8 Tdo 397/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
dubna 2006 o dovolání podaném obviněným B. K., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 5 To 129/2005, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.
zn. 2 T 19/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 5 To 129/2005, a rozsudek Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 T 19/2004. Současně podle §
265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve
Žďáře nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný B. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 2.
2005, sp. zn. 2 T 19/2004, uznán vinným, že
„v době od 1. 3. do 26. 8. 2003, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání, v k. ú. S., obec B., okr. Ž. n. S.,
po skončení nájemního vztahu výpovědí ke škodě vlastníka J. S., bez úhrady
neoprávněně užíval jeho kravín a ocelokolnu ve vlastnictví E. B.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin neoprávněného zásahu k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 249a odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest
odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu jednoho ruku.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský
soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2005, sp. zn. 5 To
129/2005, a podle § 256 tr. ř. je zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. J. G. dovolání jednak z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku soudy obou stupňů, jednak z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolací soud nesprávně zamítl dovolání jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř.
Obviněný po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedl, že soudy
prvního i druhého stupně učinily ze skutkových zjištění nesprávný právní závěr,
když podřadily jeho jednání pod trestný čin neoprávněného zásahu k domu, k bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., ačkoliv skutková
podstata tohoto trestného činu je definována tak, že je třeba k jejímu naplnění
úmyslným zaviněním protiprávně obsadit nebo užívat dům, byt nebo nebytový
prostor jiného. Z dosud provedeného dokazování však vůbec nevyplynulo, že
(obviněný) v dané době užíval dům, byt nebo nebytový prostor; naopak z něho
vyplynulo, že se mělo jednat o užívání ocelokolny, kterou tvoří pouze střecha
bez stěn a bez podlahy. Tato ocelokolna rozhodně nesplňuje kriteria pro
nebytový prostor, který musí být vymezen mimo střechy minimálně i bočními
stěnami. Takto zastřešený pozemek patřil paní B., která obviněnému jeho užívání
povolila. Naopak neumožnila jeho užívání panu S. a do dnešního dne nedošlo k
dohodě o podmínkách přístupu k těmto objektům mezi majitelem pozemků a
majitelem objektů na nich postavených. U druhého objektu nazývaného kravínem
nebylo též doloženo, zda se může jednat o nebytový prostor, nebylo doloženo
stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí a ani nebyl doložen stav objektu.
Dále obviněný zdůraznil, že u civilních soudů dosud není ukončeno řízení o
určení vlastnictví k uvedeným objektům a nadále je u nich vedeno řízení
zahájené paní B. na jejich odstranění; toto řízení je zatím přerušeno do
ukončení řízení o určení vlastnictví, které též vyvolala paní B. Již z těchto
soudních sporů vyplývá, že dosud nedošlo k definitivnímu vyjasnění vlastnických
vztahů, ani nebylo rozhodnuto, zda vůbec tyto objekty budou dále existovat nebo
budou odstraněny. Závěr učiněný soudem prvního stupně z její výpovědi
neodpovídá skutečnosti, a proto měla být u odvolacího soudu opětovně
vyslechnuta, jak požadovala obhajoba.
Podle přesvědčení obviněného závěr soudů, že díky jeho počínání nemohl tyto
objekty poškozený J. S. ke své škodě užívat, není v souladu se skutečností,
neboť jmenovaný nezačal tyto objekty užívat ani poté, kdy byly (obviněným)
vyklizeny, a nevyužívá je dodnes. Z uvedeného vyplývá, že obviněný ani po
subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu,
neboť do dnešního dne není věrohodně vyjasněno vlastnictví ani další osud
těchto objektů. Soudy se nezabývaly jeho přesvědčením, že může tyto objekty
užívat do rozhodnutí v civilním sporu. Jeho jednání tak nedosáhlo potřebného
stupně pro společenskou nebezpečnost trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr.
zák. Jedná se tudíž o nadbytečnou kriminalizaci jednání, které bylo a je
úspěšně řešeno občanskoprávní cestou.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, aby současně zrušil i
předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a související
rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení a rozhodl sám podle § 265m odst.
1 tr. ř. nebo věc přikázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k novému
projednání a rozhodnutí podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.
Předseda senátu soudu prvního stupně zaslal v souladu s ustanovením § 265h
odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného s upozorněním, že se může k dovolání
písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání,
Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní
zástupce”) ve svém vyjádření ze dne 19. 4. 2006 uvedl, že Nejvyšší soud při
svém rozhodování se bude muset zabývat především otázkou, zda obviněným
vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z tohoto hlediska zaujal názor, že dovolání je třeba považovat
za právně relevantní nejen v té části, v níž obviněný prezentoval, že
ocelokolna nesplňuje kriteria pro nebytový prostor a že u druhého objektu
nazývaného kravínem nebylo doloženo, zda se může jednat o nebytový prostor,
když nebylo doloženo stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí a ani nebyl
doložen stav objektu, ale i v té pasáži, v níž uvedl, že ani po subjektivní
stránce nenaplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu, neboť do
dnešního dne není věrohodně vyjasněno vlastnictví ani další osud těchto
objektů, když soudy se nezabývaly jeho přesvědčením, že může tyto objekty
užívat do rozhodnutí v civilním sporu; jeho jednání tak nedosáhlo potřebného
stupně pro společenskou nebezpečnost trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr.
zák. a jedná se tudíž o nadbytečnou kriminalizaci jednání, které bylo a je
úspěšně řešeno občanskoprávní cestou. Obviněný tímto způsobem namítl, že
skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nenaplňuje znaky objektivní a
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl pravomocně
shledán vinným, ale ani jeho materiální podstatu spočívající v zákonem
požadovaném stupni společenské nebezpečnosti.
S uvedenými námitkami obviněného je třeba podle názoru státního zástupce se v
principu ztotožnit. Podle § 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, jsou nebytovými prostory
místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu
určeny k jinému účelu než k bydlení; nebytovými prostory nejsou příslušenství
bytu ani společné prostory domu. Z toho vyplývá, že při posouzení, zda se v tom
či onom konkrétním případě jedná o byt nebo nebytový prostor (i pro účely
občanskoprávních vztahů), se musí vycházet ze stavebněprávních předpisů; přitom
je rozhodující kolaudační stav, nikoliv faktický způsob využívání.
Soudy obou stupňů však v daném případě evidentně vycházely nikoliv z
kolaudačního stavu, nýbrž z faktického stavu užívání obou prostor, přičemž ani
z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze zjistit, k jakému účelu byly tyto prostory
určeny příslušným rozhodnutím stavebního úřadu. Teprve po tomto zjištění bude
možné uvažovat, zda byly naplněny znaky uvedeného trestného činu po objektivní
stránce. Pokud by tomu tak nebylo, neměly by již místo jakékoli úvahy o
existenci zavinění či o stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4.
2005, sp. zn. 5 To 129/2005, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze
dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 T 19/2004, a stejně tak zrušil všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zvlášť také upozornil, že takové
rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v
posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §
265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a
zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h)
tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá
rozhodnutí, jímž byl zamítnut opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl
obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž
tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným
zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací
důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že ač jej
obviněný v dovolání výslovně zmínil, v dalším textu jej nikterak blíže
nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.
Z obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální
uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či
řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně
vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice
uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů,
nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k
přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl rozhodnutím napadeným dovoláním z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zabývat.
Dalším důvodem dovolání, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
uplatnil, byl ten, jenž je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.;
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl
v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin;
dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v
nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních
odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani
nesprávnost hodnocení důkazů.
S odkazem na uvedený dovolací důvod je z hlediska napadeného rozhodnutí a
obsahu dovolání významná otázka, zda obviněný po objektivní a subjektivní
stránce naplnil zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu k domu, k
bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. a zda jeho
jednání vykazuje z materiálního hlediska takový stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost, že již jde o trestný čin.
Takovou argumentaci obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje proti správnosti právního
posouzení skutku. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející.
Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je
opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal
podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu,
jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o
důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto
skutečností:
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve
skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky
skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech
okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu.
Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku
rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o
nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice
skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena
pozornost na formální a materiální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v
užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že pachatel protiprávně užíval nebytový prostor jiného. Skutková část
výroku o vině v tomto rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění
však neobsahuje všechna potřebná a zcela konkrétní skutková zjištění, která
vyjadřují zákonné (formální i materiální) znaky právě tohoto trestného činu.
Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. je zájem na ochraně
nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou.
Oprávněnou osobou je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru,
pokud je zároveň uživatelem, a dále nájemce nebo podnájemce domu, bytu nebo
nebytového prostoru na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu domu, bytu
nebo nebytového prostoru (možný je i společný nájem domu, bytu nebo nebytového
prostoru, kdy na straně nájemců je více osob).
Jelikož v daném případě obviněný měl protiprávně užívat nebytový prostor
jiného, stačí soustředit pozornost pouze na tento předmět útoku. V podaném
dovolání obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích
řízení brojil především proti zjištění, že by ocelokolna a kravín měly být
považovány za nebytové prostory ve smyslu jednoho z formálních zákonných znaků
trestného činu podle § 249a odst. 1 tr. zák. Jeho námitky v tomto směru byly
již výše zmíněny a není zapotřebí znovu je opakovat.
Soud prvního stupně tomuto formálnímu zákonnému znaku žádnou pozornost
nevěnoval a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se jím vůbec nezabýval. Jeho
pochybení v tomto směru nenapravil ani soud druhého stupně, který v samém
závěru svého usnesení jen stručně uvedl, že “ani odvolací soud nemá pochybnosti
o tom, že se v daném případě jedná o nebytové prostory ve smyslu § 249a
trestního zákona, když ve stručnosti odkazuje na komentář trestního zákona”.
Takový neadresný odkaz odvolacího soudu je naprosto nepřípadný už proto, že
dovolacímu soudu ani není známo, že by v některém z jeho vydání naprosto
specifická problematika ocelokolny či kravína jako nebytového prostoru byla
řešena. Pokud v některém z nich (srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 1342 s.) pojem
nebytových prostor byl řešen, pak jen s úvahou, že “jde především o provozní
místnosti, tovární i jiné haly, kanceláře, provozovny, prodejny
apod.” (tamtéž), a zejména v návaznosti na zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že soudy prvního a druhého stupně
ve věci rozhodovaly dne 15. 2. 2005, resp. 20. 4. 2005, tedy před účinností
novely citovaného zákona č. 360/2005 Sb. ze dne 19. 8. 2005. V době jejich
rozhodování znělo ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. tak, že
(zákon) se vztahuje na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory
místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu
než k bydlení; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné
prostory domu.
Podle § 1 písm. a) tohoto zákona v současném znění (úplné znění vyhlášeno pod
č. 440/2005 Sb.) se za nebytové prostory považují místnosti nebo soubory
místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu
než k bydlení, a jimiž jsou zejména prostory určené k provozování výroby,
obchodu, služeb, výzkumu, administrativní činnosti, umělecké, výchovné a
vzdělávací činnosti, dále archivy, garáže, skladové prostory a části veřejně
přístupných prostorů budov; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu,
prádelny, sušárny, kočárkárny a půdy.
Jakkoliv je pojem nebytové prostory v zákoně vymezen i po citované novele v
zásadě obdobně (oproti předcházející úpravě jsou některé takovéto prostory
navíc příkladmo vyjmenovány), bude povinností zejména soudu prvního stupně (a
případně i soudu odvolacího), aby při novém rozhodování ve věci věnoval i této
problematice potřebnou pozornost a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, z jaké
právní úpravy vycházel a proč. Obecně totiž platí, že trestnost činu ve smyslu
§ 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných
norem trestních i mimotrestních, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu
rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení;
proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době
jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona
účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních
norem) – srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/2004-I. Sb. rozh. trest.
Z výše uvedeného (pozitivního i negativního) vymezení pojmu nebytový prostor
vyplývá, že při posouzení, zda se v tom či onom konkrétním případě jedná o
takový prostor (i pro účely občanskoprávních vztahů), se musí vycházet ze
stavebněprávních předpisů. Za rozhodující je přitom třeba považovat kolaudační
stav, nikoliv faktický způsob využívání.
Této skutečnosti si soudy obou stupňů evidentně nebyly vědomy, neboť při svém
rozhodování nevycházely z kolaudačního stavu, nýbrž z faktického stavu užívání
obou prostor. Přitom ani z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze zjistit, k jakému
účelu byly tyto prostory určeny příslušným rozhodnutím stavebního úřadu. Pouze
z výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 33 spisu) vyplývá, že zmiňované prostory
jsou využívány jako “zem. stav” – nejspíš tedy jako zemědělská stavení.
Základním stavebněprávním předpisem je zákon č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Z
jeho jednotlivých ustanovení je pro účely tohoto trestního řízení vhodné
připomenout zejména § 66, podle jehož první věty ve stavebním povolení stanoví
stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne o
námitkách účastníků řízení, a § 82 odst. 1, podle něhož kolaudačním rozhodnutím
se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se
podmínky pro užívání stavby.
Z uvedených důvodů mělo být povinností již nalézacího soudu opatřit si
kolaudační rozhodnutí (na ocelokolnu i kravín) od místně příslušného stavebního
úřadu a provést jimi důkaz. Teprve pak totiž mohl soud zvažovat, zda uvedené
prostory jsou prostory nebytovými a zda jejich protiprávním užíváním obviněný
mohl po objektivní stránce naplnit znaky trestného činu neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.
Jestliže soud prvního stupně dokazování v uvedeném směru neprovedl, měl jeho
pochybení napravit soud odvolací. Pokud tak ani on neučinil, rovněž nemohl
zodpovědně posoudit objektivní stránku uvedeného trestného činu.
Přitom by nebylo možno pochybovat o tom, že užívání zmiňovaných prostor
obviněným (za předpokladu, že by se skutečně jednalo o prostory nebytové a že
je obviněný skutečně užíval) by bylo protiprávní. Podle § 10 zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, totiž
platí, že je-li nájem uzavřen na dobu neurčitou, jsou pronajimatel i nájemce
oprávněni vypovědět smlouvu písemně bez udání důvodu, není-li dohodnuto jinak.
Provedené důkazy totiž svědčí pro závěr, že obviněný byl nejprve dopisem ze dne
31. 10. 2002 vyrozuměn likvidátorkou ZD U. – v likvidaci Mgr. M. H. o změně
majitele uvedených prostor a následnou písemnou výpovědí ze dne 7. 8. 2002
(doručenou mu 8. 8. 2002) mu byla společně jmenovanou likvidátorkou a novým
majitelem Mgr. J. S. nájemní smlouva z 1. 1. 2000 vypovězena se šestiměsíční
výpovědní lhůtou (nájem obviněného tak skončil 28. 2. 2003).
Skončil-li nájem předmětných prostor naposledy uvedeného dne, pak by mělo být
logické, že byly od následujícího dne (tj. 1. 3. 2003) užívány protiprávně.
Obviněný však po celé dosavadní řízení (i podaném dovolání) tvrdí, že zmiňované
objekty po tomto datu neužíval, vyklidil je a neužívá je ani v současné době.
Soud prvního stupně sice této jeho obhajobě neuvěřil (označil ji za účelovou,
nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy), blíže však nevysvětlil ani to, k
jakému účelu a v jakém rozsahu měl jednotlivé objekty užívat. Tyto skutečnosti
přitom nelze zjistit ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který
nejprve jen paušálně odkázal na způsob hodnocení důkazů nalézacím soudem a
posléze v rozporu se skutkovou i právní větou odsuzujícího rozsudku uzavřel, že
obviněný poškozenému “popsaným způsobem bránil v inkriminované době užívat
předmětné nemovitosti” (str. 3 jeho usnesení), což by dokonce mohlo vyvolávat
dojem, že uvažoval o odlišné právní kvalifikaci (srov. ustanovení § 249a odst.
2 tr. zák.).
Bude proto na okresním soudu, aby se v dalším řízení uvedené problematice
věnoval s daleko větší pečlivostí než v dosavadním řízení. Ta totiž
bezprostředně souvisí s další námitkou obviněného, že soudy se nezabývaly jeho
přesvědčením, že do rozhodnutí v občanskoprávním sporu může předmětné objekty
užívat. Ve své podstatě jde tedy o výhradu vztahující se k subjektivní stránce
jeho jednání.
Jakkoliv není pochyb o tom, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného
činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 249a odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmysl [§ 4 písm. a), b) tr. zák.], je
třeba uvést, že naposledy uvedená námitka obviněného nemůže být z pohledu
závěru o protiprávnosti užívání zmiňovaných objektů významná. Tento závěr totiž
není vázán na pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného vyklidit
určitý prostor, ale primárně je založen na tom, že nájem takového prostoru
skončil (již shora bylo uvedeno, že se tak stalo dne 28. 2. 2003). Pak by ovšem
nemělo být sporu ani o tom, že obviněnému je třeba přičítat zavinění
přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.
K objasnění subjektivní stránky jednání obviněného sice není nezbytně nutné v
průběhu dalšího trestního řízení opatřovat od příslušných soudů spisy
vztahující se k občanskoprávním sporům mezi obviněným, resp. E. B. na straně
jedné a poškozeným J. S. na straně druhé, bude však vhodné, aby okresní soud i
těmito spisy dokazování doplnil, neboť mu to nepochybně přispěje k ucelenějšímu
a komplexnějšímu pohledu na celkovou problematiku věci. Na nalézacím soudu
totiž bude, aby se v neposlední řadě vypořádal též s námitkou obviněného, že
skutek, jímž byl uznán vinným, nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu
pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Z uvedeného příkladného výčtu je zřejmé,
že jde o celou škálu okolností, které je třeba v každém konkrétním případě
pečlivě zvažovat.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně však nelze zjistit,
zda a případně jakým způsobem se soudy s uvedenou otázkou vypořádaly. V
rozsudku okresního soudu úvahy v tomto směru téměř absentují (s výjimkou
paušální formulace, že obviněný … svým společensky nebezpečným jednáním naplnil
ve všech zákonem požadovaných znacích skutkovou podstatu …) a vyčíst je nelze
ani z usnesení odvolacího soudu (ten zase jen paušálně uvedl, že … ve shodě se
soudem I. stupně pak dospívá k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti
popsaného jednání je vyšší než nepatrný).
Proto bude povinností v prvé řadě nalézacího soudu při novém rozhodování ve
věci zvažovat i materiální stránku jednání obviněného. V rámci ní musí vzít v
úvahu i to, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své
podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za
krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z
hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit
jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti
soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě
jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je
nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním
řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených
v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných
činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou
povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).
Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé
řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje
předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní
represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba
s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud
jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při
promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima
ratio” – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také
nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 aj.). Princip
subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 5 To 129/2005, spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.,
jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. S ohledem na shora uvedené důvody
pak nemohl obstát ani rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15.
2. 2005, sp. zn. 2 T 19/2004.
Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného B. K. podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil obě uvedená rozhodnutí a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia
řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení
všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze
všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, znovu
posoudit skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezit a ve skutkové
větě popsat, a především jej v souladu se zákonem právně posoudit (přitom musí
respektovat ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li
znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém
trestu, tak i dalším výrokům, které by měly ve výroku o vině svůj podklad,
přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a