8 Tdo 598/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 51/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. T. o d m í t á .
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 3 T 51/2013, uznal obviněného J. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 27. 7. 2011 na adrese Č.B., okres K., ulice V., s cílem získat pro sebe na úkor poškozené neoprávněné majetkové obohacení, požádal poškozenou E. H. o finanční půjčku ve výši 50.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději 27. 10. 2011, k jeho žádosti mu poškozená ve dvou splátkách předala požadovanou částku, a to dne 27. 7. 2011 na S., v P., částku ve výši 30.000,- Kč, a dne 28. 7. 2011 v místě svého trvalého bydliště částku ve výši 20.000,- Kč, přičemž obviněný takto jednal, ačkoliv vzhledem ke své neutěšené majetkové a finanční situaci, s níž byl seznámen, kdy byl bez jakéhokoliv majetku, jeho čistý měsíční příjem činil cca 7.100,- Kč a většímu počtu svých věřitelů dlužil delší dobu po splatnosti celkovou částku ve výši nejméně 396.000,- Kč, nemohl mít a ani neměl v úmyslu zapůjčené finanční prostředky v době splatnosti vrátit, což následně skutečně neučinil, čímž poškozené E. H., v Č. B., trvale bytem V., Č. B., způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč“. Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 11. 2012, č. j. 6 T 192/2012-24, podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené E. H. v Č. B., trvale bytem V., Č. B., na náhradě škody částku 40.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Keřta proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel poté, co zrekapituloval obsah rozhodnutí obou soudů nižších instancí, souhrnně k oběma uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že ačkoliv před odvolacím soudem odkázal na písemné odůvodnění odvolání a ústně uvedl další skutečnosti na podporu svých tvrzení, není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o nich zmínka (zejména o skutečnostech vyvracejících jeho údajnou neutěšenou majetkovou a finanční situaci, když tvrdil, že měl v rozhodné době pohledávky u třetích osob ve značném rozsahu a měl kupce na motorové vozidlo zn. Mercedes Benz 220D a navrhoval, aby soud tohoto kupce vyslechl). Právě těmito skutečnostmi chtěl vyvrátit podanou obžalobu a závěry soudu prvního stupně.
Obviněný dále namítl, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli je přesvědčen, že se jednalo o zasedání veřejné, neboť v soudní síni byla přítomna veřejnost (konkrétně P. K., která průběh řízení sledovala). Vyslovil rovněž názor, že v daném případě odvolací soud ani nemohl rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť o odvolání zásadně rozhoduje v zasedání veřejném (v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí jen podle § 253, § 255 a § 257 a podle § 258 odst. 1 tr. ř., je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, což však nebyl jeho případ).
K meritu věci dovolatel uvedl, že neměl v úmyslu poškozenou podvést a peníze jí nevrátit, když jí z dlužné částky sám uhradil 10.000,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudů, že v době, kdy si peníze od poškozené půjčoval, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve stanovené době tyto peníze nemůže vrátit a že tak jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. Proto nesouhlasil ani s právní kvalifikací popsaného skutku a vyjádřil názor, že soudy pochybily, pokud věc kvalifikovaly jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný vyslovil rovněž nesouhlas s druhem a především výměrou uloženého trestu odnětí svobody, kterou považoval za nepřiměřeně vysokou (byla prý stanovena v rozporu se zákonnými ustanoveními, byť v jejich rámci, a nerozumí tomu, proč mu nebyl uložen trest na samotné dolní hranici trestní sazby).
Dovolatel své podání uzavřel námitkou, že oba soudy nižších stupňů při svém rozhodování porušily § 2 odst. 6 tr. ř., neboť jimi provedené hodnocení důkazů tomuto ustanovení neodpovídá, jejich hodnotící závěry nejsou v rozhodnutích vyjádřeny způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytknul, že nerozvedl logicky své úvahy při hodnocení důkazů, nepoukázal na všechny skutečnosti zdůvodňující neakceptování jeho obhajoby a zčásti ji opomněl.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, které by mělo znít, tak, že se zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl tak učinit pouze v alternativě „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“.
Podle státní zástupkyně je však pro dovolání obviněného stěžejním dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci uplatnil jedinou relevantní námitku spočívající v názoru, že nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť na poškozené podvodně finanční prostředky nevylákal a nebyl tak dán podvodný rámec půjčky. Tuto námitku ovšem státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněnou, neboť z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že oba soudy považovaly za naplněné ty znaky uvedeného přečinu, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Přitom skutkový stav tak, jak byl zjištěn oběma soudy, s těmito znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku evidentně koresponduje. Podvodný úmysl obviněného je podložený provedeným dokazováním. Směrodatným údajem je zjištění jeho finanční situace v rozhodné době, neboť ta svědčí o tom, že neměl reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh zaplatit, což koresponduje i s jeho následným jednáním, neboť nikdy neprojevil úsilí dluh uhradit. To, že obviněný podvodný úmysl popíral a nadále popírá, není směrodatné, neboť okolnosti subjektivního charakteru je možné dokazovat i nepřímo, a to z okolností objektivní povahy. Jestliže obviněný tvrdí, že jeho finanční situace nebyla taková, jak ji líčí ve svých rozhodnutích soudy, pak je třeba zdůraznit, že jde o námitky skutkové.
Podle státní zástupkyně nelze pod obviněným zvolené dovolací důvody zahrnout ani výhrady proti výroku o trestu. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu,
jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jestliže dovolatelova argumentace obsažená v textu jeho podání směřuje proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu spatřované v jeho výměře, není tím naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel uplatnil jako další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zjevné, že naprostá většina dovolatelových námitek se s tímto dovolacím důvodem míjela, resp. nebyla uplatněna relevantně. Bylo tomu tak v prvé řadě tehdy, pokud dovolatel ve svém podání namítal, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli je zřejmé, že před soudem druhého stupně se konalo zasedání veřejné. Je-li totiž v usnesení odvolacího soudu skutečně uvedeno, že rozhodl v neveřejném zasedání, jedná se pouze o písařskou chybu, resp. jinou zřejmou nesprávnost, jejíž případné odstranění není řešeno ustanoveními trestního řádu reglementujícími dovolání (nápravu však může zjednat bez větších problémů sám odvolací soud postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. s ohledem na ustanovení § 138 tr. ř.).
Nejinak tomu bylo tehdy, pokud dovolatel namítal, že odvolacímu soudu překládal jak písemně tak ústně další důkazní návrhy vyvracející jeho údajně neutěšenou majetkovou a finanční situaci. Taková námitka je totiž výhradou směřující do rozsahu provedeného dokazování a potažmo do oblasti skutkových zjištění, která se dovolatel snažil zpochybnit, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší revidovat úplnost dokazování, přesvědčivost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění.
Obdobně se Nejvyšší soud musel postavit k dovolatelovým námitkám, že oba soudy nižších instancí při svém rozhodování porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., resp. že odvolací soud nerozvedl logicky své úvahy při hodnocení důkazů, nepoukázal na všechny skutečnosti zdůvodňující neakceptování jeho obhajoby a zčásti ji opomněl. Také tyto námitky měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, takže obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. za relevantní. A protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Už vůbec nebylo možné pod obviněným zvolené dovolací důvody zahrnout jeho výhrady proti výroku o druhu a především výměře uloženého trestu. Tyto námitky neodpovídají žádnému důvodu dovolání, dokonce ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž by bylo možno v případech tam stanovených výrok o trestu zpochybnit.
Lze tak uzavřít, že pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil i další námitky, které již lze – byť s jistou mírou tolerance – v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za relevantní. Bylo tomu tak tehdy, pokud tvrdil, že v předchozím řízení mu soudy neprokázaly podvodný úmysl, resp. že u něho absentovala subjektivní stránka trestného činu podvodu se podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
Tyto námitky, jakkoliv relevantně uplatněné, však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, „kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální [srov. ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku].
Oba soudy nižších stupňů se řádným objasněním právě subjektivní stránky tohoto trestného činu pečlivě zabývaly. Na základě posouzení obsahu jejich rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že podvodný úmysl obviněného je v nich řádně popsán a zdůvodněn relevantními skutečnostmi. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněný si od poškozené půjčoval finanční částku 50.000,- Kč v době, kdy dlužil více věřitelům delší dobu po splatnosti částku řádově ve výši několika set tisíc Kč (nejméně 396.000,- Kč), neměl jakýkoliv majetek a jeho čistý měsíční příjem činil 7.100,- Kč. Právě toto zjištění finanční situace obviněného bylo rozhodné pro posouzení jeho podvodného úmyslu. Obviněný evidentně neměl reálnou možnost celou dlužnou částku v ujednané době splatit, což odpovídá i jeho následnému jednání, když neprojevil ochotu dluh uhradit. Pokud část půjčené finanční částky ve výši 10.000,- Kč poškozené přece jen vrátil, učinil tak až dlouho po době splatnosti a po jejích opakovaných urgencích, tedy nikoli řádně, včas, z vlastní iniciativy a v plné výši. Na správnosti závěru obou soudů nižších instancí o podvodném jednání obviněného nemůže nic změnit ani jeho tvrzení, že měl v rozhodné době u třetích osob jisté pohledávky a kupce na motorové vozidlo, neboť v případě, že by tomu tak skutečně bylo, mohl a měl dlužnou částku poškozené uhradit (nehledě na to, že uvedené tvrzení je námitkou skutkovou, a proto z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu irelevantní).
Zjištěný skutkový stav bez pochybností ukazuje na to, že úmyslem obviněného [přinejmenším nepřímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] bylo od počátku obohatit se podvodným jednáním na úkor poškozené. O naplnění zákonem požadované subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku proto není pochyb. Soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je proto správná a zákonná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Okresního soudu v Kolíně takový návrh podle citovaného ustanovení neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a