8 Tdo 595/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
května 2006 o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 3 To 854/2005, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T
65/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .
Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, sp.
zn. 3 T 65/2005, uznán vinným, že
„dne 23. 4. 2005 kolem 04:00 hodin v O.-V., poté, kdy vstoupil do bytu L. B.,
kde do ní strčil, důsledkem čehož jmenovaná upadla na stolek, který tím
rozbila, poté ji násilím svlékl oblečení, uchopil ji v oblasti ramen a hodil ji
na postel, kde vzhledem k pronášeným vyhrůžkám, že ji znásilní, jej jmenovaná
poprosila, aby toho zanechal, načež se svlékl také, lehl si na ni a jednou
rukou ji uchopil za ruce a druhou se jí pokusil dát prst do konečníku, poté jí
strkal prsty do pochvy, načež toho zanechal a následně pronášel vůči ní
vyhrůžky zabitím, které u L. B. vzbudily důvodnou obavu z uskutečnění, přičemž
u ní ležel a pevně ji držel, když po nějaké době usnul a poškozené se podařilo
zavolat Policii České republiky“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jednak
jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný
čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr.
zák. Za to mu uložil podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon tohoto trestu
jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12.
2005, sp. zn. 3 To 854/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
obviněného nově odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil
tak prostřednictvím své obhájkyně Mgr. I. D. a v obecné rovině jej vymezil
důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení
ve věci a předeslal, že si je vědom povahy dovolání jakožto mimořádného
opravného prostředku, který slouží především k nápravě právních vad napadeného
rozhodnutí. Měl za to, že skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku
je ve výrazném rozporu s provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými
zjištěními; právě neúplná skutková zjištění měla vést soud k chybnému právnímu
posouzení jednání obviněného. Položil důraz na to, že poškozená L. B. výslovně
netvrdila, že ji svlékl násilím, a poukázal na závěry znaleckého zkoumání ze
strany znalkyň MUDr. J. M. a PhDr. D. M., podle nichž nelze vyloučit, že
poškozená se sexuálními praktikami zpočátku souhlasila. Pochybení soudů
spatřoval dále v tom, že se nezabývaly otázkou vlivu požitého množství alkoholu
na objektivitu vnímání této poškozené a na její schopnost celou událost popsat,
a to přesto, že znalecký posudek (o jaký znalecký posudek se mělo konkrétně
jednat, obviněný nespecifikoval) charakterizoval její stav jako těžkou opilost.
Za vadné rovněž pokládal, že soudy se nezabývaly jeho námitkami a nevyhověly
jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků manželů R. (kteří měli
potvrdit jeho obhajobu), čímž porušily jeho právo na obhajobu. V dalším brojil
proti míře podrobnosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve vztahu
k intenzitě jeho útoku, motivaci, úmyslu takto jednat a k posouzení stupně
nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Uvedl, že skutková zjištění nejsou v
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přesvědčivá a nelze z nich usuzovat na
naplnění skutkových podstat posuzovaných trestných činů.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 3 To 854/2005, stejně
jako rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 3 T
65/2005, a aby jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že k podrobnému písemnému vyjádření
samotného obviněného označenému jako „Žádost o dovolání k nejvyššímu soudu“ ze
dne 6. 3. 2006, jež bylo součástí podaného dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel,
neboť nebylo podáno ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím
obhájce.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného předloženo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém
vyjádření ze dne 9. 5. 2006 konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku,
jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by
zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opřel své
dovolání). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r
odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41
odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Obdobně shledal, že dovolání splňuje obsahové náležitosti
tohoto podání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
V mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o
něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto
ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých
argumentů brojil výlučně proti způsobu a rozsahu vedení dokazování, hodnocení
důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů. Do této
kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, namítl-li, že popis skutku je v
rozporu s provedenými důkazy (neboť poškozená L. B. netvrdila, že ji svlékl
násilím) a že dokazování před nalézacím soudem bylo neúplné (zejména proto, že
soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výpověďmi svědků manželů R.), či
pokud vytkl, že soud nevzal v potaz jeho odvolací námitky ani závěry znaleckých
posudků ohledně vlivu požitého alkoholu na schopnost poškozené objektivně celou
událost vnímat a nezjistil skutkový stav věci tak, aby bylo možné na jeho
podkladě učinit spolehlivý závěr o vině.
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém dovolání
formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po
stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž
prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a
odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou
stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval nesprávné právní posouzení
jednání, jímž byl uznán vinným (resp. nenaplnění všech znaků skutkových podstat
přisouzených trestných činů).
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních (pokud namítl porušení jeho práva na obhajobu), nikoli hmotně
právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno
považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za
relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího
soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se obviněný
přisouzeného jednání dopustil, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na
ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil rozsah a přesvědčivost odůvodnění
napadených rozhodnutí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup
nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil
výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany
Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a