8 Tdo 501/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
května 2010 o dovolání obviněného E. W., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 568/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T
84/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. W. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 10 T 84/2009,
byl obviněný E.W. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 28. 2. 2009 kolem 11.00 hodiny v Č. T., okres K., na ul. K., v 6.
poschodí, společně s další dosud nezjištěnou osobou, veden záměrem získat jeho
peníze a věci, poté, co Č. S., na jeho zazvonění otevřel vstupní dveře svého
bytu, bez jeho vyzvání a svolení do bytu vnikl tak, že do těchto dveří, které
se snažil před ním zavřít, silně strčil, čímž tyto dveře vysadil z pantů a
zatlačil Č. S. dovnitř do chodby bytu, kde po něm požadoval vydání peněz a
přitom ho několikrát udeřil pěstí do levé strany obličeje a levé části zad,
následně v obývacím pokoji vzal jeho mobilní telefon zn. LG, nezj. typu,
stříbrné barvy, včetně SIM karty v hodnotě 500,- Kč a v chodbě bytu prohledal
jeho zimní bundu pověšenou na věšáku, z jejíž pravé vnější kapsy vytáhl jeho
peněženku, z níž mu vzal finanční hotovost ve výši nejméně 2.000,- Kč, načež s
těmito věcmi z bytu odešel a naložil s nimi nezjištěným způsobem ve svůj
prospěch, čímž způsobil Č. S. škodu v celkové výši nejméně 2.500,- Kč, přičemž
v důsledku popsaného fyzického napadení utrpěl zranění - otok a podkožní krevní
výron velkého rozsahu v oblasti levé tváře a horního rtu, podlitinu krajiny
levého ramene a pod pravou lopatkou s dobou léčení v trvání nejméně pěti dnů“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný
čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle §
234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 228
odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému Č. S., trvale bytem Č. T.,
N., t. č. bytem Č. T., ulice K., škodu ve výši 2.500,- Kč, a poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj,
Územní pracoviště K., P., K., škodu ve výši 2.629,82 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. odkázal poškozeného Č. S. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě
rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 568/2009, tak, že je podle §
256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Graňákové podal proti němu dovolání, které
opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které
provedly soudy obou stupňů, ani s jimi použitou právní kvalifikací. Poukázal
zejména na svou výpověď, kterou učinil v přípravním řízení a v níž uvedl, že do
bytu za poškozeným, který mu dlužil peníze za práci, skutečně přišel, poškozený
mu dveře otevřel, odmítl mu však požadovanou částku uhradit, a proto se mu
snažil zabránit v zavření dveří tím, že přes práh strčil levou nohu. Poté došlo
k přetahování s poškozeným a vypadnutí dveří z pantu a následnému pádu
poškozeného i s dveřmi na zem chodby. Ani pak ovšem poškozeného fyzicky
nenapadl, neodcizil mu žádné peníze ani žádný mobil, naopak ihned po incidentu
odešel pryč. Upozornil rovněž na rozpory ve výpovědích samotného poškozeného
jednak v přípravném řízení, jednak u hlavního líčení a v návaznosti na to
zdůraznil, že poškozený je nevěrohodnou osobou, která má dluhy, často požívá
alkoholické nápoje, bývá fyzicky napadána v restauracích, a proto i často
zraněna. Pokud poškozený činil trestní oznámení na Policii ČR dne 28. 2. 2009
ve 12.51 hodin, bylo tehdy zjištěno, že je v silně podnapilém stavu (3,19
promile alkoholu), proto se podivoval nad policejním záznamem, z něhož vyplývá,
že řádně komunikoval. Současně však dovozoval, že poškozený si mohl zranění
způsobit sám právě v období od 11.00 do 12.51 hodin.
Podle dovolatele jsou ve výpovědi poškozeného obsaženy další nepravdivé
skutečnosti, neboť bylo prokázáno, že u něho na stavbě pracoval, což bylo
zjištěno také z výpovědi svědka P. R., který uvedl, že poškozený i jemu
dlouhodobě dlužil peníze na nájmu, a potvrdil, že se opravdu jedná o osobu
nadměrně požívající alkoholické nápoje, která bývá často zraněna. Při
provedeném dokazování nebyl zajištěn mobil poškozeného, bylo toliko zjištěno,
že svědek V. G. z tohoto mobilu telefonoval. Jelikož zároveň uvedl, že si často
půjčoval mobil právě jak od něho (dovolatele), tak i od jiných osob na
ubytovně, není prý vyvráceno, že poškozenému odcizil mobil někdo jiný.
Podle názoru obviněného tak absentují základní znaky skutkové podstaty
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když z výpovědi
poškozeného a dalších výpovědí nelze dovodit, že použil násilí v úmyslu zmocnit
se cizí věci. Připustil, že vnikl do bytu poškozeného, v něm však nic
neodcizil, takže je prokázáno jen to, že se dopustil pouze trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolatel (aniž rozlišil, pod který z uplatněných dovolacích důvodů použitou
argumentaci podřazuje) rovněž poukázal na to, že doporučeným dopisem zaslal
odvolacímu soudu omluvu z veřejného zasedání, neboť se jej nemohl zúčastnit, a
žádal o jeho odročení. Přestože tak učinil řádně a včas, soud vůbec o této jeho
žádosti nerozhodl a jednal v jeho nepřítomnosti, čímž došlo k porušení jeho
práva náležitě se hájit.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se
zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To
568/2009, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 10 T
84/2009, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a
uvedl, že námitky dovolatele o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u
veřejného zasedání o odvolání, jímž mělo dojít k porušení jeho práva na
spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno osobně se zúčastnit řízení před
soudem, považuje za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce připomněl, že předvolání k veřejnému zasedání o odvolání bylo
obviněnému doručeno řádně a včas. Obviněný sice svou neúčast u veřejného
zasedání písemně omluvil zdravotními důvody a požádal o odročení hlavního
líčení, odvolací soud však jeho tvrzení ověřil dotazem u ošetřujícího lékaře a
zjistil, že (obviněný) je účasti u veřejného zasedání schopen a jeho účasti nic
nebrání. Po tomto konstatování zdůraznil, že obviněný byl řádně a včas
předvolán a bylo výlučně jeho věcí, že dal před svou účastí u veřejného
zasedání přednost jiným aktivitám. Jelikož zde žádné zákonem předvídané
překážky konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného
nebyly, soudu nic nebránilo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat.
K dalším námitkám obviněného, podřazeným (zřejmě) pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že v této části dovolatel
namítal toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadal soudem
učiněná skutková zjištění a vycházel přitom z odlišných skutkových okolností,
než jaké zjistil nalézací soud. Vzhledem k tomu, že údajně nesprávná skutková
zjištění důvodem dovolání podle § 265b tr. ř. být nemohou, vyjádřil názor, že v
této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud s
ohledem na shora uvedené závěry ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že navrhované rozhodnutí
lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. S ohledem na logiku věci se Nejvyšší soud
nejdříve zabýval námitkami, v nichž dovolatel spatřoval naplnění druhého z nich.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil,
nemohou obstát, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou
stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy (zejména věrohodnost výpovědi
poškozeného Č.S.). V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky
tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože námitky
skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn.
II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v
rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel
(současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o
takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel
jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel ovšem uplatnil jako další důvod dovolání ten, který je uveden v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když tvrdil, že odvolacímu soudu
zaslal řádně a včas omluvu z veřejného zasedání, kterého se nemohl zúčastnit, a
žádal o jeho odročení, odvolací soud však o jeho žádosti nerozhodl a jednal v
jeho nepřítomnosti, čímž porušil jeho práva náležitě se hájit.
Jelikož jmenovaný dovolací důvod lze uplatnit, jestliže byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
nemůže být pochyb o tom, že uplatněná námitka, pokud by byla důvodná, by jej
mohla založit.
K uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v
obecné rovině uvést, že z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je možné dovodit, že
pokud obviněný není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné
zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Tak tomu může být ovšem
jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (srov. § 233
odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení trestního řádu, nejsou zákonné
podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného vymezeny tak
striktně, jak je tomu u hlavního líčení a řídí se zvláštními ustanoveními
(obecně § 232 a násl. tr. ř.). Vedle případu upraveného v citovaném ustanovení
§ 263 odst. 4 tr. ř., který v tomto případě nepřichází v úvahu (obviněný nebyl
ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody), může za nezbytnou považovat
přítomnost obviněného také soud, což mu dá najevo již tím, že jej k veřejnému
zasedání předvolá a nikoli jej o jeho konání pouze vyrozumí (§ 233 odst. 1 tr.
ř.). V daném případě byl obviněný o konání veřejného zasedání dne 27. 1. 2010
pouze vyrozuměn, čímž dal odvolací soud najevo, že jeho osobní přítomnost
nepovažuje za nezbytně nutnou.
Z obsahu spisu se podává, že obviněný byl o konání veřejného zasedání
nařízeného u odvolacího soudu na 27. ledna 2010 vyrozuměn řádně a včas (obsílku
převzal osobně dne 12. 1. 2010 – srov. č.l. 143 a 143 p.v. spisu) vzorem 7a tr.
ř. (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001
– org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro
použití v trestním a občanském soudním řízení), v němž byl poučen, že veřejné
zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Přípisem ze dne 12. 1. 2010
prostřednictvím své obhájkyně požádal o odročení nařízeného jednání, což
odůvodnil tím, že je objednán k lékaři na extrakci zubů. Současně vyjádřil
nesouhlas s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K žádosti připojil
lékařskou zprávu MUDr. L. H. ze dne 8. 1. 2010, podle níž „prochází kompletní
sanací chrupu (extrakce zbývajících zubů, zhotovení náhrad)“, přičemž
„pravděpodobná doba dokončení celkového ošetření bude cca duben 2010
včetně“ (srov. č.l. 144 a 145 spisu).
K následnému dotazu odvolacího soudu, zda současný zdravotní stav obviněného
umožňuje, aby se zúčastnil (po dobu asi 40 minut) veřejného zasedání nařízeného
na den 27. 1. 2010, a pokud mu to neumožňuje, kdy lze očekávat jeho zlepšení do
té míry, aby byl schopen se k jednání soudu dostavit, jmenovaný lékař dne 18.
1. 2010 písemně sdělil, že obviněný „není k dnešnímu dni … v pracovní
neschopnosti (tzn. u nás)“, přičemž z jeho hlediska „… se může zúčastnit
veřejného zasedání dne 27. ledna 2010 u Krajského soudu v Ostravě“ (srov. č.l.
147 spisu).
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2010 (srov. č.l. 154 spisu)
se podává, že obviněný se k jednání odvolacího soudu nedostavil (zúčastnila se
jej však jeho obhájkyně JUDr. Jana Graňáková). Předseda senátu po zahájení
veřejného zasedání přečetl nejprve písemnou žádost a omluvu obviněného ze dne
13. 1. 2010 a posléze zprávu MUDr. L. H. ze dne 18. 1. 2010, a poté vyhlásil
usnesení, že „veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti obviněného …“. Následně
jeden z členů senátu podal na základě spisu zprávu o stavu věci, zaměřenou na
otázky, které bylo třeba řešit, a předseda senátu udělil slovo k závěrečným
řečem obhájkyně obviněného a státního zástupce. Po krátkém přerušení jednání za
účelem porady senátu předseda senátu vyhlásil usnesení, jímž bylo odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že uvedené skutečnosti nesvědčí pro závěr, že
postupem odvolacího soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve
veřejném zasedání. Na straně obviněného v době konání veřejného zasedání
objektivně neexistovaly překážky bránící mu k němu dostavit, resp. pokud
existovaly, obviněný je odvolacímu soudu nesdělil. Z předloženého vyjádření
MUDr. L.H. na č.l. 147 spisu je naopak zřejmé, že v den konání veřejného
zasedání odvolacího soudu obviněný nebyl v pracovní neschopnosti a že z jeho
hlediska se mohl tohoto jednání zúčastnit. Pouhý fakt, že obviněný v daném
období procházel kompletní sanací chrupu (podroboval se extrakci zubů a
zhotovení náhrad), nelze považovat za natolik vážný důvod, aby opodstatňoval
omluvu u veřejného zasedání, zvláště když ze zmíněné lékařské zprávy
nevyplývalo, že by se obviněný extrakci zubu či zubů (jakkoliv nepříjemné)
podroboval i v den konání veřejného zasedání nebo bezprostředně před ním
(ostatně sám obviněný nic takového ani netvrdil).
Pochybení soudu druhého stupně nelze spatřovat ani v tom, že – pokud se rozhodl
s ohledem na obsah opatřené lékařské zprávy podané žádosti nevyhovět –
obviněného o tom nevyrozuměl, neboť žádné ustanovení trestního řádu či jiného
právního předpisu mu takovou povinnost neukládá. Bylo naopak na dovolateli, aby
si při znalosti původního termínu veřejného zasedání, jakož i chybějící
jistoty, že jeho žádosti bylo vyhověno, u soudu ověřil (například telefonicky
či elektronickou poštou), zda jeho žádost byla akceptovaná, a o svá práva se
tak sám (případně prostřednictvím své obhájkyně) staral.
Lze tak uzavřít, že za popsaných skutečností postupem odvolacího soudu nedošlo
k zásahu do práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně ke zkrácení jeho
práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Jmenovaný soud mohl uvedeným způsobem postupovat
při splnění další podmínky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl vázán ani žádným z důvodů
dovolatelovy povinné účasti u veřejného zasedání ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a
nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a