8 Tdo 493/2023

8 Tdo 493/2023-519

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného R. Z., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 To 406/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 T 28/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 9. 2022, sp. zn. 3 T 28/2022, byl obviněný R. Z. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dílem samostatně, za což byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 2 let. V dalším byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená P. K., nar. XY, trvale bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 To 406/2022, z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dílem společně s E. K., narozenou XY, trvale bytem XY, v jejíž věci bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení jejího trestního stíhání, a dílem sám spotřeboval zálohu složenou ve výši 120 000 Kč P. K., t. č. V., nar. XY, na účet společnosti E. , č. XY za účelem rezervace koupě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, která se neuskutečnila a záloha se nikdy nestala majetkem společnosti E. , jejímž jednatelem byla E. K. a za kterou byl na základě plné moci oprávněn jednat i R. Z., a záloha tak zůstala ve vlastnictví P. K., což R. Z. věděl a část zálohy ve výši 50 000 Kč spotřeboval tak, že ji dne 11. 7. 2019 zaslal na základě účelově vystavené faktury E. K. č. 119 na účet č. XY (používaný E. K.) a část zálohy ve výši 70 000 Kč pomocí různých výběrů a převodů v době od 12. 7. 2019 do 22. 8. 2019 použil pro svou potřebu, čímž způsobil P. K., narozené XY, trvale bytem XY, společně s E. K. škodu v celkové výši 50 000 Kč a sám škodu v celkové výši 70 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pradubicích ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 To 406/2022, podal obviněný R. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Konkrétně vytýkal, že skutek, pro který byl odsouzen, postrádá oporu v provedených důkazech, je tak zřejmý extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a k porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídají požadavkům uvedeným v příslušných ustanoveních trestního řádu.

Odvolací soud se náležitě nevypořádal s jeho argumentací a předloženými důkazy, z nichž vyplývá, že Fio banka, a. s., zablokovala na základě exekučního příkazu k provedení exekuce soudního exekutora JUDr. Erika Smoly ze dne 8. 4. 2019, č. j. 212 EX 100/19-13, na účtu společnosti E., celkově částku 41 648,90 Kč. Nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, že otázka blokování účtu ze strany exekutora není příliš významná s ohledem na výši této částky cca 40 000 Kč, kdy k její blokaci došlo ještě v předchozím období a ke stržení částky z účtu v období následném.

Podstatné podle odvolacího soudu bylo, že v mezidobí došlo ke spotřebování mnohem vyšší částky, než která přišla na účet od poškozené. Podle dovolatele je uvedená argumentace v rozporu s důkazem – přehledem pohybů na bankovním účtu za období od 10. 7. 2019 do 25. 11. 2021, a je tedy nesprávná. S odkazem na přehled pohybů na účtu dovodil, že v době přijetí zálohy od poškozené byl na předmětném účtu zůstatek ve výši 10 570,40 Kč, jednalo se tak o částku, která nedosahovala výše exekuované sumy. Současně konstatoval, že po přijetí zálohy 120 000 Kč od poškozené z jím předloženého přehledu plateb plyne, že na účtu zůstala částka 41 809,95 Kč, tedy částka prakticky totožná s částkou, kterou soudní exekutor na základě příkazu deponoval na uvedeném účtu.

Podle dovolatele je tak zjevné, že částka ve výši 41 648,90 Kč byla blokována z peněz, které zaslala na účet společnosti poškozená. To, že v mezidobí došlo k spotřebování mnohem vyšší částky, než která přišla na účet společnosti od poškozené, jak uváděl odvolací soud, není podle dovolatele podstatné, neboť vždy šlo o kreditní částky, které byly obratem ve stejné výši i odúčtovány, nejsou proto pro trestní řízení relevantní. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, když se odmítl zabývat částkou ve výši 41 648,90 Kč.

6. Obviněný poukázal na to, že mu bylo kladeno za vinu, že si měl přisvojit cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobit tak na cizím majetku větší škodu, a to škodu ve výši 120 000 Kč, kterou se podle § 138 odst. 3 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Měl za to, že pokud by se od částky 120 000 Kč odečetla částka 41 648,90 Kč, kterou zablokoval soudní exekutor, nemohl způsobit větší škodu, ale mohl naplnit toliko základní skutkovou podstatu přečinu zpronevěry. Obstát podle názoru dovolatele nemůže ani část skutkové věty, podle níž část zálohy ve výši 70 000 Kč pomocí různých výběrů a převodů v době od 12.

7. 2019 do 22. 8. 2019 použil pro svou potřebu, neboť právě blokace exekuované částky mu znemožňovala jakoukoliv dispozici s ní a nemohl si ji tak přisvojit. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1265/2012, podle kterého použití svěřených finančních prostředků k úhradě pravomocně přisouzené pohledávky věřitele proti vlastníkům těchto prostředků vylučuje trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry. Obviněný uzavřel, že si přivlastnil pro svou potřebu částku ve výši 25 000 Kč, částku ve výši 50 000 Kč zaslal na účet spoluobviněné, částku 13 580 Kč použil na úhradu závazků společnosti a částka 41 648,90 Kč byla stržena soudním exekutorem.

Tyto skutečnosti soudy nižších stupňů podle dovolatele náležitě nevyhodnotily, učinily proto mylná skutková zjištění, která následně vedla k nesprávnému právnímu posouzení předmětného skutku.

7. V návaznosti na uvedená pochybení se dovolatel domáhal aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a princip ultima ratio konstatoval, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního (popř. správního) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. S ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, jakými jsou význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl, byla podle dovolatele jeho trestní odpovědnost vyloučena. Zdůraznil, že naplnil toliko základní skutkovou podstatu, jednalo se o majetkový trestný čin, který plně reparoval, poškozené byla nahrazena i částka převyšující zákonné úroky z prodlení a že nárok poškozené byl řešen i v rámci občanskoprávního a následně i exekučního řízení. Konstatoval, že v čase páchání si neuvědomoval všechny důsledky svého jednání. V souvislosti s požadovanou aplikací zásady subsidiarity trestní represe poukázal na skutečnost, že v důsledku pravomocného odsouzení byl vymazán jako jednatel společnosti i jako člen správní rady společnosti, neboť přestal splňovat zákonnou podmínku bezúhonnosti. V případě jeho odsouzení mu tak hrozí snížení příjmů v době, která je značně nestabilní a kdy dochází k zásadnímu zvyšování prakticky všech životních nákladů, nebyl by schopen splácet zápůjčky, nájem a jiné své náklady, snížení jeho výdělku by mělo vliv i na placení výživného své dceři.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 To 406/2022, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 9. 2022, sp. zn. 3 T 28/2022, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání předně konstatoval, že dovolatel ve svém podání zopakoval obhajobu, kterou poprvé ústně uplatnil ve své závěrečné řeči před nalézacím soudem, s jeho námitkami se proto vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s jejichž argumentací se státní zástupce s dále uvedenými výhradami ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Žádnou vadu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce ve věci neshledal.

10. Závěr soudů, že si dovolatel přisvojil i částku 41 648,40 Kč je podle jeho názoru správný a odpovídá provedenému dokazování, byť lze mít výhrady ke způsobu, jakým soudy toto jinak správné skutkové zjištění odůvodnily. Dovolatel založil svou hlavní argumentaci na polemice s tvrzením odvolacího soudu na str. 4 jeho usnesení, že podstatné je, že v mezidobí došlo ke spotřebování mnohem vyšší částky, než která přišla na účet od P. K. V dovolání se snažil doložit, že v době přijetí zálohy byl na předmětném účtu velmi nízký zůstatek ve výši kolem 10 000 Kč a po přijetí zálohy 120 000 Kč byly všechny jiné vklady vzápětí vybírány, z čehož dovodil, že pokud na účtu zbylo v říjnu 2019 oněch exekutorem sražených 41 648,40 Kč, jedná se o částku z peněz poškozené, o niž měla být škoda 120 000 Kč snížena. Státní zástupce konstatoval, že se ani jemu nepodařilo zcela porozumět smyslu uvedené sporné věty z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Další odstavce citovaného usnesení však obsahují argumentaci, která je logická, provázaná a přesvědčivá.

11. Státní zástupce zdůraznil, že podstata zpronevěry nespočívá ve výběrech částek po 11. 7. 2019, obviněný se zpronevěry dopustil tím, že spotřeboval zálohu složenou ve výši 120 000 Kč P. K. na účet společnosti E. Podle státního zástupce je přitom zjevné, že dovolatel neuložil zálohu na samostatný účet k tomu určený, ani nedal jinak najevo, že s ní chce nakládat jako s věcí cizí a namísto toho ji smísil s peněžními prostředky ovládané společnosti. Tímto smísením, jímž bez jakékoliv vůle oddělit zálohu 120 000 Kč od peněz, s nimiž jinak neomezeně nakládal, projevil svou vůli nakládat s touto zálohou neomezeně, tedy tak, jak by s ní mohl jinak nakládat, pokud by byl její vlastník, čímž se jí zmocnil ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil tak záhy po vložení uvedené částky na uvedený účet, nejpozději v době prvního výběru dne 11. 7. 2019. Zda a jaké výběry byly z předmětného účtu prováděny po 11. 7. 2019, má význam pouze z hlediska dokazování úmyslu dovolatele celou zálohu spotřebovat; nemá však význam hmotněprávní, neboť skutek byl dokonán již 11. 7. 2019. Zdůraznil, že žádný význam nemá ani to, zda a jakou částku na účtu blokoval či strhával exekutor, neboť je jisté jen to, že v době po 11. 7. 2019 nebylo možno rozlišit, jaké peněžní prostředky pocházejí ze zálohy složené na účet poškozenou. Tvrzení dovolatele, že částka 41 648,40 Kč pocházela právě z předmětné zálohy, pak označil za fikci bez reálného podkladu.

12. Pokud jde o námitku, že jednání dovolatele mělo být posouzeno za užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jednalo o vztah občanskoprávní, k jehož nápravě nebylo na místě užít prostředků trestní práva (což opřel o judikaturu Ústavního soudu z doby před 1. 1. 2010), pak státní zástupce připomněl, že dovolatel pominul, že Ústavní soud se k otázce subsidiarity trestní represe vyjadřoval i za účinnosti nyní platného trestního zákoníku a že v zásadě nevyloučil trestní postih jednání s občanskoprávním základem. Po připomenutí východisek pro užití ustanovení o subsidiaritě trestní represe a připomenutí principu ultima ratio, jakož i judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu uzavřel, že čin dovolatele nevykazuje žádné výjimečné znaky, které by podle jím citované judikatury opodstatňovaly neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že se v případě dovolatele jedná o zpronevěru zálohy na nákup pozemku s poměrně vysokou způsobenou škodou. K poukazu dovolatele, že nakonec nahradil způsobenou škodu, státní zástupce konstatoval, že tak dovolatel učinil až se značným odstupem. Náhrada škody je navíc při posuzování škodlivosti činu pro společnost nerozhodná, jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr. Ani poukaz na to, že nárok poškozené byl řešen i v rámci občanskoprávního řízení, nepovažoval státní zástupce za okolnost natolik významnou, aby dokázala převýšit zásadní okolnosti škodlivosti činu pro společnost zvyšující a vylučující dostatečnost postihu nástroji stojícími mimo trestní řízení. Za tyto zásadní okolnosti považoval nalézací soud výši škody a více než dvouletou neochotu dovolatele škodu uhradit. Další nepříznivé okolnosti obsáhle uvedl pod bodem 44. odůvodnění svého rozhodnutí při odůvodňování výroku o trestu. K tomu státní zástupce dodal, že podle opisu rejstříku trestů se dovolatel od 26. 10. 2015 až do 26. 10. 2019 nacházel ve zkušební době svého předchozího odsouzení za podstatně závažnější zpronevěru. Ačkoliv k tomuto odsouzení již nebylo možno přihlédnout při ukládání trestu, z hlediska osoby dovolatele je jistě značně nepříznivé, že se zpronevěry dopustil ještě před uplynutím zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uloženého mu za předchozí podstatně rozsáhlejší zpronevěru. Konstatoval, že pokud se tedy věc dovolatele odlišovala od jiných obdobných věcí, dominantní odlišností bylo to, že ještě před uplynutím zkušební doby zopakoval jednání, za které byl předtím odsouzen. Tato okolnost škodlivost jeho jednání podle státního zástupce výrazně zvyšuje a vylučuje užití subsidiarity trestní represe.

13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že nutno mít za to, že je podala včas oprávněná osoba. Shledal však, že dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

18. Pochybení podřaditelná pod dříve zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal tedy ani dovolatelem namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně (zejména str. 9–10, body 28.–34. rozsudku soudu prvního stupně, str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

19. Dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, spatřoval v tom, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a předloženými důkazy prokazujícími, že částka 41 648,90 Kč byla na účtu společnosti E., zablokována a následně stržena soudním exekutorem, tudíž si ji obviněný nemohl přisvojit, neboť s ní nemohl nikterak disponovat. Nejvyšší soud k tomu toliko uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že tuto skutečnost vzaly za prokázanou a vycházely z ní, stejně jako dovolatel (viz bod 20. na str 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jinak řečeno, soudy nižších stupňů nezpochybnily, že by snad nedošlo k blokaci a stržení předmětné částky soudním exekutorem. Soudy tedy dospěly ke stejnému skutkovému zjištění, k jakému měly podle dovolatele dospět; o žádném rozporu, natožpak zjevném či extrémním tak nelze uvažovat. Rozdílné závěry však učinily, pokud šlo o vyhodnocení, zda došlo k přisvojení i této částky obviněným, či zda blokace a stržení této částky z účtu společnosti E., ovládané obviněným, znamenala, že si obviněný tuto částku přisvojit nemohl, jak mínil dovolatel. Z uvedeného pak vyvozoval, že se mohl dopustil trestného činu zpronevěry jen v jeho základní skutkové podstatě, neboť z částky 120 000 Kč, tj. z výše svěřené zálohy, bylo podle jeho názoru při výpočtu jím způsobené škody nutno odečíst částku 41 648,90 Kč, v důsledku čehož by se pak nemohlo jednat o škodu větší, nýbrž toliko o škodu nikoli nepatrnou. Této výhradě dovolatele ale nelze přitakat.

20. Není od věci připomenout, že přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 100 000 Kč (viz § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku). Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. K „přisvojení si cizí svěřené věci“ pak dojde tehdy, jestliže s ní pachatel naloží v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří jeho základní účel. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Přisvojením tak dochází k dokonání tohoto trestného činu.

21. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplynulo, že poškozená P. K. dne 10. 7. 2019 uzavřela se společností E., již zastupoval obviněný, smlouvu pojmenovanou jako smlouva o rezervaci. Předmětem této smlouvy byla rezervace pozemku a současně závazek uvedené společnosti zprostředkovat koupi tohoto pozemku poškozené. Soudy nižších stupňů pak správně dovodily, že se tak jednalo o smlouvu o zprostředkování ve smyslu § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě této smlouvy poškozená poskytla obviněnému částku 120 000 Kč jako rezervační zálohu, která měla být použita jako část kupní ceny v okamžiku uzavření kupní smlouvy, nebo měla být poškozené vrácena bezprostředně po uplynutí dvou měsíců od skončení doby rezervace, pokud prodávající neuzavře kupní smlouvu z důvodů na jeho straně.

22. V obecné rovině možno říci, že částky přijaté konkrétním subjektem na podkladě smlouvy o dílo či kupní smlouvy jako záloha na zhotovení díla či na kupní cenu se stávají vlastnictvím daného subjektu (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1449/2005). V uvedeném případě se však jednalo o jiný smluvní typ – o smlouvu o zprostředkování, na jejímž základě obviněný převzal od poškozené zálohu, která však nepřešla do jeho vlastnictví, resp. do vlastnictví společnosti E., jednalo se tak o věc vůči této společnosti, respektive obviněnému, který společnost ovládal a zastupoval, cizí a svěřenou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, uveřejněné pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). V této smlouvě byla stanovena povinnost obviněného, resp. společnosti E., zajistit zprostředkování prodeje pozemku v termínu ve smlouvě uvedeném, v opačném případě vrátit převzaté finanční prostředky poškozené. Obviněný (zastupující danou společnost na základě plné moci) to nesplnil a nereagoval poté ani na výzvy k vrácení poskytnutých finančních prostředků. S kroky vedoucími k jejich vrácení započal až po zahájení trestního stíhání ve věci, a to více než dva roky poté, co měl finanční prostředky poškozené vrátit v souladu s ujednáními výše zmíněné zprostředkovatelské smlouvy.

23. Dovolatelem vyzdvihovaná skutečnost, že část převzatých finančních prostředků byla na účtu společnosti blokována a následně stržena soudním exekutorem, není v této věci nikterak podstatná, neboť se jedná toliko o způsob, jakým bylo s finančními prostředky naloženo poté, co si je obviněný přisvojil a dokonal tak trestný čin zpronevěry. Jak konstatovaly již soudy nižších stupňů a zevrubně vysvětlil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, trestný čin zpronevěry je dokonán přisvojením si cizí věci.

Finanční prostředky poškozené obviněný nechal převést na účet společnosti, kde byly smíseny s finančními prostředky jím ovládané společnosti. Rozhodně se nejednalo o účet vyhrazený na úschovu zálohy, která nepatřila do vlastnictví společnosti; obviněný nedal najevo svoji vůli oddělit zálohu 120 000 Kč od ostatních peněz, jimiž bez omezení nakládal. Na tomto účtu neměla společnost E., dostatek finančních prostředků, aby z nich mohly být činěny úhrady závazků společnosti (zůstatek na účtu v době převzetí finančních prostředků od poškozené, tj. dne 10.

a 11. 7. 2019, činil 10 570,40 Kč) a zároveň zachována nedotčenou celá finanční částka, tedy záloha poskytnutá poškozenou, aby s ní mohlo být naloženo sjednaným způsobem. Nad to je nutno zdůraznit, že exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu společnosti E., na který obviněný nechal poškozenou zaslat rezervační zálohu, byl vydán již dne 5. 4. 2019 (jak vyplývá ze sdělení zaměstnankyně Exekutorského úřadu XY založeného na č. l. 425), obviněný tak od počátku věděl, že část zálohy zaslané obviněnou na účet dané společnosti bude sloužit k uspokojení exekučně vymáhané pohledávky, a je tak evidentní, že i tato dispozice s částí převzaté zálohy (tj. částí ve výši 41 648,90 Kč) byla činěna z vůle obviněného v rozporu s účelem svěření zálohy, neboť v opačném případě by poškozenou neinstruoval k zaslání finančních prostředků na účet, z něhož bude jejich část blokována a stržena soudním exekutorem, čehož si ve svém postavení u dané společnosti musel být vědom.

Že obviněný skutečně nemínil s touto zálohou nakládat způsobem k tomu sjednaným, nýbrž s ní nakládat jako s věcí vlastní a poškozenou trvale vyloučit z možnosti s ní nakládat, je zjevné nejen ze skutečnosti, že poškozenou instruoval k zaslání této zálohy na účet společnosti, na němž nebyla tato záloha jakkoliv oddělena od financí této společnosti, ale rovněž ze skutečnosti, že obviněný hned dne 11. 7. 2019 (tedy dne, kdy byly převedeny zbývající finanční prostředky tvořící rezervační zálohu poškozenou na účet společnosti E.) převedl část finančních prostředků ve výši 50 000 Kč z tohoto účtu na účet E.

K.a dále částku ve výši 70 000 Kč spotřeboval pomocí různých výběrů a převodů v době od 12. 7. 2019 do 22. 8. 2019 pro svou potřebu, z toho částka ve výši 41 648,90 Kč byla stržena soudním exekutorem na základě exekučního příkazu. Není relevantní, že s částkou 41 648,90 Kč, kterou na účtu společnosti blokoval a následně strhl soudní exekutor, nemohl obviněný nakládat jiným způsobem podle vlastního uvážení.

Podstatné je, že přestože měla společnost dluhy a neměla prostředky k jejich úhradě a k úhradě jiných nákladů, čehož si byl obviněný nepochybně vědom, obviněný rezervační zálohu neoddělitelně smísil se zanedbatelnými finančními prostředky společnosti E., které byly následně zčásti poslány E.K., z části užity pro osobní potřebu obviněným a zčásti byly z důvodu tohoto smísení strženy soudním exekutorem, a tím s touto nakládal jako s věcí vlastní, respektive jako s věcí jím ovládané společnosti. Lze shrnout, že obviněný svým jednáním naplnil (zčásti ve spolupachatelství s E.

K.) znak přisvojení si cizí věci ve vztahu k celé záloze ve výši 120 000 Kč již v momentě, kdy převzatou zálohu neoddělil od finančních prostředků společnosti E., v důsledku čehož již dne 11. 7. 2019 došlo také k prvnímu výběru 50 000 Kč z ní. Od tohoto okamžiku byla rezervační záloha složená poškozenou používána jako majetek společnosti E., čímž došlo ke zmaření účelu, pro který byla tato záloha svěřena (zápočet na kupní cenu, případně vrácení zálohy poškozené), a k trvalému vyloučení poškozené z možnosti dispozice se svými finančními prostředky.

24. Závěr soudů, že dovolatel si přisvojil celou zálohu ve výši 120 000 Kč je tudíž správný, přesvědčivě odůvodněný (body 34, 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 usnesení odvolacího soudu) a koresponduje s výsledky provedeného dokazování. Námitku obviněného, že si z této celkové částky nepřisvojil a ani nemohl přisvojit částku 41 648,40 Kč, o niž je třeba výši škody snížit, nelze akceptovat.

25. Výtky obviněného byly zaměřeny i proti dílčím úvahám odvolacího soudu týkajícím se blokování účtu exekutorem. Odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného usnesení na str. 4 odůvodnění mimo jiné uvedl, že: „Dle názoru krajského soudu není otázka blokování účtu ze strany exekutora příliš významná s ohledem na výši této částky, cca 40 000 Kč, kdy k její blokaci došlo ještě v předchozím období a ke stržení částky z účtu v období následujícím. Podstatné je, že v mezidobí došlo ke spotřebování mnohem vyšší částky, než která přišla na účet od paní K.“. Do jisté míry lze přisvědčit obviněnému, že argumentace odvolacího soudu co do nakládání s označenou částkou a její zahrnutí do výše škody způsobené trestným činem zpronevěry není zcela srozumitelná a výstižná. Jak ale správně poznamenává státní zástupce ve svém vyjádření, nelze tuto část odůvodnění vytrhávat z kontextu celého jeho vyznění a smyslu a z následující argumentace odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že i tato obviněným zpochybňovaná částka je součástí celkové částky 120 000 Kč, již si obviněný ku škodě poškozené přisvojil.

26. Nutno tedy uzavřít, že jestliže obviněný převzal od poškozené za výše popsaných podmínek tzv. rezervační zálohu v celkové výši 120 000 Kč za účelem rezervace pozemku a zprostředkování jeho prodeje a tuto finanční částku nevrátil, ačkoliv tak byl podle smlouvy uzavřené s poškozenou povinen učinit, přisvojil si ji coby cizí věc. Tím jednoznačně naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 960/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1035/2004, aj.).

27. Za zcela nepřiléhavý je třeba považovat odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1265/2012, podle kterého použití svěřených finančních prostředků k úhradě pravomocně přisouzené pohledávky věřitele proti vlastníkům těchto prostředků vylučuje trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry. Nelze než konstatovat, že ve věci dovolatele se vůbec nejednalo o situaci jakkoliv podobnou té, jež byla zmiňována v citovaném rozhodnutí, neboť obviněný nepoužíval svěřené prostředky, tj. zálohu poskytnutou poškozenou, k úhradě pravomocně přisouzené pohledávky proti poškozené, proto nelze závěry předmětného usnesení jakkoliv aplikovat na nyní projednávaný případ dovolatele.

28. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně námitku, kterou se domáhal zásady subsidiarity trestní represe. Jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

29. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

30. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto byly zcela důvodně uplatněny trestněprávní důsledky spojené s trestní odpovědností za tento přečin. Podstata jednání obviněného, jímž směřoval ke svému obohacení, a to tím, že od poškozené jako kupující přijal rezervační zálohu ve výši 120 000 Kč, kterou obratem začal spotřebovávat v rozporu s účelem svěření této zálohy, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo jeho jednání i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry (§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku).

31. Dovolatel svou argumentací zpochybňoval závěr, že společenská škodlivost v jeho případě dosahovala potřebné míry, když z jeho strany došlo k náhradě škody (včetně úroků) poškozené a její nárok byl navíc řešen i v jiných řízeních než v tomto řízení trestním. Poukázal-li na naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, učinil tak bez jakékoliv bližší argumentace či poukaz na konkrétní okolnosti, které by v jeho případě měly vést k vhodnosti aplikace subsidiarity trestní represe. Konečně pak také kladl důraz na skutečnost, že v případě jeho odsouzení mu bude značně ztížena možnost výdělku, neboť nebude moci vykonávat svou pozici jednatele společnosti či statutárního orgánu společnosti.

Výhradou, že obviněný nahradil poškozené škodu, což by podle jeho názoru mělo výrazně snižovat společenskou škodlivost jeho jednání, se zabýval již soud nalézací, který pod bodem 40. odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že zásada subsidiarity trestní represe není v daném případě obviněného porušena, když způsobil větší škodu, kterou uhradil až po téměř dvou a půl letech v rámci tohoto trestního řízení. V dané souvislosti lze připomenout již stávající názor Nejvyššího soudu, že chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele (viz i státním zástupcem zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr.). Následná náhrada škody poškozené ze strany obviněného po více než dvou letech, a to až pod vlivem zejména trestního řízení, tak nikterak společenskou škodlivost jeho jednání relevantně nesnižuje. Dále je nutno konstatovat, že obviněný úmyslným jednáním manipuloval se dvěma stranami, tedy se stranou kupující i prodávající, kdy ani vůči jedné z těchto stran nejednal čestně, nedodržel domluvy, které s těmito stranami učinil, neuváděl jim úplné informace o stavu věci, byl to navíc on, kdo prvotně oslovil prodávající, a od počátku tak směřoval k tomu, aby získal finanční prostředky z prodeje pozemku, byť způsobem, který prodávající nevyhovoval a neodpovídal vzájemné domluvě a byl činěn bez pověření prodávající (inzerce pozemku), přičemž po získání rezervační zálohy od kupující ani tuto skutečnost prodávající sám nesdělil, zálohu neuložil odděleně od prostředků jím ovládané společnosti a prakticky okamžitě po jejím obdržení začal zálohu neoprávněně spotřebovávat.

Navíc za situace, kdy nebyly učiněny dostatečné kroky k tomu, aby k uzavření kupní smlouvy skutečně došlo, nemohl tedy ani předpokládat, že k nabytí obdržené zálohy do vlastnictví jím ovládané společnosti skutečně a brzy dojde. Způsob provedení činu tak společenskou škodlivost jeho jednání rozhodně nesnižuje, ba naopak.

Nesnižují ji ani okolnosti týkající se osoby pachatele, neboť obviněný již měl zkušenosti v oboru prodeje nemovitostí; nejednalo se o jeho první smlouvu, na jejímž základě by přebíral rezervační zálohu. Pominout nelze ani skutečnost, že již v minulosti spáchal trestnou činnost, byl odsouzen za trestný čin zpronevěry, přesto se ze svých chyb nepoučil a trestné činnosti stejné povahy se dopustil znovu. Aplikaci zásady subsidiarity trestní represe neopodstatňuje ani skutečnost, že v případě odsouzení obviněného mu bude výrazně ztížena možnost výdělku. K tomu nelze než konstatovat, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil úmyslného trestného činu a kdo nyní musí přijmout odpovědnost za své jednání, tedy včetně negativních následků odsouzení. Negativní následky a dopad na život odsouzeného jsou neodmyslitelnou součástí trestní odpovědnosti. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio tedy nepřichází za daných okolností v úvahu.

32. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu