USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání
obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 3/2016, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 34 T
3/2016-256, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán
vinným, že
1) od počátku roku 2013 do 23. 8. 2015 na ulici S. v N., okres Z.,
opakovaně a v mnoha případech (cca čtyřikrát do měsíce) svou nezletilou dceru
XXXXX*), verbálně napadal, urážel jí výrazy „tlustoprdko, kurvo, pičo, zmrde
zasraný, hajzle“, a dále se jí posmíval, jak vypadá, několikrát ji uhodil
otevřenou dlaní, či tloukl pěstí po zádech a kopal do ní, také po ní několikrát
házel i věci, např. po ní házel vajíčka, jednou jí rozbil mobilní telefon a
také jí z důvodu pozdního příchodu domů vylil vodu do postele, a také jí
vyčítal, že by chtěl raději syna než dceru,
2) někdy od počátku roku 2008 do 23. 8. 2015 v bytě na ulici S. v N.,
okres Z., kde bydlel se svojí manželkou a dcerou, svou manželku E. K.,
opakovaně a v mnoha případech (asi dvakrát za týden) verbálně napadal, urážel
ji vulgárními výrazy „pičo, zmrde“, nadával jí, že je bachratá, škaredá,
několikrát ji také bil dlaní do obličeje, tahal ji za vlasy, hodil po ní jídlo,
zlomil na ní násadu od smetáku, zbil ji pumpičkou na kolo, až jí způsobil
modřiny.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1)
jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, a v bodě 2) jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle
§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 198 odst.
2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody
v trvání 28 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. odkázal poškozené E. K. a XXXXX*) s jejich nároky na náhradu nemajetkové
újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je vhodné dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí
soudu prvého stupně v této trestní věci. Prvním v pořadí byl odsuzující
rozsudek ze dne 14. 6. 2016, č. j. 34 T 3/2016-171. Od druhého rozhodnutí téhož
soudu se lišil zněním skutkové věty výroku o vině v bodě 2), v němž bylo období
páchání trestné činnosti vymezeno „od počátku roku 2013 do 23. 8. 2015“, a dále
výrokem o náhradě škody, kdy soud oběma poškozeným podle § 228 odst. 1 tr. ř.
přiznal náhradu nemajetkové újmy, každé z nich ve výši 25 000 Kč, přičemž se
zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy je podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí však Krajský soud
v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 6 To 302/2016,
k odvolání obviněného, poškozených i státního zástupce podle § 258 odst. 1
písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Proti shora citovanému (v pořadí druhému) rozsudku nalézacího soudu
podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením
ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal
proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., dovolání,
v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl
za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání,
přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
6. Dovolatel nejprve zpochybnil naplnění kvalifikované skutkové podstaty
obou trestných činů, z jejichž spáchání byl uznán vinným, a to že posuzovaného
jednání se měl dopouštět po delší dobu. Tento znak je pak ve smyslu doktríny i
judikatury vykládán tak, že čím nižší je intenzita onoho tvrzeného „týrání“,
tím delší musí být doba jeho páchání. Poukázal v tomto směru na rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikované pod
č. 20/1984 Sb. rozh. tr. Následně připomněl skutková zjištění soudu prvního
stupně vztahující se k různým způsobům týrání jeho manželky a nezletilé dcery,
přičemž zdůraznil, že některých útoků se v průběhu soudem určeného období
páchání obou skutků dopouštěl ojediněle či dokonce pouze jednou (např. dceři
jednou rozbil mobilní telefon a vylil vodu do postele, manželku jednou zbil
pumpičkou na kolo a zlomil o ni násadu od smetáku). Jednání, za které byl
odsouzen, je tak z velké části tvořeno jednorázovými činy. Dlouhodobě měl
poškozené pouze verbálně napadat. Z popisu skutku nelze učinit závěr, že by
byla co do délky a především intenzity jeho jednání vůbec naplněna skutková
podstata odsouzeného zločinu, a to zejména ve smyslu její kvalifikované
skutkové podstaty. Soudy tak rezignovaly na právní posouzení skutku z hlediska
všech hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části
trestního zákoníku. Obviněný dodal, že ne každé zlé nakládání dosahuje
intenzity domácího násilí, soudy se však hodnocení znaku intenzity nevěnovaly.
Podle jeho názoru nebyl daný znak jeho konáním vůbec naplněn, proto nebyly
splněny podmínky pro aplikaci trestní represe. Odvolací soud se rovněž nijak
nevypořádal s námitkou proti délce, po níž bylo tvrzené zlé jednání ve vztahu k
manželce shledáváno, která byla za nezměněné důkazní situace prodloužena z
původního rozmezí let 2013 – 2015 na období let 2008 – 2015.
7. V další pasáži svého podání dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, čímž mělo
být zasaženo do jeho základních práv a svobod ve smyslu principů řádného a
spravedlivého procesu. K tomu obsáhle citoval judikaturu Ústavního i Nejvyššího
soudu stran náležitostí odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. k vyloučení
libovůle při rozhodování anebo k principu presumpce neviny a „in dubio pro
reo“. Poté obviněný zdůraznil, že toto řízení se odvíjí na pozadí
komplikovaného rozvodu a sporu o výživné dcery i manželky. Soudy nižších
instancí se nijak nevypořádaly s možnou motivací poškozených mu uškodit ani s
rozpory jejich výpovědí v řízení trestním a v souvisejících řízeních civilních.
Připomněl i výpovědi svých přátel i sousedů, kteří nikdy nezaregistrovali žádné
neshody v rodině K., nevšimli žádného negativního či dokonce agresivního
chování z jeho strany, a to přesto, že poškozená dcera vypověděla, že jeho řev
byl pravidelně slyšet až na ulici. Poukázal také na závěry psychologického
znaleckého posudku, podle kterého má jeho dcera sklony ke zveličování, lžím a
oproti výpovědím u soudu hodnotí svůj dosavadní život uspokojivě. Hlavní
motivací jednání poškozených by mohla být snaha o vylepšení své procesní role v
řízení o výživné a vypořádání společného jmění manželů. Bez zajímavosti není,
že poškozená dcera začala v této trestní věci vypovídat až poté, kdy obviněný
podal odvolání proti výši soudem stanoveného výživného. Obě poškozené
vypovídaly zcela odlišně v tomto řízení a v řízení o rozvodu manželství ohledně
životního stylu poškozené XXXXX*) (kouření, užívání návykových látek). Soudy
měly také kriticky přistoupit k načasování trestního oznámení poškozených. Obě
poškozené odešly od obviněného krátce poté, co za výhodnou cenu prodal byt ve
svém výlučném vlastnictví dceři poškozené E. K. za prvního manželství a do
společného jmění zakoupil nemovitost novou. Nakonec podotkl, že po dobu
společného soužití (24 let) ani jedna z poškozených nevyhledala ošetření a
nesvěřila se lékaři, o údajném týrání neexistuje jediný záznam, poškozené si
nenesou sebemenší následek a nikdo z celé řady sousedů nevěděl o jediném
incidentu v jejich rodině.
8. Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně
ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 34 T 3/2016-256, a dále aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní
věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
9. V souladu s § 265h odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Některé z dovolacích námitek, jimiž obviněný vyslovil
nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nepovažovala za
podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Také
neshledala žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými
skutkovými zjištěními, které by opravňovaly k výjimečnému zásahu Nejvyššího
soudu do ustáleného skutkového stavu. Státní zástupkyně ve shodě s nižšími
soudy považovala výpovědi obou poškozených za věrohodné. Z obsahu jejich
výpovědí, ani z jejich chování v průběhu trestního řízení, nebylo možné
dovodit, že by z jejich strany šlo o komplot, jímž by se snažily dosáhnout
zvýhodnění v civilních řízeních, která probíhají v souvislosti s rozpadem
rodiny. Připomněla, že v přípravném řízení poškozené nevypovídaly, a v
podrobnostech též poukázala na závěry znaleckých posudků k osobě poškozené
XXXXX*).
10. Dovolacím důvodem jsou podle státní zástupkyně pouze námitky
obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu týrání svěřené osoby
podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jako zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Poté se v obecně teoretické rovině věnovala znaku týrání ve smyslu obou
zmíněných zákonných ustanovení. Konkrétně pak ve vztahu poškozené nezletilé
XXXXX*) vyhodnotila, že výchovné metody obviněného překročily hranici
výchovného působení, neboť měly dehonestující, nikoliv výchovnou povahu. Nešlo
o jakékoliv usměrnění adolescentní dcery, ale o týrání, a to jak psychické, tak
fyzické. Jestliže se tohoto jednání obviněný dopouštěl po dobu delší dvou let,
šlo bezpochyby, a to i vzhledem k intenzitě, o delší dobu týrání. Obviněný
však evidentně naplnil i všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
neboť po dobu přibližně sedmi let své manželce nejen vulgárně nadával, ale
dokonce ji i fyzicky napadal. Z hlediska subjektivní stránky obviněný u obou
skutků jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na
námitky obviněného tedy státní zástupkyně nahlížela jako na zjevně
neopodstatněné, neboť intenzita jeho jednání jednoznačně naplnila znaky týrání,
kterého se dopouštěl po delší dobu, kde postačuje již doba řádově v měsících.
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 1. 6.
2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí
neobdržel.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo
podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §
265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu
určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti
předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných
ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se
rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci
takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle
těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného
ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek
hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však
procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako
celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani
rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného
dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v
jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval
činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02
aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
17. Z toho je zřejmé, že argumentace obviněného uplatněná v druhé části
jeho podání se hmotněprávního posouzení skutku (případně jiné ve věci důležité
otázky) v podstatě vůbec netýká. Směřuje výhradně do oblasti skutkové, tedy
způsobu, jakým soud prvního (příp. druhého) stupně hodnotil provedené důkazy a
jaká zjištění z nich dovodil. Shora ovšem bylo uvedeno, že úkolem Nejvyššího
soudu v dovolacím řízení není opětovně hodnotit provedené důkazy a měnit či
doplňovat skutková zjištění, k nimž soudy nižších instancí dospěly. Takový
postup zákon na základě obviněným zvoleného ani žádného dalšího dovolacího
důvodu uvedeného v taxativním výčtu § 265b tr. ř. neumožňuje. Z toho důvodu
nevzniká Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání povinnost ani oprávnění, věcně
posuzovat námitky proti skutkovým zjištěním nižších soudů.
18. Pro úplnost je však vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového
stavu lze i v dovolacím řízení výjimečně připustit, jedině však z důvodu
ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení
pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95
Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích
fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato
skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Nejvyšší soud v této trestní věci nutnost zásahu do již ustálených
skutkových závěrů neshledal. Hodnocení důkazů ze strany nalézacího (potažmo
odvolacího) soudu nevykazuje žádné znaky například libovůle či svévole, tedy
jejich posouzení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu, což je podle judikatury Ústavního soudu jeden z těch
výjimečných případů, který umožňuje dovolacímu soudu přezkoumávat skutkové
závěry nižších soudů, případně i napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit.
Naopak je možno konstatovat, že oba soudy nižších instancí postupovaly v
posuzované trestní věci v souladu se základními principy trestního procesu
upravenými nejen v trestním řádu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), ale též ústavně
garantovanými principy spravedlivého procesu. Skutkové závěry, které soudy z
důkazů, které měly k dispozici, dovodily, se nijak nepříčí pravidlům formální
logiky. Nadto soudy své úvahy, které je k uvedeným závěrům vedly, v odůvodnění
svých rozhodnutí na základě § 125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně, racionálním
způsobem vysvětlily.
20. Jen ve stručnosti je možno poznamenat, že soudy důvodně uvěřily
výpovědi obou poškozených, které jsou v průběhu (nejen) tohoto trestního řízení
konstantní a jsou potvrzovány dalšími výpověďmi nepřímých svědků, kteří
zaznamenali modřiny na obličeji i těle poškozené E. K. Naproti tomu svědci,
kteří vypovídali ve prospěch obviněného a ničeho neobvyklého si údajně
nevšimli, nebyli s životem a fungováním rodiny K. blíže obeznámeni. Odvolací
soud se zabýval též paralelně probíhajícími civilními řízeními a vyloučil, že
by se výpovědi poškozených v různých řízeních diametrálně odlišovaly, naopak
byly vždy v podstatných bodech shodné. Ani jeden ze soudů se neztotožnil s
obviněným v jeho názoru o možné motivaci poškozených jej z jakéhokoliv důvodu
očernit, neboť tomu neodpovídá vystupování poškozených v tomto řízení, zejména
pak fakt, že v přípravném řízení nevypovídaly. Pokud dovolatel poukazoval na
některé závěry psychologického a psychiatrického znaleckého posudku k osobě
poškozené XXXXX*), opomněl, že tento posudek v prvé řadě podpořil závěr o
věrohodnosti její výpovědi, byť zde byla zaznamenána určitá tendence k
dramatizaci některých prožitých událostí. Další námitky obviněného jsou pak z
hlediska posuzované trestní věci zcela irelevantní, např. ta, jež se týká
načasování odchodu poškozených ze společné domácnosti s ohledem na koupi
původního bytu rodiny K. dcerou poškozené E. K. z prvního manželství a
zakoupení nového bytu do společného jmění manželů. Toto nic nevypovídá o
předmětném skutku.
21. V daném případě tedy nelze shledat žádný extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ať již v podobě
svévolného hodnocení důkazů anebo jiné obdobně závažné pochybení (to dovolatel
ve svém podání ani nenamítal). Nejvyšší soud je v takovém případě při právním
posouzení skutku povinen striktně respektovat skutková zjištění nižších soudů.
Z tohoto důvodu není ani oprávněn věcně se zabývat námitkami směřujícími proti
zjištěnému skutkovému ději, což platí i pro toto dovolací řízení. Proto
postačuje v podrobnostech odkázat na hodnotící pasáže obou napadených
rozhodnutí (srov. strany 5 až 8 rozsudku soudu nalézacího a strany 3 až 6
usnesení soudu odvolacího).
22. Pod obviněným zvolený dovolací důvod tak spadá pouze jeho výhrada
vůči naplnění základní skutkové podstaty obou posuzovaných zločinů a především
kvalifikované skutkové podstaty u obou předmětných ustanovení podle § 198 odst.
2 písm. d) a § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. páchání takového činu po
delší dobu. Ani s tím se Nejvyšší soud neztotožnil, považoval vznesené námitky
za neopodstatněné, a naopak se v daném směru přiklonil k právnímu názoru obou
soudů nižších instancí.
23. K tomu je třeba alespoň ve stručnosti uvést, že pod pojmem týrání ve
smyslu § 198 odst. 1 a § 199 odst. 1 tr. zákoníku právní teorie i praxe chápe
zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Vzhledem k tomu, že
již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí
se při páchání takového činu po delší dobu jednat o trvání řádově v měsících. V
souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím
delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o
naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (srov. Šámal,
P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1935 a násl.).
24. Právě intenzitu týrání v konkrétním případě dovolatel nejvíce
zpochybňoval. Nejvyšší soud je toho názoru, že intenzita zlého nakládání s
oběma poškozenými byla více než dostatečná. Nejednalo se totiž pouze o
pravidelné verbální napadání a vulgární urážky, jak ve svém podání
argumentoval. Znaky pravidelnosti neslo i bití obou poškozených, kdy v období
mezi lety 2013 – 2015 k němu mělo docházet cca 1x do týdne. Není přitom
rozhodné, že ani jedna z poškozených nebyla v důsledku toho vážněji zraněna (s
výjimkou podlitin a v jednom případě i vytrhaných vlasů) a nemusela vyhledat
lékařské ošetření, neboť takovou podmínku znění prvních odstavců § 198 a § 199
tr. zákoníku nestanoví, přičemž ani právní teorie ani konstantní judikatura
obecných soudů toto nevyžaduje (srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikované pod. č. 20/1984
Sb. rozh. tr., anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3
Tdo 1160/2005, publikované pod. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
25. Dále je nutno připomenout, že po celou dobu posuzovaného jednání,
tj. od roku 2008 u skutku pod bodem 2), případně od roku 2013 u skutku pod
bodem 1) výroku o vině, až do roku 2015, obviněný zakazoval poškozeným
navštěvovat svou rodinu (rodiče poškozené E. K. a její dceru z prvního
manželství – svědkyni A. Š. – s vnoučaty), a ony tak musely činit více méně
tajně (srov. protokol z hlavního líčení ze dne 8. 3. 2016, č. l. 116 a 127
spisu). Právě zmíněné pravidelné, příp. pravidelně se opakující jevy samy o
sobě by nepochybně každá průměrně myslící a cítící osoba chápala jako těžké
příkoří. V posuzovaném případě však bylo jednání obviněného doplněno i dalšími
občasnými či jednorázovými útoky, často vyšší intenzity, než tomu bylo obvykle,
které ještě umocňovaly jeho již tak nedobré zacházení s oběma poškozenými. Ať
už se jednalo o demolici různých předmětů (vánočního stromku, uvařeného jídla
či mobilního telefonu), házení věcí po poškozených (např. celé plato vajec po
nezletilé dceři), bití pumpičkou, zlomení násady od smetáku o manželku či
vylití vody do postele nezletilé dcery.
26. Hrubé chování dovolatele je nutno posuzovat jako celek, tedy jako
soubor pravidelných, občasných a jednorázových ataků, které nadto v průběhu let
nabývaly na četnosti a intenzitě. Není proto pochyb o tom, že jej obě poškozené
chápaly jako těžké příkoří, a to i vzhledem k časovému období, během kterého
musely výše popsané špatné zacházení snášet. Bezpochyby tedy šlo o týrání ve
smyslu § 198 a § 199 tr. zákoníku. Dále je potřeba zopakovat, že k naplnění
znaku „páchání činu po delší dobu“ může postačovat již období několika měsíců.
V dané trestní věci nebyla intenzita onoho zlého nakládání nijak malá, proto by
k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat těchto trestných činů postačovalo
zřejmě i zmíněné několikaměsíční období, každopádně dovolatel jednal způsobem
vykazujícím znaky týrání se svou manželkou po dobu přibližně sedmi let a s
nezletilou dcerou více než dva roky. To znamená, že svým konáním naplnil
skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku a též zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.