8 Tdo 566/2013-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o
dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 3 To 2/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 12/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 77 T
12/2012, uznal obviněného P. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným,
že
„1. v přesně nezjištěné době od měsíce února roku 2010 do měsíce června
roku 2011 v B., na ulici O., v rodinném domě, ve kterém bydlel společně se svou
manželkou a dvěma dětmi, v podnapilém stavu, zneužívaje své fyzické převahy a
dominantního postavení v rodině, soustavně slovně napadal a ponižoval svou
manželku K.K., čímž reagoval na její domnělé prohřešky spočívající v tom, že
nevedla domácnost v souladu s tím, jak si představoval, kdy například dle jeho
návodu neukládala do spíže potraviny ve správném pořadí a špatně vařila a dále
asi v deseti případech jako trest za její chování, které bylo v rozporu s jeho
představami o tom, jak by se jeho manželka měla chovat, konkrétně například, že
si nechala udělat u kadeřnice účes, který se mu nelíbil, jela na služební
cestu, či chtěla dovolit dětem výlet s babičkou, ji přes její výslovný
nesouhlas a aktivní odpor odtáhl do ložnice, kde ji přinutil k různým sexuálním
praktikám, podle míry jejího údajného provinění buď k orálnímu styku, souloži
či análnímu styku, přičemž zejména posledně zmiňovanou praktiku prováděl tak,
aby byla pro poškozenou co nejvíce bolestivá a docházelo při ní i k poranění
poškozené, přičemž v důsledku tohoto dlouhodobého soustavného jednání
obviněného se u poškozené, která žila v neustálém strachu rozvinula delší dobu
trvající porucha duševního zdraví, a to posttraumatická stresová porucha
(PTSD), která přetrvávala nejméně po dobu 5 měsíců ode dne 24. 2. 2012,
projevující se nespavostí, úzkostí, opakovaným znovuprožíváním traumatických
zážitků a obav z budoucnosti,
2. v době od 20:30 hod. do 21:00 hod. dne 24. 2. 2012 v B., na ul. O.,
v rodinném domě, ve kterém bydlel společně se svou manželkou a dvěma dětmi, v
podnapilém stavu, poté, co se vrátila jeho manželka K. K. ze dvoudenní služební
cesty domů, na kterou odjela proti jeho vůli, tuto začal urážet vulgárními
výrazy s tím, že opakovaně zdůraznil, že tresty, které jí dříve uložil za její
chování, jež bylo v rozporu s jeho představami o tom, jak by se jeho manželka
měla chovat, se minuly účinkem, a proto, aby ji skutečně potrestal, uškrtí obě
jejich společné děti, uřeže jim pilou hlavy a ty následně vystaví na zahradu,
aby jí pohled na ně neustále připomínal, že vše, co se stalo je její chyba,
přičemž následně v úmyslu vynutit si poškozenou v rámci výkonu trestu za její
chování soulož, této přikázal, aby se vysvlékla a šla do ložnice, což poškozená
s tím, že se už nenechá znásilnit odmítla, načež reagoval tím, že uchopil pod
krkem svého nezletilého syna a za pronesené výhružné věty „ty myslíš, že to
neudělám“ se opakovaně dožadoval toho, aby poškozená vyhověla jeho požadavku
odejít s ním do ložnice, a poté, co se jeho synovi podařilo z jeho sevření
vytrhnout a utekl spolu s poškozenou do zadní části domu do pokoje k jeho
sestře, za nimi přiběhl, přes výslovný nesouhlas poškozené tuto chytil za ruku
a snažil se ji odtáhnout z daného pokoje do ložnice, čemuž se poškozená začala
aktivně, za pomoci obou svých dětí bránit, přesto se mu podařilo poškozenou
odtáhnout z pokoje od dcery do vedlejšího synova pokoje, kde ji povalil silou
na zem, za situace, že ležela na zádech, ji zaklekl, jednou rukou jí držel ruce
nad hlavou a druhou se jí snažil odepnout opasek na kalhotách, což se mu,
stejně tak realizovat svůj úmysl vykonat na poškozené proti její vůli soulož,
nepodařilo jen díky tomu, že obě děti přišly poškozené na pomoc, společnými
silami vytlačili obviněného za dveře a v pokoji se zamkli, kdy i přes zavřené
dveře slyšeli, že obviněný nadále pronáší výhrůžky, které vůči nim směřoval v
průběhu celého incidentu spočívající v tom, že je všechny zabije a uřeže jim
hlavy, současně své výhrůžky umocnil tím, že začal do zavřených dveří nejprve
kopat a bouchat a následně je rozřezávat motorovou pilou, což vzhledem k
předchozímu agresivnímu jednání obviněného v nich vyvolalo důvodnou obavu ze
splnění výhrůžek a ze strachu o svůj život utekli otevřeným oknem z domu pryč,
přičemž v důsledku jednání obviněného se u manželky obviněného K. K. rozvinula
delší dobu trvající porucha duševního zdraví, a to posttraumatická stresová
porucha (PTSD), která přetrvávala nejméně po dobu 5 měsíců ode dne 24. 2. 2012,
projevující se nespavostí, úzkostí, opakovaným znovuprožíváním traumatických
zážitků a obav z budoucnosti.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1.
jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c)
trestního zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku, v bodě 2. jako pokus zločinu
znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c)
trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2
písm. b), c) trestního zákoníku. Za to mu uložil podle § 185 odst. 3 a § 43
odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a
šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4
trestního zákoníku mu dále uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě
ambulantní. Konečně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit
poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 100.000,-- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v
Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 3 To 2/2013, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), f), tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného
vinným, že
„1. v přesně nezjištěné době od měsíce února roku 2010 do měsíce června
roku 2011 v B., na ulici O., v rodinném domě, ve kterém bydlel společně se svou
manželkou a dvěma dětmi, v podnapilém stavu, zneužívaje své fyzické převahy a
dominantního postavení v rodině, soustavně slovně napadal a ponižoval svou
manželku K. K., čímž reagoval na její domnělé prohřešky spočívající v tom, že
nevedla domácnost v souladu s tím, jak si představoval, kdy například dle jeho
návodu neukládala do spíže potraviny ve správném pořadí a špatně vařila a dále
asi v deseti případech jako trest za její chování, které bylo v rozporu s jeho
představami o tom, jak by se jeho manželka měla chovat, konkrétně například, že
si nechala udělat u kadeřnice účes, který se mu nelíbil, jela na služební
cestu, či chtěla dovolit dětem výlet s babičkou, ji přes její výslovný
nesouhlas a aktivní odpor odtáhl do ložnice, kde ji přinutil k různým sexuálním
praktikám, podle míry jejího údajného provinění buď k orálnímu styku, souloži
či análnímu styku, přičemž zejména posledně zmiňovanou praktiku prováděl tak,
aby byla pro poškozenou co nejvíce bolestivá a docházelo při ní i k poranění
poškozené, přičemž v důsledku tohoto dlouhodobého soustavného jednání
obviněného se u poškozené, která žila v neustálém strachu, postupně vyvíjela a
plně od 24. 2. 2012 rozvinula delší dobu trvající porucha duševního zdraví, a
to posttraumatická stresová porucha (PTSD), která poté přetrvávala nejméně po
dobu 5 měsíců, projevující se nespavostí, úzkostí, opakovaným znovuprožíváním
traumatických zážitků a obav z budoucnosti,
2. v době od 20:30 hod. do 21:00 hod. dne 24. 2. 2012 v B., na ul. O.,
v rodinném domě, ve kterém bydlel společně se svou manželkou a dvěma dětmi, v
podnapilém stavu, poté, co se vrátila jeho manželka K. K. ze dvoudenní služební
cesty domů, na kterou odjela proti jeho vůli, tuto začal urážet vulgárními
výrazy s tím, že opakovaně zdůraznil, že tresty, které jí dříve uložil za její
chování, jež bylo v rozporu s jeho představami o tom, jak by se jeho manželka
měla chovat, se minuly účinkem, a proto, aby ji skutečně potrestal, hrozil jí,
že uškrtí obě jejich společné děti, uřeže jim pilou hlavy a ty následně vystaví
na zahradu, aby jí pohled na ně neustále připomínal, že vše, co se stalo, byla
její chyba, přičemž následně v úmyslu vynutit si s poškozenou v rámci výkonu
trestu za její chování pohlavní styk, této přikázal, aby se vysvlékla a šla do
ložnice, což poškozená s tím, že se už nenechá znásilnit odmítla, načež
reagoval tím, že uchopil pod krkem svého nezletilého syna, a za pronesení
výhružné věty „ty myslíš, že to neudělám“ se opakovaně dožadoval toho, aby
poškozená vyhověla jeho požadavku odejít s ním do ložnice, a poté, co se jeho
synovi podařilo z jeho sevření vytrhnout a utekl spolu s poškozenou do zadní
části domu do pokoje k jeho sestře, za nimi přiběhl, přes výslovný nesouhlas
poškozené tuto chytil za ruku a snažil se ji odtáhnout z pokoje do ložnice,
čemuž se poškozená začala aktivně, za pomoci obou svých dětí bránit, přesto se
mu podařilo poškozenou odtáhnout z pokoje od dcery do vedlejšího synova pokoje,
kde ji povalil silou na zem, za situace, že ležela na zádech, ji zaklekl,
jednou rukou jí držel ruce nad hlavou a druhou se jí snažil odepnout opasek na
kalhotách, což se mu, stejně tak realizovat svůj úmysl vykonat na poškozené
proti její vůli pohlavní styk, nepodařilo jen díky tomu, že obě děti přišly
poškozené na pomoc, společnými silami vytlačili obviněného za dveře a v pokoji
se zamkli, kdy i přes zavřené dveře slyšeli, že obviněný nadále pronáší
výhrůžky, které vůči nim směřoval v průběhu celého incidentu spočívající v tom,
že je všechny zabije a uřeže jim hlavy, současně své výhrůžky umocnil tím, že
začal do zavřených dveří nejprve kopat a bouchat a následně je rozřezávat
motorovou pilou, což vzhledem k předchozímu agresivnímu jednání obviněného v
nich vyvolalo důvodnou obavu ze splnění výhrůžek a ze strachu o svůj život
utekli otevřeným oknem z domu pryč, přičemž v důsledku jednání obviněného se u
jeho manželky K. K. rozvinula delší dobu trvající vážná porucha duševního
zdraví, a to posttraumatická stresová porucha (PTSD), která přetrvávala nejméně
po dobu 5 měsíců ode dne 24. 2. 2012, projevující se nespavostí, úzkostí,
opakovaným znovuprožíváním traumatických zážitků a obav z budoucnosti.“
Takto popsané (a proti výroku rozsudku soudu prvního stupně poněkud
upřesněné) jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako
zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
2 písm. b), d) trestního zákoníku, v bodě 2. jako pokus zločinu znásilnění
podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b), c)
trestního zákoníku, za což mu uložil podle § 185 odst. 3 a § 43 odst. 1
trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního
zákoníku mu dále uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.
Nakonec vyslovil, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozený odkazuje s
uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se ani s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Alexandra Wojnara podal dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání znovu popřel, že by se dopustil jednání, která jsou mu
kladena za vinu, a tvrdil, že ve všech případech sexuálních styků s poškozenou
K. K. (dále převážně jen „poškozená“) se jednalo o určitou formu vzájemné
dohody, přičemž poškozená se takovým aktivitám podvolovala v zájmu dosažení
určitých cílů. Soudy činné dříve ve věci učinily nesprávná skutková zjištění,
když se opřely především o výpověď poškozené, jež je prý zatížena řadou
nejasností a rozporů. Pokud se ve vztahu k poškozené dopustil určitého
nevhodného a hrubého jednání, nelze je hodnotit jako neoprávněnou sexuální
agresi, zejména když poškozená na něm byla zcela nezávislá.
V návaznosti na to obviněný poukázal na skutkovou podstatu trestného činu
znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku a tvrdil, že ze skutkové věty
uvedené v bodu 1. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není zřejmé,
že by naplnil všechny její znaky, zejména pokud jde o subjektivní stránku.
Ohledně bodu 2. výroku o vině téhož soudu popřel pokus o znásilnění, když
tvrdil, že hodlal toliko diskutovat s poškozenou manželkou a jejím zalehnutím a
sundáváním kalhot se jí pouze snažil zamezit v odchodu z domu. Napadl rovněž
závěr soudů o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené v podobě posttraumatické
stresové poruchy, neboť znalecké posudky prý zohlednily jen jednostranně
prezentované informace a projevy poškozené.
S ohledem na tyto argumenty obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a
aby podle § 265m tr. ř. nově rozhodl tak, že jej obžaloby stran trestných činů
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku
zprostí a uzná jej vinným toliko trestnými činy týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního
zákoníku, a poté vysloví trest. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud po
zrušení napadeného rozsudku podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu
v Olomouci věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po vymezení
zákonných podmínek pro dovolání uvedl, že při hodnocení správnosti vyslovené
hmotně právní kvalifikace bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly
soudy činné dříve ve věci, podle nichž v rámci jednání popsaného v bodu 1.
výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci obviněný od února roku 2010 do
června 2011 v podnapilém stavu, zneužívaje fyzické převahy a dominantního
postavení, soustavně napadal a ponižoval poškozenou za domnělé prohřešky v
podobě neukládání potravin do spíže podle jeho návodu apod. a dále asi v deseti
případech jako trest za její chování, jež bylo v rozporu s jeho představami,
např. pokud si poškozená nechala udělat účes, jež se obviněnému nelíbil či
chtěla dovolit dětem výlet s babičkou, poškozenou přes její nesouhlas a aktivní
odpor odtáhl do ložnice a zde přinutil, podle míry údajného provinění, k
orálnímu styku, souloži či záměrně bolestivému análnímu styku. V důsledku
popsaných útoků se přitom u poškozené rozvinula vážná porucha duševního zdraví,
a to posttraumatická stresová porucha, přetrvávající nejméně 5 měsíců.
Pokud jde o jednání uvedené v bodu 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu,
státní zástupce uvedl, že obviněný dne 24. 2. 2012 poté, co se poškozená
vrátila ze služební cesty, na kterou odjela proti jeho vůli, jí začal vulgárně
nadávat s tím, že jeho předchozí tresty se minuly účinkem, a proto bude nucen
uškrtit jejich společné děti či jim uřezat hlavy, a následně s cílem vymoci si
sexuální styk poškozené přikázal, aby se svlékla a šla do ložnice, což
poškozená odmítla s tím, že už se nenechá znásilňovat. Nato obviněný uchopil
pod krkem jejich syna a tázal se poškozené „ty myslíš, že to neudělám“ a
dožadoval se jejího odchodu do ložnice. K incidentu se přidala i jejich dcera,
přesto se obviněnému podařilo poškozenou odtáhnout do pokoje a povalit na zem,
kde ji ležící na zádech zaklekl, držel jí ruce nad hlavou a snažil se jí
odepnout pásek na kalhotách. To se mu však, stejně jako záměr vykonat na
poškozené pohlavní styk, nezdařilo, neboť obě jmenované děti přišly poškozené
na pomoc a vytlačily obviněného ven z pokoje a zamkly. Obviněný následně všem
vyhrožoval usmrcením a k umocnění svých vyhrůžek si přinesl motorovou pilu, s
níž začal rozřezávat dveře od pokoje, avšak poškozená i s dětmi utekla oknem z
domu. I v důsledku tohoto útoku se přitom u poškozené rozvinula vážná porucha
duševního zdraví, a to posttraumatická stresová porucha, přetrvávající nejméně
5 měsíců.
Zpochybňoval-li obviněný v rámci své dovolací argumentace hodnocení provedených
důkazů ze strany soudů činných dříve ve věci, zejména ve vztahu k výpovědi
poškozené a znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
psychologie, resp. pokud namítal jiný průběh skutkového děje, zejména stran
dobrovolnosti pohlavních styků s poškozenou, pak mu podle státního zástupce ani
v tom nelze přisvědčit. Nejinak je tomu i ohledně tvrzení obviněného stran jeho
útoku popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci,
v jehož rámci poškozenou zalehl a snažil se ji svléci. Pokud totiž sdělil, že
tak činil pouze proto, aby s ní mohl diskutovat a sundáváním kalhot jí chtěl
zamezit v odchodu z domu, je už spíše obtížné k argumentaci takového charakteru
cokoli doplnit a lze pouze přihlédnout k tomu, že obviněný má obecně vzato
právo uvádět na svoji obhajobu vše, co uzná za vhodné.
Podle státního zástupce lze proto do jisté míry označit za relevantní toliko
tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové
podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c)
trestního zákoníku, resp. pokusu o takový zločin podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku, zejména pokud jde o subjektivní stránku. Jak je ovšem zřejmé, v rámci
skutkového děje popsaného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci obviněný zcela cíleně nutil poškozenou přes její nesouhlas k výše
zmíněným sexuálním praktikám, a to i bolestivým, když je současně nutné
zohlednit, že obviněný i jinak poškozenou napadal a mimo jiné jí např. také
ukazoval jisté místo s tím, že tam na ni čeká její hrob. Jakákoli údajná
představa obviněného, že poškozená se mu podrobuje dobrovolně, je proto zcela
vyloučená, na čemž nemůže ničeho změnit ani tvrzení obviněného o údajné dohodě,
podle níž poškozená údajně akceptovala sexuální útoky obviněného výměnou za
např. možnost chození do práce. Jestliže potom poškozená obviněného neopustila
či jeho agrese neoznámila, stalo se tak z obavy z něho a z důvodu jejího
duševního rozpoložení, jak bylo dostatečně vysvětleno v rámci výše zmíněného
znaleckého posudku.
Stejně tak je podle názoru státního zástupce zřejmý i záměr jednání obviněného
popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Odhlédne-li se totiž od nejméně výrazně nepřesvědčivých výkladů obviněného, je
útok v podobě vulgárních urážek a fyzického napadení spočívajícího v povalení
na zem a pokusu o svlečení kalhot poškozené, po předchozí výzvě, ať jde do
ložnice a svleče se – s přihlédnutím k předchozím útokům obviněného –
zjevným projevem cílené snahy o násilné vykonání pohlavního styku. S
přihlédnutím ke způsobeným následkům je proto nepochybné, že i v tomto případě
obviněný své jednání směřoval ke spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst.
1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, když k dokonání pro obranu
poškozené, které pomáhaly děti, nedošlo.
Souhrnně tak státní zástupce dovodil, že právní posouzení jednání obviněného
bylo učiněno správně a bez vad, a tedy jeho námitky, které je vůbec možné
považovat za relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, jsou
nedůvodné. Proto navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i případné jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této
trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich
konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní
posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do
pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci
citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo
především o ty výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval skutková zjištění soudů
obou stupňů a tvrdil, že ve všech případech sexuálních styků s poškozenou se
jednalo o určitou formu vzájemné dohody, přičemž poškozená se takovým aktivitám
podvolovala v zájmu dosažení určitých cílů, nebo když namítal, že soudy učinily
nesprávná skutková zjištění, pokud se opřely o výpověď poškozené, která je
zatížena řadou nejasností a rozporů, anebo když napadl závěr soudů o způsobení
těžké újmy na zdraví poškozené v podobě posttraumatické stresové poruchy s
tvrzením, že znalecké posudky zohlednily jen jednostranně prezentované
informace a projevy poškozené.
Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantní, neboť směřují výlučně do
skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zřejmé, že ačkoli
dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní,
jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení
provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž
byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp.
procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel shora zmíněnou argumentací
neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Je tudíž zřejmé, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím
zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by
uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
S jistou mírou tolerance lze mít za to, že dovolatel uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části, v níž zpochybnil
správnost právního posouzení jeho jednání jako zločinu znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, resp. pokusu takového
zločinu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zejména pokud jde o subjektivní
stránku a všech znaků kvalifikované skutkové podstaty.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně
neopodstatněné.
Již státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání přiléhavě poukázal na to,
že podle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1. výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu obviněný zcela cíleně nutil poškozenou přes její nesouhlas ke
shora popsaným sexuálním praktikám (někdy i bolestivým) a i jinak ji napadal
(například jí ukazoval místo, kde na ni čeká hrob). Jakákoli domnělá představa
obviněného, že poškozená se podrobuje jeho násilnickému jednání dobrovolně, je
proto zcela vyloučená, na čemž nemůže ničeho změnit ani tvrzení obviněného o
údajné dohodě mezi ním a poškozenou, podle níž poškozená údajně akceptovala
jeho sexuální útoky výměnou za např. možnost chození do práce. Jestliže
poškozená obviněného ani po opakovaném násilí z jeho strany neopustila,
případně jeho agresivní jednání neoznámila, soudy nižších stupňů dovodily
(zejména z již zmiňovaného znaleckého posudku), že se tak stalo z obavy z něho
a z důvodu jejího duševního rozpoložení. Agresivní jednání obviněného vůči
poškozené vygradovalo dne 24. 2. 2012 jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o
vině rozsudku odvolacího soudu a obsahujícím zjištění jak o vulgárních urážkách
pronášených obviněným na adresu poškozené, tak o jejím fyzickém napadení
spočívajícím v povalení na zem a pokusu o svlečení kalhot (to po předchozí
výzvě obviněného, ať poškozená jde do ložnice a svleče se). Nejen se zřetelem k
předchozím opakovaným útokům obviněného soudy nižších stupňů právem dovodily
jeho zjevný projev cílené snahy o násilné vykonání pohlavního styku s
poškozenou. Po subjektivní stránce pak u obviněného správně dovodily úmysl
přímý [srov. § 15 odst. písm. a) trestního zákoníku] zahrnující všechny znaky
objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi
jednáním a následkem.
I s přihlédnutím ke způsobeným následkům je proto evidentní, že soud druhého
stupně nepochybil, pokud posuzovaný útok obviněného právně kvalifikoval jako
pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 185 odst. 1,
2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a