8 Tdo 398/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o
dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9.
2010, sp. zn. 3 To 376/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 99/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 99 T 99/2010, byl
obviněný V. D. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a
odsouzen podle § 205 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody na dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. H. škodu ve výši 300,-
Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů
dopustil tím, že dne 16. 5. 2010 kolem 06.30 hod. v B. v restauraci J. B. na D.
ulici odcizil L. H. z dámské kabelky, odložené při levém boku poškozené,
peněženku žluté barvy, která obsahovala občanský průkaz, 2 platební karty od
společnosti České spořitelna, a. s., vydané na jméno L. H., průkazku MHD v B.,
průkaz pojištěnce VZP ČR, finanční částku ve výši 300,- Kč a drobné písemnosti,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl posledně odsouzen
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 95 T 166/2009, pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání pěti měsíců, který dosud nevykonal.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o
vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To
376/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně coby soudu druhého stupně podal
obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu
odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřený trest.
Dovolatel nejprve odkázal na svá předchozí vyjádření k věci, která učinil
především v hlavním líčení a v odvolání, a tvrdil, že zůstaly nevyřešeny
některé námitky, které ve svém souhrnu vedly k nesprávným právním závěrům.
Setrval na své dosavadní obhajobě, že se jednání popsaného ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Zopakoval vlastní skutkovou verzi,
podle níž bar v ranních hodinách opustil, aniž zde cokoliv odcizil. Při cestě z
baru potkal svědka R. V., následně nastoupil do tramvaje, když tu náhle svědek
A. Š. přidržel dveře a vykřikoval, že obviněný je zloděj. Svědek však při
prohledání obviněného žádnou peněženku nenašel, neboť ji dovolatel neodcizil.
Dále tvrdil, že odešel do parku a poté byl zadržen hlídkou městské policie. Z
trestné činnosti je usvědčován pouze svědeckou výpovědí svědka A. Š., kterého
však nelze považovat za věrohodnou a objektivní osobu, protože měl s obviněným
v minulosti konflikt. Měl za to, že kdyby svědek jeho jednání skutečně sledoval
ze vstupního prostoru, jistě by proti němu okamžitě zasáhl a nenechal ho odejít
z baru. Výpověď svědka A. Š. podle dovolatele nekoresponduje s žádným dalším
důkazem a zůstala zcela osamocena. Připomněl, že ani poškozená nevěděla, že jí
byla z kabelky odcizena peněženka, a v baru si jej nevšimla. Poznamenal, že
výpověď svědka R. V. je v souladu s jeho výpovědí a za významnou označil
skutečnost, že předmětná peněženka u něho nebyla nalezena, ale byla vložena až
dne 20. 5. 2010 do schránky důvěry. Soudy obou stupňů pochybily, pokud
neprovedly jím navrhované důkazy, zejména neopatřily záznam kamerového systému
z baru a nevyslechly J. Č. - obsluhu baru. Dovolatel dále požadoval doplnění
dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie na svou osobu
a výslech svědků M. a D. Při existenci výrazných pochybností a při vědomí
skutečnosti, že u něho nebyla peněženka nalezena, nebylo při použití zásady in
dubio pro reo možno dospět k závěru, že se dopustil předmětných přečinů. Bez
ohledu na to ve vztahu k přečinu neopravného opatření, padělání a pozměňování
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku zpochybnil naplnění
subjektivní stránky tohoto přečinu pro absenci úmyslu směřujícího k odcizení,
resp. neoprávněnému opatření platebního prostředku, a to v jakékoliv formě.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám
ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet k odkazu na námitky uplatněné v předchozích
podáních a fázích řízení, neboť takový odkaz neodpovídá požadavkům na obsah
dovolání (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není způsobilý naplnit uplatněný hmotně
právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se
totiž může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání, které jsou v něm výslovně
uvedeny, protože je jimi zásadně vázán ve své přezkumné činnosti (§ 265i odst.
3 tr. řádu). Námitky obsažené v rámci jiných podání a uplatněné v rámci
hlavního líčení nebo veřejného zasedání nelze bez dalšího akceptovat jako
námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil zejména námitky, které
směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny
provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský
soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně.
Dovolatel především namítal, že se předmětného jednání nedopustil, závěr soudů
o jeho vině je opřen o nevěrohodnou výpověď svědka A. Š., která nekoresponduje
s jinými důkazy, a dále že soudy neprovedly jím navrhované důkazy.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal jiného
hodnocení provedených důkazů a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a
následně na podkladě takové změny vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil.
Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková
zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou
vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany
3 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2, 3 napadeného usnesení odvolacího
soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědí svědků A. Š., P. B., R. V., poškozené L. H. a listinných důkazů, z nichž vyplynuly
okolnosti týkající se zadržení obviněného a jeho dosavadních odsouzení převážně
právě pro trestnou činnost majetkové povahy, soudy postupovaly důsledně podle §
2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a
učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného
dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen především o výpověď svědka A. Š.,
který uváděl, že při vstupu viděl, jak obviněný bere z kabelky poškozené
peněženku, což koresponduje s výpovědí svědkyně L. H. o tom, za jakých
okolností zjistila ztrátu peněženky, a dále popsal okolnosti „pronásledování“
obviněného. Nalézací soud nezjistil (a ani z obsahu spisu není patrný) motiv,
který by A. Š. vedl k nepravdivé výpovědi, resp. mstě vůči obviněnému, a
výpověď tohoto svědka považoval za věrohodnou. Sama skutečnost, že u obviněného
nebyla odcizená peněženka nalezena, nemůže svědčit pro závěr, že ji obviněný
neodcizil. Obviněný až do svého zadržení v parku za divadlem měl dostatek času
a příležitostí se peněženky zbavit. Obviněného podle soudu prvního stupně
usvědčovalo i jeho chování po výzvě svědka A. Š., aby vydal ukradenou
peněženku. Pokud by totiž obviněný nic neukradl, neměl důvod utíkat do parku a
skrývat se v křoví. Soud prvního stupně pak vzhledem k obsahu svědecké výpovědi
A. Š. pokládal za nadbytečné doplňovat dokazování záznamem kamerového systému a
výslechy svědků J. Č. a R. V. Otázce věrohodnosti svědka A. Š. se věnoval také
odvolací soud (strana 3 odstavec druhý usnesení), který rovněž neshledal
důvody, pro něž by měl tento svědek vypovídat nepravdu a vystavovat se
nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď. Odvolací soud doplnil
dokazování o výslech svědka R. V., který však pro posouzení věci nepřinesl nic
podstatného, neboť svědek pouze uváděl, že obviněného viděl v tramvaji na M. n., jak se přetahuje s nějakým mužem, pak obviněný vystoupil z tramvaje a šel
směrem k parku za divadlem. Přesvědčivě jeho výpověď nevyzněla v údajích o tom,
zda a kdy byl v J. b. v inkriminovanou dobu a zda tam potkal obviněného. Soud
druhého stupně proto hodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou a obsahující i
řadu vnitřních rozporů. Provést důkaz záznamem kamerového systému z baru již
nebylo objektivně možné, protože uplynula doba, po kterou je uchováván. Nelze
rozumně očekávat, že by relevantní změnu ve stávajících zjištěních mohly
přinést výpovědi svědků J.
Č., barmana baru, svědka M., kterého měl údajně
potkat v tramvaji, či D., který měl být přítomen údajného jednání v baru, neboť
ač se obviněný o nich rámcově zmiňoval již ve svých předchozích výpovědích, je
z obsahu jeho vyjádření patrno, že jeho kontakt s nimi byl krátkodobý a z
hlediska posuzovaných okolností nevýznamný. Ve vztahu k těm osobám, s nimiž se
měl údajně kontaktovat v baru, nelze nepoznamenat, že čin obviněného
bezprostředně předcházel jeho odchodu z baru a není významné, zda a s kým se
tam setkal a hovořil. Se zřetelem na povahu trestné činnosti a okolnosti, za
nichž k ní došlo, jakož i lékařské zprávy založené na č. l. 47 až 49 není
podložený ani návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie. Jakkoliv lze připustit, že zejména soud prvního stupně
nevěnoval náležitou pozornost rozsahu dokazování, nevysvětlil řádně, proč
nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, je zjevné, že v dané věci
nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě
závěr o porušení práva na obhajobu a dalších zásad spravedlivého procesu a
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda
skutek obviněného vykazuje též znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to
zejména po strance subjektivní.
Podstata jednání obviněného V. D. spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v
tom, že v restauraci odcizil L. H. z dámské kabelky, odložené při levém boku
poškozené, peněženku, která obsahovala občanský průkaz, 2 platební karty od
společnosti České spořitelna, a. s., vydané na jméno L. H., průkazku MHD v B.,
průkaz pojištěnce VZP ČR, finanční částku ve výši 300,- Kč a drobné písemnosti,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl posledně odsouzen
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 95 T 166/2009, pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání pěti měsíců, který dosud nevykonal.
Soudy obou stupňů posoudily tento čin obviněného jako přečin krádeže podle §
205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Z tzv. právní věty výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky
těchto přečinů spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se
jí zmocnil a čin spáchal na věci, kterou má jiný při sobě, že si přisvojil cizí
věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních třech letech
odsouzen a sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatřil
nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla.
Dovolatel nesouhlasil výlučně se závěry soudů, že skutek vykazuje též znaky
přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož podle něho nebyla naplněna
subjektivní stránka uvedeného přečinu. Proti právnímu posouzení skutku jako
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr.
zákoníku žádné námitky neuplatnil, proto se dovolací soud jeho správností
nezabýval a ani nemohl zabývat.
Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního styku podle §
234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí kdo sobě nebo jinému bez souhlasu
oprávněného držitele opatří, zpřístupní, příjme nebo přechovává platební
prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle
jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo
záruční šekovou kartu.
Obecně je vhodné připomenout, že podle právní nauky i praxe soudů se
neoprávněným opatřením rozumí jakékoliv získání platební karty bez právního
důvodu (srov. rozhodnutí č. 6/2007 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby pachatel
platební kartu použil k placení zboží nebo služeb, nebo aby se o to pokusil. K
trestnosti postačí pouhé její neoprávněné opatření. Nutno dodat, že jde o
úmyslný trestný čin, přičemž ve smyslu výše uvedených závěrů postačí, když
úmysl směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její
funkci, nevyžaduje se, aby směřoval též k jejich použití.
Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se
srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Vědomost pachatele je třeba chápat jako odraz předmětů, jevů a procesů ve
smyslových orgánech, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal
dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností.
Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní
vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení
takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným
prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je
však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť
vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak
usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by
mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už
by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soud prvního stupně ve vztahu k právním posouzení skutku jako přečinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku uvedl, že si
obviněný vzhledem k rozšířenosti platebních karet v současnosti musel
uvědomovat, že se v odcizené kabelce nachází i platební karta.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je
rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Ačkoliv je
odůvodnění subjektivní stránky velmi stručné, nelze je považovat za
nedostatečné nebo snad dokonce za nesprávné. Obviněný odcizil peněženku z
kabelky poškozené, kterou měla vedle sebe, musel si být minimálně vědom
možnosti, že součástí jejího obsahu budou mimo jiné i finanční prostředky, ať
už v podobě finanční hotovosti či obecně rozšířených a používaných platebních
karet. Peněženka typicky slouží a je určena k ukládání peněz, platebních karet,
poukázek, stravenek, šeků a jiných cenin sloužících k platebnímu styku. Pokud
tedy poškozené z dámské kabelky vzal peněženku včetně všeho, co v danou chvíli
obsahovala, jednal ve vztahu k těmto předmětům minimálně v úmyslu nepřímém,
neboť, jak vyplývá z jejich výčtu obsaženého ve skutkové větě výroku o vině,
jednalo se o předměty běžně se v peněženkách vyskytující.
Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily také jako přečin
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání naplňuje všechny jeho znaky, a to
včetně zavinění ve formě eventuálního úmyslu.
Z textu dovolání obviněného je dále zjevné, že dovolatel s odkazem na domnělé
nesprávné právní posouzení věci považoval uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za trest
nepřiměřený.
Námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit nelze. Není námitkou směřující proti nesprávnému právnímu posouzení
skutku a nelze ji chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné
hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu
nespatřoval.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě
dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem
speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku
toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v
dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takovou vadu
však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, že uložený
trest je trestem nepřiměřený.
Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených
v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se
řídil, uložil-li obviněnému právě tento trest, a přiléhavě a vyváženě hodnotil
jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i neprospěch obviněného (viz zejména
strana 4 rozsudku soudu prvního stupně). Pachatele přečinů krádeže podle § 205
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku lze podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku jako přečinu
nejpřísněji trestného potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Uložil-li soud prvního stupně obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody ve
výměře dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou,
nebyl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným.. V konkrétním případě jej nelze vnímat ani jako trest
extrémně přísný a zjevně nepřiměřený se zřetelem k předchozím odsouzením
obviněného, neboť dosavadní tresty se minuly účinkem a nevedly k jeho nápravě.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková