8 Tdo 373/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
března 2006 o dovolání obviněného R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2005, sp.
zn. 6 To 168/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 7 T 42/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. o d m í t á .
Obviněný R. M. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 1. 2005,
sp. zn. 7 T 42/2003, uznán vinným, že
„v P. dne 21. 12. 2002 kolem 02:00 hod. poté, co J. K., přislíbil, že ji odveze
do jejího bydliště, zavezl jmenovanou vozidlem zn. Citroën, bílé barvy, do
městské části P. – B., přičemž při jízdě poškozenou opakovaně vyzýval k
orálnímu sexu, a když to poškozená, sedící na místě spolujezdce, odmítla,
opakovaně ji během jízdy udeřil, poté na polní cestě v blízkosti ul. K. J. s
vozidlem zastavil, poté poškozenou násilím vytáhl ven z vozidla, položil ji
zády na přední kapotu vozidla, stáhnul jí kalhoty, punčocháče a kalhotky,
zasunul jí penis do pochvy a zatímco ji přidržoval na přední kapotě vozidla, po
přesně nezjištěnou dobu s ní souložil a poté, co nedosáhl vyvrcholení, do
poškozené strčil, následkem čehož poškozená spadla na zem, takto ji na místě
zanechal a s vozidlem odjel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu
uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. mu dále stanovil povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, a.
s., O. p. P. m., se sídlem P., na náhradě škody částku 5.815,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 168/2005, napadený rozsudek soudu prvního stupně
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při zachování výroku o
vině odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří
let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil
do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím
svého obhájce M. K. dovoláním, které v obecné rovině vymezil důvodem dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný dovolací důvod
naplňovat. Zejména vyjádřil názor, že nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda,
jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu se stal skutek,
jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly důkaz výslechem
policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který konal službu právě v
době, kdy se na uvedené oddělení měla dostavit poškozená a oznámit, že byla ze
strany obviněného znásilněna. Trval na tom, že právě výpověď tohoto svědka by
ozřejmila, zda a kdy se obviněná na zmíněné obvodní oddělení Policie ČR
dostavila a zdali na ní byly patrné stopy použitého fyzického násilí. S
poukazem na zprávu Gynekologicko – porodnické kliniky Fakultní nemocnice v P.
ze dne 22. 12. 2005, podle jejíž závěrů údajně nebyly u poškozené zjištěny
žádné známky násilného pohlavního styku, obviněný tvrdil, že zranění poškozené
mohlo být způsobeno v důsledku fyzického napadení třetí osobou; pokud soud
tuto otázku náležitě neobjasnil, porušil tak prý jeho právo na obhajobu. V
dalším zpochybnil důkazní hodnotu výpovědi svědka R. S. a argumentoval tím, že
s ohledem na pokročilou noční dobu, nedostatečné osvětlení a odlehlost místa, k
němuž mělo k uvedenému jednání dojít, jakož i vzhledem k podnapilému stavu
tohoto svědka, není zcela zřejmé, do jaké míry mohl jmenovaný celou událost
vnímat.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h
odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu
zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
ze dne 12. 1. 2006 uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej obsahově naplnil kvalifikovanými
námitkami. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41
odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke
svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (výslech
policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který měl konat službu právě v
době, kdy se na toto oddělení dostavila v nočních hodinách poškozená oznámit
znásilnění ze strany poškozeného), stejně jako jeho tvrzení, že soud vycházel z
nespolehlivých a neucelených důkazů (zejména z výpovědi svědka R. S., o jehož
věrohodnosti obviněný pochyboval), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení
neprokazují, zda, jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu
se skutek, jímž byl uznán vinným, stal, resp. zda a do jaké míry poškozená
utrpěla v důsledku jednání obviněného zranění, jsou v podstatě pouhou polemikou
s tím, jak byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy a jak
byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly
otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze
strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť
stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil toliko námitky
skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění
ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že
se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu
posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou
konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Obdobně jestliže obviněný poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“, musel Nejvyšší soud konstatovat, že i
taková výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a
nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky
jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci
na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5
tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě
jen otázek skutkových.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními úvahami soudu na straně druhé.
Žádnému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. věcně
neodpovídají ani ty výhrady, v rámci nichž obviněný soudu vytkl zkrácení jeho
práva na obhajobu. Nejvyšší soud nemohl k tomuto tvrzení přihlížet, neboť má
zcela procesní charakter a rovněž se nikterak nedotýká otázky právního
posouzení jednání obviněného.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup
nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil
výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany
Nejvyššího soudu.
Dovolací soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného
opravného prostředku zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do
doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu
Okresního soudu Plzeň - město takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř.
neučinil. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu
Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a