8 Tdo 581/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
27. června 2012 k dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, který rozhodl jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T
153/2011, t a k t o :
I.
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Brně
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Krajskému
soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. B. d o v a z b y n e b e r e .
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 T
153/2011, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným,
že:
„od přesně nezjištěné doby, zřejmě 9. 6. 2011 (ve výroku rozsudku je v důsledku
písařské chyby nesprávné datum „9. 6. 20111“) do dne 4. 7. 2011 v S., okr.
B., ukrýval v garáži náležící k domu, který obývá, motorová vozidla zn. BMW,
jmenovitě osobní motorové vozidlo zn. BMW M3 modré barvy bez registrační
značky, v hodnotě 2.077.400,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné
době od 18:00 hod. dne 9. 6. 2011 do 10:30 hod. dne 10. 6. 2011 ve V., část F.,
před domem na ulici K. z majetku osoby P. M. R., bytem V., F., G. S., dále
osobní motorové vozidlo zn. BMW X5 bílé barvy bez registrační značky, v hodnotě
nejméně 1.755.300,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné době od
22:00 hod. dne 27. 6. 2011 do 12:00 hod. dne 28. 6. 2011 ve V., část D., před
domem na ulici K. z majetku osoby N. A.S.S. A. R., bytem V., D., K., a osobní
motorové vozidlo zn. BMW X6 bílé barvy bez registrační značky, v hodnotě
nejméně 1.741.200,- Kč, odcizené neznámým pachatelem v přesně nezjištěné době
od 02:00 hod. dne 4. 7. 2011 do 08:00 hod. dne 4. 7. 2011 ve V., část P., před
domem na ulici K. z majetku osoby S. T., bytem V., K., o kterých díky způsobu
nabytí, charakteru, značce a stavu vozidel, způsobu ukrývání, absenci označení
vozidel, obsahu vozidel a absenci originálních klíčů k vozidlům měl vědět, že
se jedná o odcizená vozidla“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 trestního zákoníku a uložil
mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou.
Proti takovému rozsudku podali odvolání obviněný i okresní státní
zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Krajský soud v Brně o nich
rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b) z podnětu odvolání okresního státního zástupce napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově
uznal vinným, že:
„od přesně nezjištěné doby, zřejmě 9. 6. 2011 (i ve výroku tohoto
rozsudku je v důsledku písařské chyby evidentně nesprávné datum „9. 6. 20111“)
do dne 4. 7. 2011 v S., okr. B., ukrýval v garáži náležící k domu, který obývá,
motorová vozidla zn. BMW, jmenovitě osobní motorové vozidlo zn. BMW M3 modré
barvy bez registrační značky, v hodnotě 2.077.400,- Kč, odcizené neznámou
osobou v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. dne 9. 6. 2011 do 10:30 hod. dne
10. 6. 2011 ve V., část F., před domem na ulici K. z majetku osoby P. M. R.,
bytem V., F., G. S., dále osobní motorové vozidlo zn. BMW X5 černé barvy bez
registrační značky, v hodnotě nejméně 1.755.300,- Kč, odcizené neznámou osobou
v přesně nezjištěné době od 22:00 hod. dne 27. 6. 2011 do 12:00 hod. dne 28. 6.
2011 ve V., část D., před domem na ulici K. z majetku osoby N. A.S.S. A. R.,
bytem V., D., K., a osobní motorové vozidlo zn. BMW X6 bílé barvy bez
registrační značky, v hodnotě nejméně 1.741.200,- Kč, odcizené neznámým
pachatelem v přesně nezjištěné době od 02:00 hod. dne 4. 7. 2011 do 08:00 hod.
dne 4. 7. 2011 ve V., část P., před domem na ulici K. z majetku osoby S. T.,
bytem V., K., o kterých díky způsobu nabytí, charakteru, značce a stavu
vozidel, způsobu ukrývání, absenci označení vozidel, obsahu vozidel a absenci
originálních klíčů k vozidlům mohl vědět, že se jedná o odcizená vozidla“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako
přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního
zákoníku a podle § 215 odst. 3 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b)
trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně vyslovil, že podle §
256 tr. ř. se odvolání obviněného zamítá.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel především vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací skutku použitou
odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že jeho trestné jednání je třeba
podřadit pod ustanovení § 215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Tato
kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti totiž
zohledňuje skutečnost, že pachatel jednak takový čin spáchal ve vztahu k věci
pocházející ze zvlášť závažného zločinu a jednak že jím pro jiného získal
prospěch velkého rozsahu. Dovolatel je však přesvědčen, že okolnosti
podmiňující použití uvedené kvalifikované skutkové podstaty nenaplnil, neboť ve
vztahu k nim u něj není dáno zavinění ani ve formě nedbalosti.
Obviněný je přesvědčen, že znak uvedený v ustanovení § 215 odst. 1, 3 písm. a)
trestního zákoníku, tj. že se jednalo o věci pocházející ze zvlášť závažného
zločinu, není rozhodně naplněn. Nemohl totiž předpokládat, že vozidla byla
ukradena jedinou osobou. Přitom pokud by byla odcizena různými osobami, nemohlo
by se o zvlášť závažný zločin jednat.
Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že naplnil znak uvedený v § 215 odst. 1, 3
písm. b) trestního zákoníku, tj. že takovým činem pro jiného získal prospěch
velkého rozsahu. Nevěděl totiž, že vozidla mají v souhrnu hodnotu větší než 5
milionů korun, neboť se nejednalo o vozidla nová, ale používaná, přičemž jejich
hodnota byla zjišťována až znaleckým posudkem ex post. Odvolací soud jednak
nemohl vycházet z předpokladu, že celkovou hodnotu vozidel mohl předvídat,
jednak měl vzít v úvahu, že k naplnění tohoto znaku je třeba, aby každá z věcí
měla požadovanou hodnotu.
Obviněný dále uvedl, že si je sice vědom toho, že dovolání nemůže směřovat
proti skutkovým zjištěním soudu, musí však poukázat na to, že v dané věci se
jedná o extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým
stavem, což je skutečnost podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Jelikož nemohl mít vědomost ani nedbalostního charakteru o tom,
že se jedná o kradená vozidla, je přesvědčen, že jeho jednání nemůže být
kvalifikováno ani jako trestný čin podílnictví z nedbalosti v základní skutkové
podstatě.
Z těchto podstatných důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl, příp. aby jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. vyslovil souhlas s projednání dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která k právnímu posouzení jednání obviněného odvolacím soudem
uvedla, že aby mohl být obviněný uznán vinným nedbalostním trestným činem, je
třeba prokázat, že si byl vědom, že může způsobit nějaký škodlivý následek a
bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo že nevěděl, že jej může
způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět
měl a mohl. Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b)
trestního zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním
může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je
třeba zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možné spolehlivě dovodit,
že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je třeba
přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu.
Pokud jde o nedbalostní zavinění, je třeba podle státní zástupkyně posuzovat,
do jaké míry byla obviněným zachována míra opatrnosti, která je kritériem
nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního
a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy, nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při
posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě
odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné
subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, protože
přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo
ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli
i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Vědomá nedbalost musí být
dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím
vnímané, nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko).
Státní zástupkyně dále uvedla, že soudy obou stupňů se postavily na stanovisko,
že obviněný se trestného činu podílnictví z nedbalosti v základní skutkové
podstatě podle § 215 odst. 1 trestního zákoníku dopustil z vědomé nedbalosti,
neboť si mohl být vědom původu vozidel, tedy okolnosti, že byla odcizena, ale
bez přiměřených důvodů spoléhal, že vozidla odcizena nebyla. Mělo mu to být
zřejmé z toho, že vozidla neměla registrační značky, neměla originální klíče,
přičemž on sám neměl kontakt na osobu, která mu vozidla předala. Uvedené
skutečnosti jsou vyjádřeny ve skutkové větě výroku rozsudku, takže je zřejmé,
které důvody a okolnosti vedly soud k takovému právnímu posouzení věci.
Obviněný byl schopen uvedené okolnosti vyhodnotit, neboť sám se opravou vozidel
zabývá.
Podle státní zástupkyně je zřejmé, že obviněný zjištěným jednáním naplnil i
znak uvedený v § 215 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, tj. že takovým
činem pro jiného získal prospěch velkého rozsahu. Při určení výše prospěchu
získaného trestným činem podílnictví je totiž nutno vycházet z tzv. čistého
prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení podílníka nebo jiného.
Zpravidla lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž
pachatel disponoval, avšak nelze tak činit mechanicky, přičemž podle okolností
případu je nutno brát zřetel na existenci skutečností, které mohou snižovat
čistý prospěch podílníka. Žádné takové skutečnosti však prospěch obviněného
nesnižovaly, naopak za pronájem garáže, v níž byla ukryta kradená vozidla,
ještě inkasoval finanční prostředky.
Na druhé straně však podle státní zástupkyně lze souhlasit s argumentem
obviněného, že jeho zaviněním, a to ani z nedbalosti, není pokryt znak uvedený
v ustanovení § 215 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, tj. že odcizená
vozidla pocházejí ze zvlášť závažného zločinu. Podle dostupných skutkových
zjištění totiž není zřejmé, že pachatelem krádeží vozidel byla jedna osoba, byť
obviněný vozidla od jedné osoby přebíral. Za důvodnou proto považovala pouze
právní kvalifikaci přečinem podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1, 3
písm. b) trestního zákoníku.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem
uplatněné dovolací důvody.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z
nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §
265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho
druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu,
že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo
hmotně právními vadami
v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak,
že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém
případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho
činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS
412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak
povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně
a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně
právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z
hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné
prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém
rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen
zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože tak dovolatel ve svém podání
učinil, v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a také (s výhradami dále rozvedenými) s právními závěry soudů na
straně druhé.
Všechny ostatní námitky obsažené v dovolání obviněného však Nejvyšší soud
považoval z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
uplatněné relevantně. Jelikož je zároveň shledal důvodnými, nemohl podané
dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které
nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Nejprve je však zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že
trestného činu podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 trestního zákoníku
(kterou aplikoval soud prvního stupně) se dopustí ten, kdo ukryje nebo na sebe
nebo jiného převede z nedbalosti věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli malé
hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Kvalifikované skutkové podstaty podle § 215 odst. 3 písm. a), b) trestního
zákoníku (kterou použil odvolací soud) se dopustí, kdo spáchá čin uvedený v
odstavci 1 ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě pocházející ze zvlášť
závažného zločinu [písm. a)], nebo získá-li takovým činem pro sebe nebo pro
jiného prospěch velkého rozsahu [písm. b)].
Nad rámec toho, co k řešené problematice zmínila v obecné rovině ve svém
vyjádření již státní zástupkyně, je třeba dodat, že objektem trestného činu
podílnictví z nedbalosti je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným
majetkovým hodnotám získaným trestnou činností nebo jako odměna za ni.
Podílnictví napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním
(hlavním) trestným činem (např. trestným činem krádeže podle § 205 trestního
zákoníku nebo trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 333 trestního
zákoníku), na který podílnictví navazuje.
Předmětem útoku je u tohoto trestného činu věc nebo jiná majetková hodnota
nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České
republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Pachatelem trestného činu podílnictví z nedbalosti je vždy osoba rozdílná od
pachatele, spolupachatele i účastníka základního (hlavního) trestného činu
(tzv. predikativního trestného činu).
Podle § 16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nedbalostní forma podílnictví se od trestného činu podílnictví podle § 214
trestního zákoníku liší tím, že k trestnosti stačí nedbalost pachatele, avšak
za předpokladu, že předmětem činu je věc nebo jiná majetková hodnota, která má
hodnotu nikoli malou.
Při ukrytí věci (nebo jiné majetkové hodnoty) pachatel jedná tak, že ji
odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele,
účastníka či jinde. Pachatel tím získává nad věcí (nebo jinou majetkovou
hodnotou) dispoziční moc.
K naplnění zvlášť přitěžujících okolností je třeba uvést, že zvlášť závažnými
zločiny jsou podle § 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku ty
úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní
hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pokud jde o prospěch velkého rozsahu,
vyplývá z ustanovení § 138 odst. 1, 2 trestního zákoníku, že činí nejméně
5.000.000,- Kč (na jeho určení se vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro
určení výše škody). Pokud jde o zavinění k těmto okolnostem, postačuje ve
smyslu § 17 písm. b) trestního zákoníku nedbalost (k tomu i dalším výše
uvedeným pojmům srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha:
C.H.Beck, 2009, str. 1938 a násl.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním
případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je
mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě – viz shora), případně
rozvedený v jeho odůvodnění.
Z navazující tzv. právní věty výroku o vině v tomto rozsudku se podává, že soud
považoval za naplněné ty znaky předmětného trestného činu, které spočívají v
tom, že obviněný z nedbalosti ukryl věc, která byla získána trestným činem
spáchaným v cizině jinou osobou a čin spáchal ve vztahu k věci pocházející ze
zvlášť závažného zločinu a takovým činem získal pro jiného prospěch velkého
rozsahu.
S ohledem na skutková zjištění, která učinil již soud prvního stupně (a která
takřka bezezbytku převzal do výroku svého rozsudku i soud odvolací), není
pochyb o tom (přes irelevantní výhrady obviněného v podaném dovolání), že
zákonné znaky přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 trestního
zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, bezezbytku naplnil. Z důvodu
stručnosti lze v tomto směru odkázat na správné a přesvědčivé úvahy jak soudu
prvního stupně (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku), tak státní zástupkyně
v jejím vyjádření k podanému dovolání (srov. shora), a jen zdůraznit, že
obviněný musel být schopen všechny okolnosti případu (způsob nabytí vozidel,
jejich počet, charakter, výrobní značky, obsah a stav, způsob ukrývání, absence
jejich registračních značek i originálních klíčů) náležitě vyhodnotit, neboť
opravou vozidel se sám zabývá.
Odvolací soud sice toto základní zjištění nalézacího soudu nezpochybnil,
současně však dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat
přísněji, tedy jako přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1, 3
písm. a), b) trestního zákoníku, neboť nejenže u sebe z nedbalosti ukryl
předmětná motorová vozidla, která byla získána trestným činem spáchaným v
cizině jinou osobou, ale (navíc) tento čin jednak spáchal ve vztahu k věci
pocházející ze zvlášť závažného zločinu, jednak jím pro jiného získal prospěch
velkého rozsahu. V této souvislosti k prvnímu z citovaných znaků tzv.
kvalifikované skutkové podstaty uvedl, že „… vzhledem k hodnotě předmětných
vozidel je nepochybné, že odcizením těchto vozidel došlo ke spáchání zvlášť
závažného zločinu, když jednání toho, kdo vozidla odcizil, je třeba
kvalifikovat jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a)
trestního zákoníku, kdy tento trestný čin z pohledu ustanovení § 14 odst. 3 tr.
zákoníku je třeba považovat za zvlášť závažný zločin“. K druhému ze zmíněných
znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty pak uvedl, že obviněný tím, že „…
vozidla ukryl pro osobu, která je odcizila, získal pro jiného prospěch velkého
rozsahu“, neboť „… vozidla měla hodnotu vyšší než 5 milionů …“ (srov. stranu 5
odůvodnění jeho rozsudku).
S takovým odůvodněním uvedené kvalifikované skutkové podstaty se Nejvyšší soud
nemohl identifikovat.
Především nelze souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu, že nedbalostním
zaviněním obviněného je pokryt kvalifikovaný znak uvedený v odst. 3 písm. a)
ustanovení § 215 trestního zákoníku, tj. že odcizená vozidla pocházela ze
zvlášť závažného zločinu. Tato otázka, stejně jako primární otázka (významná
pro základní skutkovou podstatu), zda věc byla skutečně získána trestným činem
či nikoliv, představuje v řízení o trestném činu podílnictví předběžnou otázku
ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1971-II. Sb.
rozh. trest). I když z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není zřejmé, že by
se touto otázkou v uvedeném smyslu zabývaly, skutková zjištění, která učinily,
nesvědčí o tom, že pachatelem krádeží všech tří vozidel byla pouze jedna osoba,
byť obviněný vozidla od jediné osoby (údajného „R.“) přebíral a v garáži
náležející k domu, který obývá, ukrýval. Proto výše uvedená úvaha odvolacího
soudu, že tento jediný pachatel spáchal zločin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, je spekulativní a ve věci
provedeným důkazům neodpovídá.
Stejně tak nelze přisvědčit správnosti právního závěru odvolacího soudu, že
obviněný získal pro jiného (dokonce „pro osobu, která vozidla odcizila“)
prospěch velkého rozsahu proto, že ukrývaná vozidla měla celkovou hodnotu vyšší
než 5 milionů Kč, což by odůvodňovalo právní kvalifikaci jeho jednání podle
odst. 3 písm. b) ustanovení § 215 trestního zákoníku. Pachatel (či pachatelé)
krádeží vozidel totiž získali pro sebe neoprávněný prospěch již tím, že
majitelům vozidel způsobili škodu, a proto je nepředstavitelné, aby dovolatel
ukrytím vozidel získal pro takového pachatele (resp. takové pachatele) další
prospěch. Jakkoliv si lze představit, že i ukrytím věci získané trestným činem
spáchaným jinou osobou může pachatel trestného činu podílnictví získat pro
jiného prospěch (například v dané věci dovolatel tím, že by poskytl odměnu
získanou od údajného „R.“ v celkové výši 650-700 Euro za pronájem garáže, v níž
byla odcizená vozidla ukrývána, své manželce jako její majitelce), ve většině
případů půjde při pouhém ukrývání jen o nevýrazný prospěch, neboť v takovém
případě by přicházelo v úvahu od dosaženého prospěchu odečítat náklady
vynaložené na ukrývání a vycházet jen z tzv. čistého prospěchu.
Vedle toho si měl soud druhého stupně uvědomit, že při ukrytí nebo převedení
více věcí nebo jiných majetkových hodnot, které byly získány trestným činem
spáchaným jinou osobou, nelze hodnotu jednotlivých věcí nebo jiných majetkových
hodnot sčítat (nepůjde-li o hromadnou věc, která se skládá z více částí –
například porcelánový jídelní servis, filatelistickou sérii známek). Takový
závěr odpovídá konstantní judikatuře (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 448/2006, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Svazek 26/2006, pod č. T 896).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z výše uvedených důvodů odvolací soud při daném
skutkovém stavu věci nemohl jednání obviněného právně posoudit jako přečin
podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního
zákoníku, neboť zákonné znaky této kvalifikované skutkové podstaty nejsou
naplněny. Mýlí se i státní zástupkyně, která sice shledala podané dovolání
obviněného částečně opodstatněným, současně však vyjádřila názor, že obviněný
zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle odst. 3 písm.
b) § 215 trestního zákoníku naplnil.
Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak mu oprávněně
vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatele. Proto Nejvyšší soud z jeho
podnětu zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ v nesprávném postupu
odvolacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení
napravil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia
řízení před rozhodnutím o podaných odvoláních obviněného a státního zástupce. V
současné době se nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále
doplňovat. Povinností odvolacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž
v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je
obviněný stíhán, a především jej bezchybně právně kvalifikoval. Přitom musí
dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle něhož orgán činný v trestním
řízení, jemuž věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí, je vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést
úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Je jen samozřejmé, že odůvodnění nového rozhodnutí odvolacího soudu musí
odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134
odst. 2 tr. ř.
Jelikož na obviněném se v okamžiku rozhodnutí dovolacího soudu vykonával trest
odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k podanému
dovolání i výrok o tomto trestu zrušil, musel v souladu s ustanovením § 265l
odst. 4 tr. ř. zároveň rozhodnout o vazbě obviněného.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl hned na počátku trestního
stíhání vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. ř. (stalo se
tak usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 3 Nt
303/2011, s počátkem vazby od 4. 7. 2011 ve 20.10 hodin) a nacházel se v ní až
do rozhodnutí odvolacího soudu dne 25. 1. 2012, kdy byl převeden do výkonu
trestu odnětí svobody (ten v současné době vykonává ve Vazební věznici B.). Ke
dni rozhodování Nejvyššího soudu tedy měl z tohoto trestu (po započtení vazby)
vykonán téměř jeden rok.
K osobě obviněného bylo zjištěno, že v minulosti byl opakovaně soudně trestán,
a to i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Před odsouzením v této trestní věci
byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 4 T 47/2009,
uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle
§ 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tři roky
(její konec byl vymezen dnem 13. 5. 2012), k peněžitému trestu ve výměře
25.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 3 měsíce a k trestu
propadnutí věcí. Jak si Nejvyšší soud bezprostředně před svým rozhodnutím
ověřil, k případnému rozhodnutí v tom směru, že obviněný uložený podmíněný
trest odnětí svobody vykoná, dosud nedošlo.
Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě obviněného musel přihlédnout
nejen ke všem těmto skutečnostem, ale musel pečlivě jak vážit důvody vazby
podle § 67 tr. ř., tak omezení pro vzetí obviněného do vazby vymezená v
ustanovení § 68 tr. ř. Současně musel brát v úvahu i právní názor, který sám v
této věci vyslovil, neboť v důsledku něho bude u obviněného při novém
rozhodování odvolacího soudu přicházet v úvahu maximálně právní kvalifikace
jako trestného činu podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 trestního
zákoníku. Za ten však lze jeho pachateli uložit trest odnětí svobody nejvíce na
jeden rok, což je délka, kterou obviněný – jak již bylo shora uvedeno – téměř
celou vykonal.
Za těchto okolností Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. vyslovil,
že obviněný se do vazby nebere.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu:
JUDr.
Jan B l á h a