8 Tdo 595/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
července 2008 o dovolání obviněného Ing. J. R., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 To 41/2007, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9
T 14/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. R. o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 9 T
14/2006, byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se
dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. V.
Obviněný Ing. J. R. byl za tento trestný čin odsouzen podle § 148 odst. 4 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a §
50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na tři roky.
Dále bylo rozhodnuto o vině, trestu a ochranné léčbě spoluobviněného V. V.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obvinění Ing.
J. R. i V. V. a jednak státní zástupkyně, která tak učinila v neprospěch
obviněného Ing. J. R. a zaměřila je proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze
z jejich podnětu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 To 41/2007,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba
obviněné uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby; obviněného Ing. J. R. podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného V.
V. podle § 148 odst. 1 tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění, jež znovu
vymezil, se obvinění uvedených trestných činů dopustili tak, že v době od
měsíce listopadu 2005 do měsíce prosince 2005 v P., H. K. a jinde obviněný V.
V. jako jediný společník a jednatel společnosti V., spol. s r.o., se sídlem P.,
M. n. (dále jen „společnost V.“) s předmětem podnikání – v. a n., p. a s. p. a
m., a obviněný Ing. J. R. jako ředitel této společnosti, v úmyslu získat
finanční prostředky poté, co dosáhli vydání rozhodnutí C. ř. v H. K. ze dne 19.
8. 2005 o zajištění daně ve výši 1.050.000,- Kč a rozhodnutí C. ř. v H. K. ze
dne 22. 9. 2005 o vydání nového povolení k opakovanému přijímání vybraných
výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně s
předpokládaným ročním objemem 900.000 litrů minerálních olejů nomenklatury KN
271… (motorových a dalších benzinů), postupně nakoupili za společnost V. od
německého dodavatele, společnosti B. M. V. mbH, B., minerální oleje podléhající
spotřební dani, konkrétně automobilový benzin v celkovém množství 1.117.014
litrů v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž byla mnohonásobně
překročena stávající výše zajištění daně, nakoupený benzin obratem prodali
odběratelům za cenu obsahující spotřební daň a daň z přidané hodnoty, a
nesplnili svou zákonnou povinnost podat správci spotřební daně C. ú. v P. řádné
daňové přiznání ke spotřební dani za měsíce listopad a prosinec 2005 a daň ani
neuhradili, a rovněž nepodali správci daně z přidané hodnoty F. ú. v P. daňové
přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2005 a daň ani
neuhradili, přestože odběratelé kupní cenu včetně spotřební daně a daně z
přidané hodnoty uhradili na účty společnosti V., a postupně vybrali z účtů
společnosti finanční hotovost v celkové výši cca 17 mil. Kč, kterou použili na
dosud nezjištěné účely, čímž České republice zastoupené C. ú. v P. způsobili na
spotřební dani škodu ve výši 12.175.400,- Kč a dále České republice zastoupené
F. ú. v P. způsobili škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 4.384.314,- Kč.
Obviněný Ing. J. R. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §
39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl
uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž odvolací soud
rozhodl o vině, trestu a uložení ochranného léčení u obviněného V. V.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal obviněný Ing. J. R. prostřednictvím
obhájce Mgr. M. L. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného spočívá napadené rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu obviněný shledal v tom, že věc
je po právní stránce nesprávně posuzována po celou dobu trestního řízení.
Obviněný rozsudku soudu druhého stupně vytkl, že pokud se trestného jednání
dopustil společně s V. V., není ve výroku o vině uvedeno ustanovení § 9 odst. 2
tr. zák., a tedy vyjádřeno to, že se činu dopustil ve spolupachatelství, které
vyžaduje společný úmysl zahrnující jak společné jednání, tak sledování
společného cíle. Tyto podmínky však v projednávané trestní věci splněny nebyly,
neboť společný úmysl obou obviněných nebyl nejen prokázán, ale ani tvrzen. Z
provedených důkazů naopak plyne, že k naplnění zákonných znaků
spolupachatelství nemohlo při zhodnocení jednání obou obviněných v žádném
případě dojít, což odvolací soud zřejmě shledal, když přes konstatování
společného jednání spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o
vině nevyjádřil.
Obviněný dále namítl, že i přesto, že pachatelem či spolupachatelem trestného
činu, jímž byl uznán vinným, může být nejen subjekt daně, ale i jiná osoba,
která svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu, případně
jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a tím došlo ke
zkrácení daně, soudy tuto skutečnost dostatečně neobjasnily, neboť se omezily
na pouhé její konstatování, aniž by vysvětlily, z čeho konkrétně takový závěr
činí. Pokud má být pachatelem takového trestného činu osoba odlišná od subjektu
daně, je třeba vysvětlit, z čeho konkrétně je její trestní odpovědnost za daný
čin dovozována. K tomu však soudy obou stupňů prakticky vůbec nepřistoupily,
což v souhrnu s nedostatky ohledně společného jednání obou obviněných pouze
zvýrazňuje právní neudržitelnost odůvodnění napadeného rozsudku. Subjektem daně
je v tomto případě společnost V., přičemž jejím statutárním orgánem a jejím
jediným jednatelem byl obviněný V. V. Jedině ten byl osobou, která byla
odpovědná mimo jiné i za plnění veškerých zákonných daňových povinností vůči
správci daně. Dovolatel však ve společnosti působil toliko jako zaměstnanec, a
ve vztahu k daním neměl za společnost V. žádnou zákonnou ani smluvně určenou
povinnost.
Obviněný rovněž vyjádřil, že daňové přiznání je pouze jedním z institutů, na
jehož základě dojde k vyměření daně. Za stávající právní úpravy nelze dovodit,
že nepodání daňového přiznání by snad mělo, nebo mohlo vést správce daně k
domnění, že daňovou povinnost subjekt vůbec nemá, případně, že ji má nižší. K
eventuelnímu nevyměření daně a jejímu zkrácení ve smyslu § 148 tr. zák. v
takovém případě nedojde v příčinné souvislosti s nečinností poplatníka daně,
ale v příčinné souvislosti s nečinností správce daně, který nezahájil řízení a
nepřistoupil k vyměření daně. Obviněný též poukázal na to, že se snažil
kontaktovat obviněného V. V. jako jednatele společnosti V., a když se mu to
nepodařilo, sám nad rámec svých povinností učinil ve vztahu k oběma správcům
daně naprosté maximum, když zajistil vyhotovení daňových přiznání k dani
spotřební i k dani z přidané hodnoty, obě tato přiznání opatřil razítkem
společnosti a odevzdal je příslušným správcům daně, avšak bez podpisu oprávněné
osoby. Otázka věcné správnosti těchto podání nebyla předmětem přezkumu orgánů
činných v trestním řízení, přestože nebyla zkreslena a nedošlo k zatajení
podkladů sloužících ke správnému vyměření daně. Následná výměra příslušných
správců daně byla takřka shodná s jím podanými daňovými přiznáními, a tudíž ke
krácení daně v jeho případě nedošlo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby bylo
rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť
žalovaný skutek není trestným činem, a dále požádal o odložení výkonu
napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství, který za právně relevantní námitky označil ty, jimiž obviněný
vytkl soudu druhého stupně nesprávné právní posouzení ohledně neexistence
společného úmyslu a společného jednání ve vztahu k trestnému činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve
formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a že obviněný neměl žádnou
povinnost ve vztahu k přiznání či zaplacení daně za společnost V. Ostatní
námitky označil za nekorespondující s dovolacími důvody. Zdůraznil, že závěr o
společném jednání ve smyslu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. plně
obstojí, a poukázal jednak na skutkové okolnosti a podrobné odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu straně 9 a 15. Konstatoval, že spoluobviněný V. V. v předmětné trestní věci figuroval jako tzv. bílý kůň, jehož činnost řídil
obviněný Ing. J. R., který byl naopak osobou, která přijímala rozhodnutí a
realizovala obchody s minerálními oleji podléhajícími spotřební dani. Byl to
jedině obviněný Ing. J. R., který měl přehled o skutečném množství dovezených
pohonných hmot a následně jednal i se správcem daně a nepravdivě uváděl, že
obviněný V. V. se dlouhodobě zdržuje v cizině, a je proto nekontaktní. Právě
tuto skutečnost považoval za důležitou i s ohledem na obhajobu o předložení
daňových přiznání, jež opatřil razítkem a odevzdal je příslušným správcům daní,
aniž by splnění těchto povinností myslel vážně. Za pravý cíl obviněného Ing. J. R. považoval zastření jeho skutečné role při krácení daní, ve snaze svalit
veškerou odpovědnost na spoluobviněného V. V. Státní zástupce poukázal na
ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a na to, že pachatelem trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., může být nejen
subjekt daně ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň
nebyla vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve
větším rozsahu. Zabýval se i tím, že daně, o něž se v dané věci jedná, lze
zkrátit tak, že pachatel sice uplatní svoji oznamovací, resp. registrační
povinnost, podá daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak,
aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením
nákladů a jiných položek snižujících daňový základ), a tak zaplatil nižší daň. Ke zkrácení těchto daní však může dojít již tím, že povinná osoba nepodá daňové
přiznání a následně nezaplatí tuto daň, ačkoli obdržela zdanitelné plnění,
které podléhalo této dani, např. plnění v rámci podnikání nebo jiné samostatné
výdělečné činnosti, přičemž uvedená osoba byla ohledně tohoto plnění povinna
podat daňové přiznání a zároveň z něj zaplatit daň. S ohledem na uvedené právní
úvahy uvedl, že soudy věnovaly okolnostem, za nichž došlo k nepřiznání
spotřební daně a DPH, dostatečnou pozornost a závěry soudů obou stupňů
vztahující se k vině obviněného označil za správné. Protože obviněný Ing. J. R. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněným uplatněné výhrady dopadají na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své
odvolání opřel. Se zřetelem na to, že dovolání lze podle označeného důvodu
podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, na označený dovolací důvod nedopadají
výhrady obviněného, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, nebo
vytýkal způsob, jak byly provedené důkazy hodnoceny, a nebo jestliže dokazování
nepovažoval za úplné. Těmito výhradami obviněný své dovolání postavil mimo
rámec dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.,
protože na podkladě žádného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů
uvedenou část dovolání, resp. věcnou správnost těchto námitek, nemohl
přezkoumávat.
Obviněný však označený dovolací důvod naplnil tím, když vznesl výhrady proti
tomu, že se činu nedopustil ve spolupachatelství a odmítal svou trestní
odpovědnost s ohledem na to, že neměl ze zákona ani jinak určenou povinnost k
přiznání a placení daní. V této části dovolání obviněný vytýkal právní vady,
protože poukázal na nedostatky v použité právní kvalifikaci, a Nejvyšší soud z
jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Protože námitky obviněného směřují proti správnosti použité právní kvalifikace,
je nutné uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný Ing. J. R. uznán
vinným, se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na
sociální zabezpečení nebo zdravotní povinnou platbu, způsobí-li škodu velkého
rozsahu.
Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. může být nejen
subjekt daně, poplatku a podobné povinné platby (dále jen „daň“), ale kdokoli,
kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému
subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena
ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu krácení daně nemusí
být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost za krácení daně. U
spolupachatelů daného trestného činu je lhostejné, zda subjektem daně byli
všichni spolupachatelé či jen některý z nich, anebo zda subjektem daně byla
osoba rozdílná od spolupachatelů. Je také lhostejné, zda subjekt daně byl každý
spolupachatel do celé výše zkrácené daně či jen do její části (rozhodnutí č.
25/1968 Sb. rozh. tr.).
Podle § 9 odst. 2 tr zák. jde o spolupachatelství tehdy, byl-li trestný čin
spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, když každá z nich odpovídá jako
by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného
činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy,
jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak
naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání
každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti
– články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a
č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo
více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové
podstatě téhož trestného činu.
K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby
se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č.
18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr. a č. Bulletinu Nejvyššího soudu č.
2/1980-12).
Pro úplnost je též vhodné uvést, že spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. (na rozdíl od přípravy k trestnému činu podle § 7 tr. zák., pokusu
trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nebo účastenství podle § 10 tr. zák.,
které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu),
nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku též
výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako
spolupachatel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo
944/2003, uveřejněné v Trestněprávní revue, roč. 2004, č. 5 str. 152).
Jestliže obviněný vytýkal rozsudku soudu druhého stupně, že dostatečně
neobjasnil otázky spolupachatelství tím, že ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.
neuvedl ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku, a že se odvolatel
nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky
podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. proto, že byl ve vztahu ke společnosti V.,
která byla plátcem uvedených daní, toliko v postavení ředitele této
společnosti, a proto nebyl k takové povinnosti zavázán, je nutné uvést, že
soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně uvedené výhrady
obviněného v souladu se shora zmíněnými zásadami vyvrátily. Oba soudy se v
potřebné míře zabývaly tím, proč obviněný čin spáchal ve společném jednání se
spoluobviněném V. V. a z jakých skutečností a důvodů lze dovodit trestní
odpovědnost obviněného Ing. J. R. Oba soudy velmi pečlivě zkoumaly všechny
okolnosti, za nichž k činu došlo. Zejména otázce vztahu obviněného Ing. J. R.,
co by ředitele společnosti V. a spolupachatele V. V., co by jednatele této
společnosti, věnovaly soudy potřebnou pozornost, přičemž vycházely ze
specifického a neobvyklého rozvržení úkolů a činností při realizování
obchodních vztahů těchto dvou představitelů dané společnosti. Zjištěné
souvislosti velmi pečlivě zkoumaly ze všech rozhodných skutečností majících
význam pro posouzení jednak vzájemného propojení obou spolupachatelů a jednak
pro závěr o společném jednání naplňujícím znaky spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. Zvýšenou pozornost soudy věnovaly i otázce trestní
odpovědnosti obviněného Ing. J. R., k níž, jak v rámci prováděného dokazování a
hodnocení provedených důkazů, tak i z hlediska shora uvedených právních úvah a
v souladu s nimi, shledaly naplnění znaků trestného činu podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák.
Oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutích zabývaly zejména tím, že obviněný
Ing. J. R., byť v pozici ředitele společnosti V., se trestného činu krácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.
dopustil.
Soud prvního stupně v této souvislosti důvodně poukázal na výpověď J. N.
pracovníka C. ú. v P., oddělení právní podpory správy příjmů, podle něhož C. ú.
s obviněným Ing. J. R., který byl k tomu zplnomocněn, jednal, avšak podával
celnímu úřadu nepravdivé informace o objemu jednotlivých přeprav, když tvrdil,
že ke dni 25. 11. 2005 bylo provedeno 11 přeprav minerálních olejů, přičemž
však celním úřadem bylo následně zjištěno, že přeprav bylo ve skutečnosti 25.
Jelikož společnost V. navýšila objemy zboží a neoznamovala změny, a v rozporu
se svojí povinností sama nenavýšila zajištění daně, vydal C. ú. P. dne 7. 12.
2005 zajišťovací příkaz na zajištění daně podle přeprav provedených v listopadu
2005. Soud kromě toho vycházel i z výpovědi svědků R. H. a P. V., kteří uvedli,
že veškerou činnost společnosti V. řídil právě Ing. J. R.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 10 až 15 rozvedl, jak se
utvářely vztahy dovolatele ke zmíněné společnosti zastupované jako jednatelem
V. V., který byl podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
MUDr. E. Č. v důsledků pokročilé závislosti na alkoholu stižen trvalou duševní
poruchou se somatickými projevy. V důsledku této choroby nebyl schopen zajistit
řádně ani běžný chod jmenované společnosti, natož ji řídit, neboť vedení firmy
nerozuměl. Nebyl schopen si uvědomit ani to, co je nutné pro splnění daňové
povinnosti a jaké následky by mohly nastat v případě jejich nesplnění. Stal se
zcela závislým na osobě obviněného Ing. J. R., na něhož zcela spoléhal a jemuž
též podléhal, neboť jak bylo též potvrzeno znaleckým posudkem z odvětví
psychologie, jednalo se o osobu, která při řešení složitých situací, jež
neznala z reálného života, byla zcela bezradná a plně závislá na osobě, jíž
důvěřovala. Přitom inklinovala k podřízené roli ve vztahu k uznávané autoritě,
kterou v rámci obchodních transakcí byl právě obviněný Ing. J. Ra. Právě z
těchto zjištění odvolací soud vycházel při posuzování trestní odpovědnosti
dovolatele, zejména ve vztahu k jeho obchodním aktivitám, i ve vztahu k daňové
povinnosti z nich posléze vyplývající.
Soud druhého stupně proto zcela v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy,
k záměru obviněného provést veškeré kroky tak, aby nebyla za společnost V.
daňová povinnost splněna, vyjádřil, že „do nástupu právě obviněného Ing. J. R.
firma nepodnikala, neboť k tomu (její zástupci obviněný V. V. a P. V.) neměli
patřičné dovednosti a znalosti. Právě obviněný Ing. J. R. byl tou osobou, která
vše, co souviselo s předmětným obchodem zajišťovala“. Toto zjištění
koresponduje i s tím, že uvedený kontrakt sehnal a zajistil dovolatel, přičemž
při jednání, které proběhlo se stranou dodavatele pohonných hmot, měl obviněný
V. V. zcela podružnou roli, protože celý průběh tohoto obchodního setkání řídil
a organizoval právě obviněný Ing. J. R. V. V. neměl přímý kontakt na účetní
firmy, a vykonával jen podřadné úkoly pod vedením dovolatele, či to byl opět
jen dovolatel, který měl přehled o skutečném množství dovezených pohonných
hmot. Odvolací soud rovněž zdůraznil souvislosti vztahující se k dvěma výběrům
finančních částek v P. a v L., z nichž dovodil, že peníze byly z účtů odčerpány
podle pokynů obviněného Ing. J. R. a předány neznámé osobě.
Na základě všech podrobně rozvedených souvislostí odvolací soud dospěl k
závěru, že obviněný Ing. J. R. byl jedinou osobou, která měla dokonalý přehled
o obchodování s pohonnými hmotami ve společnosti V. a též i o toku finančních
prostředků a jejich použití. Způsob, jakým dovolatel s finančními prostředky
uvedené společnosti nakládal, vedl odvolací soud k závěru, že vyloučil, že by
obviněný chtěl zaplatit příslušné daně. Pokud obviněný v konečné fázi správcům
daně předložil daňové přiznání, které nemělo potřebné náležitosti, zejména na
nich chyběl podpis jednatele, vyhodnotil tuto skutečnost odvolací soud jako
účelové jednání, protože si byl obviněný vědom, že daně nemohou být kromě
jiného i pro nedostatek finančních prostředků, jež neoprávněně odčerpal,
uhrazeny. Odvolací soud mimo to též zdůraznil, že to byl dovolatel, kdo
komunikoval s příslušnými orgány, uváděl nepravdivé údaje k prováděným dovozům
a byl si vědom toho, že spoluobviněný V. V. s ohledem na jeho psychický stav a
dostatečnou neorientovanost se v předmětných obchodních vztazích, které měl ve
svých rukou jedině obviněný Ing. J. R., není schopen, byť jako jednatel uvedené
společnosti, za tuto společnost její daňovou povinnost splnit. Odvolací soud
současně z těchto souvislostí dovodil, že právě tato skutečnost byla významným
momentem, neboť obviněný Ing. J. R. právě s vědomím všech těchto okolností
jednal. Soud proto v souladu se všemi takto prokázanými skutečnostmi učinil
závěr, že obviněný se uvedeného činu dopustil v přímém úmyslu podle § 4 písm.
a) tr. zák.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu druhého stupně plně ztotožnil, neboť
korespondují jak s provedeným dokazováním, tak i s okolnostmi, které z jeho
výsledku vyšly najevo a jsou plně v souladu i s výše uvedenými právními
zásadami, podle nichž je nutné trestné jednání, jehož se obviněný dopustil, z
hlediska právní kvalifikace trestným činem podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.
posuzovat.
Nad rámec v rozhodnutí soudů obou stupňů učiněných závěrů a shora rozvedených
úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že podle § 6 zák. č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.) se daňovým
subjektem rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické
osoby, která je jako daňový subjekt vymezen zákonem. Ve smyslu § 4 zák. č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších právních předpisů
(dále jen „zák. č. 337/1992 Sb.“) a § 5 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (dále jen „zák. č. 235/2004 Sb.“) byla v daném případě povinnou daňová
přiznání podat a následně také spotřební daň a daň z přidané hodnoty zaplatit
společnost V. Podle § 9 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. za právnickou osobu jedná
statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn za ni jednat. Kdo je
statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je stanoveno v § 133 odst. 1
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů
(dále jen „zák. č. 513/1991“), podle kterého je statutárním orgánem společnosti
jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem
společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo
stanovy jinak. V § 10 zák. č. 337/1992 Sb. je upraveno zastoupení daňových
subjektů, kdy podle odst. 3 tohoto zákona platí, že daňový subjekt, jeho
zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem,
jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce
jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li
rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro
daňové řízení neomezená.
Na základě skutečností v této věci zjištěných, je tak zřejmé, že jedinou
osobou, která v té době mohla v daňovém řízení za společnost V. podle § 9 odst.
2 zák. č. 337/1992 Sb. jednat ve vztahu k přiznání daňové povinnosti, byl její
statutární orgán, jímž byl podle § 133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. jednatel
společnosti V. V.
Skutečnost, že obviněný Ing. J. R. jako ředitel společnosti V. neměl zákonnou
povinnost za danou společnost spotřební daň a daň z přidané hodnoty přiznat a
následně i zaplatit, jej však se zřetelem na všechny zjištěné okolnosti, za
nichž byl čin spáchán, trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.
nezbavuje. S ohledem na shora uvedený právní závěr o tom, že pachatelem i
spolupachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. může být nejen subjekt
daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla
řádně splněna, protože subjekt daně a subjekt trestného činu krácení daně
nemusí být totožný, byl obviněný tou osobou, která zapříčinila vědomým
jednáním, že daně uhrazeny nebyly.
Nejvyšší soud proto považuje za správné, že soudy dovodily, že ačkoli obviněný
Ing. J.R. neměl zákonnou povinnost k podání daňových přiznání a zaplacení daně,
z učiněných skutkových zjištění plyne, že jmenovanou společnost po obchodní,
finanční a ekonomické stránce řídil a sám také o všem rozhodoval, zatímco
obviněný V. V. těchto aktivit s ohledem na svůj velmi neblahý psychický stav
nebyl schopen.
Soudy proto nepochybily, pokud shledaly, že obviněný Ing. J. R. svým jednáním
společně s obviněným V. V. úmyslně způsobili, že došlo ke zkrácení daně, čímž
České republice zastoupené C.ú. v P. způsobili na spotřební dani škodu ve výši
12.175.400,- Kč a České republice zastoupené F. ú. v P. na DPH způsobili škodu
v celkové výši 4.384.314,- Kč.
Pochybnosti nevzbuzuje ani závěr obou soudů o tom, že obviněný Ing. J. R.
uvedený čin spáchal v rámci společného jednání se spoluobviněným V. V. ve
smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť je patrné, že oba obvinění, zejména však
dovolatel, jehož trestní odpovědnost je nyní přezkoumávána, čin spáchal za
podmínek společného jednání, jak jsou shora vyjádřeny.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný Ing. J. R. činem,
jímž byl uznán vinným, po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty
trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. Argumenty, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou již jen
opakováním námitek uvedených i v řádném opravném prostředku, k nimž se v
dostatečné míře odvolací soud vyjádřil. Nejvyšší soud proto dovolání posoudil
jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nemá opodstatnění ani žádost
obviněného o odklad výkonu trestu (§ 265o tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová