8 Tdo 623/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o
dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v
Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 55 To 552/2007, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 181/2007, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t
á .
Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp.
zn. 55 To 552/2007, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto
jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 11. 2007, sp.
zn. 4 T 181/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy omezování
osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr.
zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozené R. b. p., se sídlem O., M., částku 4.461,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných
činů dopustil tím, že v době od 20.30 hod. dne 23. 7. 2007 do 05.30 hod. dne
24. 7. 2007 v H., okr. P., na ulici N. v domě nejprve zvonil, bouchal a kopal
do dveří bytu poškozené J. S., až mu otevřela, načež vnikl do bytu, kde po ní
pod pohrůžkou zabití požadoval peníze, které mu však poškozená odmítla dát,
proto ji srazil na zem a kopl do ní, když pak poškozená využila jeho
nepozornosti a utekla na chodbu, vyběhl za ní a násilím ji odvlekl zpět do
bytu, kde ji zamkl a schoval klíče, poté ji opět začal fyzicky napadat, shodil
ji na zem, uhodil jí hlavou o skříň, opakovaně ji udeřil pěstí, kopal ji do
břicha a hrudníku, přitom ji vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, pokud mu
nedá peníze, znemožňoval jí opustit byt, nechal ji zbitou ležet na zemi a
násilím ji zabránil použít toaletu, v ranních hodinách dne 24. 7. 2007 ji pak
začal proti její vůli osahávat na prsou a přirození, sundal jí tričko a
podprsenku a krátce poté byt opustil; tímto jednáním poškozené způsobil
zranění, a to zhmoždění tváře, hrudníku a krku, které si vyžádalo pouze
jednorázové ošetření.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině trestným činem loupeže, odkázal
v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zřejmě nesprávně
uvedeno písm. d)] a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Odmítl závěr soudů, že jeho jednání naplnilo skutkovou
podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. tr. zák., a měl za to, že
zjištěný skutkový stav použité právní kvalifikaci neodpovídá. Vyjádřil
přesvědčení, že na něho není možno hledět jako na pachatele, který proti
druhému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně jako nebyl uznán
vinným trestným činem porušování domovní svobody, pro který bylo rovněž
zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, neměl být uznán vinným ani trestným
činem loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil právní posouzení skutku též jako
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které
spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky i tohoto trestného
činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný nejprve pod pohrůžkou zabití
požadoval po poškozené peníze, které mu odmítla dát, proto ji srazil na zem a
kopl do ní, když pak poškozená využila jeho nepozornosti a utekla na chodbu,
vyběhl za ní a násilím ji odvlekl zpět do bytu; poté ji opět začal fyzicky
napadat, shodil ji na zem, uhodil jí hlavou o skříň, opakovaně ji udeřil pěstí,
kopal ji do břicha a hrudníku, přitom ji vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím,
pokud mu nedá peníze.
Objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda,
jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v
použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na
vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl
pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel
překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit,
tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí
nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen
když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc.
Významné je též připomenout, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl
také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se
pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe
neměl (k tomu viz rozhodnutí č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).
Jestliže obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního
stupně nevystihují zákonné znaky skutkové postaty trestného činu loupeže
(výhrady vůči právní kvalifikaci skutku též jako trestných činů omezování
osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. neuplatnil), zjevně mu nelze přisvědčit.
Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně
vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. Obviněný, veden záměrem získat od poškozené peníze, které pro něj
přestavovaly cizí věc, tyto po ní požadoval nejdříve pod pohrůžkou zabití a
posléze ji k vydání peněz nutil netoliko vyhrůžkou zabitím, ale i za použití
fyzického násilí, tj. uhozením hlavy o skříň, opakovanými údery pěstí, kopáním
do břicha a hrudníku. Obviněný tak „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit
se cizí věci“, jak dovodil soud prvního stupně (ten by nepochybil, shledal-li
by v jednání obviněného i „užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci“). Správné jsou rovněž závěry soudů obou stupňů o naplnění
subjektivní stránky - zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a)
tr. zák.
Jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální, jak přesvědčivě rozvádí v
odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně. Stupeň nebezpečnosti činu
obviněného pro společnost, posuzováno z hledisek kritérií § 3 odst. 4 tr. zák.,
není rozhodně zanedbatelný a evidentně překračuje stupeň nepatrný. Přihlédnout
je třeba nejen k intenzitě, jakou byl porušen zájem chráněný v ustanovení § 234
tr. zák., ale také ke způsobu provedení činu, době, po kterou útok trval, k
intenzitě násilí užité vůči osobě výrazně slabší i pohnutce pachatele, který se
snažil násilím přimět k vydání peněz osobu, která se sama nacházela ve stavu
finanční nouze.
Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly
také jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková