USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání
obviněného M. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 3 T 119/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 3 T
119/2019, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu
škody (§ 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.).
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do
výroku o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, byl napadený rozsudek podle
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 29. 7. 2018 okolo 03:00 hodiny uvnitř chatky nezjištěného č. p. nebo ev.
č., umístěné v rekreačním areálu B. k. u XY v obci XY, okres XY, po odemknutí
dveří společně pronajaté chatky přistoupil k poškozenému L. M. a udeřil jej do
pravé tváře, v důsledku čehož poškozený upadl na zem k posteli, kde se následně
otočil na záda a kde jej pravou rukou fackoval na krk a řekl mu „křuplo to“ a
nadával poškozenému do feťáků a ještě jednou jej udeřil pravou rukou na tvář,
čemuž se poškozený snažil bránil krytem obličeje, a při jednom z úderů ucítil
silnou bolest pravé strany obličeje, čímž poškozenému L. M., nar. XY, způsobil
zlomeninu pravého jařmového komplexu posunutou, s porušením zevní stěny pravé
očnice, zlomeninu přední a zadní stěny pravé vedlejší nosní dutiny, s
pohmožděním prostřední větve pravého trojklanného nervu v kostním kanálku, s
nutností operativního zákroku a s omezením na běžném způsobu života po dobu
nepřekračující šest týdnu, a to zejména otokem pravé tváře s necitlivou lícní
krajinou, nemožností smrkat a kýchat a s nutností dodržovat klidový režim.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozené podobě a provedenými důkazy a že některý výrok napadeného rozsudku
chybí nebo je neúplný.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., uvedl, že
povahu odsuzujících důkazů měly nekonzistentní a nevěrohodné výpovědi svědků.
Výrok o vině převzal skutečnosti plynoucí z úředního záznamu o podaném
vysvětlení poškozeného L. M., který není důkazem pro trestní řízení, což
ostatně připustil i odvolací soud. Protokol o výslechu poškozeného z
přípravného řízení neobsahuje žádné informace o přetočení na záda, fackování do
krku a o úderu po údajném sdělení o křupnutí. V hlavním líčení zase poškozený
nesdělil ničeho o přistoupení obviněného k němu, o přetočení na záda, ani o
fackách do krku. Jediná skutečnost, která se v předmětném úředním záznamu
neobjevila, a přesto je ve výroku o vině obsažena, je, že poškozený upadl k
posteli, namísto na postel. Tato informace přitom nezazněla v žádné výpovědi
poškozeného, a zjevně se tak jedná o chybu v přepisu skutku. Za situace, kdy
výrok o vině nepochází z řádně provedeného dokazování, ale z listiny, která
nesmí být důkazem v trestním řízení, nepovažuje obviněný výrok o vině za řádný
a je na něj nutné pohlížet jako na chybějící výrok. Pokud v trestním řízení
nesmí být užit úřední záznam jako důkaz, tím spíše nesmí být užit jako samotný
podklad výroku o vině. Nejedná se přitom o chybu v psaní či počtech či o
drobnou nejasnost v popisu skutku, nýbrž o vadu důkazu, který nesměl být
proveden.
6. V části dovolání označené jako rozpory mezi skutkovým stavem věci a
provedenými důkazy obviněný vytkl, že se soudy nesprávně ztotožnily s
výpověďmi, které měly povahu odsuzujících důkazů, a do svého rozhodování
nepromítly ospravedlňující důkazy, jež měly vést ke zproštění obžaloby. Výhrady
vztáhl vůči výpovědím poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. Veškeré
rozpory, které v jednotlivých výpovědích - včetně těch, které nejsou podle jeho
mínění v řízení použitelné - spatřoval, podrobně popsal.
7. Podle mínění obviněného měly soudy přihlédnout k výpovědím svědků L. B. a P.
B. staršího. Svědek L. B. jednoznačně uvedl, že obviněný poškozeného neudeřil,
a z jeho výpovědi ani neplyne, že by takovou skutečnost mohl přehlédnout. Je
nepředstavitelné, že by nezaznamenal rozruch z bití a změnu na těle obviněného
při odchodu z chaty. Svědek uvedl, že svědkyně M. H. s ním i s obviněným vedla
cestou domů běžnou konverzaci a ohledně údajného bití nepadlo jediné slovo.
Pokud by přitom došlo k útoku způsobem popsaným poškozeným, byla by svědkyně
nepochybně rozrušená, či spíše by si nesedla s obviněným - neznámým dospělým
násilníkem, který měl brutálně ublížit jejímu kamarádovi - do automobilu.
Svědek P. B. starší vypověděl, že druhý den po konfliktu nepozoroval žádné
známky napadení poškozeného, s nímž přitom absolvoval půlhodinovou cestu
automobilem, a jistě by si všiml jeho zdravotního stavu (údajného výrazného
monoklu a bolestí). Svědek potvrdil, že poškozený utržil zranění, nicméně
později a na jiném místě. Podle jeho vyjádření je jeho syn P. B. mladší schopen
na základě požadavku poškozeného lhát (je mu totiž finančně zavázán), přičemž
poškozený manipuluje skrze strach i s ostatními jeho přáteli.
8. Dovolatel měl za to, že existují důvodné pochybnosti o tom, že trestný čin
spáchal. Na základě výpovědí poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. nebylo
možné učinit závěr o vině a mělo být postupováno v souladu s pravidlem in dubio
pro reo.
9. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, a do
doby, než rozhodne, odložil jeho vykonatelnost, resp. přerušil výkon rozhodnutí
(§ 265o tr. ř.). V této souvislosti odkázal na ve spise založené čestné
prohlášení P. J., že lze očekávat blízký návrat obviněného do jejich společné
domácnosti, v níž jmenovaná pečuje o jejich nezletilého syna AAAAA (pseudonym),
nar. XY.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatňoval dovolací
námitky v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního řízení a vtělil
je rovněž do svého řádného opravného prostředku, tudíž se jimi soudy zabývaly.
Odmítla tvrzení o tzv. extrémním rozporu a poznamenala, že veškeré námitky,
které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté
polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký
význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Podle jejího názoru byla
trestná činnost obviněného prokázána především výpovědí poškozeného L. M.,
který od počátku trestního řízení vypovídal konstantně, a soud nezjistil, že by
měl poškozený nějaký zvláštní závažný motiv obviněného usvědčovat z trestného
činu. Obecná věrohodnost poškozeného byla potvrzena i znaleckým posudkem z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie,
vypracovaným Mgr. Leošem Vítkem, který poškozeného hodnotil jako osobu se
schopností správně vnímat a reprodukovat prožité skutečnosti, v rámci vyšetření
nebylo zjištěno nějaké narušení schopnosti vnímat realitu. Znalec neshledal
projevy naučené výpovědi nebo charakteristiky výpovědi lživé. Státní zástupkyně
doplnila, že výpověď poškozeného korespondovala s výpověďmi dalších svědků,
zejména M. H. a P. B., a že všechny jmenované důkazy korespondovaly se závěry
MUDr. Jiřího Fialky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, který před soudem uvedl, jaká poranění poškozený L. M. utrpěl,
přičemž tato byla způsobena tupým násilím ve smyslu úderu vedeného velkou
intenzitou zepředu i zprava na pravou polovinu obličeje pod oko. Takový úder je
typicky způsoben pěstí útočníka, je veden velkou silou s nápřahem. Mechanismus
vzniku poranění je zcela v souladu s vysvětlením poškozeného, že byl silně
udeřen a poté upadl. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy podle názoru
státní zástupkyně zcela přiléhavá.
11. Proto uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou
by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod
dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované
věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8-10, body 14.-16. rozsudku nalézacího
soudu, str. 4-10, body 10.-11. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý
vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2
odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy
hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí
v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s
obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy
nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo
či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že soudy dostatečně vysvětlily,
proč neuvěřily výpovědím obviněného a svědků L. B. a P. B. staršího a
přiklonily se k verzi skutkového děje podávající se z výpovědí poškozeného L.
M. a svědků P. B. mladšího a M. H. Zabývaly se věrohodností jednotlivých
výpovědí, zejména odvolací soud se obviněným akcentované (popírané či naopak
vyzdvihované) kredibilitě osob, jež se ke skutku vyjadřovaly, pečlivě věnoval,
přičemž v případě poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. nezjistil žádný
přijatelný zájem na nepravdivém označení obviněného za pachatele trestného
činu. Ve vztahu k výpovědi svědka P. B. mladšího přitom mimo jiné trefně
poznamenal, že za předpokladu, že by měl svědek na žádost poškozeného
nepravdivě podporovat jeho tvrzení, bylo by namístě očekávat, že by jeho
výpověď byla daleko přesvědčivější, více usvědčující, nikoliv taková, že svědek
si toho příliš nepamatuje a připouští, že samotné napadení neviděl, slyšel jen
křik a až poté viděl zakrváceného poškozeného, od nějž později zjistil, že mu
to měl udělat právě obviněný. Ke svědkyni M. H. soud především uvedl, že
jestliže by byla přijata hypotéza, že poranění měl poškozenému způsobit někdo
jiný až později, potom by svědkyně o takovém napadení nemohla nic vědět a
neměla by důvod tvrdit, že k poranění poškozeného došlo v důsledku napadení ze
strany obviněného. Co se týče svědka P. B. staršího, zdůraznil jeho zášť vůči
poškozenému patrnou z jeho výpovědi a dále skutečnost, že svědek měl mít
informace o napadení poškozeného jen z doslechu od blíže nespecifikovaných
osob, což svědčí o reálném zkreslení informací postupným sdělováním mezi lidmi.
19. Dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem nepřisvědčil tvrzení obviněného o
významných rozporech mezi usvědčujícími výpověďmi. Sdílí závěr, že výpovědi
poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. jsou konzistentní, v podstatných
částech u každého svědka identické a nevzbuzující pochybnosti o jejich
spolehlivosti. Tyto výpovědi spolu vzájemně korespondují, pokud jde o popis
průběhu společného víkendu v XY a jeho zakončení, tj. zejména pokud jde o popis
předchozího slovního konfliktu mezi obviněným a poškozeným na tamní diskotéce,
jenž posléze vyústil ve fyzické napadení poškozeného obviněným v chatce, a
konvenují plně i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, zpracovaném Mgr. Leošem Vítkem,
a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství,
zpracovaném MUDr. Jiřím Fialkou, CSc. Podle posudku znalce Mgr. Leoše Vítka v
osobnosti ani v rozumových schopnostech poškozeného nejsou patrné rysy, které
by výrazně snížily jeho obecnou věrohodnost, u poškozeného se neprojevil sklon
k bájné lhavosti, ke konfabulaci či kontaminaci prožitků fantazií nebo
podobnými zážitky, poškozený je v kontaktu s realitou, vnímání a následné
zpracování není závažným způsobem narušeno, při popisu situace, kdy zažíval
přímou obavu z možného narušení tělesné integrity, reagoval v souladu s
očekávaným chováním, informace uváděl v souladu s vybavováním si reálného
zážitku z paměti, v jeho výpovědi převažují charakteristiky specifické
věrohodnosti. Podle posudku znalce MUDr. Jiřího Fialky, CSc., poranění
poškozeného bylo způsobeno tupým násilím ve smyslu úderu vedeného velkou
intenzitou zepředu a zprava na pravou polovinu obličeje pod oko, přičemž takový
úder je typicky způsoben pěstí útočníka, je veden velkou silou, s nápřahem.
Mechanismus vzniku poranění je tedy v souladu s vysvětlením poškozeného, že byl
silně udeřen a poté upadl.
20. V souvislosti s námitkou existence zásadních rozporů mezi jednotlivými
výpověďmi, jež jsou v dovolání podrobně rozebírány, je zapotřebí doplnit, že
poukaz obviněného na úřední záznamy o podaných vysvětleních nemůže být
považován za relevantní, neboť tyto nebyly v řízení postupem podle trestního
řádu čteny, a tudíž jsou z procesního hlediska nepoužitelné a nelze je z
hlediska ustanovování skutkového děje brát v potaz, tedy je ani jakkoliv
konfrontovat s procesními výpověďmi, jak to obviněný v dovolání činil (srov. obdobně viz argumentace odvolacího soudu). Úvaze, že jestliže soud při
formulaci skutkové věty výroku o vině vycházel z úředního záznamu o podaném
vysvětlení poškozeného, může obviněný z úředních záznamů o podaných
vysvětleních poškozeného a dalších osob v rámci své obhajoby rovněž vycházet,
nelze přiznat opodstatnění. Z předloženého trestního spisu se podává, že popis
skutkového děje obsažený ve výroku o vině je odrazem popisu skutkového děje
vyplývajícího z důkazů v řízení před soudy řádně provedených. To, kdy k
napadení poškozeného došlo, na jakém místě, jakým způsobem a kdo byl útočníkem,
je zřejmé z procesních výpovědí poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. O
tom, že obviněný poškozeného silně udeřil do tváře, v důsledku čehož poškozený
upadl, a že při jeho následném bití směřovaném do oblasti obličeje poznamenal
„křuplo to“, tj. o ve výroku o vině zachycených významných okolnostech útoku,
poškozený v hlavním líčení hovořil (č. l. 162-163); hovořil o tom ostatně i v
přípravném řízení v postavení svědka (srov. č. l. 29-35), byť tato jeho výpověď
nebyla v hlavním líčení čtena. Za této situace je proto zcela nerozhodné, zda
soud ve výroku o vině uvedl, že poškozený následkem pádu upadl „k posteli“, což
poškozený zmínil v namítaném úředním záznamu o podaném vysvětlení (srov. č. l. 36-38), či „na postel“, jak sděloval posléze v postavení svědka u hlavního
líčení. Místo dopadu poškozeného po úderu, jako ani další obviněným
zdůrazňované okolnosti (přetočení na záda, fackování do krku), nejsou v tomto
smyslu významné, neboť za relevantní základ projednávaného skutku je třeba
považovat napadení poškozeného do oblasti hlavy – obličeje opakovanými údery
rukou obviněného a způsobení následků na zdraví poškozeného, které byly
vyčerpávajícím způsobem analyzovány prostřednictvím znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Skutek popsaný ve výrokové části –
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně tedy odpovídá obsahu provedených
důkazů. Poukaz obviněného na souvislost popisu skutku s úředním záznamem o
podaném vysvětlení poškozeného není na místě, neboť daný úřední záznam zcela v
souladu s trestním řádem k důkazu prováděn nebyl a nelze ho tedy (jak obviněný
částečně činí) označovat za důkazní podklad pro výrok o vině.
Pokud však po
provedeném dokazování soudy byl ustálen skutkový děj v obsahovém souladu s
tímto úředním záznamem, nelze takovým závěrům ničeho vytknout a zpochybňovat je
toliko na základě obsahové podobnosti s procesně jinak nepoužitelným úředním
záznamem o podaném vysvětlení poškozeného, který v souladu s ostatními důkazy
ve výpovědi provedené u hlavního líčení stvrdil podstatné skutkové poznatky
zakomponované do výrokové části – skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.
21. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů
jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto
nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném
kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn
dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu
vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku
spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho
spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace
dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost
není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění
svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Pakliže soudy nižších stupňů dospěly na základě shora popsanému obsahu
provedeného dokazování k závěru o vině obviněného, nelze takovému hodnocení
důkazů ničeho vytknout, neboť plně koresponduje s ustanovením § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a nevyžaduje tak kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
22. Dovolací soud konstatuje, že obviněný svoji domněnku o existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním
posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil
výlučně na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních. Dovolání
neobsahovalo jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými
zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího
soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel pouze
opakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy
prvního i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu
spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení dovozoval z nerespektování pravidla in dubio pro reo.
Je tak zjevné, že takto uplatněné výhrady stojí nejen mimo důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.
23. Jak výše uvedeno, dovolací námitky stojí mimo jakýkoliv důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., tudíž i mimo dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí
nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn
určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část
neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v
určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části
pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze
stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu
škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není
úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje
některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Namítl-li obviněný, že výrok
o vině nepochází z řádně provedeného dokazování, ale z listiny, která nesmí být
důkazem v trestním řízení, tudíž takový výrok nelze považovat za řádný a nutno
na něj pohlížet jako na výrok chybějící, svou argumentací se s podstatou
dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela minul, neboť ve své
podstatě šlo pouze o součást námitek obviněného zpochybňujících proces
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoli zákonem předvídanou situaci
chybějícího nebo neúplného výroku napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
24. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání
obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným
ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené
rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
25. Dovolací soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo
dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Předseda senátu soudu prvního stupně
spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu
důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth