8 Tdo 396/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
dubna 2007 o dovolání obviněného Ľ. P., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově
pod sp. zn. 101 T 284/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. P. o d m í t á .
Obviněný Ľ. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze
dne 7. 3. 2006, sp. zn. 101 T 284/2005, uznán vinným trestným činem podplácení
podle § 161 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění
dopustil tím, že dne 23. 11. 2003 v 15.45 hodin z místa svého trvalého bydliště
v telefonickém rozhovoru obviněný Ľ. P. oznámil obviněnému J. V. možnost
poskytnutí finančního prospěchu v české nebo slovenské měně od zástupců klubu
FK D. B. B. za ovlivnění fotbalového zápasu slovenské fotbalové ligy – I.
Corgoň liga mezi kluby FK D. B. B. a FK M. P., ve prospěch FK D. B. B., na
který byl spoluobviněný J. V. delegován jako asistent rozhodčího, a dne 27. 11.
2003 ve 12.37 hodin mu telefonicky za toto ovlivnění konkrétně přislíbil
poskytnutí „70 litrů kvalitního českého vína“, tedy finanční částky ve výši
70.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. s tímto souhlasil a nejpozději dne 29. 11.
2003 tuto částku převzal.
Za tento trestný čin byl obviněný Ľ. P. odsouzen podle § 53 odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zák., § 54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 70.000,-
Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále bylo
rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které Krajský
soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To
300/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný Ľ. P. podal prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. proti tomuto usnesení
Krajského soudu v Ostravě z důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž označil použitou právní kvalifikaci za chybnou proto, že byl
nesprávně interpretován znak skutkové podstaty trestného činu podplácení podle
§ 161 odst. 1 tr. zák. „obstarání věci obecného zájmu“. Podle dovolatele
činnost sportovního rozhodčího, asistenta sportovního rozhodčího nebo delegáta
fotbalového utkání při zajišťování regulérnosti zápasů fotbalové ligy nemůže
tento znak naplnit, a pokud se tak stalo, jde o nepřípustnou kriminalizaci
takového jednání. Poukázal na to, že sport je vysoce individuální a soukromá
aktivita nezávislá na divácích, kterou nelze zestátňovat tím, že by průběh
sportovního utkání byl označován za věc veřejného zájmu s poukazem na zájem
diváků. Obviněný za nepřijatelné v tomto duchu označil takovouto trestně právní
ochranu v oblasti dobrovolných aktivit, a zdůraznil, že i když je korupce zlem,
nelze připustit, aby stát s ní bojoval i v oblasti dobrovolných sdružení, neboť
fotbal je dobrovolnou činností, za jejímž účelem se občané sdružují ve
sportovních nebo sdružených klubech. Součástí této dobrovolné aktivity je i
jistá míra organizovanosti, obvykle vyjádřená pravidly a řády, které mají
zajistit oběma soutěžním týmům stejné podmínky. Tato pravidla ovšem nemůže
určovat stát a nemůže si ani vynutit jejich vytvoření. Podplácení rozhodčích
označil obviněný za zřejmé porušení pravidel, i když přímo zakázáno není. V
takto vymezených záležitostech by se stát neměl angažovat prostřednictvím
institutu trestního práva s odvoláním na potřebu hájit veřejný zájem a
postihovat to, co je většinově uznáváno jako nemorální. Odvolatel dále
zdůraznil, že v českém právním řádu není zákon, který by stanovil státu
pravomoc zabývat se vnitřním stavem dobrovolných sdružení a nebo tím, že při
svých aktivitách dodržují svá vlastní pravidla. Za jedinou výjimku označil
ustanovení § 15 zák. č. 83/1990 Sb. připouštějící soudní ochranu proti určitým
druhům rozhodnutí sdružení, je-li takové rozhodnutí nezákonné nebo odporuje-li
stanovám. V tomto směru obviněný vyjádřil, že přikročení k trestně právnímu
postihu korupčního jednání členů dobrovolného sdružení vůči jiným členům
sdružení by vedlo k příliš extenzivnímu výkladu trestního práva, který by šel
za meze stanovené zákonem o sdružování. Je-li problémem Českomoravského
fotbalového svazu podplácení rozhodčích, pak jde o problém systémový, který
nelze řešit tím, že určitou část rozhodčích, funkcionářů nebo řadových členů
stát postihne jako pachatele trestných činů, ale tento svaz bude muset celou
záležitost řešit svými prostředky. Obviněný též poukázal na neblahé důsledky,
které tato situace může ve fotbale jako takovém způsobit. Rovněž vyjádřil
nesouhlas s úvahou, že z provozování sportu vyplývá nějaký společenský závazek,
např. uspokojování zájmů České republiky.
Skutečnost, zda jsou diváci s
výsledkem sportovního utkání spokojeni či nikoliv, je ryze jejich interní
záležitostí a není tudíž věcí státu, aby zajišťoval určitou míru jejich
spokojenosti. Obviněný dále zmínil i otázku tzv. předvídatelnosti aplikace
práva, z jejíhož podhledu kriminalizaci jednání obviněného rovněž označil za
problematickou a poznamenal, že byť od roku 1990 bylo téma korupce častým
tématem sportovních rubrik, stát o tuto oblast lidské činnosti nejevil zájem. Tím dával najevo, že vyšetřování, prokázání a potrestání takových praktik je
interní záležitostí sportovních klubů, čímž také vyjadřoval že sport je
oblastí, v níž nedohlíží nad regulérností sportovních soutěží. Pokud by tomu
tak nebylo a soudy by připustily možnost státního dohledu nad regulérností
sportovních utkání, přidělily by tím státu roli, kterou nebude schopen
technicky zvládnout, neboť nejde jen o první ligu fotbalu, ale i o nižší
sportovní soutěže, na něž by se tato zásada měla vztáhnout též a postihnout tak
všechny obdobné dobrovolné aktivity. Tímto směrem úvah chtěl obviněný vyjádřit,
že není možné, aby zájem nějaké skupiny lidí byl chráněn více než jiné, a proto
státu nepřísluší role dohledu nad tím, aby se v rámci soutěží pořádaných
dobrovolnými sdruženími nepodplácelo. Všechny tyto skutečnosti obviněný též
zmínil i ve vztahu k zásadě „ultima ratio“, kterou se měl soud též zabývat. Úvahu odvolacího soudu, že sport, resp. fotbal je věcí obecného zájmu vzhledem
k finančním prostředkům, které se v něm pohybují (státním dotacím, penězům za
reklamy apod.), považoval za nevhodnou, neboť v této souvislosti se vždy jedná
o otázku dobrovolnosti, s níž občan k fotbalu přistupuje a tyto ekonomické
zájmy nelze považovat za stěžejní otázky. Dalšími námitkami obviněný brojil
proti uloženému peněžitému trestu s poukazem na to, že je tato výhrada hmotně
právní námitkou, jíž by se měl dovolací soud zabývat. V této souvislosti oběma
soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry obviněného,
neboť si neobstaraly potřebné informace, z nichž taková zjištění mohly čerpat. Peněžitý trest, který mu byl uložen, označil ze všech naznačených důvodů za
nepřiměřený.
Obviněný tak naznačil, že by se měl Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) s ohledem na všechny jím rozvedené argumenty ztotožnit s tím, že
interpretace pojmu „obstarání věci obecného zájmu“, k níž oba soudy ve svých
rozhodnutích došly, ztratila své opodstatnění a napadená rozhodnutí, jimiž byl
uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., trpí
vadami, pro něž nemohou obstát.
V závěru dovolání obviněný proto navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, a rozsudek
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 101 T
284/2005, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l tr. ř. přikázal věc
Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově, aby ji znovu projednal a
rozhodl, nebo sám rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po
stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení shledal
meritorní rozhodnutí zákonným a odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu
v Ostravě, s nímž se ztotožnil. K námitkám v dovolání poznamenal, že snahou
dovolatele bylo bagatelizovat závažnost svého jednání, což činil zdůrazňováním
individuální a soukromoprávní povahy sportovní činnosti, přitom však dospěl až
ke zcela absurdním závěrům, např. o tom, že je lhostejné, zda se rozhodčí
pokouší ovlivnit vývoj fotbalového utkání vrcholné soutěže, atd. K výkladu
pojmu „obstarání věci obecného zájmu“, který obviněný ve svém dovolání podal,
uvedl, že jde o degradaci postavení příznivců fotbalu, pro které má regulérnost
soutěží zásadní význam a představuje pro ně důležitý prvek v uspokojování
nehmotných životních potřeb. Poukázal na to, že fotbal je celosvětový fenomén
přitahující pozornost stamilionů diváků. Ze širokého okruhu osob, které mají
zájem na řádném průběhu fotbalové soutěže, ať jde o sázkové hry, zájmy
zadavatelů reklamy nebo dalších subjektů v soukromoprávní či veřejnoprávní
sféře, musí být zajištěna společenská ochrana zájmů těchto subjektů před umělým
deformováním a záměrným zkreslováním výsledků jednotlivých utkání. Pokud
dovolatel slíbil (a poskytl) v této souvislosti úplatek, dopustil se jednání
postihovaného trestním zákonem a byl správně uznán vinným trestným činem
podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k námitce namířené proti
peněžitému trestu uvedl, že tuto nelze podřadit pod pojem jiného hmotně
právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze všech těchto
důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání
tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze uplatněný
dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona.
Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání
podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S ohledem na to, že těžištěm
obviněným podaného dovolání je námitka brojící proti naplnění pojmu „obstarání
věcí obecného zájmu“ jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty
trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., jde o výhrady hmotně
právní povahy, což je v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Pokud však obviněný namítal nepřiměřenost peněžitého trestu, tato
část dovolání se s označeným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným důvodem
uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. neslučuje (k tomu
srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto tuto část
dovolání obviněného nemohl přezkoumávat.
Z takto vymezených hledisek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání
obviněného uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem opodstatněné, a
dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo
jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo
slíbí úplatek.
Za „obstarávání věcí obecného zájmu“ je považována činnost, která souvisí s
plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů
státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a
právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb
(srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech
úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo
určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem
jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář.
II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s.
1001).
Na základě popisu skutku ve spojení s patřičnou částí odůvodnění napadených
rozhodnutí a obsahovou částí spisu k činu, který je obviněnému kladen za vinu,
došlo tak, že obviněný Ľ. P. v rámci telefonického rozhovoru oznámil
spoluobviněnému J. V. možnost poskytnutí úplatku za ovlivnění utkání mezi kluby
D. B. B. a M. P., a to poté, co se obviněný J. V. zmínil, že byl společně s J.
J. delegován na tento zápas jako rozhodčí. Zároveň mu sdělil, že v této
souvislosti jej bude kontaktovat funkcionář klubu D. B. B. K. I., jenž
zprostředkoval ovlivnění i předchozího utkání, které rozhodoval jako hlavní
rozhodčí L. H., za což obdržel úplatek označený slovy „70 litrů kvalitního
českého vína“. Podle následujícího rozhovoru obviněný Ľ. P. spoluobviněnému
mimo jiné sdělil, že již byl v této věci K. I. kontaktován a v této souvislosti
mu přislíbil za ovlivnění shora uvedeného utkání úplatek „70 litrů kvalitního
českého vína“. S tím, že tento je určen pouze pro ně, tedy bez čtvrtého
rozhodčího, který dostane sám zvlášť a bez delegáta, který bude též ohodnocen
zvlášť.
Odvolací soud pro závěr, že obviněný takto zjištěným jednáním, které je
stručněji uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplnil znak
„obstarání věcí obecného zájmu“, vycházel právě z definice, která je shora
popsána, a na jejím podkladě na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
okresní soud nepochybil, pokud jednání obviněného Ľ. P. kvalifikoval jako
trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., pokud tento obviněný
jinému v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu slíbil úplatek. Kromě
toho odvolací soud poukázal i na články 7, 8 Trestně právní úmluvy o korupci
přijaté ve Strasburgu dne 27. 1. 1999, která vstoupila v platnost i pro Českou
republiku dne 1. 7. 2002, uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí
publikovaného pod č. 70/2002 Sb., podle níž České republice vyplývá povinnost k
trestnímu stíhání korupce i v rámci soukromého sektoru v podobě tzv. aktivního
úplatkářství, za které je mimo jiné považováno přislíbení nepatřičné výhody v
rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého
sektoru. Na základě tohoto dokumentu odvolací soud dovodil, že provozování
fotbalového utkání v rámci první ligy je nepochybně nutno považovat i za
obchodní činnost ve smyslu čl. 7 uvedené úmluvy, zejména poukázal na to, že
fotbalová utkání se konají za účasti diváků, kteří musí zaplatit stanovenou
částku za vstup na stadion, a tyto finanční prostředky ze vstupného jsou pak
příjmem fotbalového klubu. Zmínil i další obchodní činnost provozovanou kluby v
průběhu utkání, dále výtěžky ze sázek sázkových společností, či příjmy
televizních společností. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že tato
samotná obchodní činnost bezprostředně souvisí se sportovními výsledky klubů a
zjevně byla i jedním z důvodů, pro který se funkcionáři klubů rozhodli ovlivnit
výsledek utkání v nyní posuzovaném případě (viz strana 8 odůvodnění usnesení
odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s tímto výkladem znaku „obstarání věcí obecného zájmu“ plně
ztotožnil a na doplnění a na jeho podporu považuje za potřebné zdůraznit další
významné okolnosti.
Pojem „obstarání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto
je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i
shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978,
16/1988 Sb. rozh tr.) anebo na právní teorii, podle níž je „obstaráním věcí
obecného zájmu“ např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má
zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a
samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických,
zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a
kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání.
Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Z uvedeného je patrné, že škodlivost korupčního jednání je zdůrazňována
především v oblasti státní správy, ale prosazování její trestně právní ochrany
je stále patrnější i v dalších oblastech veřejného života jako např. i v
soukromé sféře, ve vztahu k níž, došlo k rozšíření významu „obstarání věcí
obecného zájmu“ v ustanovení § 162a odst. 3 tr. zák., které bylo nově
definováno zákonem č. 537/2004 Sb. (srov. Gřivna, T. Trestní postih korupce v
soukromé sféře. Trestněprávní revue, 2005, č. 7.) Nelze opomenout ani to, že v
minulosti byla trestněprávně postižena korupce i ve zdravotnictví (srov. rozh.
č. 13/1990 Sb. rozh. tr.). Pro definování uvedeného pojmu je proto možné využít
i negativní vymezení, neboť lze obecně připustit, že se o korupci může jednat
tam, kde nejde o činnosti občanů vyplývající z jejich osobních práv nebo
osobních povinností, jako např. prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu,
pronájem nemovitostí, změna zaměstnání, atd.
Pro posuzování otázky, zda se v případě projednávaného činu jedná o úplatek,
který obviněný Ľ. P. slíbil resp. poskytl v souvislosti s „obstaráváním věcí
obecného zájmu“, je tudíž nutné vycházet z takto shora vymezených zásad a nelze
otázky související s pořádáním a fungováním fotbalových soutěží zužovat pouze
na to, že Českomoravský fotbalový svaz, který je pořádá, je dobrovolným
sdružením, do jehož činnosti a organizace nemůže stát zasahovat. V této
souvislosti je třeba vycházet z významu fotbalu a jeho role, jakou ve
společnosti sehrává. Především je nutné mít na mysli, že fotbal, byť jde o
sportovní odvětví, sehrává podstatně důležitější úlohu. Nelze přehlédnout, že
má obrovský význam při pořádání mezinárodních soutěží završených olympijskými
hrami, kde nepochybně kromě tohoto, že jde o největší celosvětové sportovní
soutěžení mezi národy a státy, jde o významný zdroj finančních a ekonomických
příjmů, které rovněž přesahují hranice jednotlivých států a kontinentů. V
návaznosti na to je rozhodně vhodné zmínit, že na organizování a pořádání
fotbalových soutěží jsou zainteresovány, nejen marketingové a obchodní
společnosti, ale rovněž veliký význam sehrávají i sázkové společnosti, které
svými zisky opět přispívají i na další činnosti různých sportovních oblastí, a
tedy i fotbalu. Nelze proto přehlížet tuto vzájemnou propojenost sportu a
ekonomických vztahů a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a
spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru
jednotlivých klubů nejen v rámci evropských, ale i celosvětových soutěží a
žebříčků fotbalových mužstev.
Proto je nezbytné při výkladu pojmu „obstarávání věci obecného zájmu“, mít
všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze,
neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se
proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí,
ale jde o zájem celospolečenský.
Pro vymezení pojmu „obecného zájmu“ by se mělo brát do úvahy, jakým způsobem se
fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví
navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání našich občanů, a to zvláště
fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblastí
sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani
jedna z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto
rozčlenění významu fotbalu má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní
funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je nejmasovějším sportovním
odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak aktivně, tak i
pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v
naší republice statisíce diváků. Právě tato sledovatost se odráží nejen v
popularitě tohoto sportu jako takového, ale je důležitým a významným
ekonomickým fenoménem, který, je důležitým ekonomickým „zdrojem“ mnoha
subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo reklamních společností či
sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně navázány na obecné
působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a v jejich zájmu
rozhodně je, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány
jednotlivci vedenými snahou mít na nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je
tak zřejmé, že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má
důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část
fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování finančně závislé.
Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu jako takového, nelze
podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, jímž je jeho výchovný
vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů
zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější
sporty, je nutné využít nejen jeho hráčů, ale i další osob, které jej
reprezentují k tomu, aby mohli být kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen
osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto v zájmu nejen všech lidí, kteří
se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale i celé
společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a
korektní průběh utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této
hry. Právě masové působení fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný
předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní motivaci zejména mladé generace,
a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních morálních pravidel pro rovné
a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k opačnému účinku, kdy
namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na nesprávném
výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je,
aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke
sportovním aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých
vlivů, které na ni z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.).
S ohledem na uvedené důvody je nutné fotbal považovat za fenomén, který se jako
jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale
i státu na obecně významných, a celospolečenských otázkách. Nelze proto zužovat
v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh vnitřních
vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale
je nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně
společenských hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu
jako stimulu v rámci společensko politického vývoje.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové
soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na
roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkaní
zaujímají, je potřené dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby
nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména
vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro
něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost fotbalových
rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají
dohlížet, je nutné považovat za „obstarání věcí obecného zájmu“ ve smyslu
ustanovení § 160, § 161 a násl. tr. zák.
Nejvyšší soud však současně připomíná, že tento obecně formulovaný závěr je
nutné vždy posuzovat i s ohledem na všechny další souvislosti, za nichž byl čin
spáchán, což především znamená, že nestačí, jen zjištění, že úplatek měl vztah
k jakékoli činnosti určité osoby, nebo to, že se vyskytl na úseku, kde se plní
významné společenské úkoly, např. ve státní správě, zdravotnictví, školství, v
tělovýchově atd. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní
činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah (srov.
rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr.), tak jako tomu bylo v tomto konkrétním
případě, kde se jednalo ovlivnění rozhodčích v utkání I. fotbalové ligy konané
ve Slovenské republice.
Bylo proto zcela správné, pokud oba soudy čin obviněného spočívající ve slíbení
resp. předání úplatku osobě nominované jako rozhodčí na ligové fotbalové
zápasy, proto, aby tato jako rozhodčí ovlivnila požadovaným způsobem výsledek
takového utkání, posoudily jako jednání naplňující znak „obstarání věci
obecného zájmu“ ve smyslu trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr.
zák. (nebo podle § 160 tr. zák. osoby, která za stejných souvislostí nabízený
úplatek příjme nebo si ho dá slíbit.).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal právní závěry soudu
odvolacího, který se ztotožnil s právní kvalifikací, podle níž trestné jednání
obviněného Ľ. P. posoudil soud prvního stupně za správnou a použitou po všech
stránkách v souladu se zákonem, přičemž není pochyb o tom, že obviněný naplnil
všechny znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák.
Za správnou je nutné tuto právní kvalifikaci považovat i ve vztahu k materiální
stránce. Je zřejmé, že společenská nebezpečnost jednání obviněného je zvyšována
nejen výší úplatku, který obviněný Ľ. P. za ovlivnění hry nabízel, protože
70.000,-Kč je nutné považovat za vysokou částku, ale i dalšími okolnostmi, za
jakých k tomuto jednání došlo, když se jednalo o ovlivnění utkání vrcholné
fotbalové soutěže, což je rovněž skutečnost, která společenskou nebezpečnost
zvyšuje. Za významné je v této souvislosti nutné považovat i to, že toto
korupční jednání, k němuž došlo na území republiky mělo dopad na území cizího
státu, neboť se jednalo o utkání konané ve Slovenské republice, což je
okolnost, která činí předmětné jednání nebezpečnějším, protože jeho důsledky
přesahují národní rámec. Ze všech těchto hledisek Nejvyšší soud neshledal ani
porušení zásad pro uplatnění trestněprávní represe jakožto krajního prostředku
právní regulace celospolečenských vztahů, protože jde o nebezpečné rozsáhlé
korupční jednání, do něhož kromě obviněného a jeho spolupachatele byla zapojena
i řada dalších osob, jejichž jednání v této trestní věci nebyla postižena.
Proto i z hlediska principu „ultima ratio“, je nutné vycházet z toho, že shora
popsané korupční jednání je velice škodlivé ve všech sférách života společnosti
a je nutné proti němu použít všech nástrojů, jimiž právní řád disponuje, aby
jeho škodlivost byla v co největší míře minimalizována.
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací
soud posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová