USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání
obviněného K. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017,
sp. zn. 4 To 31/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá.
1. Obviněný K. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 30 T 2/2016, uznán
vinným, že
dne 29. 6. 2012 ve F.-M., od společnosti LIJA a. s. se sídlem U Staré pošty 54,
veden záměrem sebe a jiného neoprávněně obohatit, zneužívaje důvěry získané na
základě dlouhodobého obchodního vztahu společnosti Discont Power s. r. o., IČ:
27609502, s tehdejším sídlem Na Perštýně 1/342, 110 00 Praha 1, jako dodavatele
hutního materiálu a společnosti LIJA a. s. (dále převážně jen “poškozená
společnost“) jako odběratele hutního materiálu, který probíhal dle rámcové
kupní smlouvy ze dne 12. 4. 2010, vystupuje jako zástupce společnosti Discont
Power s. r. o., který tuto společnost skutečně řídí a nese za ni odpovědnost,
přičemž v té době nebyl ani jednatelem, ani společníkem společnosti Discont
Power s. r. o. a tuto fakticky řídil svými pokyny, které dával zaměstnancům a
společnost ovládal prostřednictvím jiných právnických osob registrovaných v
zahraničí,
vylákal od společnosti LIJA a. s., jakožto odběratele, částku 205 000 EUR, jako
údajnou zálohu na dodání hutního materiálu – měděných katod v množství cca 50
tun do týdne od uhrazení zálohy, ačkoli neměl v úmyslu zboží řádně dodat či
zálohu vrátit, s ohledem na předchozí dosud nesplněné v celém rozsahu
objednávky společnosti LIJA a. s. č. 783/2012-5 a 784/2012-NO12078 ze dne 30.
4. 2012, dal ve společnosti Discont Power s. r. o. pokyn k vystavení proforma
faktury č. 61000111 ze dne 28. 6. 2012, se splatností 2. 7. 2012, s uvedením
dodavatele Discont Power s. r. o. odběrateli LIJA a. s., na částku 205 000 EUR
jako úhradu jistiny na zboží na červenec 2012, vratnou nejpozději do 25. 7.
2012, přičemž společnost LIJA a. s. po jeho předchozí telefonické žádosti a
elektronickém obdržení předmětné proforma faktury tuto uhradila dne 29. 6. 2012
převodem na účet vedený u Raiffeisenbank a. s. pro spol. Discont Power s. r.
o., následně téhož dne 29. 6. 2012 dal pokyn účetní k převodu předmětné částky
205 000 EUR z účtu příjemce na účet vedený v Rakousku u Steiermärkische Bank
und Sparkassen AG pro společnost METALIMPEX GmbH, se sídlem Vorberg 232, 8972
Ramsau am Dachstein, Rakousko, za kterou rovněž vystupoval a jejímž jednatelem
a společníkem je J. V., jeho manželka, přestože byli srozuměni s ukončením
dodávek hutního materiálu – měděných katod pro společnost METALIMPEX GmbH od
stávajícího dodavatele Aurubis AG, neměli zajištěný či alespoň přislíbený
posléze objednaný a zaplacený, byť zálohovou fakturou, hutní materiál – měděné
katody u potencionálního dodavatele pro společnost METALIMPEX GmbH a posléze
LIJA a. s., a z takto získaných finančních prostředků byla z účtu společnosti
METALIMPEX GmbH záměrně následně v průběhu období července až srpna roku 2012
postupně převedena částka ve výši nejméně 80 000 EUR na účet vedený u České
spořitelny a. s. pro spol. Discont Power s. r. o., a v průběhu období července
až listopadu roku 2012 postupně převedena částka ve výši nejméně 123 800 EUR na
účet vedený u Raiffeisenbank a. s. pro spol. Hillberg s. r. o., IČ: 24207781,
ve které sám působil a fakticky ji řídil od 1. 3. 2012, s těmito finančními
prostředky posléze dále nakládal dle svého uvážení, ačkoli si byl i na základě
opakovaných urgencí zástupců společnosti LIJA a. s. vědom toho, že hutní
materiál nebyl společnosti LIJA a. s. v souladu s uzavřenou rámcovou kupní
smlouvou řádně dodán, a ani předmětná záloha nebyla vrácena zpět,
čímž poškozené společnosti LIJA a. s., IČ: 47985640, se sídlem U Staré pošty
54, 738 02 Frýdek-Místek, způsobil škodu ve výši 205 000 EUR, což v přepočtu ke
dni 29. 6. 2012 činí 5 256 200 Kč,
s ohledem na další vyvinuté aktivity poškozené společnosti tento dne 26. 2.
2015 přistoupil k závazku spol. Discont Power s. r. o. a zavázal se uhradit
společnosti LIJA a. s. závazek spol. Discont Power s. r. o. vyplývající z
nesplnění dodávky a nevrácení zálohy na dodávku zboží účtované fakturou č.
61000111 ze dne 28. 6. 2012 na částku 205 000 EUR, na jejímž základě posléze
uhradil společnosti LIJA a. s. dne 17. 3. 2015 částku 995 000 Kč, 9. 12. 2015
částku 4 000 000 Kč, 17. 12. 2015 částku 236 000 Kč a 23. 2. 2016 částku 405
000 Kč, tedy celkem 5 636 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního
orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené
společnosti LIJA a. s., v konkursu, zastoupené insolvenčním správcem Ing.
Robertem Benešem, majetkovou škodu ve výši 914 459 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. odkázal tuto poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu majetkové
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená společnost
odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2017,
sp. zn. 4 To 31/2017, tak, že je obě podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., podal proti němu
(označuje je však chybně jako rozsudek, ačkoliv se jednalo o usnesení) ve
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel vyslovil názor, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, neboť jednání, za něž byl odsouzen, bylo
nesprávně právně kvalifikováno jako jednání trestné. Poukázal na to, že
podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku vyžaduje
pro své naplnění, aby pachatel trestného činu jednal s úmyslem sebe nebo jiného
obohatit tím, že uvede někoho v omyl. Dále citoval ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a teoretická východiska pro aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe a principu ultima ratio. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení
se hájil tím, že se z jeho strany v žádném případě nejednalo o podvodné
jednání, kdy by jednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že by uvedl
někoho v omyl, a že obsáhle uvedl okolnosti, za nichž se měl obchod s
poškozenou společností uskutečnit, a rovněž i to, proč se tato obchodní
transakce nezdařila zcela dle představ subjektů. K předmětné transakci tvrdil,
že vznikla delší prodleva s dodávkou zboží, která byla způsobena tím, že
společnost Aurubis AG odmítla dodat zboží, neboť jedna dodávka, kterou tato
společnost dodala poškozené společnosti, jí byla zpětně nabídnuta; požadovaný
materiál pak byl poptáván u dalších dodavatelů, avšak poškozená společnost
neposkytla součinnost v rámci akceptace ceny a zboží, a odmítla i nabídnutou
možnost kompenzace zaplacené zálohy dodávkou hliníku (je zřejmé, že se mělo
jednat o zinek). Zdůraznil, že v okamžiku, kdy poškozená společnost odmítla
dále čekat na objednané zboží a chtěla vrátit uhrazenou zálohu, nemohla tomuto
požadavku společnost Discont Power s. r. o. v krátkém časovém okamžiku vyhovět,
neboť s touto zálohou bylo jednáno jako s běžnými prostředky, kdy společnosti
METALIMPEX GmbH a Hillberg s. r. o. si vzájemně finančně vypomáhaly formou
zápůjček a vratek finančních prostředků s tím, že tyto finanční transakce mezi
uvedenými společnostmi byly běžné dávno předtím, než byla zaslána předmětná
záloha. Vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, která jednoznačně prokazuje, že se
pokoušel celou obchodněprávní záležitost urovnat, je jeho přistoupení k závazku
společnosti Discont Power s. r. o. a jeho neustálá komunikace se zástupci
poškozené společnosti, kteří rovněž potvrdili, že odmítli jím nabídnutou
alternativu vyřešení sporu.
6. S poukazem na judikaturu obviněný dále uvedl, že z hlediska naplnění
znaků daného trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které
předchází transferu majetkové hodnoty (v tomto případě převodu zálohy ve výši
205 000 EUR) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného,
neboť jen toto může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu
úbytku majetku na straně poškozeného; jednání, které spadá do stadia poté, co
se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze
považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu
podvodu. Zdůraznil, že pokud mu nalézací soud a potažmo rovněž soud odvolací
vytýkají i jednání provedené po úhradě této částky (převody částek na účty
společností METALIMPEX GmbH a Hillberg s. r. o.), jedná se jednoznačně o ono
jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil převod peněžních
prostředků a jako takové není v příčinné souvislosti s úhradou předmětné zálohy.
7. Za základ celé věci dovolatel označil soukromoprávní – obchodní
vztah, kdy společnost Discont Power s. r. o. požadovala po poškozené
společnosti zálohu za dodání materiálu, k němuž však ve stanoveném období
nedošlo, a v průběhu času probíhala jednání, na jejichž základě mělo dojít k
vyřešení celé situace, a to buď dodáním náhradního (jiného) zboží, nebo
případně vrácením zálohy. Poukázal na to, že při respektování zásady ultima
ratio v případě, kdy nedojde po objednávce zboží a uhrazené záloze k dodání
zboží, je možno obrátit se na civilní soudy a řešit svůj obchodní spor
civilněprávní cestou; tomuto kroku se však poškozená společnost vyhnula a
rovnou dne 28. 5. 2013 podala trestní oznámení. Vyjádřil přesvědčení, že v
posuzovaném případě zjevně existovalo jiné řešení než trestněprávní postih,
když porušení smluvních povinností by mělo být především řešeno prostředky
civilního práva, které k tomu má k dispozici nástroje (a civilněprávní vymáhání
pohledávky rozhodně nevedlo ke svémoci a chaosu), ovšem poškozená společnost se
rozhodla takové řešení nevyužít a soudy obou stupňů je nebraly do úvahy a došly
v rozporu s principem ultima ratio k závěru o nutnosti jeho trestněprávního
postihu. To podle jeho názoru potvrzuje i úvaha odvolacího soudu v souvislosti
s jeho údajně účelovým přistoupením k závazku a uhrazením vzniklé škody
poškozené společnosti, že tak nepochybně učinil v obavě o svou budoucnost,
neboť mu nic nebránilo případ vyřešit už dávno.
8. K otázce trestní represe vyslovil obviněný názor, že uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody v citelné délce je v rozporu s výchovným
vlivem trestního řízení, a to zvláště za situace, kdy plná úhrada škody
poškozené společnosti je i v praxi Vrchního soudu v Olomouci aktivitou
neobvyklou a velice výjimečnou, neboť v naprosté většině jiných trestních věcí,
v nichž je spatřováno podvodné jednání, zůstává škodlivý následek takového
jednání neodčiněn. V dané věci je však následek (výsledek obchodního sporu)
zcela vyřešen.
9. Z tvrzeného důvodu, že daný skutek není trestným činem, dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby
předseda senátu jmenovaného soudu v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř.
zvážil přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, a předložil
Nejvyššímu soudu spis s návrhem na přerušení jeho výkonu.
10. Obviněný podal dne 10. 8. 2018 (tj. čtyři měsíce po uplynutí lhůty k
podání dovolání) prostřednictvím své obhájkyně do datové schránky u Nejvyššího
soudu doplnění dovolání s tím, že tak činí při vědomí limitů vyplývajících z
ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., ale že je pouze argumentačně doplňuje.
Vyjádřil přesvědčení, že ze strany soudů obou stupňů došlo z hlediska naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu k opomenutí důkazů. To
mělo spočívat v té formě, že nalézací soud sice neopomenul důkazy provést,
avšak opomenul (a do svého rozhodnutí nezahrnul) podstatné skutečnosti, které
vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž pokud by tyto byly hodnoceny v
kontextu s dalšími provedenými důkazy, mohl dojít k závěru o zcela jiném
skutkovém průběhu; odvolací soud se pak s jeho rozhodnutím i závěry nekriticky
ztotožnil. Současně namítl, že pak by soudy nemohly posoudit jeho jednání
předcházející transferu majetkové hodnoty jako takové, které by mohlo mít
trestněprávní rozměr, jelikož jak při požadavku na předmětnou zálohu, tak i po
jejím složení jednal konzistentně tak, aby daný obchodní případ mohl být
úspěšně ukončen. Přestože podle závěru soudů měl vzhledem k sankci ze strany
společnosti Aurubis AG vědět, že žádný hutní materiál nebude dodán, na podkladě
čehož byl jeho požadavek na zálohu hodnocen jako trestněprávní jednání, z
provedených důkazů vyplývá opak, a to že společnost METALIMPEX GmbH měla přes
tuto sankci u společnosti Aurubis AG otevřeny obchodní případy z dubna a května
roku 2012, na něž se sankce nevztahovala. Tvrdil, že společnost METALIMPEX GmbH
tak mohla odebrat ještě dodávky měděných katod v množství 75 tun, jak o tom
svědčí komunikace mezi oběma společnostmi právě z dubna a května roku 2012, a
dokonce ještě i ze dne 20. 6. 2012, což dokládá, že z jeho strany existovala
snaha obchodní případ vyřešit a dovést jej až do konce tak, jak bylo domluveno
a slíbeno; nalézací soud tuto komunikaci sice hodnotil, avšak vyložil ji bez
nutného kontextu. Poté shrnul, že jeho jednání po úhradě zálohy odporuje verzi
uvedené v rozhodnutích soudů obou stupňů, a i když tyto neopomenuly provést
podstatné důkazy, nehodnotily je správně a v daném kontextu. V závěru doplnění
dovolání vyslovil názor, že i přes to, jaký smysl a účel dovolání má a jaká je
úloha Nejvyššího soudu v tomto typu řízení, nemůže být přehlížena situace, kdy
došlo k pravomocnému odsouzení navzdory neexistenci subjektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu v důsledku opomenutí důkazů, a postup
nalézacího i odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Setrval proto na svém návrhu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno
v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po
úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání uvedl, že ta
část dovolacích námitek obviněného, podle kterých není dána trestní odpovědnost
proto, že podstatou jeho jednání není trestná činnost, nýbrž pouhá nevydařená
obchodní transakce, obsahově neodpovídá formálně deklarovanému (ani jinému)
dovolacímu důvodu, neboť vychází z vlastní představy obviněného, resp. z jeho
vlastní verze skutkového děje. Zdůraznil, že soudy takovou jeho obhajobu
vyvrátily, a jejich úvaha o nekalém záměru obviněného přitom z provedených
důkazů vyplývá bez důvodných pochybností, a jejich závěry tak nejsou s
provedenými důkazy v žádném, natož případném extrémním rozporu.
12. Státní zástupce dále shledal, že dovolatelova námitka, že o podvodné
jednání může jít toliko ve vztahu k takovému jednání pachatele, které předchází
transferu majetkové hodnoty, je v obecné rovině jistě správná, nicméně jeho
trestní odpovědnost vyloučit nemůže. To je dáno tím, že klíčová část jednání
obviněného, v němž je zločin podvodu spatřován, se právě před převodem
předmětné částky do dispozice obviněného odehrála (zneužití důvěry poškozené
společnosti, její uvedení v omyl ohledně řádného průběhu transakce a zamlčení
nekalého záměru). Pokud jsou v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsány
i některé další, bezprostředně navazující dílčí akty obviněného, pak to
samozřejmě nijak neoslabuje závěr o jeho trestní odpovědnosti, protože ta je
dána již s ohledem na jednání, ke kterému došlo před transferem peněz; navíc
tyto navazující dílčí akty jsou v širším smyslu nepochybně součástí podvodného
jednání. K výhradě obviněného o nesouladu dotčených rozhodnutí s principem
ultima ratio, vyslovil státní zástupce názor, že tato není důvodná, a naopak v
dané věci je represivní funkce plně odůvodněna. Nelze totiž říci, že by jednání
obviněného nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé pro typově
shodnou trestnou činnost, závažnost jeho jednání je naopak vyšší než průměrná,
a to již s ohledem na výši způsobené škody, která významně přesahuje hranici 5
000 Kč, jež je pro spodní hranici trestnosti podvodu v podstatě určující.
Uplatnění trestní odpovědnosti pak nevylučuje ani obviněným namítaná následná
náhrada škody; tato skutečnost je nepochybně chvályhodná, avšak nijak
nevylučuje trestní odpovědnost ani z ní nelze dovodit porušení principu ultima
ratio.
13. Ve vztahu k výhradě obviněného směřující vůči výroku o trestu státní
zástupce předně uvedl, že námitky k druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž
výhrady k nepřiměřeně přísnému nebo mírnému trestu nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu). V
návaznosti na tato teoretická východiska státní zástupce označil námitky
obviněného v tomto směru za irelevantní, neboť tento jimi nenamítá žádnou z vad
výroku o trestu, vůči které by bylo možno v dovolacím řízení
brojit.
14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce v závěru svého
vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v
neveřejném zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího
soudu.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 7. 3.
2018). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.
1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu část námitek, které obviněný s poukazem na uvedený
dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát (jak ostatně uvedl i
státní zástupce ve svém výstižném vyjádření). Šlo především o jeho výhrady,
podle nichž nejednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že by uvedl
někoho v omyl, a namítal, že v dané věci šlo o nevydařenou obchodní transakci,
a tudíž jeho jednání nebylo trestné. Takové námitky směřovaly výlučně proti
způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním, jež soudy obou
stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily, a obviněný současně prováděl
vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje.
Tak tomu bylo tehdy, jestliže tvrdil, že k dodávce zboží – měděných katod –
poškozené společnosti nedošlo proto, že společnost Aurubis AG je odmítla
(vzhledem k navrácení jedné dodávky této společnosti) dodat, avšak on se
pokoušel situaci vyřešit, poptával zboží u dalších dodavatelů, avšak poškozená
společnost neposkytla součinnost v rámci akceptace ceny a zboží a odmítla i
nabídnutou možnost kompenzace dodávkou zinku; přičemž na podporu svého tvrzení
uvedl i to, že neustále se zástupci poškozené společnosti komunikoval a dokonce
přistoupil k závazku společnosti Discont Power s. r. o.
20. Obdobný charakter měla i jeho argumentace v podání označeném jako
doplnění dovolání, jejímž prostřednictvím vytkl nalézacímu soudu (s jehož
závěry se ztotožnil i soud odvolací) opomenutí důkazů ve formě opomenutí
podstatných skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, jež by v
případě hodnocení v kontextu s dalšími provedenými důkazy svědčily o zcela
jiném skutkovém průběhu, přičemž v tomto směru odkázal na komunikaci mezi
společnostmi Aurubis AG a METALIMPEX GmbH, která měla potvrzovat jeho skutkovou
verzi zejména v tom ohledu, že společnost METALIMPEX GmbH mohla v rámci tzv.
otevřeného obchodního případu přes uvalenou sankci v období dubna až června
roku 2012 měděné katody od společnosti Aurubis AG odebrat. Nejvyšší soud
považuje za potřebné k tomuto podání předně uvést, že (jak již bylo zmíněno
výše) bylo učiněno čtyři měsíce po uplynutí lhůty k podání dovolání obviněnému
a tento v něm vytkl soudům obou stupňů opomenutí důkazů, resp. podstatných
skutečností z nich vyplývajících, čímž rozšířil argumentaci, a tím i obsahové
vymezení uplatněného dovolacího důvodu. I přesto, že s ohledem na ustanovení §
265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nebyl povinen k němu přihlížet (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 53/2009
pod č. T 1162), pro úplnost a přesvědčivost tohoto usnesení uvádí i k těmto
jeho námitkám skutkové povahy následující skutečnosti.
21. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jak jsou
popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku a podrobně rozvedena v
jeho odůvodnění zejména na stranách 15, 22 až 25, 30 až 32, 44 až 50, 52 až 54,
60 až 62, 67 až 70 (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, srov. strany 9 až 13
jeho usnesení), je zřejmé, že obviněný, jenž fakticky ovládal společnosti
Discont Power s. r. o. (která byla obchodním partnerem – dodavatelem hutního
materiálu poškozené společnosti LIJA a. s.) a METALIMPEX GmbH (jež odebírala
hutní materiál od společnosti Aurubis AG a dodávala jej společnosti Discont
Power s. r. o. a jejímž jediným společníkem a jednatelem byla formálně jeho
manželka J. V.), zneužívaje důvěry získané na základě dlouhodobého obchodního
vztahu mezi společnostmi Discont Power s. r. o. a poškozené společnosti, veden
záměrem sebe a jiného neoprávněně obohatit, vylákal od poškozené společnosti
částku 205 000 EUR jako údajnou zálohu na dodání hutního materiálu – měděných
katod – v množství cca padesáti tun do týdne od uhrazení zálohy, ačkoli neměl v
úmyslu toto zboží řádně dodat či zálohu vrátit, a dal ve společnosti Discont
Power s. r. o. pokyn k vystavení proforma faktury ze dne 28. 6. 2012 na výše
uvedenou částku, jako úhradu jistiny na zboží vratnou nejpozději do 25. 7. 2012, přičemž poškozená společnost (na základě jeho telefonické žádosti a po
elektronickém obdržení předmětné faktury) tuto dne 29. 6. 2012 uhradila
převodem na bankovní účet vedený pro společnost Discont Power s. r. o. Současně
z provedeného dokazování vyplývá, že přestože podle dohody a zavedené praxe
mezi společnostmi Discont Power s. r. o. a poškozené společnosti LIJA a. s. se
proforma faktura vystavovala až tehdy, kdy se obě strany dohodly na všech
podstatných okolnostech a dodavatel měl zboží zajištěné, dal obviněný pokyn k
vystavení předmětné proforma faktury za situace, kdy věděl, resp. byl srozuměn
s tím, že společnost Aurubis AG měděné katody společnosti METALIMPEX GmbH (a
potažmo společnosti Discont Power s. r. o.) nedodá. Takový závěr je třeba
učinit jednak s ohledem na jeho nespornou pozici ve společnostech Discont Power
s. r. o. a METALIMPEX GmbH, a dále vzhledem k tomu, že věděl o tom, že
společnost Aurubis AG ukončila dodávky měděných katod společnosti METALIMPEX
GmbH poté, co došlo k narušení důvěry mezi těmito společnostmi částečně proto,
že jednu z dodávek společnosti Aurubis AG údajně nabídl zpět (a pod cenou)
subjekt, jemuž byla předtím dále prodána od společnosti LIJA a. s., což nebylo
v souladu s požadavkem společnosti Aurubis AG, že měděné katody jí dodané budou
určeny ke konečnému zpracování a nikoli k dalšímu prodeji. Zejména však je
třeba poukázat na poslední objednávku, kterou společnost Aurubis AG od
společnosti METALIMPEX GmbH obdržela dne 30. 4. 2012, ohledně níž pak byla
společností Aurubis AG vystavena faktura dne 7. 5. 2012.
Právě na tuto (a s ní
související) komunikaci obviněný v rámci své obhajoby odkazuje, ovšem nezmiňuje
to, že právě na ni již společnost METALIMPEX GmbH nereagovala, neuhradila ji, a
proto ji společnost Aurubis AG zrušila a zboží již také nevypravila. V opačném
případě – přes zmíněné jisté narušení důvěry – by zřejmě společnost Aurubis AG
(jak vyplynulo z výpovědi svědkyně M. S., zaměstnankyně této společnosti) v
obchodování pokračovala, neboť toto kategoricky nevylučovala, ovšem ze strany
společnosti METALIMPEX GmbH žádné další aktivity vyvíjeny nebyly. Jestliže se
obviněný hájil tím, že poptával měděné katody u jiných dodavatelů, avšak
společnost LIJA a. s. neposkytla v tomto směru součinnost, z výpovědi svědka L. V., obchodního ředitele poškozené společnosti, vyplynulo, že tomu tak bylo
proto, že nemohli akceptovat podmínky, za nichž se tyto dodávky měly
realizovat, a stejně tomu bylo i v případě zinku nabízeného namísto měděných
katod; jmenovaný svědek však současně uvedl, že pokud by měděné katody obdrželi
od nějakého „renomovaného výrobce“, pak by takovou dodávku akceptovali. Za
takových okolností je nepochybné, že obviněný – pokud dal pokyn k vystavení
proforma faktury – jednal v podvodném úmyslu a vylákal od poškozené
společnosti, zneužívaje dosavadních dobrých obchodních vztahů a vzájemné
důvěry, předmětnou finanční částku; vůči společnosti Aurubis AG v podstatě
předstíral, že dané zboží objednává (za využití vzniknuvší situace určitého
narušení důvěry mezi touto společností a společností METALIMPEX GmbH) a zároveň
vůči poškozené společnosti předstíral, že jí zboží dodá, tedy že je má
zajištěné, i když tomu tak nebylo, a dal v rozporu s běžnou praxí pokyn k
vystavení proforma faktury. Pokud by totiž nejednal v podvodném úmyslu, stačilo
za situace, kdy společnosti Discont Power s. r. o. a METALIMPEX GmbH nebyly
schopny měděné katody v dohodnutém termínu zajistit, od potvrzené objednávky
ustoupit s příslušným vysvětlením a netrvat na uhrazení zálohy. Jestliže pak
podle jeho verze bylo možné zboží od společnosti Aurubis AG odebrat, toto
objednávali a došlo pouze k prodlevě s dodávkou, mohl zřejmě (jak bylo
rozvedeno výše) v této transakci pokračovat.
22. Obviněný se však takto nechoval, naopak – ačkoliv neměl předmětné
zboží jakkoli zajištěno či alespoň přislíbeno – vydal pokyn k vystavení
proforma faktury a následně ihned (téhož dne) po uhrazení předmětné částky
poškozenou společností, začal (resp. se svou manželkou J. V.) s touto
manipulovat, a to tak, že dané peněžní prostředky byly na základě jeho pokynu
převedeny nejprve na účet společnosti METALIMPEX GmbH a v krátkém časovém
období nato část z nich zpět na účet společnosti Discont Power s. r. o. a část
na účet společnosti Hillberg s. r. o., tj. na účty společností, které zcela
ovládal. Jestliže v této souvislosti obviněný namítl, že takové jednání bylo z
hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu irelevantní,
neboť relevantním je jen to jednání pachatele, které předchází transferu
majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho
jiného, je (jak konstatoval rovněž státní zástupce ve svém vyjádření) toto
tvrzení v obecné rovině správné. V posuzovaném případě však obviněný naplnil
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku již svým (výše konkretizovaným) jednáním před
převodem předmětné částky z dispozice poškozené společnosti do dispozice své.
Jeho následné jednání spočívající v manipulaci s takto získanými peněžními
prostředky je pak třeba chápat jako jednání učiněné v souvislosti s podvodným
jednáním a jako konkrétní způsob nakládání s nimi, jež pak tvoří součást jeho
záměru sebe a jiného neoprávněně obohatit na úkor poškozené společnosti; toto
ovšem nebylo rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného
činu.
23. Přestože poškozená společnost předmětnou zálohu na účet společnosti
Discont Power s. r. o. zaplatila, potvrzené a slíbené zboží jí dodáno nebylo, a
nebyly jí vráceny ani uhrazené peněžní prostředky, a to ani přes urgence v
průběhu následujících let. Obviněný až dne 26. 2. 2015 (pod hrozbou trestního
oznámení a posléze zahájeného trestního stíhání) přistoupil jako fyzická osoba
k závazku společnosti Discont Power s. r. o. a dne 23. 2. 2016 zcela uhradil
jistinu ve výši 5 636 000 Kč.
24. Nejvyšší soud ve shodě s oběma soudy nižších instancí (a též s
názorem státního zástupce) dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil
rovněž po subjektivní stránce [ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku] skutkovou podstatu daného trestného činu. Právní kvalifikace
posuzovaného skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku je proto správná a zákonná. Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v
odůvodnění svého rozhodnutí také řádně, podrobně a přesvědčivě vyložil, jaké
závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se pečlivě rovněž obhajobou
obviněného (srov. již výše zmíněné strany jeho rozsudku). S těmito hodnotícími
úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. též již shora uvedené strany jeho usnesení).
25. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance (neboť
je do značné míry provázána se shora uvedenými námitkami procesní a skutkové
povahy, případně jimi dokonce podmíněna – jde zejména o jeho tvrzení, že
základem celé věci je nevydařená obchodní transakce) relevantním dovolacím
důvodem pouze výhrada, že posuzovaná věc měla být řešena v rovině civilní a
nikoli trestní s tím, že porušení smluvních povinností by mělo být především
řešeno prostředky civilního práva, které k tomu má k dispozici nástroje, ovšem
poškozená společnost se rozhodla takové řešení nevyužít a soudy obou stupňů je
nebraly do úvahy a došly v rozporu s principem ultima ratio k závěru o nutnosti
jeho trestněprávního postihu.
26. Nejvyšší soud však současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím
dovolatel brojil proti právnímu posouzení daného skutku jako trestného činu a z
toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, mířící
k případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neshledal (opět ve
shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce i k této otázce) opodstatněnou.
27. Je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s
ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto
vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr.
zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní
sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního
práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky
škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
nepostačuje.
28. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby
prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce
trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného
vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy
protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci
prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I.
ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a
zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury
pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
29. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že vzhledem k úmyslnému
jednání obviněného, jenž vylákal finanční prostředky ve značné výši 5 256 200
Kč od poškozené společnosti ke svému obohacení a obohacení jiného, a vzhledem k
výši způsobené škody, která významně přesahuje hranici 5 000 Kč, jež je pro
spodní hranici trestnosti podvodu v podstatě určující, a rovněž s ohledem na
subjektivní stránku daného trestného činu, tj. zavinění ve formě přímého úmyslu
podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jeho jednání takto vymezeným
kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího
principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v
daném případě nepostačovala. Na závěru o nutnosti uplatnění trestní
odpovědnosti obviněného přitom nemění ničeho ani jím namítaná následná náhrada
škody.
30. Pokud jde o výhradu dovolatele směřující do výroku o trestu, podle
níž jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v citelné délce je v rozporu
s výchovným vlivem trestního řízení, je třeba konstatovat, že tato není pod jím
tvrzený dovolací důvod podřaditelná. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou
námitku by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného
dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
31. Pro úplnost je vhodné dodat, že podstata dovolací argumentace
obviněného spočívající na tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky daného
zločinu a o toliko nevydařené obchodní transakci, je opakováním jeho obhajoby
uplatněné před soudy obou stupňů, jež se s ní dostatečně a přesvědčivě
vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
33. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání rovněž
navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §
265h odst. 3 tr. ř. zvážil přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl
uložen, a předložil spis s návrhem na toto přerušení Nejvyššímu soudu. Takový
návrh však předseda senátu soudu prvního stupně neučinil. Nad rámec uvedeného
lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro
případné rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob
meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu