8 Tdo 459/2025-1842
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný F. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, č. j. 11 To 94/2024-1783, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 3/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný F. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 4 T 3/2024, uznán vinným zločinem plenění v prostoru válečných operací podle § 414 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 414 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření, a to zabrání věci – 1 ks zásobníku pro útočnou pušku typu CZ805 BREN ráže 5.56x45 NATO pro 30 nábojů.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o vině i výroku o trestu) odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2025, č. j. 11 To 94/2024-1783, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem služby v cizích ozbrojených silách podle § 321 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem plenění v prostoru válečných operací podle § 414 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 414 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému také uloženo ochranné opatření, a to zabrání věci – 1 ks zásobníku pro útočnou pušku typu CZ805 BREN ráže 5.56x45 NATO pro 30 nábojů. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 4 T 3/2024, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 11 To 94/2024, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na dílčím nesprávném právním posouzení skutku, přičemž uvedl, že brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu služby v cizích ozbrojených silách podle § 321 odst. 1 tr.
zákoníku. (Dovolací důvod, jak jej uplatnil obviněný, odpovídá dovolacím důvodům v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud tak posuzoval dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky obsahově primárně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) Obviněný vyslovil názor, že odvolací soud měl přihlédnout k politickým prohlášením čelných představitelů státu, kteří slibovali beztrestnost občanů v návaznosti na aboliční oprávnění prezidenta republiky, přičemž podle obviněného nelze takové postoje vrcholných orgánů veřejné moci brát jako formalismus, ale je třeba jím poskytnout právní ochranu.
Rovněž je přesvědčen, že v daném případě mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, tak jak učinil nalézací soud. Obviněný má také za to, že v jeho případě absentuje úmyslné zavinění. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí a shledá-li dovolací námitky správnými, aby dovolání přiléhavým procesním způsobem vyhověl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení, obsahu dovolání a vyjádření k podřaditelnosti námitek pod uplatněný dovolací důvod uvedl, že v dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, aby se vymykalo typovým znakům přečinu podle § 321 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na to, že obviněný zneužil svého zařazení do tzv. dobrovolnického batalionu a dopustil se rabování, a to na úkor osob zasažených ozbrojeným konfliktem. Státní zástupce má také za to, že byť na počátku konfliktu zaznívaly z úst některých ústavních činitelů úvahy o teoretické možnosti využití institutu abolice, nikdy nepřekročily rámec politických proklamací, ani nebyly následně doprovázeny konkrétními kroky. Podle státního zástupce nelze politická prohlášení považovat za závazná, a nejsou právními akty. Poukázal také na podmínky, za kterých může občan České republiky vstoupit do ozbrojených sil jiného státu, aby následně připustil, že v tehdejším veřejném i mediálním prostoru panovala určitá míra nejasnosti ohledně právního režimu účasti občanů České republiky v ozbrojených silách cizího státu, aby poukázal však také na to, že obviněný byl bývalým příslušníkem Armády České republiky a musel si tak být vědom toho, že výkon služby v zahraniční armádě bez předchozího souhlasu prezidenta republiky je de iure nepřípustný. Státní zástupce pak také poukázal na to, že souhlas prezidenta republiky není toliko formální procedurou, ale jde o kvalifikovaný správní akt, který slouží jako pojistka proti svévolnému, neprověřenému či bezpečnostně rizikovému zapojení občanů do cizích ozbrojených struktur a takové řízení může skončit i neudělením souhlasu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. [Toto ustanovení doslovně odpovídá dřívějšímu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., toto ustanovení bylo obviněným uplatněno].
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný má za to, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin služby v cizích ozbrojených silách podle § 321 tr. zákoníku, když v jeho jednání absentuje úmysl a s ohledem na politické proklamace v té době měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, přičemž v této souvislosti také poukázal na příliš formalistický přístup odvolacího soudu a na materiální pojetí trestného činu. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené považuje za vhodné předně obviněného upozornit na to, že úprava trestního práva hmotného provedená zákonem č. 40/2009 Sb. ustoupila od materiálního pojetí trestného činu, avšak zachovala tzv. princip subsidiarity trestní represe, který přímo definovala v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Základem chápání použití trestní represe jako „ultima ratio“, tj. že trestní odpovědnost představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, je, že trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 111, 112). Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti dlouhodobě prosazuje chápání tohoto pojetí, zjednodušeně uvedeno tak, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro něž není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018).
11. Ve vztahu k výše uvedenému vztahujícímu se k zásadě subsidiarity trestní represe považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině také uvést, že uvedená zásada je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
12. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna.
Předně je v této souvislosti a ve vztahu k argumentaci obviněného vhodné uvést, že Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu (ten se zásadou subsidiarity trestní represe velice podrobně zabýval v bodech 24. – 30. svého rozsudku), že nelze akceptovat skutečnost, že by společenská škodlivost trestného činu mohla zaniknout pouze na základě prohlášení politické reprezentace. V době činu vycházely sice novinové články jako např. „Čechům, kteří půjdou bojovat za Ukrajinu, nebude hrozit vězení.
Dohodl se na tom Fiala se Zemanem (Irozhlas)“ a „Prezident povolil 103 českým občanům službu v ukrajinské armádě“ (bod 78. rozsudku nalézacího soudu), ale takové politické proklamace, byť i učiněné nejvyššími představiteli země, nelze bez dalšího považovat z pohledu trestního práva za jakkoliv závazné. Nelze ani přisvědčit obviněnému, že by souhlas prezidenta republiky stran vstupu občana České republiky do cizích ozbrojených sil byl pouze jakýmsi „formalismem“. Takový souhlas by měl být výsledkem pečlivého zvažování všech relevantních aspektů a slouží také jako pojistka proti svévolnému a bezpečnostně rizikovému zapojení občanů do cizích ozbrojených konfliktů.
I z těchto důvodů může celé řízení skončit neudělením souhlasu, a nejedná se tedy o formalitu. Obviněný si těchto skutečností jistě musel být vědom, a to i s ohledem na to, že byl bývalým příslušníkem Armády ČR, tedy osobou, která měla znalosti o vojenských strukturách, vedení, a i o právní stránce vojenské služby, případně na účasti v ozbrojených složkách cizího státu. Ve vztahu k výši trestu pak lze uvést, že obviněnému byl nalézacím soudem podle § 414 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. tr.
zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Odvolací soud pak svým rozsudkem zrušil mj. i výrok o trestu a obviněnému uložil podle § 414 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný (za dva trestné činy) nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Obviněnému tak byl ukládán úhrnný trest na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, při jehož ukládání bylo řádně a dostatečně i zvažováno uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (viz výše).
13. Obviněný také uplatnil námitky vůči právnímu posouzení jednání, které bylo kvalifikováno jako přečin služby v cizích ozbrojených složkách podle § 321 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že podle něj absentuje jeho úmysl, aby připustil pouze úvahy o zavinění ve formě nedbalosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že po subjektivní stránce přečinu služby v cizích ozbrojených službách se ve smyslu § 13 odst. 2 vyžaduje úmysl. Postačí i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2], který musí zahrnovat i okolnost, že službu ve vojsku nebo ozbrojených silách jiného státu koná v rozporu s jiným právním předpisem, tedy bez souhlasu prezidenta, požadovaného branným zákonem, přičemž postačí ovšem vědomost o skutkových okolnostech podřazovaných pod pojem „výkonu služby bez souhlasu (povolení)“, nemusí znát právní úpravu obsaženou v § 34 zákona č. 584/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování.
(ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, BOHUSLAV, Lukáš. § 321 [Služba v cizích ozbrojených silách]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4053, marg. č. 5.). K otázce úmyslu Nejvyšší soud podotýká, že tento úmysl obviněného ve vztahu k § 321 odst. 1 tr. zákoníku byl dovozen také nalézacím soudem, což vyjádřil v bodě 108 odůvodnění svého rozsudku, avšak ve vztahu k tomuto přečinu aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe (viz výše). Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že obviněný si musel být vědom toho, že pro vstup do ozbrojených sil jiné země je třeba vyžádat souhlas prezidenta republiky, přičemž tak neučinil a jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém.
Tato skutečnost vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný byl bývalým příslušníkem armády ČR, ale také z toho, že o této skutečnosti informovala média, a i čelní představitelé politické reprezentace státu, přičemž ve své podstatě jejich vyjádření jsou i součástí obhajoby obviněného, když mj. souhlas prezidenta republiky se vstupem do ozbrojených sil jiné země označil za formální. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že obviněný svým jednáním (úmyslným) naplnil všechny zákonem požadované znaky přečinu podle § 321 odst. 1 tr.
zákoníku.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu