8 Tdo 699/2024

8 Tdo 699/2024-723

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněné V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 4 To 36/2023-695, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 291/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Obviněná V. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 9. 2022, č. j. 1 T 291/2014-636, uznána vinnou pod body 1) a 2) pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžnímu trestu, který byl stanoven ve výměře dvě stě (200) denních sazeb po 100 Kč, celkem ve výši 20 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné povoleno zaplacení peněžitého trestu ve splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně, splatných ke každému 20. dni v měsíci, přičemž výhoda splátek odpadá, pokud obviněná kteroukoli z dílčích splátek nezaplatí včas. O nároku poškozené Mateřské školy Janov na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Děčíně podala obviněná a poškozená Mateřská škola Janov odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 4 To 36/2023-695, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem 1) podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněné pro skutek pod bodem I. obžaloby (blíže specifikovaný ve výrokové části citovaného rozsudku), kterým měla obviněná spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dále pod bodem 2) podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby pro skutek pod bodem II. (blíže specifikovaný ve výrokové části citovaného rozsudku), kterým měla spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) o nároku poškozené Mateřské školy Janov na náhradu škody rozhodl podle § 229 odst. 3 tr. ř.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázala na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že se jednáním pod bodem I. obžaloby dopustila přečinu zpronevěry, přičemž ona s takovým závěrem nesouhlasí. V této souvislosti uvedla, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy, když je přesvědčena, že z provedeného dokazování vyplynulo, že platové výměry vyhotovovala vždy mzdová účetní, přičemž to byl zřizovatel Mateřské školy Janov, který měl na vyplácení těchto prostředků přímý vliv.

V této souvislosti dále uvedla, že s předmětnými finančními prostředky fakticky nenakládala, nedošlo ke způsobení škody na cizím majetku, přičemž v řízení nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu. Vyjádřila rovněž své přesvědčení, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, jelikož ze všech okolností případu je naprosto patrné, že posuzovaný skutek nedosahuje intenzity ani dolní hranice společenské škodlivosti.

Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku pod bodem 1. zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby pro skutek uvedený pod bodem I.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten mj. uvedl, že obviněná založila své námitky na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, aniž by konkrétně uvedla, v čem spatřuje zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a jí uvedené námitky jako takové nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně odpovídají námitky, jimiž obviněná brojí proti správnosti právního posouzení skutku pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu, pro který bylo zastaveno její trestní stíhání. V této souvislosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že tento skutek nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jak uvedl soud prvního stupně, ale skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), jak správně ve svém rozsudku uvedl odvolací soud. Státní zástupce má také za to, že námitkám obviněné, kterými vyjádřila svůj nesouhlas s právním posouzením skutku jako přečinu podvodu, lze sice přisvědčit, nicméně nemají žádný vliv na správnost procesního postupu odvolacího soudu, jelikož se trestní stíhání obviněné vždy zastavuje pro skutek, nikoli pro konkrétní trestný čin a jeho právní kvalifikaci. V této souvislosti také uvedl, že námitkami obviněné, kterými tato brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu vyjádřenému pouze v odůvodnění jeho rozsudku, se nelze zabývat, jelikož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dále konstatoval, že ani námitky, kterými obviněná v obecné rovině brojí proti porušení zásady subsidiarity trestní represe, nepovažuje za důvodné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Předně musí Nejvyšší soud zdůraznit, že přestože obviněná uplatnila dva dovolací důvody není z podaného dovolání zcela zřejmé, které námitky mají, ten, který dovolací důvod naplňovat. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle dovolatelky mají zřejmě spadat námitky, že „skutkové a právní závěry jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy“, když k uvedenému zejména uvedla, že se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že ze strany obviněné mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry a nikoli podvodu, jak konstatoval soud prvního stupně. Další výhrada obviněné pak spočívala v tom, že se soudy nižších stupňů nedostatečně či nesprávně vypořádaly s výpověďmi svědků [např. F. a K.] či listinnými důkazy, aby dovodila, že z těchto důkazů ve své podstatě vyplývá, že s finančními prostředky fakticky nenakládala, tudíž nebyly naplněny „esenciální“ znaky trestného činu zpronevěry, a to jak svěření jí cizí věci (majetkové hodnoty do její faktické dispozice), tak úmyslné zavinění, které rovněž absentuje, neboť nebylo prokázáno.

11. S ohledem na uvedená tvrzení obviněné považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento obviněnou tvrzený „hrubý (zjevný) rozpor“, který nebyl nikterak konkretizován a je jí obecně formulován (viz shora bod 10), spočívá toliko v prosté polemice s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry, jak byly učiněny soudy nižších stupňů, resp. soudem druhého stupně. S ohledem na skutečnost, že obviněná svoji argumentaci v převážné míře založila na polemice se skutkovými zjištěními, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které je dovoláním napadeno je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.

ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.

Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

12. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutí odvolacího soudu, k otázce „hrubého“ rozporu skutkových a právních zjištění s provedenými důkazy, kterými podle obviněné zmíněné rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

13. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody obviněnou je vhodné mj. upozornit na nepřípustnost dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí podle § 265a odst. 4 tr. ř., tedy že dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§ 265b) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František.

§ 265a [Přípustnost dovolání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3147.). V souvislostí s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že odvolací soud správně uvedl, že jednání obviněné pod bodem 1. naplňuje skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož obviněná svým jednáním nevylákala od Krajského úřadu Ústeckého kraje finanční prostředky, nýbrž jí tyto prostředky byly svěřeny, a pokud si vyplácela nad rámec určený platebním výměrem, tedy platebním výměrem ze dne 1.

2. 2010 podepsaným starostou obce Janov Ing. Jaroslavem Veselým, i další finanční prostředky, konkrétně osobní příplatek a příplatek za vedení, pak prokazatelně rozdíl mezi částkou, jež jí náležela podle tohoto platebního výměru a částkou, kterou si vyplatila podle platebního výměru ze dne 1. 1. 2011 a ze dne 1. 1. 2012, jež si sama opatřila, představuje zpronevěřené finanční prostředky ke škodě Mateřské školy Janov. Ve vztahu k námitkám obviněné lze také uvést, že obviněná jakožto zástupkyně ředitelky, či v době po jmenování ředitelkou mateřské školy, byla jejím statutárním orgánem, který byl oprávněn nakládat s finančními prostředky mateřské školy, jež jí byly přiděleny ze státního rozpočtu prostřednictvím Krajského úřadu Ústeckého kraje v rámcově určené výši, hospodařit s nimi, rozhodovat o nich, včetně výplat mzdy sobě i dalším zaměstnancům mateřské školy.

Pokud obviněná také poukazuje na skutečnost, že platové výměry vyhotovovaly vždy mzdové účetní, tak lze uvést, že svědkyně M. F. uvedla, že platový výměr obviněné připravovala ona, ale na základě podkladů, které jí obviněná předložila, přičemž za jejich správnost také odpovídala obviněná a svědkyně E. K. k platebnímu výměru ze dne 1. 1. 2012 uvedla, že jej zpracovávala ona sama, a to na základě předchozího platebního výměru z roku 2011, kdy pouze kontrolovala správnost tarifního platu, jelikož k přezkumu platového zařazení nebo stanovení osobního příplatku a příplatku za vedení nebyla oprávněna.

Lze tedy uzavřít, že platové výměry sice byly vyhotovovány mzdovými účetními, jak obviněná poukazuje, ale již pomíjí tu skutečnost, že se tak jednalo na základě podkladů, které ona sama poskytla a za jejichž správnost byla odpovědná. S ohledem na výše uvedené je také vhodné obviněnou upozornit na to, že zastavení trestního stíhání se týká zásadně skutku (srov. přiměřeně č. 65/1965 Sb. rozh. tr., případně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 173/06).

14. Ve vztahu k námitkám o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.).

15. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna.

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu