8 Tdo 553/2023-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný S. C., nar. XY, XY, trvale bytem XY, XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 45/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 120/2021, v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 6 T 120/2021, byl obviněný S. C. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 36 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 45/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených trestných činů dopustil tím, že dne 1. 1. 2019 v 07:30 hod. v XY, XY, ve volném prostoru před klubem XY před více než třemi osobami, poté, co za své jednání již odsouzený E. A. S. R., nar. XY, zleva přiběhl k poškozenému E. G., nar. XY, kterého svým pravým kolenem kopl do levého boku, se k tomuto útoku proti poškozenému G. obviněný připojil tak, že k němu přiběhl a svou pravou rukou se jej pokusil udeřit do obličeje, následně již odsouzený R. v útoku vůči poškozenému G. pokračoval jednak kopy nohou do oblasti zad kolem ledvin, levého boku a lokte levé ruky poškozeného G., jakož i ranou pěstí do jeho obličeje, kdy v útocích proti poškozenému G. poté pokračoval i obviněný tím, že jej napadl zezadu úderem do hlavy, kdy tuto potyčku se průběžně snažil uklidnit svědek A. M. Y., poškozený G. se následně z prostoru před klubem XY vzdálil, kdy po chvíli se poškozený G. a obviněný společně s odsouzenými znovu potkali na křižovatce ulic XY a XY, v XY, přičemž v okamžiku, kdy se k němu obviněný C. společně s odsouzenými blížili, se poškozený G. ohnal dřevěnými tyčemi od petardy, které krátce předtím vyjmul z kontejneru, načež následně došlo k opětovné násilné potyčce mezi poškozeným G. a odsouzeným R., při níž R. udeřil poškozeného G. pěstí do hlavy, až poškozený G. sám nakonec spadnul za záda na zem, čehož odsouzení D., R. a R., jakož i obviněný C. využili a proti poškozenému G. dále útočili, a to tak, že odsouzený R. dupnul obutou nohou poškozenému G. na hlavu, zatímco odsouzení D. a R. jej několikrát kopli nohou do zadní části hlavy a obviněný C. jej v čase 07:38:27 hod. kopnul svou pravou nohou do horní části trupu, kdy poté, co se poškozený G. už jen bezvládně povaloval po zemi, obviněný C. spolu s odsouzenými R., R. a D. z místa odešli, přičemž uvedeným jednáním způsobili obviněný C. a odsouzení R., R. a D. poškozenému G. zlomeninu nosních kostí bez posunu úlomků, četné krevní podlitiny a kožní oděrky na obličeji, jakož i pohmoždění horního rtu, ačkoliv si museli být vědomi, že opakovanými kopy do oblasti hlavy mohou poškozenému G. způsobit závažná či dokonce život ohrožující poranění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 45/2023, podal obviněný S. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytkl nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tvrdil, že je evidentní, že se zúčastnil rvačky, nejednalo se tak o zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu ve formě spolupachatelství. Měl za to, že skutečnost, že poškozený v nejzazší fázi konfliktu ležel na zemi, jakož i
početní převaha na jedné straně, nemohou mít vliv na právní posouzení jednání obviněného v tom rozsahu, že by se jednalo místo přečinu rvačky o zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu rvačky podle § 158 tr. zákoníku rozhodné, aby obě strany byly vzájemnými útočníky, nikoliv jedna z nich pouze obráncem. Počet osob na té či oné straně není rozhodný. Dovolatel zdůraznil, že závěry odvolacího soudu této judikatuře odporují. Konstatoval, že nepoměr sil mezi poškozeným a odsouzenými lze zohlednit pouze zpřísněním právní kvalifikace v případě, že dojde k těžšímu následku (§ 158 odst. 2 tr. zákoníku).
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 45/2023, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatoval, že výhrady obviněného lze alespoň formálně přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, nepovažoval je však za opodstatněné. O rvačku ve smyslu § 158 tr. zákoníku se podle státního zástupce nejedná. Ztotožnil se s názorem soudů nižších stupňů, které v tomto směru zdůraznily minimálně nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, jakož i to, že nešlo o pouhé vzájemné napadání. Konstatoval, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku zhruba vykazuje veškeré znaky příslušného poruchového trestného činu ve stadiu pokusu, především přímo hrozící následek na zdraví poškozeného a úmysl obviněného k němu směřující, tudíž je podle jeho názoru správná soudy zvolená právní kvalifikace činu. Naproti tomu pouhá účast na rvačce podle § 158 tr. zákoníku by soudy učiněná skutková zjištění nevystihovala dostatečně, a to nejen vzhledem k úmyslu obviněného, ale i z hlediska skutečně vzniklého, respektive přímo hrozícího následku.
8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda mělo být jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně správně kvalifikováno jako trestný čin rvačky podle § 158 tr. zákoníku, jak mínil dovolatel, či zda soudy jednání obviněného správně kvalifikovaly (mimo jiné) jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Vůči právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný žádnou námitku neuplatnil.
12. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví (k těžké újmě na zdraví viz § 122 odst. 2 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je tak vyžadován úmysl (§ 15 tr. zákoníku) způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
13. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku).
14. Naproti tomu trestného činu rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky. Je-li při činu uvedeném v odstavci 1 jinému způsobena těžká újma na zdraví, naplní znaky zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v odst. 2 citovaného ustanovení. Po subjektivní stránce se výslovně vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Úmysl pachatelů se musí vztahovat jak k účasti na rvačce, tak i k ohrožení jiného na životě nebo zdraví, přičemž postačí úmysl eventuální. Jde o trestný čin ohrožovací, který je podpůrný k přísnějším nebo stejně přísným ustanovením o trestných činech proti životu a zdraví.
15. S ohledem na argumentaci dovolatele je nutno připomenout, že rvačkou se rozumí vzájemné napadání nejméně tří osob, při kterém se střídá útok a protiútok, a v důsledku toho se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na životě nebo na zdraví. Nemohou se proto za rvačku pokládat případy, kdy jedna osoba nebo skupina osob je napadena více útočníky a brání se jen jejich útoku. (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85, uveřejněná pod č. 16/1986 Sb. rozh.
tr., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1628). Rvačka může mít podobu i vzájemného napadání několika osob jako dvou stran proti sobě, jestliže ovšem obě tyto strany jsou vzájemnými útočníky, nikoli jedna z nich pouze obráncem. Všichni účastníci rvačky jsou navzájem útočníky, a proto zde není žádná osoba nebo skupina osob v postavení napadeného (obránce). V případě, kdy jedna osoba bude současně napadena více osobami, takže jen ony útočí jako spolupachatelé nebo jako pomocníci pomáhající útočníkovi, nebude se jednat o rvačku, nýbrž dojde-li k úmyslnému ublížení na zdraví napadeného, půjde tu o ublížení na zdraví, popřípadě o pomoc k tomu.
Naopak však tehdy, bude-li z více než dvou osob každá zároveň útočníkem i napadeným, půjde o rvačku podle § 158 tr. zákoníku. Trestného činu rvačky se dopouští nikoli ten, kdo se brání útoku byť i více útočníků, nýbrž ten, kdo se účastní rvačky za účelem úmyslného ohrožení života nebo zdraví jiného. Úmysl pachatelů se vztahuje jak k účasti na zápasu, tak i k ohrožení života nebo zdraví jiného. Toho, kdo byl napaden, nelze vzhledem k nedostatku zavinění považovat za účastníka rvačky, ani pokud se útoku brání (srov. č. 16/1986 Sb. rozh.
tr.).
16. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývajících z tzv. skutkové věty výroku o vině jeho rozsudku a podrobně rozvedených zejména v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, opírajících se o kamerové záznamy (bod 18. v souvislosti s bodem 11.), vyplynulo, že fyzický konflikt započali již odsouzený E. A. S. R. a obviněný S. C. útokem na poškozeného, který se stahoval a z konfliktu ustupoval, skupina obviněného jej však společně s obviněným neustále obklopovali a dále proti němu útočili, načež se poškozený máchnutím láhve, kterou sebral v daný moment na zemi, bránil proti odsouzenému R.
V této části konfliktu je tak zcela jednoznačné postavení obviněného S. C. a odsouzeného R. jako útočníků a poškozeného G. jako pouhého napadeného či obránce. V návaznosti na tento útok pak po cca 5minutové pauze došlo k dalšímu konfliktu mezi skupinou obviněného společně s ním a poškozeným, kdy poškozený se přiblížil ke skupině obviněného s tyčemi od petard drženými před tělem, načež se odsouzený E. A. S. R. postavil do boxerského postavení a poškozený jej tyčí udeřil do oblasti zad. Po dalších vzájemných úderech, k nimž se přidal i obviněný S.
C. a kterým se všichni útočící i bránící úspěšně vyhnuli, přiběhl odsouzený R. k poškozenému, udeřil jej rukou do hlavy, načež poškozený spadl zády na zem. Vzápětí začali obviněný i další z jeho skupiny útočit kopy a dupáním (mimo jiné také dupáním a kopy do hlavy) do na zemi ležícího poškozeného, který již nijak neútočil, v rukou nic nedržel a pouze se snažil krýt si hlavu. Po ponechání bezvládně se povalujícího poškozeného na zemi obviněný a jeho skupina z místa odešli.
17. Na postupně na sebe navazující konflikty mezi obviněným, jeho spolupachateli a poškozeným nelze nahlížet izolovaně, neboť průběh celého konfliktu je podstatný pro představu o chování stran konfliktu, vyvolání konfliktu, způsobu, době trvání i intenzitě útoku jednotlivých osob, jakož i pro představu o úmyslu jednotlivých zúčastněných, tedy pro právní kvalifikaci jednání obviněného. Nelze ani pominout, že tento konflikt byl rozdělen do jednotlivých fází, kdy až v poslední fázi došlo k naplnění znaků trestného činu kvalifikovaného soudy nižších stupňů jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. V první fázi konfliktu se jednalo o zcela jednostranné napadení poškozeného ze strany obviněného a již odsouzeného R., následně došlo ke vzájemné drobné potyčce mezi poškozeným a odsouzeným R., při němž došlo k úderu dřevěnou tyčí do zad odsouzeného R. ze strany poškozeného a úhybu před útokem obviněného S. C. Vzápětí však po úderu poškozeného odsouzeným R. a pádu poškozeného na zem na něj začala skupina obviněného útočit, byť poškozený ležel na zemi a kromě krytí hlavy se nemohl útoku nijak bránit. Ani v druhé fázi konfliktu se tak nejednalo o vzájemné napadání tří osob, v jehož průběhu by se všechny tyto osoby navzájem ohrožovaly a útočily na sebe v úmyslu ublížit si na zdraví. Pokud jde o krátký moment, kdy byl poškozený (po prvním konfliktu, v němž byl toliko osobou napadenou) v postavení nejen obránce, ale současně i útočníka, pak nutno konstatovat, že s ohledem na způsob a intenzitu útoku nelze uvažovat o úmyslu poškozeného způsobit obviněnému a jeho spolupachatelům ublížení na zdraví, nelze tedy ze strany poškozeného s ohledem na absenci zavinění uvažovat o účasti na rvačce ve smyslu § 158 tr. zákoníku. Naopak obviněný a jeho přátelé poškozeného napadli poté, co již ležel po úderu odsouzeného R. bezbranně na zemi a na obviněného a jeho přátele nijak neútočil, a to silnými údery mířenými mimo jiné i proti hlavě poškozeného, jednoznačně tak svým jednáním směřovali ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, což ostatně ani dovolatel ve svém podání nerozporoval.
18. Odvolací soud v dovolání napadeném usnesení (body 6., 7. odůvodnění usnesení) dospěl ke správnému závěru, že v nyní projednávaném případě obviněného se nejednalo o vzájemné napadání tří osob, v němž by se střídala obrana a útok, tedy nejednalo se o rvačku ve smyslu § 158 tr. zákoníku. V projednávaném případě se totiž jednalo o napadení poškozeného G. nejprve dvěma osobami, a to odsouzeným R. a obviněným S. C., a následně po krátké vzájemné potyčce bez významné intenzity úderů, které tak nemohly vést k ublížení na zdraví, se po pádu poškozeného na zem jednalo o napadení poškozeného obviněným S. C., jakož i odsouzenými R., D. a R. způsobem, který směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného.
19. Pokud dovolatel vyzdvihl, že pouhá převaha sil na jedné straně neznamená, že se nemůže jednat o rvačku ve smyslu § 158 tr. zákoníku, pak je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů nevyloučily možnost posoudit jeho jednání jako trestný čin rvačky podle § 158 tr. zákoníku pouze na základě skutečnosti, že obviněný proti poškozenému útočil v početní převaze (k tomu viz výše uvedené). Tato skutečnost však nebyla v dané věci bez významu a soudy k ní správně přihlédly, neboť s ohledem na velice výrazný nepoměr sil mezi poškozeným a skupinou čtyř mužů je zjevné, že obviněný a jeho skupina se nemohli ze strany poškozeného cítit ohroženě, rozhodně ne natolik, aby měli důvod jej s výše popsanou intenzitou napadnout, navíc za situace, kdy se již žádným způsobem kromě krytí hlavy nebránil a proti skupině obviněného nijak neútočil.
20. Soud prvního stupně proto správně kvalifikoval jednání obviněného mimo jiné jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Posouzení předmětného jednání jako trestného činu rvačky ve smyslu § 158 tr. zákoníku brání nejen celková povaha popsaného konfliktu, při němž nešlo o „pouhé“ vzájemné napadání, jak výstižně poznamenal i státní zástupce, úmysl obviněného, ale i absence potřebného zavinění ze strany poškozeného nejen v případě krátkého vzájemného konfliktu, ale v průběhu celého konfliktu včetně jeho finální fáze, v níž obviněný a jeho spolupachatelé směřovali ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému.
21. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu