8 Tdo 541/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.
května 2006 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 100/2003, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
Obviněný M. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005,
sp. zn. 2 T 100/2003, uznán vinným, že
„1. dne 23. 3. 2003 v 10:16 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia
3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním
nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, ačkoli věděl, že tato
zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena,
několik vlakových spojů bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v
jiných stanicích,
2. dne 23. 3. 2003 v 10:55 hod. opětovně oznámil ze svého mobilního telefonu
zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že
na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby s tím, že
upřesnil, že vybuchnou ve 13:00 hod., ačkoli dobře věděl, že tato zpráva je
nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, přičemž několik
vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně
ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a.
s., škodu ve výši 192.700,- Kč,
3. dne 26. 3. 2003 ve 12:32 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia
3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním
nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato
zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena,
několik vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně
ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a.
s., škodu ve výši 73.200,- Kč,
4. dne 27. 3. 2003 v 07:07 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia
3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním
nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato
zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena,
několik vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně
ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a.
s., škodu ve výši 49.700,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
pokračující trestný čin šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2, 3 písm.
b) tr. zák. a podle § 199 odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody
v trvání třiceti měsíců; pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle § 39a odst.
3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně obviněnému uložil podle § 228 odst. 1
tr. ř. povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti Č. d., a. s.,
částku ve výši 350.700,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2005, a
usnesením sp. zn. 8 To 306/2005 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. R.
F. dovoláním (k obsáhlému vyjádření obviněného ze dne 15. 10. 2005, jež bylo
součástí podaného dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo podáno ve
smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce). V obecné
rovině jej vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), h) a l) tr.
ř., neboť se domníval, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen,
že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že bylo
rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen
mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly deklarované dovolací
důvody naplňovat:
K důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že v
jeho trestní věci rozhodl senát, jehož členové měli být podle § 30 tr. ř.
vyloučeni z důvodu existence pochybností, že pro poměr k obviněnému (zejména
pro jeho rasu) nemohli nestranně rozhodovat. Na podjatost členů odvolacího
senátu dovolatel usuzoval konkrétně z toho, že tento senát nevyhověl žádnému z
jeho návrhů na doplnění dokazování, jmenovitě návrhům na výslech svědků M. M. a
H. B.
Existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný založil
na tvrzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští –
takové pochybení soudu přitom dovozoval z toho, že mu byl uložen trest, ač
žádný trestný čin nespáchal. Jeho nevinu mají dokazovat závěry znaleckého
posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem P. a další listinné důkazy,
které odvolacímu soudu předložil (zejména jízdenka z K. do P., doklad o nákupu
suvenýrů na hradě K. a zaslaná pohlednice).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný (opět)
argumentoval tím, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, neprovedení
těchto důkazů náležitě nezdůvodnil a nezhodnotil nově předložené důkazy.
V závěru svého podání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a navrhl,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 265m tr. ř. zrušil a
sám rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby v celém
rozsahu.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h
odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu
zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
zaujal názor, že obviněný vznesl výlučně námitky, které deklarovaným dovolacím
důvodům obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání
přitom vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že
by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s
§ 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr.
ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. rovněž vyplývá, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku nebo postupu soudů obou stupňů.
První obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který
nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl
soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod je projevem ústavně zakotveného principu práva na
zákonného soudce, neboť ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví
příslušnost soudu i soudce. Uvedené zákonné ustanovení obsahuje dvě
alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu,
která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen
(výjimku tvoří případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně).
O takovou situaci však v daném případě nepochybně nešlo. Třebaže obviněný ve
svém mimořádném opravném prostředku výslovně vytkl, že v jeho trestní věci
rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, opřel tuto námitku o argumenty,
které zvolený důvod dovolání nezakládají.
Tak tomu bylo tehdy, spatřoval-li nesplnění zákonných požadavků na náležité
obsazení senátu odvolacího soudu v tom, že jeho členové byli z důvodu
pochybnosti, že pro poměr k jeho osobě (z důvodu jeho rasy) nemohli nestranně
rozhodovat, vyloučeni podle § 30 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení.
Nenamítl tedy to, že senát odvolacího soudu nebyl náležitě obsazen, ale to, že
existuje pochybnost o podjatosti jeho členů. Takové námitky ovšem s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nekorespondují a
Nejvyšší soud se jimi z tohoto hlediska nemohl zabývat.
Pouze teoreticky by bylo možno uvažovat o podřazení těchto námitek pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Také ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že
jej nelze s ohledem na charakter dovolatelem vytýkaných vad aplikovat. Je tomu
tak proto, že obviněný dovozoval podjatost členů senátu odvolacího soudu toliko
z toho, že nevyhověli jeho návrhům na doplnění dokazování (na dovolatelovo
naprosto nekonkrétní tvrzení, že „podjatost byla patrná jak z nonverbálních,
tak i z verbálních projevů všech soudců tohoto senátu“, nelze brát vůbec
zřetel), což jsou ovšem argumenty, které nelze v dovolacím řízení namítat ani v
rámci tohoto, ani jiného z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b
tr. ř.
Není od věci poznamenat, že aby mohl být poměr vyloučené osoby k osobě, jíž se
úkon přímo dotýká (tj. i k osobě obviněného), dostatečně pádným důvodem
podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby objektivně přistupovat
k věci a k úkonům jí se dotýkajícím, musí mít zcela konkrétní podobu a musí být
přesvědčivým způsobem odůvodněn; takový charakter přitom rozhodně nemá odlišný
názor obviněného na rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, než jak k
němu přistoupily soudy obou stupňů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti členů
senátu Městského soudu v Praze nebyla uplatněna v souladu s výše uvedenými
požadavky zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a
jako taková není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
V pořadí druhým dovolacím důvodem, na nějž obviněný v dovolání odkázal, byl
ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstata
tohoto důvodu dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
V návaznosti na uvedenou zákonnou citaci je třeba zdůraznit, že tento dovolací
důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně
vyjmenovaných, přičemž druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27
tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů,
které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého
druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje
uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 tr.
zák.).
V rozporu s výše uvedenými požadavky však obviněný spatřoval nepřípustnost
uloženého trestu v tom, že mu byl vůbec nějaký trest uložen, když se žádného
trestného činu nedopustil (na tomto místě zmínil důkazy, které mají jeho nevinu
dokládat, tj. závěry znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem
P., jízdenku z K. do P., pokladní doklad o nákupu suvenýrů na hradě K. a
zaslanou pohlednici).
Je zjevné, že ač dovolatel formálně uplatnil tento důvod dovolání s argumentem,
že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ve skutečnosti
jeho námitky směřovaly primárně vůči učiněným skutkovým zjištěním a závěru
soudu o jeho vině. Obviněný tak fakticky uplatnil výhrady, které se dotýkaly
jiného údajného pochybení soudu, než bylo splnění zákonných podmínek pro
uložení trestu, jimiž poukázal na nedostatečně provedené dokazování a chybné
hodnocení důkazů, a teprve v důsledku takto tvrzených nedostatků dovozoval, že
mu byl uložen nepřiměřený trest. Stejně jako v předchozím případě tak namítal
vady, které nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, nebo jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný uplatnil rovněž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s tímto zákonným
ustanovením lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je založen při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde
alternativně uvedených dílčích důvodů. Dovolatel zaměřil své výhrady proti
prvnímu z nich a vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Proto se na posuzovaný případ
nevztahuje ta část citovaného zákonného ustanovení, která předpokládá zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku,
přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že ani tento dovolací důvod obviněný neuplatnil
relevantně; také v rozsahu těchto výhrad totiž pouze polemizoval s tím, v jakém
rozsahu soudy obou stupňů provedly dokazování a jak provedené důkazy hodnotily.
Tak tomu bylo v případě jeho tvrzení, kdy opakovaně (jako na jiném místě v jeho
mimořádném opravném prostředku) vytkl, že odvolací soud neprovedl jím navržené
důkazy (zejména výslechy svědků M. M. a H. B.), neprovedení těchto důkazů
náležitě nezdůvodnil a nezhodnotil nově předložené důkazy (zejména jízdenku z
K. do P., pokladní doklad o nákupu suvenýrů na hradě K. a zaslanou pohlednici).
Protože obviněný neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá
uvedený důvod dovolání věcně naplnit, Nejvyšší soud ani k této části jeho
mimořádného opravného prostředku nepřihlížel.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného
opravného prostředku požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do doby
rozhodnutí o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu
Obvodního soudu pro Prahu 2 takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího
soudu zákonné podmínky neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a