USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání,
které podal obviněný J. Z., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 327/2019, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.
zn. 5 T 42/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 T
42/2019, uznal obviněného J. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že
dne 14. 7. 2018 v době kolem 13.00 hodin v obci Židovice, v blízkosti
cyklostezky u řeky Labe, porušil povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke
škodám na zdraví ve smyslu § 2900 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., řádně
nezabezpečil svého psa plemene vlčák, kterého venčil bez vodítka a košíku a
který napadl psa plemene retriever, kterému se zakousl do pravého boku, kdy
jeho majitel J. P., nar. XY, se snažil chránit svého psa a odehnat vlčáka,
přičemž ho vlčák kousl do pravé ruky a způsobil mu poranění svalu a šlachy v
oblasti malíku pravé ruky, v důsledku kterého musel být ošetřen a následně i
operován.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako
přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a
uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
obviněnému uložil rovněž povinnost zaplatit poškozenému J. P., nar. XY, bytem
XY, škodu ve výši 1 728 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To
327/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ladislavy Chládkové podal proti němu dovolání,
které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Další dovolací důvod [z jehož slovního
vymezení je zřejmé, že měl na mysli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.] spatřoval v tom, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o
zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí
odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
protože již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním
posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel vyslovil názor, že skutek, jehož spácháním
byl uznán vinným, je jak nesprávně popsán ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně, tak chybně rozveden v jeho odůvodnění. Namítl, že předmětný skutkový
děj není vylíčen správně, přičemž není najisto prokázáno, že jeho pes pokousal
jak psa poškozeného J. P. (dále jen „poškozený“), tak samotného poškozeného.
Vytkl nalézacímu soudu, že jednak vycházel pouze z tvrzení poškozeného a jím
navržených svědků, ačkoli tito v průběhu trestního řízení své výpovědi měnili a
bylo zřejmé, že byli navzájem domluveni, a dále, že nezohlednil jeho výpovědi a
tvrzení, přestože vypovídal od počátku trestního řízení stále stejně. Vyjádřil
rovněž přesvědčení, že soud řádně neodůvodnil, proč uvěřil tvrzení poškozeného
a nikoliv jím tvrzeným skutečnostem; současně měl za to, že soud postupoval
chybně, pokud nepřistoupil na jeho návrhy na doplnění dokazování, neboť ty by
jistě řadu skutečností buď potvrdily, nebo vyvrátily.
6. V dalším textu svého podání obviněný předestřel svou verzi daného
skutkového děje, podle níž poškozený setrvale nepravdivě tvrdí, že měl svého
psa na vodítku, i když jej na vodítku neměl, a naopak to byl on, kdo svého psa
na (tzv. elektrickém) vodítku měl s tím, že by jej nikdy nenechal běhat na
volno. Průběh předmětné události, jak jej líčí poškozený, označil za
nepravděpodobný, a vyslovil názor, že v řízení nebylo nade vši pochybnost
prokázáno, kterým psem byl poškozený pokousán, ani to, že jej pokousal jeho
pes, neboť poškozeného mohl pokousat i jeho vlastní pes. Dále poukázal jednak
na to, že oba venčili psy u řeky Labe na tzv. „tarasu“, kde je dle vyhlášky
obce možné venčit psy volně, a jednak na to, že nikdy nepodepsal formulář
předložený mu veterinářem. Zpochybnil rovněž skutková zjištění soudu týkající
se zranění poškozeného a měl za to, že ani jeho zranění, ani jeho operaci nelze
spojovat s údajným pokousáním poškozeného jeho psem daného dne; přitom tvrdil,
že když od Labe tehdy odcházel, poškozený ani jeho pes nebyli zraněni, neviděl
žádnou krev. Namítl, že oba soudy hodnotily ve věci provedené důkazy svévolně a
pracovaly pouze s domněnkami, což je v příkrém rozporu se zásadami trestního
řízení, takže jejich rozhodnutí nemohou z důvodu nepřezkoumatelnosti
obstát.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud vyhověl jeho dovolání a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To
327/2019, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově
navazující. Dále navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání
obviněného uvedl, že tento nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad
skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních
rozhodnutí a zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
148 odst. 1 tr. zákoníku, např. z hlediska, zda došlo k porušení důležité
povinnosti uložené dovolateli zákonem. Obviněný totiž na základě vlastního
hodnocení důkazů a polemiky s úplností provedeného dokazování fakticky odmítá
všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině, když zpochybňuje též
charakter zranění poškozeného, resp. skutečnost, že toto zranění vzniklo v
důsledku pokousání psem; jeho dovolací námitky tak směřují výlučně do oblasti
skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově
neodpovídají. Dovolatel navíc v podstatě v poněkud zkrácené formě reprodukuje
skutkové námitky obsažené již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, a jeho opravný prostředek má tudíž spíše charakter jakéhosi „druhého
odvolání“. Státní zástupce současně zdůraznil, že obviněný nadto neučinil, a to
ani formálně, součástí svého dovolání námitku týkající se tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Doplnil, že pokud se týká neakceptovaných důkazních návrhů obviněného, pak
nalézací soud na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, proč
nepřibral znalce z oboru zdravotnictví a proč považoval za nadbytečné i další
důkazy, jejichž provedení se dovolatel domáhal v původním
řízení.
9. Z výše uvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací
námitky obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. ani zčásti obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání jako podané z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl, a současně, aby tak učinil v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s
tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 4. 6.
2020). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k
dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
14. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa).
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl ve veřejném zasedání po jeho
věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v
jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo
v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud
je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a
teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní
posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého
stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03,
sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného (jak shledal rovněž státní
zástupce ve svém přiléhavém vyjádření) nemohlo obstát, neboť námitky, jež
podřadil pod uvedený dovolací důvod (a které uplatnil již v rámci své obhajoby
v řízení před soudy obou nižších instancí), směřovaly výhradně proti úplnosti
provedeného dokazování (nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navrhované
důkazy, jež by jistě řadu skutečností buď potvrdily, nebo vyvrátily; konkrétně
z nich však zmínil jen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, v němž by se
znalec vyjádřil jak k mechanismu zranění poškozeného, tak k příčinné
souvislosti zranění s pokousáním psem), způsobu hodnocení provedených důkazů
soudy obou stupňů (označil je za svévolné, přičemž se neztotožnil s jejich
názorem, že skutková zjištění ohledně průběhu nehodového děje byla přesvědčivě
prokázána výpovědí poškozeného, svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy –
zejména lékařskými zprávami, a naopak zpochybnil jejich věrohodnost s tím, že
poškozený i svědci své výpovědi měnili a bylo zřejmé, že byli navzájem
domluveni, a dále namítl, že jeho výpovědi oba soudy nezohlednily, přestože od
počátku trestního řízení vypovídal stále stejně) a proti skutkovým zjištěním,
jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (namítl, že daný skutkový
děj není vylíčen správně a že nebylo jednoznačně prokázáno, že útočil jeho pes
a tento pokousal jak psa poškozeného, tak samotného poškozeného). Současně
předložil vlastní verzi daného skutkového děje založenou jednak na tvrzení, že
svého psa měl na tzv. elektrickém vodítku, když naopak poškozený svého psa na
vodítku neměl, jednak na popření skutečnosti, že jeho pes pokousal jak psa
poškozeného, tak poškozeného s tím, že neviděl, že by tito v předmětný den byli
zraněni, a dále na názoru, že poškozeného mohl pokousat i jeho vlastní pes,
takže ani zranění poškozeného, ani jeho operaci nelze spojovat s pokousáním
jeho psem.
18. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné,
neboť směřovaly výlučně do vedení dokazování a jeho rozsahu, způsobu hodnocení
provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto
hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání
formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po
stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž
prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených
důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž
byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat,
že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a
proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil).
Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí
Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I.
ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v
dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní
nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen
jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy
s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud
nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z
jednotlivých důkazů (především z logické a rozporů prosté výpovědi poškozeného,
podpořené všemi dalšími ve věci provedenými důkazy – zejména lékařskými
zprávami a výpověďmi svědků J. Š., M. K. a S. P.) učinil, přičemž též
přesvědčivě odůvodnil, proč těmto uvěřil, a podrobně se zabýval i obhajobou
obviněného s tím, že vysvětlil, z jakých důvodů ji považoval za nevěrohodnou, a
rovněž řádně odůvodnil, proč zamítl jako nadbytečné návrhy obviněného na
doplnění dokazování o znalecké posudky z oborů písmoznalectví a zdravotnictví a
o výslech veterináře kliniky LIVE (srov. zejména strany 6 až 8 odůvodnění jeho
rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud
odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 a 3).
21. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. Byť dovolatel ve svém podání neuplatnil žádnou námitku k právní
kvalifikaci daného skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
148 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění jeho zákonných znaků, Nejvyšší
soud považuje za potřebné zdůraznit, že takové právní posouzení jednání
obviněného je správné a v souladu se zákonem. Ani v tomto směru Nejvyšší soud
nemá, co by mohl soudům nižších instancí vytknout, neboť v jednání obviněného,
jenž řádně nezabezpečil svého psa plemene vlčák, kterého venčil bez vodítka a
košíku a jehož nechal volně pobíhat na veřejném prostranství – v blízkosti
cyklostezky u řeky Labe, je nutno spatřovat porušení důležité povinnosti
uložené mu podle zákona, a to porušení zákonné prevenční povinnosti podle §
2900 občanského zákoníku počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na
zdraví, v jehož důsledku z vědomé nedbalosti způsobil újmu na zdraví
poškozenému a jeho psu, a tudíž naplnění tohoto zákonného znaku skutkové
podstaty citovaného přečinu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 90/2016, publikované pod č. 36/2016 Sb. rozh.
tr.).
23. Konečně je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že
dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v
předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně
se s ní vypořádaly.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §
265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady
k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu