U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
února 2012 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 4 To 285/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 161/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 1 T
161/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle
popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že od měsíce dubna 2010 do 1. 11.
2010 telefonicky, formou SMS zpráv a osobně v M. kontaktoval J. Š., až
padesátkrát denně, kdy se dožadoval společného soužití nebo finanční kompenzace
ve výši až 5.000.000,- Kč za psychickou újmu způsobenou jejich rozchodem a
náklady související s udržováním vztahu, které J. Š. odmítla, za což jí
vyhrožoval, že ji srazí auto a že ublíží jejímu manželovi, aby trpěla jeho
ztrátou, kdy poté, co si J. Š. kvůli tomuto chování obviněného změnila
telefonní číslo, počal ji vyhledávat v místě bydliště v M., snažil se navázat s
ní kontakt přes domovní telefon, tento v jednom případě poškodil, telefonoval a
posílal SMS zprávy její matce J. M., dceři R. Š. a dožadoval se sdělení nového
telefonického kontaktu na ni, či získání finanční kompenzace, a když v červenci
2010 matce a dceři poškozené opět telefonoval, zpětně jej telefonicky požádala,
aby neobtěžoval nikoho z její rodiny, on odpověděl, že bere nůž a jde na ně,
vzápětí přijel do M. do domu rodičů poškozené, odkud byl poté, co s rodinou na
uvedená témata hovořil, vyprovozen Policií České republiky, dále po následných
pokusech obviněného o kontakt s poškozenou tato na něj podala dne 13. 9. 2010
trestní oznámení, avšak i pak ji opět v místě bydliště vyhledával a nosil před
dům různé věci, které tam nechával, a když dne 1. 11. 2010 v 18.30 hodin
telefonoval její matce a požadoval peníze, v 18.40 hodin opět požadoval přes
domovní telefon hovor s poškozenou, uhodil opětovně do domovního zvonku a
poškodil jeho kryt, téhož dne ve 20.05 hodin opět zvonil u domovního zvonku, do
toho sdělil, aby se s těmi penězi udávila, a zanechal na zemi věci, konkrétně
posilovací stroj a igelitovou tašku s rozbitou porcelánovou mísou a oblečením,
z místa odjel a opět ještě téhož dne ve 20.20 hodin zazvonil u branky, přivezl
televizor a televizní stolek, dožadoval se rozhovoru s ní, a svého jednání
zanechal až poté, co se na místo dostavila přivolaná policejní hlídka.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání,
které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 4 To 285/2011,
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný toto usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce
Mgr. Davida Obenraucha s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. V jeho obsahu
především zdůraznil, že soud neměl k dispozici zásadní důkaz, na jehož základě
by mohl dospět k jasnému a nezpochybnitelnému závěru, že jednal způsobem
popsaným ve skutkové větě, tedy že by J. Š., kterou miluje, event. jiným osobám
vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jednal způsobem, jenž by mohl vzbudit
důvodnou obavu o zdraví či život. Soudu prvního stupně vytkl, že jemu, coby
osobě bezúhonné nevěřil, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, kdežto
své rozhodnutí opřel o lživé tvrzení J. Š. a členů její rodiny. Protichůdná
tvrzení měl soud hodnotit jednoznačně v jeho prospěch, když od počátku
trestního řízení svou výpověď neměnil. Obviněný poukázal na chování poškozené,
která jej při vzájemných schůzkách utvrzovala v tom, že ho miluje, nedokáže bez
něj žít a že se s ním finančně vypořádá. Z takového přístupu poškozené nemohl
vytušit, že jejich vztah definitivně skončil, když i ze závěrů znaleckého
posudku PhDr. B. Z. vyplynulo, že poškozená byla ve vztahu dominantní a zcela
záměrně spouštěla emoce citově závislého obviněného, aby mohla účelově
argumentovat strachem o život a zdraví. Obviněný proto poukázal na to, že po
celou dobu jeho trestního stíhání poškozená sama iniciovala další schůzky,
vyhledávala jej jak týž den po jeho propuštění z cely předběžného zadržení, tak
i po jeho propuštění z vazby, a nadále s ním udržovala i intimní vztah. Namítl,
že pokud by jeho jednání skutečně vyvolalo v poškozené a její rodině obavy o
život a zdraví, potom by jej stěží vpustili do domu, aniž by se například
ozbrojili, když navíc měli legálně v držení lovecké zbraně. K tvrzení manžela
poškozené, že její telefon byl plný výhrůžných SMS, podotknul, že z výpisu
pořízeného soudem žádná taková skutečnost nevyplývá. Obviněný též konstatoval,
že nebyl nikdy před poškozenou agresivní, ani proti ní nikdy nepoužil násilí,
což ostatně potvrdila i sama poškozená před soudem. I když připustil, že se
vždy nechoval vhodně a dopustil se vůči poškozené schválností, v žádném případě
nepřekročil trestní zákoník. Zopakoval, že jeho jednání nebylo způsobilé
vzbudit důvodné obavy o život či zdraví, poněvadž rozbití domovního zvonku nebo
hrubší výlevy mohou být toliko přestupkem a nikoli přečinem, jak již v
předchozím rozhodnutí v této věci soud prvního stupně rozhodl.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr.
ř. zrušil napadené rozhodnutí a též vadné řízení mu předcházející v části
týkající se M. S., nebo aby podle § 265m tr. ř. po zrušení napadeného
rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného
doručen dne 6. 1. 2012, zaslalo prostřednictvím u něj působící státní
zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Současně vyslovilo souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání, a to i pro
případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a zkoumal, zda uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v
tomto zákonném ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v § 265b
tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových
zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního, event. druhého stupně.
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň
podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí
obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v
dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Formální
poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto
nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v
návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i
nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné
též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný své výhrady v dovolání
uplatněné zaměřil zásadně proti provedenému dokazování, když se nespokojil s
tím, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel, resp., jakým způsobem
provedené důkazy hodnotil a na základě učiněného hodnocení vytvořil ve výroku
uvedená skutková zjištění. Přitom obviněný vytkl, že pro rozhodnutí o vině soud
vyšel především z výpovědi poškozené a jejích rodinných příslušníků, které
vyhodnotil jako věrohodné, a proto jim uvěřil, a naopak výpověď obviněného
nepovažoval za pravdivou. Dovolatel přitom preferoval svou verzi výpovědi,
podle níž setrval na dříve uplatněné obhajobě, spočívající především na tom, že
poškozené ani její rodině nevyhrožoval. Obviněný v zásadě vyjádřil nesouhlas se
skutkovými zjištěními. Obviněný se domáhal dovoláním toho, aby soudy uvěřily
jeho verzi obhajoby a na jejím podkladě změnily učiněná skutková zjištění.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že námitky, jimiž obviněný dovolání
doložil, nesvědčí o tom, že by jimi byly vytýkány vady právní povahy, a ani
jimi obviněný nebrojil proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Obviněný sice konstatoval, že nebyl naplněn u přečinu, jímž byl uznán vinným,
znak vzbuzení důvodné obavy, a tedy že se nejedná o uvedený přečin, avšak takto
označený právní pojem nenapadl se zřetelem na jeho hmotně právní povahu, ale
zmínil ho pouze v reakci na své základní tvrzení, že se jednání, které je
popsáno ve skutkových zjištěních, nedopustil. To, že nejde o uvedený přečin,
vystavěl jen na své vlastní obhajobě, již upřednostňoval, kdežto výpovědi
poškozené a dalších svědků, které podle závěrů soudu prvního stupně tvořily
podklad pro skutková zjištění, považoval za nepravdivé. Obviněný tak primárně
vytýkal nedostatky skutkového zjištění, a teprve návazně na takto jím od závěrů
soudů odlišně dovozovaného skutkového stavu vytýkal, že nebyly naplněny znaky
přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d)
tr. zákoníku. Tyto své úvahy tedy odvozoval od jiného skutkového stavu věci.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní
charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá.
Nejvyšší soud i přes tento závěr považuje za vhodné pro úplnost zmínit, že
postup soudu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nevzbuzuje pochybnosti a že nešlo o
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jen ve
stručnosti lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který
na stranách 3 až 7 uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu.
Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných
procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací
soud, jenž své úvahy stručně shrnul na stranách 2 a 3 svého usnesení. Způsob,
jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě
vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci
srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí
či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8.
2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich
správnosti pochybovat.
V projednávané věci důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového
stavu a jeho právního posouzení nevyvstaly, neboť na podkladě provedeného
dokazování je nepochybné, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně popsaným a tímto jednáním se dopustil přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen
na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě Nejvyšší soud nebyl
povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného M.
S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová