8 Tdo 729/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007
dovolání, která podali obvinění J. S. a G. S., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 74/2005 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7.
2006, sp. zn. 39 To 49/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, v celém rozsahu z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í současně také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T
74/2005, byli obvinění J. S. a G. S. uznáni vinnými trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle § 247 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na šestnáct měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, jež směřovala
proti výroku o vině i trestu. Z podnětu podaných odvolání byl rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, rozsudek
soudu první stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. S. a G. S.
byli uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a
oba shodně odsouzeni podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění J. S. a G. S. trestného
činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že dne 17. 9. 2004
v části areálu bývalého podniku T. v Š., okr. F., na ulici V., který vlastní
společnost E., s. r. o. se sídlem O., 28. ř., jejíž jednatelkou je obviněná J.
S., při stěhování firmy P. T. z jedné hal poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a
m. obviněné G. S., který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z daného
areálu, poté po vzájemné dohodě oba obvinění znemožnili odjet vysokozdvižným
vozíkem zn. DVHM 3522 TXT, výr. č. 068235, evid. č. 6292215000… hodnotě
69.900,- Kč, který je majetkem A. U.; vysokozdvižný vozík zadržovali i přes
opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný
zákonný důvod, až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání
věci Policií ČR a vozík vydala.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl ve věci samé ve druhém
stupni, podali obvinění J. S. a G. S. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání. Oba obvinění shodně odkázali na důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g), k) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení a také, že výrok o
vině je neúplný, protože neobsahuje popis jednání.
Podle obou obviněných skutek popsaný ve skutkové větě není trestným činem
krádeže ani žádným jiným trestným činem, neboť absentuje jak znak zmocnění se
cizí věci, tak i znak přivlastnění si cizí věci. Připomněli, že úmysl nakládat
s cizí věcí jako se svým vlastnictvím je podmínkou pro trestně právní pojmy
zmocnění se a přisvojení. Zpochybnili zejména naplnění znaku přisvojení, jenž
předpokládá trvalou možnost s věcí nakládat či užívat ji podle své vůle.
Uzavřely-li soudy, že obvinění měli od počátku úmysl vozík zadržovat „cíleně
jako prostředek, jehož zadržením by byl A. U. nucen k úhradě pohledávky
obviněných vůči němu“, pak tento závěr dokládá, že obvinění neměli v úmyslu
nakládat s věcí jako se svým vlastnictvím, a proto ani nebyl dán úmysl
přisvojit si věc. Soudy obou stupňů se podle nich taktéž nezabývaly otázkou
oprávněnosti užití zadržovacího práva, nezjišťovaly existenci pohledávky vůči
A. U., její splatnost a způsob vyrozumění dlužníka o zadržení věci a spokojily
se s nepodloženým konstatováním, že obvinění neměli k zadržování žádný zákonný
důvod. Uplatněním zákonného zadržovacího práva se obvinění podle svého
přesvědčení nemohli dopustit trestného činu a i kdyby se jednalo z jejich
strany o omyl ohledně podmínek vzniku zadržovacího práva, pak v tomto úmyslu
jednali, a proto vedle znaků zmocnění a přisvojení absentuje i subjektivní
stránka, která je s těmito znaky spojována.
Stran neúplného výroku o vině obviněný G. S. vytkl, že v rozsudku chybí popis
jeho jednání, kterým mělo být „znemožněno odjet vozíkem“. Z ničeho podle něj
nevyplývá, že by se kdokoliv v daném okamžiku snažil s vozíkem odjet, a již
vůbec ne to, že by se obvinění snažili komukoliv v odjetí bránit. Je-li za
znemožnění výjezdu z areálu považována slovní výzva k zanechání vozíku v
areálu, která není doprovázena žádnou pohrůžkou či násilím, nemůže být takové
jednání trestněprávně relevantní, poněvadž vlastník věci či její držitel není
povinen takové výzvy uposlechnout. Podobně nemůže být trestným činem krádeže
vozíku výzva k jeho ponechání v areálu v případě, kdy této výzvy držitel vozíku
uposlechne.
Obviněná J. S. ve svém dovolání též uvedla, že popsaný skutek neobsahuje žádné
jednání, jímž by se mohla dopustit trestného činu. Navíc připomněla, že není
podle ní přípustné, aby k odvolání obviněného odvolací soud rozšířil popis
trestného jednání, jak se stalo v projednávaném případě, když odvolací soud do
skutkové věty výroku o vině vsunul údaj „po vzájemné dohodě“. Dovolatelka
poukázala na to, že ani takto upravený popis skutku nevyhovuje zákonným
kritériím § 160 odst. 1 věty druhé tr. ř. a § 120 odst. 3 tr. ř., poněvadž
„znemožnění“ nelze považovat za popis jednání, jedná se podle ní o výsledek
nějakého jednání, kterého lze dosáhnout různými způsoby. Jestliže podle soudu
prvního stupně z dokazování jednoznačně vyplývá, že oba obvinění zcela
nepochybně jednali po vzájemné domluvě, měl také vyjádřit, jakým jednáním byl
trestný čin spáchán. Použité obecné výrazy “znemožnění výjezdu“ jakož i
„zadržování“, zdánlivě zakrývající neadekvátnost použité právní kvalifikace,
vedou k nedostatečné určitosti popisu skutku, resp. k tomu, že trestněprávní
jednání v rozsudečném výroku obsaženo není.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v
Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a
aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k
dovoláním obviněných ztotožnila se závěry, které učinil odvolací soud, a
uvedla, že oba obvinění byli od počátku vedeni úmyslem zabránit odjetí
předmětného vozíku ze svého areálu, neboť jej hodlali použít k uplatnění svého
údajného zadržovacího práva ve vztahu k A. U. O jejich úmyslu svědčí i zpráva
E., s. r. o., ze dne 5. 10. 2004, kterou obviněná jako jednatelka společnosti
sdělovala poškozenému, že v zájmu úhrady použili zadržovací právo k předmětnému
vozíku a v případě úhrady pohledávky bude vozík vydán a v opačném případě bude
přistoupeno k soudnímu vymáhání dlužné částky. Je proto podle ní nesporné, že
již od počátku byl vozík zadržen jako prostředek, jehož zadržením byl poškozený
nucen k úhradě údajné pohledávky obviněnými vůči jeho osobě. Obě podaná
dovolání shledala neopodstatněnými, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud
shodně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání jsou důvodná.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech
významná otázka, zda skutkem obviněných, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny
znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce
objektivní i subjektivní.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem,
je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují
formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje
takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou
trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v
konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K
trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon
výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si
přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou.
Škodou nikoli malou se ve smyslu kritérií § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda
dosahující částky nejméně 25.000, Kč.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji.
Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil
možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má
moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Přisvojení
znamená získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Pachatel si tedy přisvojí věc
tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a
jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu
např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud by ovšem chtěl s věcí disponovat jen po
přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo držiteli, aby se opětovně ujal
výkonu svých práv, nemohlo by se jednat o přisvojení si věci. To však neplatí v
případech, kdy se pachatel zmocnil věci v úmyslu ji užívat jen přechodně, ale
posléze s ní naloží tak, že oprávněné osobě natrvalo odejme či znemožní
obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží (např. odstaví vozidlo
na odlehlém místě, kdy je jeho navrácení oprávněné osobě závislé na náhodě – k
tomu např. č. 45/1994, 42/2001 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že
trestný čin krádeže je trestným činem úmyslným, a proto je nutné prokázat
zavinění v formě úmyslu ve vztahu ke všem znakům jeho základní skutkové
podstaty.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud
považoval za naplněné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr.
zák., které spočívají v tom, že obvinění si přisvojili cizí věc tím, že se jí
zmocnili, a způsobili tak škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině
tohoto rozsudku ani ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však
konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě tohoto
trestného činu, neobsahuje a námitky obviněných jsou opodstatněné.
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že při
stěhování firmy P. T. poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a obviněným G. S.,
který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z areálu bývalého podniku T. v
Š., který vlastní společnost E., s. r. o., jejíž jednatelkou je obviněná J. S.,
po vzájemné dohodě oba obvinění znemožnili odjet vysokozdvižným vozíkem v
hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U.; vysokozdvižný vozík zadržovali i
přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli
žádný zákonný důvod, až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k
vydání věci Policií ČR a vozík vydala. Z těchto skutkových zjištění tedy plyne,
že přivlastnění věci tím, že se jí zmocnili, bylo spatřováno v tom, že obvinění
poté, co znemožnili s vysokozdvižným vozíkem, jež představoval cizí věc, odjet,
vozík bez zákonného důvodu „zadržovali“ až do jeho vydání Policii ČR.
Soud prvního stupně v těchto souvislostech při odůvodnění právního posouzení
skutku obviněných uvedl, že trestněprávně relevantní jednání obviněných, jež
následovalo od okamžiku, kdy zabránili svědku T. jakož i poškozenému U. odvézt
vysokozdvižný vozík, se vyznačovalo úmyslem trvale vyloučit poškozeného z
dispozice s předmětným vozíkem. Tomu podle něj odpovídá i skutečnost, že
obviněná vozík vydala až na zásah policie téměř po třech měsících, přičemž na
těchto závěrech nic nemění ani okolnost, že obvinění neměli vozík užívat. Po
subjektivní stránce jde podle něj o úmyslné jednání (úmysl přímý) ve smyslu § 4
písm. a) tr. zák., když obvinění chtěli po vzájemné dohodě zamezit odvezení
vozíku z areálu společnosti E., s. r. o. Po objektivní stránce došlo k dokonání
trestného činu zmocněním se této věci v úmyslu si ji ponechat (strana 4).
Právní závěry soudu prvního stupně jsou nepřesvědčivé. Úmysl trvale vyloučit
poškozeného z dispozice s předmětným vozíkem je sice deklarován, ale
spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních jakož i výsledcích dokazování pro
něj ani soud prvního stupně nenalezl; soud nevyložil, proč je třeba
„zadržování“ hodnotit jako přivlastnění si věci, jako projev vůle si věc
ponechat, a odkaz na vydání vozíku až na zásah Policie ČR není v daných
souvislostech jednoznačným argumentem. Soud prvního stupně se totiž nevypořádal
důsledně s námitkou obviněné, že vozík byl „zadržován“ v důsledku uplatnění
zadržovacího práva, když takovou obhajobu bez bližšího odůvodnění odmítl jako
účelovou snahu zmírnit pohled na jim vytýkané jednání, případně snahu se
vyvinit.
Pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku ovšem nerozptýlil ani
odvolací soud. Ten se sice ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně až na upřesnění společného jednání obviněných, současně ale
konstatoval, že „v daném případě je zcela nesporné, že oba obvinění byli od
začátku vedeni úmyslem zabránit odjetí předmětného vozíku ze svého areálu,
neboť ho hodlali použít k uplatnění svého údajného zadržovacího práva ve vztahu
k A. U.“. O úmyslu obviněných svědčí podle jeho závěrů zpráva E., s. r. o., ze
dne 5. 10. 2004 (založené na č. l. 39 spisu), v níž tato společnost, jejíž
jednatelkou je právě obviněná, sděluje A. U., že v zájmu úhrady závazku dne 17.
9. 2004 použili zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku D. a v případě úhrady
pohledávky bude vozík vydán a v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu
vymáhání dlužné částky. Je tak podle odvolacího soudu zcela nesporné, že již od
začátku byl vozík zadržen cíleně jako prostředek, jehož zadržením by byl A. U.
nucen k úhradě údajné pohledávky obviněných vůči jeho osobě.
Závěr odvolacího soudu, že od samého počátku byl vozík zadržen cíleně jako
prostředek k donucení A. U. k úhradě údajné pohledávky obviněných, však logicky
nekoresponduje s právním závěrem, že se ho zmocnili s úmyslem, aby s ním nadále
nakládali jako s vlastním, že si ho tedy přisvojili. Úvahy odvolacího soudu
spíše nasvědčují tomu, že ve skutku obviněných lze spatřovat trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Ve prospěch tohoto závěru vyznívá nejen
již zmiňovaný přípis obchodní společnosti E., s. r. o., ze dne 5. 10. 2004
adresovaný A. U., ale i výpovědi svědků A. U. (č. l. 193, 194) a P. T. (č. l.
195, 196).
Na rozdíl od trestného činu krádeže, jehož objektem je vlastnictví, popř. držba
či jen faktické držení věci, je objektem trestného činu vydírání podle § 235
tr. zák. svoboda rozhodování. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá
v tom, že pachatel jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.
V konkrétním případě měli podle zjištění odvolacího soudu obvinění poškozeného
nutit, aby něco konal, tj. aby jim zaplatil jimi požadovanou částku. Protože se
tak nestalo násilím, ani pohrůžkou násilí, zůstává otázkou, zda tak nebylo
učiněno pohrůžkou jiné těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může podle praxe
soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré
pověsti, může směřovat k rozvratu manželství a rodinného života apod. Při
posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům
poškozeného, jeho osobním zkušenostem, psychickému stavu apod.
Obvinění odmítali poškozenému vydat jeho vysokozdvižný vozík, který pro
poškozeného sám o sobě představoval nezanedbatelnou majetkovou hodnotu, navíc
však sloužil jako významný prostředek pro výkon jeho podnikatelské činnosti,
což jistě nelze v daných souvislostech pominout. Že vozík není pro poškozeného
bezcenný, bylo známo i obviněným, když byli ochotni mu ho vydat oproti
zaplacení částky přesahující 50.000,- Kč. Bude proto na soudě, aby zvážil a
odůvodnil, lze-li takové jednání posoudit jako „pohrůžku těžké újmy“ ve smyslu
zákonných znaků § 235 odst. 1 tr. zák.
Další otázkou, jež nemůže zůstat stranou pozornosti, je, zda případná změna
právní kvalifikace skutku není v kolizi s požadavkem zachování totožnosti
skutku. Protože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní)
nedefinují, co tvoří skutek a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné tyto
otázky zkoumat podle individuálních okolností každé trestní věci. Obecně lze
konstatovat, že teorie i praxe vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří
jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud
jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro
trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem. Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu,
popisem skutku v obžalobě (stejně jako jeho právním posouzením) však vázán
není. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při
zachování totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal
použité právní kvalifikaci skutku. Totožnost skutku v trestním řízení je
zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.
Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi
shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení
individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní
následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ
následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Opíraje se o tato východiska,
totožnost skutku není zpochybněna, neboť je zachována nejméně částečná shoda v
jednání.
Ve stávajícím stadiu řízení však otázku právního posouzení skutku spolehlivě
vyřešit nelze. Protože nedostatky v právním posouzení skutku je zatíženo řízení
před soudy obou stupňů a k objasnění věci je třeba dokazování dále doplnit,
bude na soudu prvního stupně, aby je odstranil. Především je třeba, aby se jeho
pozornost v dalším řízení soustředila k objasnění otázky existence závazkového
vztahu mezi obchodní společností E., s. r. o., a poškozeným A. U. Bude proto na
něm, aby obviněné k existenci a důvodům pohledávky vůči A. U. zevrubně vyslechl
a stejně tak aby k objasnění vzájemných vztahů a též důsledkům jednání
obviněných v majetkové sféře poškozeného vyslechl jako svědka i A. U., a to za
přítomnosti obviněných. Nelze přitom vyloučit, že k řádnému objasnění
skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další.
Následně pak na soudu bude, aby se náležitě vypořádal též s verzí obviněných,
že jejich jednání bylo projevem zadržovacího práva podle § 175 a násl.
občanského zákoníku.
Zadržovací (retenční) právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky tím,
že zadržovatel, ačkoliv je povinen věc vydat, odpírá tak učinit, pokud mu
vlastník věci neposkytne požadované protiplnění. Na základě jakého právního
důvodu peněžitá pohledávka existuje, musí zadržovatel prokázat. Funkce
zadržovacího práva je pouze zajišťovací (nikoliv uhrazovací). Ten, kdo věc
zadržuje, může sice až do splnění své pohledávky odpírat věc vydat, nemůže ji
ale sám zpeněžit, a tak se uspokojit z výtěžku prodeje. Zadržovací právo se
uskutečňuje jednostranným aktem zadržovatele spočívajícím v zadržení věci.
Zadržovací právo však nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo
vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí
(§ 176 odst. 1 obč. zák.).
Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez
dalšího za „přisvojení si cizí věci\", a to ani v případě, že by nebyly splněny
všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci
občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek
zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky
občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity
trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 372/03, též in Sb. n. u. US Svazek č. 35 Nález č. 196 str. 569).
Přece však je třeba odlišovat případy existence zadržovacího práva za splnění
jeho zákonných předpokladů a domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel
jedná v dobré víře, že jedná po právu, ač podmínky zadržovacího práva splněny
nejsou, na straně jedné a případ, kdy je existence zadržovacího práva toliko
předstírána, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku, tj. existovala
pohledávka zadržovatele vůči vlastníku věci, s úmyslem přinutit tak vlastníka
věci k plnění bez jakéhokoliv právního důvodu. Posledně uvedenou situaci nelze
při splnění formálních i materiálních znaků trestného činu vydírání podle § 235
tr. zák. zpravidla řešit jinými právními prostředky než prostředky trestního
práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní.
Obvinění jsou tímto upozorněni na možnost právního posouzení skutku jako
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., přičemž není od věci
uvést, že trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je mírněji trestný
než trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Při uvažované změně
právní kvalifikace je třeba umožnit obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto
změněné právní kvalifikaci, včetně jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové
důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní
kvalifikaci na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání
tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada
nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod; srov. i
nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04
atd.). Podle § 33 odst. 1 tr. ř. má totiž obviněný právo vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět
okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a
opravné prostředky, atp.
Obvinění odkázali také na důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý
výrok chybí nebo je neúplný.
Obvinění v těchto souvislostech spatřovali „neúplnost výroku rozsudku“ v tom,
že tzv. skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku neobsahovala popis
konkrétního jednání, kterým měl být trestný čin spáchán, poněvadž zjištění, že
se tak mělo stát „znemožněním vozíku odjet“ požadavkům na popis takového
konkrétního jednání nevyhovuje. Přestože tyto výhrady obviněných vůči
napadenému rozsudku se zřetelem na již učiněné závěry dovolacího soudu nejsou
nikterak významné, že třeba k nim uvést následující.
Neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle výše citovaného
ustanovení spočívá v tom, že určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný.
Neúplným je pak takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost
stanovenou zákonem (např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom
zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného
ustanovení, nerozhodne-li soud o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí
svobody apod.).
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně
označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a
uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a
způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k
tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných
znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. To však neznamená,
že pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podřadit vady v
popisu skutku. Vady v popisu skutku, zejména co do způsobu jeho spáchání, mohou
být charakterizovány buď tím, že popis skutku neobsahuje ve své úplnosti
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pod niž byl subsumován, anebo
tím, že se vyznačují jen jistou nepřesností, neurčitostí, neobratností, aniž by
však mohly mít vliv na správnost učiněných právních závěrů. Zatímco tyto
posledně uvedené vady nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, vady popisu
skutku, jehož jednotlivé části neodpovídají příslušným znakům skutkové podstaty
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, je třeba podřadit pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně obvinění rovněž
učinili. Námitky proti úplnosti popisu skutku totiž ve svých důsledcích směřují
proti správnosti právního posouzení skutku a v tomto smyslu je důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolacím důvodem speciálním.
Obvinění ve skutečnosti namítli, že popis skutku neobsahoval všechny zákonné
znaky trestného činu krádeže, jímž byli uznáni vinnými, a na jejich výhrady
bylo proto relevantně reagováno při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. evidentně nelze subsumovat ani tu
část námitek obviněné, na jejichž podkladě dovozovala porušení základních
principů spravedlivého procesu. Takové porušení spatřovala v úpravě skutkových
zjištění odvolacím soudem, pokud do původní skutkové věty v rozsudku soudu
prvního stupně vložil údaj „po vzájemné dohodě“. Dovolací soud je přesvědčen,
že takovým postupem odvolacího soudu samy o sobě principy spravedlivého procesu
nebyly porušeny, a nedošlo tak ani k porušení zákazu reformace in peius.
Odvolací soud totiž popis skutku obviněné nijak nerozšířil, jak se dovolatelka
mylně domnívá, neuvedl nic, co by již dříve alespoň rámcově v popisu skutku
uvedeno nebylo (plurál u slovesa „zadržovali“ byl uveden i ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně). Nadto v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně je výslovně uvedeno, že „oba obvinění zcela nepochybně jednali po
vzájemné domluvě“ (strana 4).
Protože však napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku
zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který
v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, takže v novém
řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí
učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze
odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková