8 Tdo 62/2025-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. T. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 13 To 142/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 78/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 1 T 78/2023, byl obviněný D. T. N. uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit škodu způsobenou trestnou činností. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných Q. H. T. a V. T. T. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému AAAAA (pseudonym) škodu v výši 1 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla V. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil těchto přečinů tím, že
v době okolo cca 20:10 hodin dne 19. 7. 2023 v obci XY v ulici XY, nedaleko objektu č. p. XY, soudní obvod XY, obviněný Q. H. T. nejprve sám fyzicky napadl poškozeného mladistvého AAAAA, který přicházel uvedenou ulicí k místní prodejně Smíšeného zboží s tím, že s pantoflem v napřažené ruce se rozběhl proti poškozenému, který jej v reakci zblízka vystříkal pepřovým sprejem, přičemž obviněný Q. H. T. doběhl zpět do prodejny pro lať a rozběhl se za utíkajícím poškozeným, kterého doběhl v ulici XY u rodinného domu č. p. XY (vzdálenost cca 110 metrů), kde ho opakovanými údery latí do zad a rukou srazil na zem a dále pokračoval údery latí zejména do levé horní končetiny, hlavy, poté k místu doběhli obvinění V. T. T. a D. T. N., kteří poškozeného fyzicky napadli opakovanými údery rukou a loktů a kopy nohou do zad, horních končetin a hlavy, v útoku, který trval cca 5 minut, pokračovali do doby, než z domu č. p. XY ve XY vyšla ven J. H., před kterou všichni obvinění z místa útoku utekli, přičemž obvinění společným fyzickým útokem poškozenému způsobili zranění spočívající v drobných hematomech v obličeji, na horních končetinách a v pruhovitém zarudnutí kůže mezi lopatkami, zranění si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici XY, odkud byl poškozený po ošetření propuštěn do domácího léčení, s doporučením vést klidný způsob života po dobu obtíží, a společným jednáním obviněných mu byla způsobena škoda v celkové výši 1 500 Kč na třech odlomených kovových zámečcích stálých rovnátek v jeho dolní čelisti.
3. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění odvoláním, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 13 To 142/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 13 To 142/2024, podal obviněný D. T. N. (dále také „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel v konkrétní rovině namítl, že odvolací soud nepřípustně v rozporu s ustanovením § 206c odst. 8 tr. ř. v bodě 10. odůvodnění napadeného usnesení v jeho neprospěch přihlédl k prohlášení viny dovolatele učiněnému během hlavního líčení konaného dne 20. 12. 2023, ačkoli soud prvního stupně rozhodl o tom, že takové prohlášení viny nepřijal. Skutková zjištění soudů představují porušení základního ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nemají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Dovolatele nebylo možno odsoudit za přečin výhradně na základě skutečnosti, že se na místě maximálně nacházel, avšak do konfliktu se prokazatelně nijak nezapojil.
6. Z dokazování před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že na místě mimo spoluobviněných sice byla ještě třetí osoba, nicméně podle výpovědi svědkyně J. H. se tato třetí osoba do konfliktu nijak nezapojovala, respektive stála na takovém místě, že na poškozeného vůbec nemohla dosáhnout. Sám dovolatel svou účast na závadovém jednání popřel. Podobně neurčitě ve vztahu k jeho osobě se vyjádřil i poškozený. Uzavírá-li odvolací soud v bodě 10., že poškozeného měla napadnout ještě třetí osoba a musel to tak být nutně dovolatel, nemá takový závěr oporu v provedených důkazech, současně je i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud prvního stupně podle názoru
dovolatele v odůvodnění napadeného rozsudku nehodnotil provedené důkazy ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Kromě extrémního rozporu závěrů soudů obou stupňů s provedenými důkazy, důkazní postup v rozporu s ustanovením § 206c odst. 8 tr. ř. obviněný namítl rovněž nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. K tomu svou argumentaci blíže dále nerozvinul.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož, rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že obviněný doslovně opakuje námitky prolínající se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Obviněným přednesené výhrady sice lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně měla za to, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž ohledně formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Jednání všech obviněných bylo prokázáno především výpovědí poškozeného mladistvého AAAAA, který podrobně popsal, jak a proč se za ním nejprve obviněný Q. H. T. s pantoflem v napřažené ruce rozběhl, proč vůči obviněnému užil pepřový sprej a jak se poté obviněný vrátil zpět do prodejny, aby zde vzal lať, výslovně uvedl, že dřevěnou, a s touto se za poškozeným rozběhl, jakým způsobem jej poté obviněný uvedenou latí opakovaně mlátil do zad a rukou a jakým způsobem jej následně srazil na zem, kde v útocích vůči tělu poškozeného pokračoval, a popsal i to, jak k místu následně doběhli další muži a zde jej údery rukou, lokty a kopy do zad, horních končetin a hlavy všichni tři napadali. Dále jednání všech tří obviněných svědčí i výpověď svědkyně J. H., ze které vyplynulo, že na fyzickém napadání poškozeného, kterého viděla natlačeného na jejích vratech, se podílely celkem tři osoby. Správně odvolací soud konstatoval, že z postoje všech tří obviněných u hlavního líčení bylo zřejmé, že jejich úmysl směřoval k prohlášení viny podle § 206a odst. 1 tr. ř., tedy že souhlasili s popisem skutku specifikovaným v návrhu na potrestání a jeho právní kvalifikací, jakož i s navrhovaným postihem, nicméně soud prvního stupně jejich prohlášení nepřijal. Jednání obviněného D. T. N., jakož i dalších obviněných bylo provedeným dokazováním prokázáno, použitá právní kvalifikace je přiléhavá. Rozsudek soudu prvního stupně není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
13. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pochybení při hodnocení důkazů, ani pochybení v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména body 18.–21.
rozsudku soudu prvního stupně, str. 16–20, body 10.–11. usnesení odvolacího soudu) vyplývá takový vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a posléze i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
14. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku znovu zpochybnil svůj podíl na napadení poškozeného AAAAA s tím, že byl na místě u domu svědkyně J. H., ale samotného napadení se nezúčastnil a byl toliko pozorovatelem konfliktu poškozeného se spoluobviněnými bratry T. Tuto obhajobu uplatňuje po celou dobu svého trestního stíhání a odvolací soud (respektive soud prvního stupně) se s ní patřičně vypořádal. Soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného AAAAA, který podrobně popsal, za jakých okolností byl primárně napaden obviněným Q.
H. T., k němuž se v průběhu konfliktu připojily další dvě osoby. Potvrdil, že na něj útočily tři osoby, bratři T. a ještě jeden XY (viz výpověď poškozeného v hlavním líčení dne 20. 12. 2023, č. l. 148). Zmínil, že kromě obviněného Q. H. T. jej bili další dva muži, lokty a kopy, v jejichž důsledku si sedl na zem a zavřel oči. Vnímal údery do hlavy, obličeje, došlo ke zlomení zámečků na zubních rovnátkách. Nebyl ale schopen potvrdit konkrétní podíl dovolatele na jeho bití, neboť měl zavřené oči, chránil si hlavu před údery tří osob XY národnosti.
Všichni zúčastnění, včetně dovolatele, potvrdili, že u poškozeného na místě byli obvinění bratři T. a dovolatel, tedy na poškozeného musel útočit i dovolatel, když poškozený vnímal a potvrdil atak od tří osob, přičemž na místě se žádné jiné osoby XY národnosti, vyjma obviněných Q. H. T., V. T. T. a dovolatele, nenacházely, což následně uvedla i svědkyně J. H.. Výpověď poškozeného AAAAA nestojí osamoceně, neboť aktivní účast dovolatele na napadení poškozeného stvrdil ve své výpovědi u hlavního líčení i spoluobviněný Q.
H. T., který vypovídal poté, co soud prvního stupně nepřijal jeho prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. (č. l. 147). Stejně tak o účasti dovolatele na napadení hovoří i svědecká výpověď J. H., která mimo jiné uvedla, že směrem k poškozenému směřovalo agresivní násilí dalších tří osob, které, když ji uviděly, tak utekly. Soud prvního stupně měl tudíž opodstatněně za prokázané, že všechny tři osoby byly v napadání aktivní, pouze poškozený nebyl schopen rozlišit, jaké údery, od koho utržil, neboť se kryl a měl tudíž omezen výhled.
15. Pokud si poškozený při svém výslechu během hlavního líčení dne 20. 12. 2023 nebyl plně jist, zda třetí osobou, která jej napadla, měl být dovolatel, nejednalo se o rekognici ve smyslu § 104b tr. ř., jak namítl dovolatel, a ani ji tak nehodnotily soudy nižších stupňů. Poškozený sám vysvětlil, že jej jistě napadali tři XY, kteří za ním přiběhli před dům svědkyně J. H., a nebyl si jistý ohledně účasti dovolatele, poněvadž se bránil útoku obviněných zakrýváním své hlavy a zavřením očí se snahou minimalizovat dopady útoku na své zdraví a majetek. Oba soudy nižších stupňů účast dovolatele na napadení poškozeného vyvodily z výpovědi poškozeného AAAAA, spoluobviněného Q. H. T. a svědkyně J. H., přičemž žádné z uvedených skutkových zjištění neopřely o prohlášení viny dovolatele, které soud prvního stupně nepřijal, jak dovolatel upozorňoval. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. Pro úplnost je namístě zmínit, že vytkl-li dovolatel v mimořádném opravném prostředku mimo jiné to, že odvolací soud nepřípustně vycházel z prohlášení jeho viny, které učinil v hlavním líčení konaném dne 20. 12. 2023, ačkoli soud prvního stupně rozhodl, že je nepřijme, nelze mu přisvědčit. K tomu je třeba uvést, že prohlášení viny může obviněný v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. učinit, pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, tak, že může prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Soud posléze podle odstavce 4 téhož ustanovení po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá. Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se podle odstavce 8 nepřihlíží.
17. Odvolací soud v bodě 10. napadeného usnesení konstatoval, že z postoje všech tří obviněných u hlavního líčení bylo zřejmé, že jejich úmysl směřoval k prohlášení viny podle § 206a odst. 1 tr. ř., tedy souhlasili s popisem skutku specifikovaným v návrhu na potrestání a s jeho právní kvalifikací, jakož i s navrhovaným postihem, nicméně soud prvního stupně jejich prohlášení nepřijal. K žádné okolnosti vyplývající z prohlášení viny jednotlivých obviněných přitom nijak nepřihlédl. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nijak blíže nevycházel z konkrétních skutečností, který dovolatel uvedl ve svém prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř., jak sám posléze namítl v dovolání. Odvolací soud toliko shrnul, že mimo jiné i obviněný D. T. N. prohlásil vinu, a nalézací soud prohlášení viny posléze (jakož ani prohlášení viny spoluobviněných Q. H. T. a V. T. T.) nepřijal, když vyhlásil usnesení, že je podle § 206c odst. 4 tr. ř. nepřijímá (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 20. 12. 2023, č. l. 147). Jedná se tedy o pouhé konstatování odvolacího soudu, jímž nevhodně reagoval a hodnotil procesní situaci provázející prohlášení viny obviněnými, které nemá další vliv na utváření skutkového stavu věci, popřípadě nemá bližší význam pro rozhodnutí o vině dovolatele. Vytýkanými vadami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto napadená rozhodnutí netrpí.
18. Pokud dovolatel namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, nepodpořil tuto svou výtku konkrétními argumenty. Dovolacímu soudu nepřísluší domýšlet případné dovolací námitky, proto se ani otázkou věcné správnosti právního posouzení skutku nezabýval.
19. V konečném výsledku je proto třeba konstatovat, že dovolání obviněného s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu