8 Tdo 377/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného JUDr. P. K., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 314/2010, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 110/2006, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. K. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 T 110/2006,
byl obviněný JUDr. P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 29. 2. 2000 využil dlouholetých přátelských vztahů a jako jednatel obchodní
společnosti VETA-REAL, s. r. o., se sídlem P., a kupující, vylákal před
Obvodním úřadem městské části P. podpis kupní smlouvy datované dnem 29. 2. 1999, kterou i sám vyhotovil, na prodej nemovitostí v této smlouvě
specifikovaných, od Ing. V. K., jako prodávajícího, za částku 2.000.000,- Kč,
přičemž věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té
době již znatelných projevů duševní poruchy, demence, schopnost poškozeného
Ing. V. K. činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a
tedy i svobodnou vůli, protože podle závěrů ústavního revizního znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Psychiatrického centra P.,
poškozený nejméně od roku 1999 trpěl povšechnou arteriosklerózou cév, přičemž
postižení mozkových cév způsobilo, že již v roce 1999 u něj docházelo postupně
k trvalým psychickým změnám, mozková tkáň byla méně odolná vůči zátěži, a proto
i běžné infekce vyvolaly sice přechodné, ale závažné duševní poruchy v podobě
stavů zmatenosti, ty sice odezněly, avšak základní arteriosklerické onemocnění
bylo nezvratné a nadále progredovalo, stával se zapomětlivým, špatně si
vybavoval vzpomínky, neuvědomoval si některé situace a okolnosti, nevyznal se
ve složitějších situacích, stával se nesoběstačným, tyto trvalé psychické
poruchy se prohlubovaly každým dalším prodělaným stavem zmatenosti, a tedy i v
kritické době, dne 29. 2. 2000 poškozený trpěl duševní poruchou, demencí, ať
již původu arteriosklerotického nebo nemocí Alzheimerovou, a v únoru 2000 šlo o
středně těžký stupeň duševního postižení, v důsledku této duševní poruchy, ve
zjištěné hloubce nebyl Ing. V. K. schopen vlastními úkony nabývat práv a brát
na sebe právní povinnosti, a podle závěrů ústavního znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví neurologie, Fakultní nemocnice M. u poškozeného se v
letech 1999 až 2001 postupně zhoršovaly projevy závažného a postupujícího
ložiskového i difusního chorobného postižení mozkové tkáně organické povahy, a
v důsledku organicky podmíněného postižení mozku se u Ing. V. K. projevovaly:
kolísavé a horšící se poruchy vědomí, myšlení, paměti i konání, poruchy volních
a rozhodovacích schopností, poruchy nálady, poruchy hybnosti a jemné regulace
pohybů, doprovázené mimovolním třesem, stavy zmatenosti a stavy apatie,
recidivující komatózní stavy, a v období mezi listopadem 1999 a dne 14. 1. 2000
došlo i k výraznému a objektivně dokumentovanému zhoršení psychického stavu a
nárůstu projevů postižení nervového systému; kognitivní a rozpoznávací
schopnosti Ing. V. K. v období od počátku ledna 2000 do 29. 2. 2000 byly již v
důsledku závažného a nezvratně postupujícího onemocnění mozku a dalších chorob
tak narušeny, že dne 29. 2.
2000 nebyl schopen rozhodovat o vážných majetkově-
právních opatřeních, ani nebyl schopen provádět právní úkony a uzavírat právní
smlouvy, a obviněný také předstíral zaplacení kupní ceny 2.000.000,- Kč do
rukou poškozeného, když současně téhož dne, 29. 2. 2000, vylákal před Obvodním
úřadem městské části P., podpis poškozeného pod text označený jako „čestné
prohlášení“ o uhrazení kupní ceny 2.000.000,- Kč kupujícím, společností
VETA-REAL, s. r. o., v hotovosti při podpisu smlouvy, a rovněž téhož dne 29. 2. 2000 také vylákal před Obvodním úřadem městské části P. i podpis poškozeného na
návrh na povolení vkladu vlastnického práva pro obchodní společnost VETA-REAL,
s. r. o., k nemovitostem na základě shora uvedené smlouvy, a Katastrální úřad
B., rozhodnutím pod č. j. V11-999/2000, povolil vklad práva a právní účinky
vkladu vznikly dne 29. 3. 2000, uvedeným jednáním se tak obviněný obohatil o
částku nejméně 2.000.000,- Kč ke škodě poškozeného Ing. V. K., který zemřel dne
26. 7. 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, během níž byl
obviněný povinen podrobit se dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle
§ 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 4.000.000,- Kč, a
podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou
let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7
To 314/2010, rozhodl o odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek zrušil toliko ve
výrocích o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a jinak jej
ponechal beze změny.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Skácela proti
uvedenému usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu proti právní kvalifikaci
namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný předstíral zaplacení kupní
ceny, když obviněný ani nebyl osobou ze smlouvy povinnou kupní cenu zaplatit.
Pokud kupní cena byla zaplacena, nelze případ kvalifikovat jako podvod, neboť
by se narušil kauzální nexus mezi uvedením v omyl a obohacením, tedy nebyla by
naplněna objektivní stránka trestného činu. Dovolatel popřel, že by v době
uzavření kupní smlouvy věděl, že zdravotní stav poškozeného vylučoval
způsobilost činit právní úkony, neboť neexistoval znalecký posudek o zdravotním
stavu poškozeného. Obviněný byl v denním styku s manželkou poškozeného, která
ho na duševní stav svého manžela neupozornila, a tato okolnost nebyla zřejmá
ani z toho, že obviněný býval hospitalizován. Ze znaleckých posudků pořízených
pro účely trestního řízení vyplynulo, že laik nemusel poznat, že Ing. V. K.
trpěl nemocí způsobující duševní poruchu, v jejímž důsledku mohl být
nezpůsobilý k právním úkonům. Obviněnému nebylo možné klást za vinu, že
poškozeného uvedl v omyl, ale jen to, že využil omylu poškozeného. Obviněný
rovněž namítl, že znalecké posudky byly neúplné, neboť neurčily, v jakém
konkrétním stadiu nemoci se poškozený při podpisu kupní smlouvy nacházel ani
nebylo konkretizováno, o jaký typ nemoci se mělo jednat. Z posudků naopak
vyplynulo, že duševní stav poškozeného kolísal, a proto v době podpisu smlouvy
ji mohl tento uzavřít z vlastní vůle a v souladu se zákonem. Dovolatel
upozornil na to, že v posuzované době (uzavírání kupní smlouvy) nikdo duševní
poruchu poškozeného nepozoroval a ani zdravotnická zařízení, ve kterých se
nacházel, nepodala návrh na zbavení svéprávnosti, přičemž také nikdo
nezpochybňoval uzavření kupní smlouvy a zaplacení kupní ceny. Ve vztahu ke
znaku obohacení dovolatel zdůraznil, že svědkyně O. K., manželka poškozeného o
věci před soudem vypovídala ve dvou výpovědích odlišně, když ve druhé výpovědi
popřela svá tvrzení dříve učiněná o tom, že kupní cena zaplacena byla, a
zdůraznila, že z ní uhradili dluhy, a že je tedy podle ní vše v pořádku, neboť
částku 2.000.000,- Kč dostali. Svědkyně O. K. vlastnila 49 % obchodního podílu
společnosti VETA-REAL, a díky této účasti se tak stala vlastníkem nemovitosti,
kterou její manžel společnosti prodal. Dovolatel později svědkyni vyplatil a
zavázal se jí k rozsáhlému majetkovému plnění. Když následně změnila výpověď,
podstatně zhodnocené nemovitosti se dostaly do dědického řízení, zatímco
vypořádání jejího obchodního podílu zůstalo nedotčeno. Soudy proto měly
iniciovat trestní stíhání O. K., neboť ze závěrů uvedených v rozhodnutí vyplývá
podezření, že se dopustila podvodu, či se na něm aktivně podílela.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
věta druhá tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil stejně jako rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009 a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího
státního zastupitelství, která nejprve shrnula jeho obsah a s ohledem na něho a
podmínky, za nichž lze dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat,
shledala, že se obviněnému nepodařilo podchytit žádnou právní námitku, neboť
veškeré výhrady směřoval proti učiněným skutkovým zjištěním. Jestliže
zpochybňoval subjektivní stránku, činil tak jen se zřetelem na skutkový stav
věci tím, že nevěděl, že poškozený je ve stavu, který vylučuje jeho způsobilost
být účastníkem právních vztahů. Z provedeného dokazování vzešlá skutková
zjištění vycházejí především z druhé výpovědi svědkyně O. K., která zcela
věrohodně popsala motiv, který ji vedl k nepravdivé výpovědi v přípravném
řízení i v řízení před soudem. Tato výpověď je podporována dalšími ve věci
provedenými důkazy (výpovědi svědkyň M. H., MUDr. Y. K., znalecké posudky).
Protichůdnost těchto skupin důkazů soudy překlenuly logickými a přesvědčivě
zdůvodněnými úvahami. Státní zástupkyně za formální vadu označila, že soud v
právní větě rozsudečného výroku o vině nesprávně vyjádřil alternativu, že
obviněný obohatil sebe (ačkoli obohatil společnost VETA-REAL) a že poškozeného
podvedl tím, že využil jeho omylu. Tato pochybení však nebyla zásadního
charakteru, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud, zda
obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená dikce svědčí o tom,
že z tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nutné je též připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný v části svých výhrad
uplatnil námitky, které s uvedeným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným, ve
smyslu § 265b tr. ř. nekorespondují, protože jimi vytýkal nedostatky ve
skutkových zjištěních zejména proto, že se nespokojil s tím, na základě jakých
důkazů soudy skutkový děj vymezily. Mimo jakékoli zákonné vymezení dovolacích
důvodů brojil proti některým závěrům znalců týkajícím se průkaznosti duševního
stavu poškozeného a jeho projevů navenek, a proti tomu, jakým způsobem soudy
posoudily výpověď svědkyně O. K. Za nesprávné považoval, že uvěřily její v
pořadí druhé výpovědi učiněné při hlavním líčení, a nikoliv těm skutečnostem,
které uvedla v přípravném řízení a v první výpovědi u hlavního líčení, a proto
shledaly, že nedošlo k úhradě částky 2.000.000,- Kč.
Těmito výhradami obviněný označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod
nenaplnil, a proto z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud správnost napadených
rozhodnutí nepřezkoumával. Jen pro úplnost však považuje za vhodné zdůraznit,
že způsob, jímž především soud prvního stupně posuzoval věrohodnost výpovědi
svědkyně O. K., nevzbuzuje žádné pochybnosti, neboť tento soud se především
této okolnosti pečlivě věnoval a dostatečně srozumitelně, jasně a přesvědčivě
vyložil, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o věrohodnosti
výpovědi jmenované svědkyně při druhém hlavním líčení, zatímco výpověď
předešlou považoval za nevěrohodnou, učiněnou pod nátlakem obviněného. Odvolací
soud se touto otázkou rovněž zabýval a postup soudu prvního stupně z hledisek §
2 odst. 5, 6 tr. ř. přezkoumával. Oba soudy své závěry logicky a srozumitelně
vysvětlily. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně této okolnosti bylo
učiněno v souladu se všemi zákonnými postupy a pravidly a nevykazuje žádné
známky libovůle ani jednostranného či neodpovědného posuzování, a proto
Nejvyšší soud neshledal důvody pro extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a
právním posouzení věci.
Námitkou, která nemá právní povahu a nelze ji tak pod dovolací důvod rovněž
podřadit, je výhrada obviněného, že nevěděl o stavu, v jakém se poškozený v
době jeho činu nacházel. I tato skutečnost byla oběma soudy důkladně zkoumána,
a bylo především na ni zaměřeno provedené dokazování, jehož výsledky jsou mimo
jiné i součástí skutkových zjištění, v němž je podrobně rozvedeno, jaký byl
zdravotní stav poškozeného. Kromě této skutečnosti soudy obou stupňů též
posuzovaly, jak obviněný byl se stavem poškozeného seznámen. S ohledem na to,
že jde o skutečnost, která má pro posouzení trestného jednání obviněného
podstatný význam, Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za vhodné
zdůraznit, že objektivně bylo provedeným dokazováním konkretizováno, jak se
stav poškozeného fakticky projevoval navenek. Bylo zjištěno, že i medicínsky
nevzdělaným osobám bylo zřejmé, že poškozený trpí zjevným postižením nervového
systému, a bylo patrné, že není schopen relevantně se skutečností projevovat
svou vůli (srov. např. stranu 19 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Lze
jen pro dokreslení situace zdůraznit, že poškozený mimo další podrobně
rozvedené skutečnosti z důvodu šedého zákalu i špatně viděl, a plánovaná oční
operace však byla pro jeho velmi špatný psychický stav odvolána.
Nejvyšší soud má tedy zato, že soudy dostatečně objasnily nejenom psychický
stav poškozeného, ale rovněž i to, že obviněný byl s jeho stavem dostatečně
obeznámen a věděl tedy, že poškozený není schopen vnímat dopady svého jednání,
neboť byl „jako dítě“, dementní, což bylo na jeho chování patrné i bez
znaleckého zkoumání (viz strana 20 rozsudku soudu prvního stupně). Lze též
připomenout úvahy, jež ve stejném duchu a v souladu se závěry soudu prvního
stupně v napadeném rozhodnutí na straně 4 - 6 rozvedl odvolací soud.
Obviněný v dovolání již relevantně s označeným dovolacím důvodem poukazoval na
nedostatky právní povahy, za něž lze považovat výhrady týkající se subjektivní
stránky a naplnění znaku uvedení v omyl. Z pohledu těchto výhrad Nejvyšší soud
zkoumal, zda bylo dovolání podáno opodstatněně.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-
li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm.
b)].
Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když
podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že
se nemá čeho obávat.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom,
že pachatel "ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl
a způsobil tak značnou škodu“. Je patrné, že soudy vycházely z toho, že
obviněný naplnil z možných alternativních znaků „uvede někoho v omyl“, „využije
něčího omylu“, „zamlčí podstatné skutečnosti“ jeho podobu „uvedení v omyl
jiného“. O tento znak jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které
nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel
sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení
v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci
(srov. přim. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.).
O takovou skutečnost však v projednávané věci nešlo, neboť, jak ze skutkových
zjištění plyne, obviněný čin spáchal tím, že „využil dlouholetých přátelských
vztahů s poškozeným…. věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v
důsledku v té době již znatelných projevů duševní poruchy, demence, schopnost
poškozeného Ing. V. K. činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní
povinnosti, a tedy i svobodnou vůli…..vylákal před Obvodním úřadem městské
části P., podpis poškozeného pod text označený jako „čestné prohlášení“ o
uhrazení kupní ceny 2.000.000,- Kč kupujícím, společností VETA-REAL, s. r. o.,
a rovněž vylákal před Obvodním úřadem městské části P. i podpis poškozeného na
návrh na povolení vkladu vlastnického práva pro obchodní společnost VETA-REAL,
s. r. o., …..“
Z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že nelze dovodit, že by obviněný sám
předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podle skutkových zjištění však podvodné jednání obviněného nesměřovalo vůči
poškozenému, neboť ten pro svou psychickou dekompenzaci a neschopnost vlastními
smysly dostatečně vnímat dopad činů, jež konal, nebyl dostatečně nadán vlastní
vůlí, a tedy vůči němu obviněný nemohl podvodně jednat, neboť u osoby, která je
součástí podvodného jednání je nezbytné, aby byla schopna registrovat
okolnosti, které jsou jí jako reálné předkládány, což u poškozeného pro jeho
špatný psychický zdravotní stav nebylo možné.
Podvodné jednání obviněného však směřovalo ve vztahu k orgánům, jež byly na
činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat
převod majetku, o nějž se zde především jednalo. Tímto úřadem byl zejména
Obvodní úřad městské části P., před nímž obviněný zneužil psychický stav
poškozeného k tomu, aby vylákal jeho podpis na kupní smlouvě o převodu
nemovitostí, rovněž před ním vylákal od poškozeného podpis na čestné prohlášení
o uhrazení kupní ceny a též i podpis na návrh na povolení vkladu vlastnického
práva. Tím obviněný docílil toho, že Katastrální úřad B., rozhodnutím pod č. j.
V11-999/2000, povolil vklad práva.
Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k oběma těmto
úřadům, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a jeho
podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné vůle,
ale jen „nástrojem“ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti využil a
před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z vlastního
rozhodnutí, ač tomu tak nebylo. Obviněný tak zamlčel podstatné skutečnosti,
resp. neuvedl při svém podvodném jednání okolnosti, které by vedly, pokud by
byly druhé straně známy, k tomu, že by k zamýšlenému plnění, resp. převodu
majetkového práva z poškozeného na společnost obviněného, došlo.
Pokud osoba, která převádí na jinou osobu svůj majetek a nejedná přitom ze své
svobodné vůle, ale činí-li tak z zvůle jiného, jde o velmi závažný zásah do
oprávněných zájmů této osoby, resp. jejich majetkových práv.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedený trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. naplnil v alternativě, že „zamlčel
podstatné skutečnosti“.
Tento závěr plně koresponduje s tím, že mezi omylem u podváděné osoby,
majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a
obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na
podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající
v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u
ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s
využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby,
musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo
by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou
dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č.
5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud při tomto zjištění konstatoval, že i přesto, že soud prvního
stupně shledal naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu u
několika možných alternativních znaků pro jiný znak, než Nejvyšší soud, nejde o
takovou skutečnost, která by měla za následek nesprávné právní posouzení. Byť
Nejvyšší soud shledal, že je u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák. namísto „uvedení v omyl“ naplněn znak „zamlčení podstatné skutečnosti“, je
i přes tuto změnu stále naplněna po objektivní stránce skutková podstata tohoto
trestného činu. Volba jiného z více možných v zákonném ustanovení nabízejících
se znaků nebrání závěru o správnosti použité právní kvalifikace. Proto Nejvyšší
soud i přes shora rozvedené závěry, jen upřesnil již jinak správné závěry soudů
nižších stupňů.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné
zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Jak je již výše opakovaně uvedeno, z důkazů ve věci provedených je zřejmé, že
jednání dovolatele spočívalo v tom, že obviněný znal poškozeného delší dobu,
byl si vědom jeho špatného zdravotního stavu a duševní poruchy, využil tak jeho
bezbrannosti, a vylákal před Obvodním úřadem městské části P. podpisy kupní
smlouvy, „čestného prohlášení“ o uhrazení kupní ceny a na návrhu na povolení
vkladu vlastnického práva, a předstíral zaplacení kupní ceny do rukou
poškozeného, aniž by takovou částku poškozenému nebo po jeho smrti manželce
poškozeného uhradil. Obviněný tedy jednal zcela cíleně a záměrně činil všechny
uvedené kroky k tomu, aby sebe či svou společnost obohatil a způsobil tak
poškozenému, event. jeho nástupcům škodu. Jde tedy o vědomé a chtěné jednání
vykazující znaky přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.
Na podkladě všech těchto právních závěrů, jež vycházejí ze správně zjištěných
skutkových okolností, je rovněž patrné, že soudy nepochybily ani v případě
posouzení subjektivní stránky předmětného činu obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci, k níž soudy
obou stupňů dospěly, byť se shora uvedenou výhradou, za správnou. Posouzení
činu obviněného jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. bylo zcela v souladu se všemi zásadami a pravidly u tohoto trestného činu
vytýčenými zákonem i soudní praxí. Námitky obviněného byly shledány jako zjevně
neopodstatněné, a proto bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 27. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Milada Šámalová