8 Tdo 690/2024-916
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 13/2023, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se výroku o vině pod bodem 2) přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, které zůstaly tímto usnesením nedotčeny,
- rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, jímž byl obviněný pod bodem 2) uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v celém výroku o trestu.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Jinak zůstala napadená rozhodnutí nezměněna.
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku (viz výrok o vině pod bodem 1) a dále přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (viz výrok o vině pod bodem 2). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr.
ř.
2. Proti výroku o trestu podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2024 pod č. j. 5 To x11/2024-862 (x-patrně nesprávně), podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To [x]11/2024-862, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. V předmětném dovolání poukazuje na pochybení soudu prvního stupně, které podle závěrů odvolacího soudu spočívalo v tom, že obviněného pod bodem 2) výroku rozsudku uznal vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přestože obžaloba na něj byla podána pouze pro kvalifikaci podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku a on nebyl upozorněn na případnou změnu k horšímu ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř. [tohoto upozornění se mu dostalo pouze ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku rozsudku]. V další části svého dovolání obsáhle cituje z rozhodnutí odvolacího soudu, aby mj. konstatoval, že s ohledem na tuto nesprávnou právní kvalifikaci mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody, zatímco při správném použití ustanovení zákona, tj. kvalifikaci jeho jednání pouze podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku bylo možno použít ustanovení § 58 tr. zákoníku a mimořádně mu snížit trest odnětí svobody. Následně se v dovolání vrací k průběhu trestního stíhání, kdy mj. uvedl, že prohlásil svoji vinu, která byla soudem prvního stupně přijata, avšak soud prvního stupně jej neupozornil na možnost prohlášení viny ke každému skutku individuálně, pokud chtěl jeho jednání pod bodem 2) také překvalifikovat. Dále se zabývá vzájemným vztahem ustanovení § 206c odst. 2, 5, 7 tr. ř., § 245 odst. 1tr. ř., § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 314q odst. 3 písm. c) tr. ř. V závěru dovolání konstatuje, že v důsledku nesprávného přijetí viny soudem pod bodem 2) výroku o vině, mu byl uložen nesprávný trest, a proto je nutno, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, které je napadeno dovoláním, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem 2) výroku, dále aby zrušil rovněž výrok o trestu a soudu prvního stupně vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutku ad 2).
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že z podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu k výroku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obviněný brojí vůči výroku o vině, avšak vzhledem k prohlášení viny obviněným a jejímu přijetí nalézacím soudem, považuje dovolání za nepřípustné, navíc za situace, kdy odvolací soud velmi podrobně a logicky vysvětlil, že sice výrok o vině ve vztahu k výroku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nebyl zcela správný, avšak s ohledem na okolnosti soudem zmíněné to nezpůsobilo vadu výroku o vině, tudíž ani následně nezaložilo přezkumnou povinnost odvolacího soudu z hlediska viny obviněného. Státní zástupce považuje trest uložený obviněnému za přiměřený, přičemž podmínky pro ukládání trestu při použití § 58 tr. zákoníku neshledal. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Ve vztahu k uvedené trestní věci a podanému dovolání je nezbytné uvést následující skutečnosti, které mají dopad na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný prohlásil svoji vinu ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku, když tak učinil po upozornění soudem prvního stupně na možnost přísnější právní kvalifikace jeho jednání. Soud přijal tedy prohlášení viny obviněného ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jednak jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, jednak zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečin výroby a nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea 1 trestního zákoníku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku rovněž obviněný prohlásil svoji vinu, kterou soud přijal, avšak zde je nutno uvést, že toto prohlášení učinil ve vztahu ke skutku, jak byl popsán v podané obžalobě a také následně v již zmíněném výroku rozsudku soudu prvního stupně. Právní věta skutku, ohledně něhož byla obviněným prohlášena vina, odpovídá právní kvalifikaci podle § 186 odst. 1 tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo mj. uvedeno také v podané obžalobě a rovněž v rozsudku soudu prvního stupně. Prohlášení viny však nebylo obviněným učiněno v rozsahu, jak bylo nesprávně soudem prvního stupně kvalifikováno, tj. podle § 186 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za shora uvedené trestné činy (jednání popsaná ve výroku o vině citovaného rozsudku) uložil obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti (5) roků a pro jeho výkon zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. [tento výrok je vázán k poškozené ohledně skutku pod bodem 1) výroku rozsudku].
12. V reakci na námitky obviněného zmíněné v dovolání k okolnostem rozsahu jím učiněného prohlášení viny a soudem přijatého prohlášení viny musí Nejvyšší soud konstatovat, že poslechem zvukového záznamu pořízeného v hlavním líčení [18. 1. 2024] ohledně poučení obviněného, vyplývá, že poučení zahájil předseda senátu cca v 7:35 min. zvukového záznamu, přičemž v rámci tohoto poučení byl obviněný opětovně upozorněn i na změnu právní kvalifikace u skutku popsaného následně v bodě 1) rozsudku, kdy současně byl upozorněn i na to, že v takovém případě bude ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let [13:20 min.], aby následně byl dotázán, zda svoji vinu prohlašuje ke skutkům popsaným v obžalobě, případně ke skutku ohledně poškozené AAAAA (pseudonym) v rozsahu upozornění na přísnější právní kvalifikaci [14:20 min.], a obviněný prohlásil svoji vinu [17:20 min.].
K následnému dotazu k nové právní kvalifikaci [17:40 min.], v reakci na vystoupení státní zástupkyně, bylo reagováno, že prohlášení viny je k oběma skutkům [18:20 min.]. S ohledem na uvedené skutečnosti nevyvstaly dle názoru Nejvyššího soudu pochybnosti o řádném poučení obviněného ohledně prohlášení viny [uvedené skutečnosti Nejvyšší soud rozvedl s ohledem na uplatnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které měly být naplněny v důsledku nesprávného a nezákonného přijetí prohlášení viny, jak uváděl dovolatel.
[Ze zmíněného záznamu mj. vyplývá, že obviněný byl upozorněn nejen na trestní sazbu, kterou je ohrožen, ale také na možnost postupu podle § 58 tr. zákoníku při ukládání trestu, stejně jako možnost podat odvolání pouze do výroku o trestu, pokud bude jeho prohlášení viny soudem přijato]. Nutno však dodat, že obviněný ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) obžaloby a následně výroku o vině nebyl již upozorněn na přísnější právní kvalifikaci, kterou soud prvního stupně posoudil v tomto skutku popsané jednání obviněného.
13. Dále je nutno uvést, že obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu [viz níže bod 14 rozsah přezkumu Nejvyšším soudem], kdy se domáhal uložení trestu nespojeného s odnětím svobody za použití § 58 tr. zákoníku. Z rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž nesporné, že tento přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odvoláním pouze dotčeného výroku o trestu. Současně však konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je v bodě 2) výroku o vině vnitřně rozporný [jak již Nejvyšší soud uvedl shora, skutek i právní věta odpovídají právní kvalifikaci § 186 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný prohlásil svoji vinu mj. ke skutku pod bodem 2) obžaloby, toto prohlášení viny ohledně skutku bylo soudem také přijato, avšak soud uznal obviněného v rozporu s jeho prohlášením viny, které přijal, vinným právní kvalifikací nikoli podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku, ale nesprávně podle § 186 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku]. V rámci svého přezkumu pak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně posuzoval druh a výši trestu ze všech zákonných hledisek, přičemž byl veden trestní sazbou ve výši od 5 do 12 let, pro trestné činy, kterých se obviněný dopustil jednáním popsaným pod bodem 1 výroku o vině. Zvážil při rozhodování o trestu právě tu skutečnost, že obviněný prohlásil svoji vinu, avšak dospěl k závěru, že „aspekt prohlášení viny obviněným lze při ukládání úhrnného trestu za všechny trestné činy spáchané jednáním pod body 1) a 2) výroku s ohledem na významně přitěžující okolnosti, které v daném případě shledal, zohlednit pouze v rámci této základní, nesnížené trestní sazby. Vzhledem k tomu, že nezjistil vytýkané vady ve výroku o trestu, neměl zákonný důvod zasahovat do výroku o vině, byť v tomto bodě 2 výroku) je právní kvalifikace činu zjevně nesprávná, …“.
14. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumat, jde o dovolání nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V duchu uvedeného rozhodnutí je rovněž vyjádření státního zástupce k podanému dovolání.
15. Vedle uvedené judikatury Nejvyššího soudu však nelze pominout existující nálezy Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 2138/23 či II. ÚS 1873/23], kdy zejména z posledně uvedeného rozhodnutí vyplývá, že „nesporným je názor, že při určitém druhu procesního pochybení, při němž dojde k hmatatelnému porušení ústavních práv obviněného, lze proti odsuzujícímu rozhodnutí, opírajícímu se o prohlášení viny, podat odvolání a dovolání“. Obdobný závěr učinil Ústavní soud také pro případ, nebyl-li obviněný o podstatě prohlášení viny a jeho následcích řádně poučen.
16. Z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku o vině bylo po právní stránce kvalifikováno v rozporu s prohlášením viny obviněného. Právní kvalifikace jednání obviněného, které je popsáno v obžalobě a následně také shodně v rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá zákonu, ani přijatému prohlášení viny, když soud prvního stupně překročil rozsah prohlášení viny obviněného a skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině kvalifikoval po právní stránce odlišně od podané obžaloby a přijatého prohlášení viny, a to podle přísnějšího ustanovení zákona, a to § 186 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by na tuto změnu k horšímu obviněného upozornil. Za této situace je tudíž rovněž nesporné, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mj. také konstatuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že tento se velmi podrobně a důkladně zabýval problematikou přezkumu odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na pochybení soudu prvního stupně (viz shora), avšak následně konstatoval, že při respektování ustanovení trestního řádu (viz bod 15 usnesení) neměl zákonný důvod zasahovat do výroku o vině, byť tento je v bodě 2) co se týče právní kvalifikace zjevně nesprávný, avšak zjištěná vada nezpůsobila vadu odvoláním napadeného výroku o trestu.
18. Při existenci zjištěné vady spočívající v uznání obviněného vinným přísnější právní kvalifikací oproti právní kvalifikaci skutku popsané v obžalobě a tam uvedené právní kvalifikaci, ke které obviněný prohlásil svoji vinu [souhlasil s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě (viz § 206c odst. 1 tr. ř.)] a závěrech vyslovených Ústavním soudem k problematice odvolání a dovolání za situace přijetí prohlášení viny [viz shora bod 15], nezbylo Nejvyššímu soudu než zrušit podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se výroku o vině pod bodem 2) přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, které zůstaly tímto usnesením nedotčeny, a rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.
1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, avšak tento pouze ve výroku, jímž byl obviněný pod bodem 2) výroku rozsudku uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále ve výroku o trestu, neboť pouze ve vztahu k tomuto výroku popisujícímu jednání obviněného bylo podáno odvolání i dovolání, a pouze ve vztahu k tomuto výroku byl shledán nesoulad se zákonem a právem obviněného na soudní ochranu ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za situace, kdy byla zrušena část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, musel Nejvyšší soud zrušit výrok o trestu. Současně musel Nejvyšší soud zrušit také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále je nutno uvést, že výrok o vině pod bodem 1) rozsudku ohledně něhož nebyl podán opravný prostředek a nebylo shledáno ani pochybení v rámci poučení obviněného k otázce prohlášení viny, zůstal nedotčen, stejně jako výrok ohledně povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené uvedené právě ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 690/2024
Datum rozhodnutí: 26.09.2024
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Pokus trestného činu, Sexuální nátlak, Vazba
Kategorie rozhodnutí: E
8 Tdo 690/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 13/2023, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku (viz výrok o vině pod bodem 1) a dále přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (viz výrok o vině pod bodem 2). Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti výroku o trestu podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2024 pod č. j. 5 To 11/2024-862, podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 690/2024, I. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. - zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se výroku o vině pod bodem 2) přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, které zůstaly tímto usnesením nedotčeny, - rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, jímž byl obviněný pod bodem 2) uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v celém výroku o trestu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Jinak zůstala napadená rozhodnutí nezměněna.
4. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
5. Protože se na obviněném vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 49 T 13/2023-848, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 5 To 11/2024-862, a Nejvyšší soud k dovolání obviněného usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil v rozsahu shora uvedeném, stal se další výkon tohoto trestu nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň o vazbě.
6. V rámci tohoto rozhodování zhodnotil relevantní okolnosti. V souvislosti s předmětnou trestnou činností Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněnému byl mj. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud ze spisu dále zjistil, že obviněný má sice v rejstříku trestů tři záznamy, byl však soudem prvního stupně hodnocen jako osoba bezúhonná (viz bod 8 rozsudku), ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází od 24. 5. 2024, kdy do výkonu tohoto trestu nastoupil na základě výzvy soudu, v předmětné trestní věci se nenacházel ve vazbě.
7. Shora uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že ve stávajícím stadiu řízení nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývala důvodná obava, která by odůvodňovala aplikaci některého z důvodů vazby uvedených v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř.
8. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu