8 Tdo 407/2007-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 v řízení
o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.
1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 2 T 149/2006 t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. D. n e b e r e do vazby.
Obviněný J. D. vykonává trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který mu byl
uložen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 T
149/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp.
zn. 9 To 576/2006.
V řízení o dovolání obviněného bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006. Současně byla zrušena také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svých důsledcích to
znamená, že výrok o trestu, který byl uložen původním rozsudkem a který
obviněný vykonává, není pravomocný.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu proto bylo, aby rozhodl
zároveň o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti,
které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř.
V přípravném řízení obviněný ve vazbě nebyl. S ohledem na délku původně
uloženého trestu odnětí svobody a s přihlédnutím k tomu, že v novém řízení,
aniž by to dovolací soud jakkoliv předjímal, lze očekávat spíše rozhodnutí ve
prospěch obviněného, nelze konstatovat, že by tu existovaly konkrétní
skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že uprchne nebo se bude
skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. S ohledem na osobnostní
charakteristiku obviněného, jak se podává ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, a též dobu, která uplynula od
spáchání trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, nelze ani
vyvodit, že bude v trestné činnosti pokračovat. Po dobu trvání dosavadního
trestního stíhání obviněného nebyly rovněž zjištěny žádné konkrétní
skutečnosti, které by odůvodňovaly důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. ř.
Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 8 Tdo 407/2007
Datum rozhodnutí: 11.04.2007
Typ rozhodnutí: Usnesení
8 Tdo 407/2007-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007
dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1.
2007, sp. zn. 9 To 576/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 149/2006, a rozhodl t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1.
2007, sp. zn. 9 To 576/2006, z r u š u j e .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný J. D. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006, jímž
bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku
Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 T 149/2006. Tímto
rozsudkem byl uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného
činu znásilnění dopustil tím, že dne 14. 7. 2006 kolem 22.00 hodin v prostoru
č. ČD na ulici Ř. v T., v silně podnapilém stavu s úmyslem vykonání soulože na
poškozené R. N. tuto násilím a pod pohrůžkou fyzického násilí nutil k souloži
nejprve v prostoru č. a poté před č. tím způsobem, že ji chytal a držel za
vlasy, opakovaně ji udeřil, pokoušel se ji obnažovat, odhodil ji na zem a
strkal jí prsty do pochvy a opakovaně ji přitom slovně nutil k tomu, aby se
svlékla, přičemž ji osahával na těle, celou dobu jí vyhrožoval škrcením,
nejméně po dobu 10 minut, a ve svém útoku přestal až poté, co na místo přišli
náhodní chodci, kteří v pokračování jeho jednání mu zabránili a obviněného
zadrželi, kdy při napadení utrpěla poškozená R. N. psychický šok a drobná
povrchová poranění nohou, předloktí pravé ruky a drobné poškození a ušpinění
oděvu.
Obviněný podal původně dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu v
rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 T 149/2006,
posléze však doplnil a upřesnil, že dovolání směřuje též proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp, zn. 9 To 576/2006. V textu
dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a
namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nesprávné právní
posouzení skutku spatřoval v tom, že soud prvního stupně kvalifikoval jeho
jednání jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241
odst. 1 tr. zák., ačkoliv měl jeho násilné jednání se sexuálním podtextem
kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (v této
souvislosti upozornil na rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Dále vytkl, že trest, který mu byl uložen, neodpovídá požadavku účelu trestu
uvedenému v § 23 tr. zák. Vzhledem k tomu, že v daném případě nehrozí, že by
trestnou činnost, která představovala určitý exces, opakoval, neboť pravidelně
dochází na protialkoholní léčení, a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody
by pro něho znamenal ztrátu zaměstnání a po jeho výkonu návrat do sociální
sítě, považoval za účelnější odložení výkonu trestu odnětí svobody na zkušební
dobu pěti let s dohledem probačního úředníka. Soud podle něho při rozhodování o
trestu zcela neodůvodněně akcentoval ochranu společnosti před potencionálním
pácháním trestné činnosti obviněným, před jeho výchovou a jeho opětovným
začleněním se do společnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve
smyslu akceptování jeho dovolacích námitek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k původně
podanému dovolání obviněného uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť směřuje
toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. K podání, kterým
obviněný dovolání doplnil, se do konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.,
dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je v části opírající se o důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku
jako pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 tr. zák.
lze pod zmíněný důvod dovolání podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda
skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky pokusu trestného činu znásilnění,
jak uzavřely soudy obou stupňů, či zda je třeba kvalifikovat jej jako trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jak namítl obviněný.
Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo násilím
nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému
obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannost
jiného.
Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které
spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného,
které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k
dokonání trestného činu nedošlo. Je jistě nedostatkem, že právní věta není
přesná co do své úplnosti (nejsou v ní vymezeny konkrétní znaky trestného činu
znásilnění), což ovšem samo o sobě vliv na věcnou správnost napadeného
rozhodnutí nemá.
Významné však již je, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
neobsahuje přesvědčivě konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné
znaky právě pokusu trestného činu znásilnění. Podstatou skutkových zjištění,
jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání
obviněného spočívající v tom, že nejprve v prostoru č. a poté před č. ČD
poškozenou chytal a držel za vlasy, opakovaně ji udeřil, pokoušel se ji
obnažovat, odhodil ji na zem a strkal jí prsty do pochvy a opakovaně ji přitom
slovně nutil k tomu, aby se svlékla, přičemž ji osahával na těle, celou dobu jí
vyhrožoval škrcením, nejméně po dobu 10 minut, a ve svém útoku přestal až poté,
co na místo přišli náhodní chodci, přičemž takové jednání bylo podle závěrů
soudů od počátku vedeno úmyslem obviněného vykonat na poškozené soulož. Tou se
rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, dojde-li i jen k
částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy.
V posuzovaném případě není sporné, že obviněný proti poškozené R. N. užil
násilí tím, že ji tahal za vlasy, opakovaně ji udeřil, event. i pohrůžky
bezprostředního násilí tím, že jí vyhrožoval uškrcením. Sporné je, zda takto
užité násilí a pohrůžka bezprostředního násilí směřovaly k souloži či k tomu,
aby poškozená strpěla sexuálně motivované jednání obviněného popsané ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně, jež on sám ani nepopíral.
Soud prvního stupně uzavřel a odvolací soud se s ním ztotožnil, že obviněný se
činu dopustil s úmyslem vykonání soulože na poškozené a že tak učinil v úmyslu
přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím
však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Z
toho se podává, že obviněný poškozenou nutil k tomu, aby se svlékla, osahával
ji po těle, strčil jí prsty do pochvy. Tato zjištění vedla soudy k závěru, že
čin obviněného směřoval k vykonání soulože s poškozenou, ačkoliv on sám před
poškozenou tento svůj záměr výslovně neprezentoval, a v tomto záměru mu
zabránil příchod náhodných chodců.
Jakkoliv se zdá být úvaha soudů obou stupňů opírající se o výpověď poškozené,
která sama podle svého vyjádření shledala, že jednání obviněného evidentně
sledovalo vykonání soulože s ní, logická, zůstaly nepovšimnuty a nezhodnoceny
významné okolnosti mající vliv právě na závěry o úmyslu obviněného směřujícího
k vykonání soulože. Vedle okolnosti, že obviněný sám po dobu kontaktu s
poškozenou slovy nezmínil, že směřuje k dosažení soulože, nelze přehlédnout, že
se nesvlékl, nesnažil se sám obnažit, jak dokládá výpověď poškozené (č. l. 141,
142), a bez významu jistě nejsou ani zjištění obsažená ve znaleckém posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie MUDr. B. D. (č. l. 17 až
28). Podle tohoto znaleckého posudku je obviněný osobou psychosexuálně výrazně
nezralou, který dosud neměl sexuální styk se ženou. Obdobně vyzněly i znalecké
posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalců MUDr. B. D. a MUDr.
J. Ž. vypracované v roce 1993 (č. l. 91 až 103) a 1996 (č. l. 108 až 120) v
předcházejících trestních věcech obviněného, jež se vztahovaly k majetkové
trestné činnosti obviněného.
Třebaže dovolací soud zásadně vychází z úvahy, že na podkladě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, a že je vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj podkladem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva, neplatí tato zásada bezvýhradně. Nemůže se uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže
ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4.
2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04). Právě o takovou situaci
se v posuzovaném případě jednalo.
Povinností orgánů činných v trestním řízení je hodnotit důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a napadené usnesení
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně této
povinnosti plně nedostály, nevypořádaly se s těmi skutkovými okolnostmi, které
svědčí ve prospěch obviněného. V popisu skutkových zjištění dosud chybí takové
skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že čin obviněného,
vyznačující se nepochybně užitím násilí a pohrůžkou násilí, bezprostředně
směřoval právě k vykonání soulože na poškozené. Stávající zjištění soudů, že se
obviněný činu dopustil „s úmyslem vykonání soulože“ a že poškozenou „nutil k
souloži“ jsou povrchní a spolehlivou oporu ve výsledcích důkazního řízení
nemají. Bez naplnění tohoto zákonného znaku nelze učinit právní závěr o
spáchání pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 tr.
zák.
Ačkoliv obviněný již v řízení před soudem prvního stupně a poté i v odvolání ve
shodě s námitkami uplatněnými v dovolání namítl, že jeho čin nevykazuje znaky
pokusu trestného činu znásilnění, ale jen znaky trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák., soud prvního stupně a ani soud odvolací na jeho výhrady
nikterak nereagovaly. K odstranění tohoto nedostatku dovolací soud napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil s tím, že na tomto soudu bude, aby reagoval na
námitky obviněného týkající se právního posouzení jeho skutku a aby, a to
případně i po doplňujícím výslechu obviněného, přesvědčivěji než dosud vyložil,
z jakých důkazů a kterých skutečností dovodil, že jednání obviněného
bezprostředně směřovalo k vykonání soulože na poškozené a že právě tímto
úmyslem byl obviněný veden. Nebude-li naplnění tohoto zákonného znaku
spolehlivě prokázáno, lze skutek obviněného posoudit jako trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 1 tr. zák., poněvadž násilným jednání obviněný poškozenou
nutil, aby strpěla jeho sexuální projevy – osahávání a aby se svlékla.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud k trestnému činu znásilnění
podle § 241 odst. 1 tr. zák. poznamenává, že po novele trestního zákona
provedené zákonem č. 144/2001 Sb. (s účinností od 1. 5. 2001) se tohoto
trestného činu dopustí pachatel, jenž násilím nebo pohrůžkou bezprostředního
násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k
takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Znak „jiný obdobný pohlavní styk“
je naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností
srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk (tzn. vynucené
sání mužského pohlavního údu či olizování ženských rodidel), popř. též anální
pohlavní styk. Závažnost takového jednání se přitom vždy hodnotí i s
přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu. V
posuzovaném případě bylo soudy obou stupňů zjištěno, že obviněný při osahávání
poškozené strčil jí též prsty do pochvy. Z výpovědi poškozené se podává, že se
nejednalo co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži,
a proto takové jednání nelze kvalifikovat jako „jiný obdobný pohlavní styk“
coby znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle
§ 241 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pakliže se touto
alternativou spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.
nezabývaly.
Obviněný podal dovolání též z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento důvod dovolání obviněný vytkl, že nepodmíněný trest
odnětí svobody, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeným, ignorujícím účel
trestu, jak je vymezen v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Za přiměřený pokládal
trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu
pěti let a dohledem probačního úředníka.
V rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale
nevytýkal; podstatou jeho námitek byla nepřiměřená přísnost uloženého trestu.
Taková pochybení soudu, spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, jež typicky mají svůj původ zejména v tvrzeném nesprávném vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., v jehož důsledku byl uložen
nepřiměřeně přísný trest, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Nejvyšší soud pouze dodává, že pachatele pokusu trestného činu znásilnění podle
§ 241 odst. 1 tr. zák. lze podle § 241 odst. 1 tr. zák. odsoudit k trestu
odnětí svobody na dvě léta až osm let. Trest odnětí svobody na dvě léta, který
byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není
proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin (jeho
pokus), jímž byl uznán vinným. Nadto nelze nezmínit, že s ohledem na již
vytknutou vadu vedoucí ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, je
výhrada vůči druhu a výměře trestu již irelevantní, poněvadž na odvolacím soudu
bude, aby o druhu trestu a jeho výměře znovu rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Brně, poněvadž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrušil také všechna
další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je
soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání [§
265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
¨
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková