se
vloupal a odcizil z ní věci v celkové hodnotě 13.190,- Kč, tyto odnesl do
vozidla, které se mu nepodařilo nastartovat, a proto z místa utekl, měl v
jednočinném souběhu dopustit trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák., neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tím dal najevo
nesouhlas se způsobem, jakým byla četnost skutků posouzena v obžalobě (a též v
rozsudku soudu prvního stupně), bylo-li jednání obviněného spočívající v řízení
motorového vozidla, ač vykonával pravomocným rozsudkem soudu uložený trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu,
posouzeno jako samostatný skutek vykazující znaky trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí. Svůj závěr, že všechny uvedené trestné činy byly spáchány
v jednočinném souběhu jedním skutkem odůvodnil bez bližšího vysvětlení tím, že
totožnost skutku je zachována, je-li zachována totožnost alespoň části jednání
nebo části následku. Důsledkem této úvahy bylo, že při zachování totožnosti
skutku nemůže být obviněný pro týž skutek zproštěn obžaloby a současně být i
odsouzen, jak podle jeho přesvědčení učinil soud prvního stupně. Proto při
existenci pravomocného zprošťujícího výroku pro jednání téhož skutku, jímž se
měl dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.
1 písm. c) tr. zák., trestní stíhání pro zbývající jednání tvořící tento
skutek, jímž se měl v jednočinném souběhu dopustit trestných činů krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr.
zák., zastavil s tím, že pravomocný zprošťující výrok v rozsudku soudu prvního
stupně vytvořil překážku věci rozsouzené.
Závěry odvolacího soudu nemohou obstát a námitka nejvyšší státní zástupkyně, že
obviněnému bylo v žalobním návrhu kladeno za vinu spáchání dvou skutků
významných z hlediska trestního práva, charakterizovaných různými jednáními,
která směřovala k různým následkům, je opodstatněná.
Se zřetelem k již uvedeným zásadám ovládajícím vícečinný a jednočinný souběh
trestných činů přiléhavě zdůvodnila, že jeden skutek spočíval v tom, že
obviněný v obci M. odcizil motorové vozidlo H. O. a s ním jel jako řidič,
ačkoliv vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového
vozidla, který mu byl uložen pravomocným rozhodnutím soudu. Správně
poznamenala, že trestněprávně relevantní následek spočíval v narušení
vlastnických práv H. O. a v narušení zájmu na řádném výkonu pravomocných
rozhodnutí státních orgánů. Tento skutek vykazoval zákonné znaky trestných činů
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchaných v
jednočinném souběhu a na tomto závěru, který ostatně i přes nejasné odůvodnění
svého rozhodnutí zastával i soud prvního stupně, nic nemůže změnit ani to, že v
obžalobě byl jako samostatný skutek zařazen skutek spočívající v řízení
motorového vozidla přes pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, jak již bylo uvedeno.
V jednání spočívajícím v tom, že obviněný přes předchozí potrestání v
posledních třech letech mimo jiné i pro trestný čin krádeže po překonání
sklepního okénka vnikl do chaty poškozeného Ing. J. T. a odcizil zde věci v
celkové hodnotě 13.190,- Kč, spatřovala další skutek. Trestněprávně relevantním
následkem bylo v tomto případě narušení vlastnického práva poškozeného Ing. J.
T. a porušení jeho svobody obydlí, kterým je i objekt sloužící k individuální
rekreaci. Tento skutek vykazoval zákonné znaky trestných činů krádeže podle §
247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 2 tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu.
Správnost závěru dovolatelky, že obviněnému bylo obžalobou kladeno za vinu
spáchání dvou skutků, byť s určitou skutkovou souvislostí, je podložen tím, že
ani jednání ani následek charakterizující tyto skutky nejsou totožné, a to ani
zčásti (ve smyslu relevantním jak pro zachování totožnosti skutku, tak i
jednoty skutku).
V případě jednání s určitou skutkovou souvislostí se podle stávající praxe
soudů o jeden skutek jedná tehdy, jestliže jednání, které je prostředkem ke
spáchání trestného činu druhého, je současně alespoň součástí jednání, které
znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu
druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek
závažný pro trestní právo, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by
k vyvolání druhého následku nedošlo (k tomu č. 10/2001 Sb. rozh. tr.).
Dovolatelka, opíraje se o tyto zásady, však přesvědčivě vyvodila, že o takovou
situaci v posuzovaném případě nešlo. Nelze než souhlasit s jejími argumenty, že
skutek spočívající v odcizení cizího motorového vozidla (či lépe řečeno získání
možnosti dispozice s ním) a řízení takového vozidla by sice obviněnému
usnadňoval spáchání dalšího skutku spočívajícího v krádeži vloupáním do cizí
rekreační chaty, první skutek však nepředstavoval nezbytně nutnou podmínku pro
spáchání skutku dalšího (za předpokladu, že je obviněný spáchal). V daných
souvislostech je bez významu, že k chatě poškozeného Ing. J. T. (tj. na místo
činu trestného činu krádeže) měl obviněný dojet vozidlem, jehož se neoprávněně
zmocnil a řídil jej, ačkoliv vykonával soudem pravomocně uložený trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu; toto
jednání není součástí jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu krádeže
spáchaného ke škodě jmenovaného poškozeného. Trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. byl dokonán již vynesením věcí z chaty
poškozeného Ing. J. T. a z pohledu trestněprávně relevantního následku je proto
též irelevantní, že obviněný měl poté věci nakládat do motorového vozidla,
jehož se předtím neoprávněně zmocnil, jak mu bylo kladeno za vinu v žalobním
návrhu obžaloby. Trestněprávně významné následky těchto skutků vznikly
nezávisle na sobě a jsou evidentně odlišné; hovořit nelze ani o jejich částečné
totožnosti, a to ani v případě, došlo-li k narušení vlastnických práv, neboť se
tak stalo odlišnými formami zásahu a vůči odlišným vlastníkům, přičemž podle
ustálené judikatury i trestněprávní teorie se v daných souvislostech následkem
rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě,
tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli
určitý typ následku (k tomu č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší státní zástupkyně proto důvodně vytkla, že zprošťující výrok z
rozsudku soudu prvního stupně nemohl založit překážku rei iudicatae podle § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně odlišného skutku spočívajícího v odcizení věcí
po násilném vniknutí do chaty poškozeného Ing. J. T. Povinností odvolacího
soudu bylo výrok o vině trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a),
b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.
pod bodem 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přezkoumat z
hlediska zásad obsažených v § 254 odst. 1 tr. ř. Jestliže tak odvolací soud
nepostupoval a s odůvodněním, že činy obviněného jsou jediným skutkem, trestní
stíhání podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení (v otázce jednoty skutku) a o
zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí.
Pravomocný zprošťující výrok ohledně skutku spočívajícího v řízení motorového
vozidla H. O. přes pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu znamenal překážku věci rozsouzené
též ohledně té části tohoto skutku, jež spočívala v odcizení motorového vozidla
této poškozené, bez ohledu na to, že soud prvního stupně v této souvislosti
výslovně odkázal jen na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že není
prokázáno, že vozidlo odcizil a řídil právě obviněný, měl ve zprošťujícím
výroku uvést i skutkové okolnosti charakterizující trestný čin neoprávněného
užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Jak však též případně
poznamenala dovolatelka, tento výrok nebyl napaden odvoláním žádnou z
oprávněných osob, jeho vadu nebylo proto možné odstranit v odvolacím řízení a
nelze tak učinit ani v řízení o dovolání.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud také poznamenává, že soudy
obou stupňů pochybily, pokud učinily součástí svého rozhodnutí též výrok o
náhradě škody ve vztahu k poškozené Č. p., a. s., P. Jak správně poznamenala
dovolatelka, poškozená Č. p., a. s., nárok na náhradu škody neuplatnila včas;
podání, jímž se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody (č. l.
138), došlo poprvé soudu prvního stupně až dne 27. 5. 2005, přičemž soud začal
provádět dokazování již v hlavním líčení dne 27. 4. 2005 (č. l. 134, 135).
Nebyla tak splněna podmínka obsažená v § 43 odst. 3 větě druhé tr. ř., že návrh
poškozeného na uložení povinnosti obviněnému nahradit škodu je třeba učinit
nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.).
Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na
nesprávném hmotně právním posouzení, v jehož důsledku bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
ve smyslu důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., Nejvyšší
soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.).
Krajskému soud v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém projednávání je soud
vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože
zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle
§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková