8 Tdo 398/2005

8 Tdo 398/2005

20

19

8 Tdo 398/2005

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 k dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných prap. K. H., a pprap. V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 540/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 2 T 14/2004, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 540/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 T 14/2004. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal dne 28. 1. 2004 u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 KZv 49/2003 na shora jmenované obviněné obžalobu pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měli dopustit jednáním přesně popsaným v dalším textu tohoto usnesení.

Okresní soud ve Frýdku - Místku po provedeném dokazování v hlavním líčení dne 30. 6. 2004 rozsudkem sp. zn. 2 T 14/2004 podle § 226 písm. a) tr. ř. oba obviněné obžaloby pro žalovaný skutek zprostil, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. Současně za podmínek § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného R. C. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání v neprospěch obou obviněných krajský státní zástupce (polemizoval se správností skutkových zjištění a způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, přičemž měl za to, že obhajoba obviněného pprap. V. H. byla nevěrohodná a provedeným dokazováním byla vyvrácena). Odvolání podal také poškozený R. C., jenž vyslovil nesouhlas s výrokem o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 540/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. na podkladě podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a současně rozhodl za použití § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že oba obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť měl za to, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému prap. K. H. dne 13. 1. 2005, jeho obhájci JUDr. Tomáši Mutinovi dne 11. 1. 2005, obviněnému pprap. V. H. dne 17. 1. 2005, jeho obhájci JUDr. Karlu Polákovi a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě shodně dne 12. 1. 2005.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Učinila tak z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupkyně po obsáhlé rekapitulaci celého dosavadního trestního řízení a připomenutí některých pasáží z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zdůraznila, že se závěry soudů obou stupňů, týkajícími se zproštění obou obviněných viny, nelze souhlasit. Poukázala na to, že závěr o tom, zda jsou nebo nejsou naplněny všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy zda je v konkrétním případě splněn předpoklad zavinění pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, jenž se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, nelze podle ní předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl čin spáchán, stejně jako ze všech důkazů z tohoto hlediska významných (a to včetně doznání pachatele, pokud existuje). Zdůraznila, že nelze jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění (obviněný pprap. V. H.) či odmítá vypovídat (obviněný prap. K. H.), dovodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází do úvahy; zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazních prostředků, jako např. určitého chování pachatele (např. odmítnutí podání výpovědi), neboť i takové jednání je projevem vůle.

Dovolatelka dále uvedla, že jí je znám restriktivní výklad dovolacího soudu ve vztahu k důvodnosti dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Nejvyšší soud explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. V tomto směru však současně poukázala na to, že citovaný postup Nejvyššího soudu byl opakovaně Ústavním soudem kritizován, a to ve věcech, které Nejvyšší soud přezkoumával na podkladě dovolání podaného z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 558/02; IV. ÚS 564/02; IV. ÚS 219/03; I. ÚS 4/04). Poukázala na aktuální ústavní nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž Ústavní soud judikoval, že z hlediska spravedlnosti je v dovolacím řízení lhostejno, zda vada spočívá na právním či skutkovém základě, přičemž Nejvyšší soud podle jeho názoru vykládá trestní řád restriktivně [konkrétně ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], takže není k dispozici efektivní prostředek k nápravě určitých vad.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 863/2004, vyslovila nejvyšší státní zástupkyně přesvědčení, že se v popisovaném případě jednalo o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé; podle ní je nezpochybnitelné, že obvinění při vstupu do rodinného domu poškozeného R. C. neměli k dispozici příkaz k domovní prohlídce, který by vydal předseda senátu Okresního soudu ve Frýdku - Místku. Na podporu svého tvrzení současně poukázala na obsah výpovědi obviněného pprap. V. H., z níž se údajně podává, že sami obvinění předmětný služební zákrok vnímali toliko jako „vydání věci“ podle § 78 odst. 1 tr. ř.

Podle názoru dovolatelky byli obvinění při realizaci služebního zákroku vůči poškozenému R. C. předně limitováni ustanovením § 78 odst. 1 tr. ř., a až poté, co jim nebyla předmětná střelná zbraň vydána, byli oprávněni za předpokladu předchozího souhlasu státního zástupce tuto zbraň poškozenému odejmout ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 tr. ř., popř. při splnění podmínek § 79 odst. 2 tr. ř. i bez tohoto souhlasu. V žádném případě nebyli oprávněni po případném vstupu do rodinného domu poškozeného (lze připustit, že do domu vstoupili z obavy o své zdraví) prohledávat sklepní a půdní prostory domu a obsah skříní v obytné části domu a shromažďovat část jimi přinesených věcí a tyto následně odvážet na policejní oddělení. Vyslovila přesvědčení, že pokud se obvinění v rodinném domě poškozeného chovali tímto způsobem, prováděli fakticky domovní prohlídku, jakož i prohlídku jiných prostor, k nimž nebyl vydán příslušný příkaz předsedou senátu (§ 83 odst. 1 tr. ř. – domovní prohlídka) či předchozí souhlas státního zástupce (§ 83a odst. 1 tr. ř. – prohlídka jiných prostor). Absenci příkazu k domovní prohlídce a předchozího souhlasu státního zástupce s provedením prohlídky jiných prostor přitom označila za prostý a nezvratitelný fakt, který má rozsudek odvolacího soudu pomíjet.

Pokud jde o prohlídku jiných prostor (tj. sklepních a půdních prostor rodinného domu poškozeného), nejvyšší státní zástupkyně připustila, že tuto prohlídku by obvinění byli oprávněni provést i bez příkazu k jejímu provedení či bez předchozího souhlasu státního zástupce. Současně však dodala, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by jednak příkazu nebo souhlasu nebylo možno předem dosáhnout a věc by nesnesla odkladu (když taková situace nenastala), nebo v případě, že by uživatel dotčených prostor písemně prohlásil, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení obviněným předal (k čemuž taktéž nedošlo).

Popsané jednání obviněných podle tvrzení dovolatelky již samo o sobě vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jelikož jím obvinění v úmyslu způsobit škodu R. C. (škodou se tu podle ní rozumí nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální spočívající např. v porušení práv fyzické osoby) údajně překročili pravomoc tím, že jednali bez zvláštního zmocnění, které zákon vyžaduje. Jednání obviněných spočívající v prohledávání skříní v obytné části rodinného domu poškozeného, jakož i v prohledávání sklepních a půdních prostor tohoto domu, shromažďování nalezených věcí na jednom místě a jejich následný odvoz na policejní oddělení, má být jednáním typickým pro realizaci domovní prohlídky (§ 83 tr. ř.), popř. prohlídky jiných prostor (§ 83a tr. ř.); na uvedeném závěru prý nemůže nic změnit ani případný ústní souhlas poškozeného s jednáním obviněných, jak o něm hovoří obviněný pprap. V. H. Dovodila, že takový souhlas by bylo možno posuzovat toliko při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných, popř. při úvahách o trestu. Z výpovědi poškozeného R. C. ovšem vyplývá, že jmenovaný poškozený jakýkoli souhlas udělený v této souvislosti vylučuje s tím, že se snažil zabránit již samotnému vstupu obviněných do svého rodinného domu.

Nejvyšší státní zástupkyně současně odvolacímu soudu vytkla, že v posuzovaném případě popsané údajné pochybení obviněných, spočívající v nezákonném provedení domovní prohlídky a v nezákonném provedení prohlídky jiných prostor, nebylo pochybením jediným a gradovalo zajištěním a odvozem věcí, které s trestnou činností, z níž byl poškozený R. C. podezřelý, vůbec nesouvisely (hodnotu těchto věcí znalec z oboru uměleckých řemesel se specializací na faleristiku stanovil částkou 4.800,- Kč).

Na tomto místě dovolatelka připomněla závěry provedeného dokazování, z nichž mělo vyplývat, že se zejména obviněný prap. K. H. zajímal o původ historických medailí a vyznamenání, které se nacházely v rodinném domě poškozeného. Za situace, kdy jmenovaný obviněný položil krabici od bot, v níž se část těchto vyznamenání nacházela, na konferenční stolek v obývacím pokoji poškozeného, zaregistroval tam uložená historická vyznamenání a medaile též obviněný pprap. V. H. Bez jakéhokoli logického vysvětlení ze strany obviněného pprap. V. H. však oba obvinění do uvedené krabice ukládali jimi objevené nábojnice a následně ji i s předmětnými vyznamenáními uložili do zavazadlového prostoru služebního vozidla a odvezli je na Obvodní oddělení Policie ČR v Jablunkově. O přítomnosti těchto věcí v kanceláři, v níž byly shromážděny věci vydané podle protokolu poškozeným R. C., ve své výpovědi hovoří i mjr. J. L.

Dovolatelka tudíž dospěla k závěru, že obhajoba obviněného pprap. V. H., spočívající v tvrzení, že historickým vyznamenáním a medailím poškozeného nevěnoval pozornost, nemůže obstát; jmenovaný obviněný totiž sám doznal, že si byl vědom toho, že v krabici s nábojnicemi odnášeli společně s obviněným prap. K. H. z rodinného domu poškozeného zároveň i tyto předměty, které s prověřovaným nedovoleným ozbrojováním neměly žádnou souvislost. Věrohodnost obhajoby obviněného pprap. V. H. zpochybnila i proto, že přestože přítomnost zmíněných vyznamenání a medailí ve služební místnosti Obvodního oddělení Policie ČR v Jablunkově (v níž bylo realizováno jejich roztřídění, soupis a fotografické zadokumentování) zaregistroval i mjr. J. L., jmenovaný obviněný ji nepotvrdil.

Z tohoto pohledu pouze jako účelové hodnotila dále i to tvrzení obviněného pprap. V. H., snažil-li se navodit situaci, že historická vyznamenání a medaile společně s obviněným prap. K. H. z rodinného domu poškozeného odvezli „pouze omylem“ a shodou náhod (převržení krabice zatížené nábojnicemi, na jejímž dně se tyto věci měly nacházet a jejich „zakutálení“ v zavazadlovém prostoru služebního vozidla) nedošlo k jejich vrácení poškozenému. Naproti tomu vyjádřila názor, že v těchto souvislostech vyznívá naprosto věrohodně výpověď poškozeného R. C., která je částečně podporována výpovědí jeho matky V. C.

O nelogičnosti obhajoby obviněného pprap. V. H. svědčí podle dovolatelky i to jeho tvrzení, že za situace, kdy jej dne 16. 6. 2003 kolem 19:00 hodin telefonicky vyrozuměl policista konající službu na Obvodním oddělení Policie ČR v J. v místě jeho trvalého bydliště v obci B. o skutečnosti, že poškozený učinil na tomto policejním oddělení trestní oznámení v souvislosti s odcizením historických vyznamenání, jmenovaný obviněný se ihned dostavil do místa svého služebního zařazení na Obvodní oddělení Policie ČR v T. Zde bez přítomnosti kteréhokoli z kolegů provedl obhlídku služebního vozidla, s nímž byli s obviněným prap. K. H. dne 11. 6. 2003 v J., přičemž po uvolnění krytu rezervního kola objevil dva kusy vyznamenání a třetí kus objevil zapříčený mezi tímto krytem a zadní sedačkou; tato vyznamenání následně předal svému nadřízenému kpt. Z. N. a požádal jej, aby byla předána poškozenému.

Nejvyšší státní zástupkyně měla za to, že logice věci by v daném případě odpovídalo, pokud by obviněný z místa svého bydliště telefonicky požádal některého ze svých kolegů o informaci, zda se předmětné vozidlo vůbec v inkriminovanou dobu nachází v objektu Obvodního oddělení Policie ČR v T., a až poté by vykonal jízdu z obce B. do T., popř. by požádal některého ze svých kolegů o provedení prohlídky zavazadlového prostoru tohoto vozidla. Trvala na tom, že pokud však obviněný přijel z B. do T. a na Obvodním oddělení Policie ČR bez přítomnosti kteréhokoli z kolegů sám prohledal zavazadlový prostor předmětného služebního vozidla, nabízí jeho jednání logické vysvětlení, že totiž předmětné věci na policejní oddělení sám přivezl.

Na základě výše uvedených skutečností se nejvyšší státní zástupkyně s poukazem na požadavek na důsledný postup soudu podle § 2 odst. 6 tr. ř. a respektování zásad správného a logického myšlení domáhala toho, aby bylo na jednání obviněných v posuzované věci pohlíženo tak, že se v rámci nezákonně realizované domovní prohlídky v rodinném domě poškozeného [§ 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.] zcela vědomě (v úmyslu přímém) zmocnili historických vyznamenání a čepicového vojenského odznaku ke škodě poškozeného R. C., a tyto věci mu po skončení úkonů dne 11. 6. 2003 nevrátili.

Současně dovolatelka upozornila na to, že popsané jednání obviněných není možno posuzovat jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak to učinil státní zástupce v podané obžalobě, nýbrž jako majetkový delikt spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. V daném případě jde s ohledem na výši způsobené škody o přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z pohledu právní kvalifikace jednání obviněných není podstatné, zda se předmětné věci dne 16. 6. 2003 nacházely v držení obviněného pprap. V. H. či obviněného prap. K. H.

Ve světle shora uvedených skutečností je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že na základě učiněných skutkových zjištění lze učinit nezvratný a logický právní závěr, že jednáním obviněných byly naplněny všechny zákonem požadované objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., a pokud Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

Na základě shora uvedených skutečností s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud:

1) podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 540/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K tomuto dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svých obhájců oba obvinění písemně vyjádřili. Zaujali názor, že obsah dovolacích námitek a tvrzení, o které se v dovolání existence dovolacího důvodu opírá, zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je poukazováno, neodpovídá. Dovolatelka podle nich brojila toliko proti provedeným důkazům a jejich následnému hodnocení, přičemž takové námitky nepředstavují žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. V tomto směru poukázali zejména na příslušné pasáže podaného dovolání, v nichž dovolatelka označila (oproti závěrům nalézacího a odvolacího soudu) výpověď poškozeného R. C. za naprosto věrohodnou, zatímco pokud jde o obhajobu obviněného pprap. V. H., tuto hodnotila jako účelovou a nevěrohodnou.

Oba jmenovaní obvinění se domnívali, že v rámci trestního řízení bylo provedeno úplné dokazování a důkazy (provedené podle zásady ústnosti a bezprostřednosti) byly v obou instancích vyhodnoceny podle vnitřního přesvědčení nalézacího i odvolacího soudu, jež bylo založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Oba obvinění proto navrhli, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že

dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byli obvinění obžaloby zproštěni. Obdobně shledal, že nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., že dovolání podala v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V neposlední řadě shledal, že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z tohoto pohledu námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím zpochybnila věrohodnost obhajoby obviněného pprap. V. H. na straně jedné a poukázala na důvěryhodnost svědeckých výpovědí poškozeného R. C. a V. C. na straně druhé, stejně jako její výhrady, v rámci nichž sama hodnotila soudem provedené důkazy a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Ze strany dovolatelky jde v této části o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že nejvyšší státní zástupkyně v rozsahu těchto námitek, ačkoli v dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnila námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala změny skutkových zjištění v neprospěch obviněných, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se obvinění trestného jednání, jež jim bylo obžalobou kladeno za vinu, dopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnila. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Pokud by dovolatelka uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatelka však existenci uplatněného dovolacího důvodu spatřovala rovněž v tvrzené existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. Vytkla oběma soudům, že nevzaly dostatečně v potaz, že obvinění při vstupu do rodinného domu poškozeného R. C. jednak neměli k dispozici příkaz k domovní prohlídce, který by vydal předseda senátu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, a dále že sami předmětný služební zákrok vnímali jako „vydání věci“ podle § 78 odst. 1 tr. ř.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že dovolatelka uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením by jej mohla založit.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 226 tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudcem, a to i k návrhům ostatních stran, a) nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, b) v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, c) nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, d) obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo e) trestnost činu zanikla.

Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že hlavní líčení může být meritorně skončeno i zprošťujícím rozsudkem, který soud vynese, jestliže byl zjištěn některý z taxativně uvedených důvodů podle citovaného ustanovení § 226 tr. ř., a zároveň za předpokladu, že nepřichází v úvahu ani jiné rozhodnutí o stejném skutku podle § 221 až § 224 tr. ř. Zproštění obžaloby má kromě výrazného morálního účinku i důsledek spočívající v možnosti odškodnění obžalovaného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Zproštění obžaloby se vždy týká skutku uvedeného v žalobním návrhu, nikoli jeho právního posouzení.

Důvod zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. se uplatní, když soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů opatřených a provedených za součinnosti stran a na základě výsledků provedeného dokazování nemůže spolehlivě (bez rozumných a důvodných pochybností) uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neuskutečnilo to, co se v popisu skutku uvádí. Zproštění podle tohoto ustanovení je na místě jak v případě, pokud se prokáže, že se skutek nestal, tak i v případě, jestliže po úplném a správně provedeném dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a po všestranném zhodnocení všech dostupných důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal.

Pokud jde o podmínky zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., je podstatné, že skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, se v tomto případě sice skutečně alespoň zčásti udál (došlo k tomu, v čem bylo spatřováno jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. 1 tr. ř.), ale prokázaný skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (§ 3 odst. 1, § 4, § 5 tr. zák.). Důvodem může být i omyl (skutkový), existence okolností vylučujících protiprávnost (nutná obrana podle § 13 tr. zák., krajní nouze podle § 14 tr. zák., oprávněné použití zbraně podle § 15 tr. zák. nebo jiná v zákoně neuvedená okolnost, např. dovolené riziko) nebo nedostatek požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2, 4, § 75, § 294 tr. zák.).

Shledá-li soud, že zažalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, zproštění nepřichází v úvahu a věc musí být postoupena uvedenému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. je ovšem na místě v takovém případě, když by už o skutku příslušný orgán rozhodovat nemohl (např. po uplynutí promlčecí doby přestupku apod.).

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost jak na formální a materiální znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak na zákonné předpoklady pro vydání věci podle § 78 odst. 1, 3 tr. ř., odnětí věci podle § 79 odst. 1, 3 tr. ř., provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 a násl. tr. ř. apod.

Skutek, v němž byl státním zástupcem spatřován uvedený trestný čin, byl v obžalobě popsán tak, že oba obvinění

„dne 11. 6. 2003 kolem 16:30 hodin v H., okres F. - M., v rodinném domě majitele R. C., jako příslušníci Policie ČR, služebně zařazení jako policejní inspektoři SKPV OŘ Policie ČR F. – M., teritoriální oddělení T., v době výkonu služby při dokumentování trestné činnosti jmenovaného, který byl podezřelý ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., provedli neoprávněně v rozporu s ustanovením § 83 odst. 1 tr. ř. domovní prohlídku, aniž by k ní vydal příkaz soudce, kdy při této prohlídce, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, R. C. odcizili 3 ks historických vyznamenání a 1 ks vojenského čepicového odznaku v celkové hodnotě 4.800,- Kč ke škodě jmenovaného, a teprve poté, co R. C. učinil dne 16. 6. 2003 trestní oznámení na Obvodním oddělení Policie ČR J., obviněný V. H. 3 ks těchto vyznamenání vrátil, přičemž svým jednáním porušili ustanovení § 52 a § 83 odst. 1 tr. ř.“.

Z tzv. právní věty podané obžaloby je zřejmé, že oba obvinění měli trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchat v té alternativě, že jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Okresní soud při prováděném dokazování zaměřil pozornost především na způsob počínání obou obviněných po vstupu do rodinného domku poškozeného R. C. a v souvislosti s tím na posouzení otázky, zda úkony jimi tam provedené mají charakter nelegální domovní prohlídky. V odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že s ohledem na absenci věrohodného, jednoznačně usvědčujícího důkazu, který by byl způsobilý vyvrátit tvrzení obviněného pprap. V. H., jež jsou v mnoha ohledech potvrzována jinými provedenými důkazy, nepovažuje závěr obžaloby, spočívající v tom, že oba obvinění provedli v rozporu s § 83 odst. 1 tr. ř. domovní prohlídku, za prokázaný. Za situace, kdy byly provedeny všechny navrhované a v úvahu přicházející důkazy a zároveň kdy již nebyl k provedení navrhován žádný další důkaz, soud shledal, že nelze učinit závěr spočívající v tom, že skutek, z nějž byli obvinění prap. K. H. a pprap. V. H. obžalováni, se stal.

Výše zmíněnému stanovisku obžaloby podle názoru nalézacího soudu částečně odpovídá pouze výpověď poškozeného svědka R. C. (dále převážně jen „poškozený“), již ovšem označený soud považoval za zcela nevěrohodnou a bezdůvodnou. Poškozený měl podle své verze popisu předmětné skutkové události nejprve na obviněných v souvislosti se zajišťováním jím použité zbraně požadovat povolení k domovní prohlídce. V důsledku tlaku ze strany obviněných (poškozený) od tohoto požadavku následně upustil, uzavřel s nimi však dohodu, podle níž obvinění počkají před domem na jeho pozemku s tím, že jim předmětnou zbraň vydá tak, že ji přinese před dům.

Nalézací soud však upozornil na to, že při hodnocení výpovědi poškozeného bylo zároveň nutné přihlédnout jak k tomu, že bezprostředně před popisovaným jednáním byli oba obvinění instruováni, že v případě dobrovolného nevydání této zbraně ze strany poškozeného bude neprodleně požádáno o vydání příkazu k domovní prohlídce (čemuž nic nebránilo), a dále k tomu, že uzavření takové dohody zcela odporuje předchozímu jednání obviněných, kteří si byli vědomi, že poškozeného vyšetřují jako podezřelého z trestné činnosti, při níž předchozího dne použil nelegálně drženou zbraň. Obvinění neměli pochybností, že poškozený tuto zbraň nejen skutečně vlastní, ale současně že ji předchozího dne použil ke střelbě ostrými náboji. S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat za pravděpodobné, že by oba obvinění přistoupili na výše citovanou dohodu s poškozeným a vystavili se tak z jeho strany možnému nebezpečí opětovného použití zbraně před tím, než by jim byla tato zbraň (poškozeným) vydána. Nalézací soud připomněl, že podstatnou okolností je také to, že oba obvinění zvažovali při zajištění předmětné zbraně účast zásahové jednotky, a to vzhledem k důvodné obavě, že by při odnětí zbraně mohlo dojít ze strany poškozeného k jejímu použití. Podobně při hodnocení tvrzení poškozeného ohledně tlaku vyvíjeného obviněnými na jeho osobu soud vycházel jak ze skutečnosti, že obvinění poškozeného nepochybně uvědomili o již vzneseném požadavku na vydání příkazu k domovní prohlídce pro případ, že zbraň nebude vydána dobrovolně, tak i z kontextu zcela zřejmé a intenzivní averze poškozeného vůči policii obecně (z této skutečnosti navíc zcela zřetelně vystupuje jeho motiv uvádět především okolnosti svědčící výlučně v neprospěch obviněných).

Výpovědi poškozeného nalézací soud neuvěřil ani z toho důvodu, že jednak nekoresponduje s výpovědí svědkyně V. C., která byla v domě rovněž přítomna, a dále proto, že sama jeho výpověď trpí vnitřními logickými rozpory. Na tomto místě soud zdůraznil především tu skutečnost, že přestože si poškozený bezprostředně po popisovaném jednání obviněných na jejich postup nikterak nestěžoval (ačkoliv k tomu měl příležitost), v následné svědecké výpovědi uvedl, že policistovi, který jej vyslýchal, sdělil, že mu byla provedena domovní prohlídka bez povolení.

Z citovaného rozsudku se dále podává, že soud prvního stupně nepovažoval za zcela spolehlivě zjištěnou ani otázku vlastnictví předmětných historických medailí. I v tomto směru podle něj obžaloba vycházela toliko z tvrzení poškozeného, jež však není podpořeno žádným jiným důkazem, a nelze jej považovat bez dalšího za zcela přesvědčivé (poškozený nemá zcela jednoznačnou, konkrétní a věrohodnou představu o přesném rozsahu své sbírky, a pokud podal dne 16. 6. 2003 trestní oznámení ohledně ztráty medailí, učinil tak pouze ve vztahu ke dvěma kusům). V daných souvislostech uvedený soud odkázal taktéž na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž byl k osobě poškozeného zpracován v jiné trestní věci (a v tomto trestním řízení čten k důkazu) a podle kterého poškozený vykazuje v osobnostních rysech prvky egocentrismu, slabé autokritičnosti se sklony k nedůtklivosti a podrážděnosti při poukazování na jeho předchozí trestní jednání.

Krajský soud v Ostravě v rozsudku vydaném na závěr odvolacího řízení mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů úplná a správná skutková zjištění. Plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež označil za úplné a vyčerpávající. Doplnil, že odvolací námitky uplatněné v neprospěch obou obviněných ohledně výroku o vině sice mohou do určité míry věrohodnost obhajoby obviněného pprap. V. H. zpochybnit, nejsou však způsobilé ji zcela spolehlivě a jednoznačně vyvrátit tak, aby na základě dosud provedených důkazů mohli být oba obvinění uznáni vinnými bez sebemenších pochybností; v rozsudku nalézacího soudu jsou naopak podrobně rozvedeny skutečnosti, které významným způsobem zpochybňují nejen věrohodnost výpovědi poškozeného, ale ve svém důsledku zpochybňují i vinu samotných obviněných.

Odvolací soud se proto neztotožnil s námitkami státního zástupce uplatněnými v podaném odvolání v neprospěch obou obviněných. Poukázal na to, že odvolatel na jedné straně poukazoval na zkušenosti obviněných z policejní praxe, tj. na to, že byli dobře obeznámeni s podmínkami, za kterých bylo možné postupovat ve smyslu § 78 tr. ř., na druhé straně však považoval za věrohodné tvrzení poškozeného, že se dohodl s oběma obviněnými jakožto zkušenými policisty na tom, že jim dobrovolně vydá pistoli (ze které předchozího dne střílel ostrými náboji a s touto skutečností byli oba obvinění obeznámeni) s tím, že na vydání této pistole budou obvinění čekat u dveří jeho domu. Odvolací soud považoval takovouto dohodu podobně jako nalézací soud za krajně nepravděpodobnou a nad rámec argumentů soudu prvního stupně zdůraznil, že poškozený měl vydat pistoli, o které sám v důsledku podnapilosti ani nevěděl, kde ji má uloženou, a jak sám uvedl, musel ji teprve hledat. I se zřetelem k těmto okolnostem nelze tudíž dospět k jinému závěru než k tomu, že taková dohoda nikdy uzavřena nebyla, když ani nebylo zřejmé, jak dlouho by obvinění měli na vydání pistole vlastně čekat. Za této situace krajský soud dovodil, že poškozený umožnil vstup obou obviněných do svého obydlí zcela dobrovolně, resp. obvinění do tohoto obydlí nevnikli proti jeho vůli (ani násilným způsobem) tak, jak se domníval státní zástupce. S přihlédnutím k hodnocení věrohodnosti provedených svědeckých výpovědí nelze výpověď obviněného pprap. V. H. vyvrátit ani pokud jde o tvrzení, že v bytě poškozeného byla nalezena celá řada věcí, které souvisely s předmětným trestním stíháním, včetně značného množství nábojů a dalších předmětů. Podobně odvolací soud shledal (se zřetelem k množství uvedených věcí) zcela logickým i postup obviněných spočívající v tom, že po odvezení těchto věcí provedli jejich roztřídění včetně dokumentace teprve na policejním oddělení.

Zjištěním soudu prvního stupně uvedený soud přisvědčil rovněž v souvislosti s údajným odcizením medailí a čepicového odznaku a připomněl, že sám poškozený neměl spolehlivý přehled o počtu předmětů své sbírky, jež měl uloženy na různých místech a bez konkrétní evidence. Současně konstatoval, že argumentem způsobilým vyvrátit obhajobu obviněného pprap. V. H. v tomto směru není ani námitka státního zástupce, že krabice, ve které byly předměty převáženy, se nemohla převrátit. Tvrzení jmenovaného obviněného o opaku totiž podle názoru soudu nelze žádným věrohodným důkazem zpochybnit nebo vyvrátit a takovéto úvahy se vždy budou nést pouze v rovině určité větší či menší pravděpodobnosti, nikoli však naprosté jistoty.

Oproti závěru soudu prvního stupně však odvolací soud současně dovodil, že z hlediska zproštění obviněných obžaloby je v daném případě více přiléhavá aplikace důvodu zproštění uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., podle kterého v žalovaném návrhu označený skutek není trestným činem. Již popis skutku v podané obžalobě obsahuje údaje o tom, že oba obvinění dne 11. 6. 2003 byli v domě majitele R. C. a odcizili tam tři kusy historických vyznamenání včetně jednoho kusu vojenského čepicového odznaku; stejně tak i z důkazů provedených v průběhu řízení bylo spolehlivě prokázáno, že oba obvinění skutečně v tomto domě byli a že odtud byla odvezena přinejmenším tři historická vyznamenání. Nebylo však prokázáno, že by oba obvinění neoprávněně v rozporu s ustanovením § 83 odst. 1 tr. ř. provedli domovní prohlídku, resp. že by odvezením těchto medailí jmenovaní naplnili zákonné znaky žalovaného trestného činu.

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit.

Jakkoliv lze považovat za správný závěr odvolacího soudu, že v daném případě vůbec nepřicházel v úvahu zprošťující důvod podle § 226 písm. a) tr. ř. (skutek se nepochybně stal, neboť oba obvinění rodinný domek poškozeného navštívili, v něm se pohybovali a z něho odvezli výše označené věci), pochybnosti již je třeba mít stran pohledu soudu na zákonnost počínání obou obviněných v rodinném domku poškozeného.

Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k formálním a materiálním znakům žalovaného trestného činu, k podmínkám vydání, resp. odnětí věci důležité pro trestní řízení, k problematice důvodů a příkazu k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek, požadavku předchozího výslechu, apod.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

Škodou je třeba rozumět nejen škodu materiální (majetkovou), ale i škodu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, apod. Škoda může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na jejich vztah k veřejnému činiteli. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda vznikla.

Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální nebo nemateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.).

Pachatel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu tehdy, pokud jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem, resp. svým jednáním porušuje nebo obchází konkrétní zákon nebo právní normu na podkladě zákona vydanou.

Veřejným činitelem se ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. rozumí mimo jiné volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

Konečně je třeba zmínit ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák. vymezující materiální stránku trestného činu (čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu; stupeň nebezpečnosti pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou).

Z procesních ustanovení pak v dané věci přichází reálně v úvahu aplikace hned několika ustanovení hlavy třetí a hlavy čtvrté oddílu třetího a čtvrtého trestního řádu.

Obecné ustanovení § 52 tr. ř. stanoví, že při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv.

Podle § 78 odst. 1 tr. ř. platí, že kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66 tr. ř.). Podle odstavce třetího citovaného ustanovení je oprávněn vyzvat k vydání věci předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán.

Podle § 79 odst. 1 tr. ř. nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce. Bez předchozího souhlasu uvedeného v odstavci 1 může být příkaz policejním orgánem vydán jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu (§ 79 odst. 3 tr. ř.).

Podle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Z důvodů uvedených v odstavci 1 lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné (§ 82 odst. 2 tr. ř.).

Ve smyslu § 83 odst. 1 tr. ř. je domovní prohlídku oprávněn nařídit předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. V neodkladných případech tak může namísto příslušného předsedy senátu nebo soudce (§ 18 tr. ř.) učinit předseda senátu nebo soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení. Domovní prohlídku vykoná na příkaz předsedy senátu nebo soudce policejní orgán (§ 83 odst. 2 tr. ř.).

Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je oprávněn v souladu s § 83a odst. 1 tr. ř. nařídit předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání. V souladu s § 83a odst. 2 tr. ř. provede prohlídku jiných prostor nebo pozemků orgán, který ji nařídil, nebo na jeho příkaz policejní orgán. Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu, nebo v případě, že uživatel dotčených prostor nebo pozemků písemně prohlásí, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení předá policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí bezprostředně uvědomit orgán, který je k vydání příkazu nebo souhlasu uvedenému v odstavci 1 oprávněn (§ 83a odst. 3 tr. ř.).

Policejní orgán může ve smyslu § 83c odst. 1 tr. ř. vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Stejně tak může na místa uvedená v odstavci 1 vstoupit v případě, že byl vydán příkaz k zatčení nebo příkaz k předvedení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody osoby tam se zdržující (§ 83c odst. 2 tr. ř.). Podle § 83c odst. 3 tr. ř. po vstupu na místa shora uvedená nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení osoby.

Vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze v souladu s § 84 tr. ř. jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

Podle § 85 odst. 1 tr. ř. orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby určit. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení k výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění.

V daných souvislostech lze shrnout, že citovaná ustanovení trestního řádu o domovní prohlídce jsou provedením čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále převážně jen „Listiny“) o tom, že obydlí je nedotknutelné. Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit.

Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných. Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. I když za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§ 160 odst. 4 tr. ř.) a jako taková je ex lege přípustná (§ 83 odst. 1 al. 2 tr. ř.), jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně zdůvodněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. ÚS 62/1998).

V návaznosti na shora citovanou platnou právní úpravu je vhodné ještě dodat, že příkaz k domovní prohlídce má formu rozhodnutí svého druhu, nejde tedy o usnesení, a proto proti němu není přípustná stížnost (§ 141 a násl. tr. ř.). Žádost policejního orgánu o podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, návrh státního zástupce na vydání tohoto příkazu a příkaz soudce (v přípravném řízení) mohou být na téže listině.

V právní teorii i soudní praxi je respektován názor, že věc nesnese odkladu v tom případě, když je třeba tuto prohlídku provést ihned k zajištění věci nebo osoby důležité pro trestní řízení, neboť např. hrozí její ukrytí na jiném místě, u věci též její zničení, poškození nebo zašantročení apod.

Stejně tak je respektován názor, že nemožnost dosáhnout předchozího souhlasu je tu tehdy, když to nebylo možné ani např. telefonicky. Obdobně je tomu i u příkazu, který však musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Obě tyto podmínky musí být splněny zároveň.

Dále je třeba zmínit problematiku týkající se úlohy policisty při provádění úkonů trestního řízení. Podle § 3a odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 283/1991 Sb.“), je policista při provádění úkonů trestního řízení vázán pokyny státního zástupce. Pokyny v trestním řízení dává státní zástupce podle povahy věci příslušnému útvaru nebo přímo policistovi. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby v policii je policista vázán pokyny nadřízených.

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Jejich úvahy, kterými se snažily odůvodnit své právní závěry ve vztahu ke zproštění obou obviněných obžaloby, nevyznívají přesvědčivě a postrádají podklad v konkrétních skutkových zjištěních.

Přitom je nezbytné uvést, že návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé je jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Právě o takovou situaci se v daném případě parciálně jednalo.

Přestože z hlediska rozsahu a úplnosti provedeného dokazování nelze soudům obou stupňů činit výtky, zásadní výhrady je třeba mít k právním úvahám o zjištěném skutku. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je sice poměrně obsáhlé (zaměřené především na provedené důkazy a jejich hodnocení), ale právní rozbor zjištěného skutku prakticky neobsahuje (výjimkou je pouze zmínka o § 83 odst. 1 tr. ř. na str. 5, ovšem jen s odkazem na tvrzení obžaloby). Pohříchu i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podrobnější a především přesvědčivé úvahy v tomto směru absentují (i tady je jedinou výjimkou zmínka o § 83 odst. 1 tr. ř. na str. 6), takže rozsudek je v této části v podstatě nepřezkoumatelný.

I tyto skutečnosti svědčí pro závěr (a současně podporují přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně), že v popisovaném případě se může jednat o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost (a v souladu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů), že obvinění při vstupu do rodinného domu poškozeného příkaz k domovní prohlídce, který by vydal předseda senátu příslušného okresního soudu, k dispozici neměli. Přitom právě absenci příkazu k domovní prohlídce (stejně jako předchozího souhlasu státního zástupce s provedením prohlídky jiných prostor) rozsudky soudů obou stupňů zcela pomíjejí.

Jestliže obviněný pprap. V. H. ve své výpovědi uvedl, že předmětný služební zákrok vnímal toliko jako „vydání věci“ podle § 78 odst. 1 tr. ř., pak je třeba připomenout obsah tohoto již shora citovaného ustanovení a zdůraznit, že oba obvinění při realizaci služebního zákroku vůči poškozenému byli tímto ustanovením limitováni, takže teprve poté, co jim střelná zbraň nebyla (poškozeným) vydána, byli oprávněni tuto zbraň poškozenému odejmout podle § 79 odst. 1 tr. ř. za předpokladu předchozího souhlasu příslušného státního zástupce (při splnění podmínek § 79 odst. 2 tr. ř. i bez tohoto souhlasu). Po vstupu do rodinného domku poškozeného (shodně s oběma soudy i dovolatelkou lze připustit, že do domu vstoupili z obavy o své zdraví) však již nebyli oprávněni prohledávat sklepní a půdní prostory domu a obsah skříní v obytné části domu, shromažďovat některé z nalezených věcí a tyto následně odvážet na policejní oddělení. V tomto směru lze přisvědčit dovolatelce, že pokud se obvinění v rodinném domku poškozeného tímto způsobem chovali, fakticky prováděli domovní prohlídku, stejně jako prohlídku jiných prostor, k nimž nebyl vydán písemný příkaz příslušným předsedou senátu podle § 83 odst. 1 tr. ř., resp. předchozí souhlas státního zástupce ve smyslu § 83a odst. 1 tr. ř.

Podle § 83a odst. 3 tr. ř. prohlídku jiných prostor (tj. sklepních a půdních prostor rodinného domku poškozeného) by obvinění sice byli oprávněni provést i bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odst. 1, ovšem takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by buď příkazu nebo souhlasu nebylo možno předem dosáhnout a věc by nesnesla odkladu, nebo v případě, že by uživatel dotčených prostor písemně prohlásil, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení obviněným předal.

Skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně nesvědčí pro závěr, že poškozený jako uživatel dotčených prostor písemně prohlásil, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení obviněným předal (soudem zjištěný ústní souhlas poškozeného s jednáním obviněných, jak o něm vypovídal obviněný pprap. V. H., by bylo možno posuzovat jen při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných, popř. při úvahách o trestu). Je tak zřejmé, že v daném případě druhá z uvedených zákonných podmínek pro eventuální postup podle § 83a odst. 3 tr. ř. nebyla splněna. Otevřenou otázkou však zůstává, zda byla či nebyla splněna podmínka první, tedy že příkazu nebo souhlasu nebylo možno předem dosáhnout a věc by nesnesla odkladu (srov. výklad shora; oba předpoklady v rámci této zákonné podmínky by musely být splněny současně - arg. spojkou „a“). Oba soudy se touto základní otázkou vůbec nezabývaly, takže odůvodnění jejich rozsudků jsou i v tomto směru nepřezkoumatelná. (Dovolatelka sice paušálně konstatovala, že taková situace nenastala, ale ani ona tento svůj kategorický závěr blíže neodůvodnila.)

Z rozhodnutí soudů tak není zřejmé, zda oba obvinění jako veřejní činitelé ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. (o tomto jejich postavení jako speciálních subjektů nevznikají žádné pochybnosti) v rodinném domku poškozeného vykonávali svou pravomoc způsobem odpovídajícím zákonu, nebo způsobem odporujícím zákonu, event. zda svou pravomoc překročili. Přitom vyřešení této elementární otázky bude mít zásadní význam pro úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněných.

Bude proto především na soudu prvního stupně, aby se uvedenou otázkou zevrubně zaobíral a učinil v tomto směru jednoznačný a přesvědčivý závěr. Od něho se pak budou odvíjet úvahy o tom, zda ze strany obviněných jde o trestný čin a pokud ano, o který. V úvahu totiž přichází posoudit jejich jednání nejen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak to učinil státní zástupce v podané obžalobě, ale např. jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak to navrhla nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání s tvrzením, že obvinění v úmyslu způsobit škodu R. C. překročili pravomoc tím, že jednali bez zvláštního zmocnění, které zákon vyžaduje.

Bude-li soud reálně zvažovat naposledy zmíněnou právní kvalifikaci, nesmí přehlédnout, že při výkladu zákonného znaku „překročení pravomoci“ se k trestní odpovědnosti veřejného činitele podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností (srov. § 89 odst. 9 věta třetí tr. zák.). Výklad tohoto znaku je současně třeba zařadit do odpovídajícího kontextu dalších dvou alternativ trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, kterými jsou výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu (srov. text shora) a nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci, a musí postihovat jednání srovnatelné typové nebezpečnosti pro společnost (tzn. že nesmí být ani rozšiřující, ani zužující).

Řešení této otázky se již bezprostředně dotýká materiální stránky zvažovaného trestného činu. Je proto samozřejmé, že soud se musí v této souvislosti vypořádat s podmínkami vymezenými v ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák. (i k nim srov. text shora). Pokud by totiž dospěl k závěru, že jednání obviněných není trestným činem, nýbrž jen kázeňským přestupkem, tj. zaviněným porušením základních povinností policistů, musel by vyřešit i otázku, zda takový přestupek ještě lze projednat (srov. § 32 odst. 1, § 36 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době, kdy se obvinění měli žalovaného jednání dopustit; v současné době je platný a účinný zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

S ohledem na skutkové závěry, které soudy obou stupňů učinily ohledně tvrzení obžaloby o odcizení tří kusů historických vyznamenání a jednoho kusu vojenského čepicového odznaku (hodnota těchto věcí byla stanovena znalcem na částku 4.800,- Kč), jakož i s ohledem na výše zmíněnou zásadu, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., se Nejvyšší soud námitkami dovolatelky v uvedeném směru blíže nezabýval. Neřešil proto ani otázku, zda v daném případě by vzhledem k výši způsobené škody mohlo jít o přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak dovolatelka tvrdila.

S přihlédnutím ke všem okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích však Nejvyšší soud celkově uzavřel, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, když existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů je ve vztahu k jednání obou obviněných evidentní.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 540/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 T 14/2004. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněných prap. K. H. a pprap. V. H. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro nějž byla na obviněné podána obžaloba a který byl upřesněn po provedeném dokazování, náležitě jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). Bude-li ve věci znovu rozhodovat rozsudkem, musí jeho odůvodnění respektovat požadavky zakotvené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (to se samozřejmě týká i případného navazujícího rozsudku odvolacího soudu).

V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a