8 Tdo 746/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o
dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.
1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 T 9/2002, byl
obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 49 odst. 1,
§ 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
působení obviněného ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu
a družstvech na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Č. o. b., a.
s., P., (právní nástupkyně poškozené B. H., a. s.) odkázána s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že jako jednatel a jediný
společník obchodní společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a.
s., že P., s. r. o., má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994
uzavřel za P., s. r. o., s B. H., a. s., na pobočce ve Z. úvěrovou smlouvu, na
jejímž základě poskytla B. H., a. s., obchodní společnosti P., s. r. o., úvěr
ve výši 60 mil. Kč na přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem
splatnosti 30. 11. 1994, přestože již v době uzavření této úvěrové smlouvy
věděl, že P., s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru,
úvěr byl obchodní společností P., s. r. o., v plné výši vyčerpán, pouze z jedné
třetiny byly finanční prostředky poskytnuté B. H., a. s., použity v souvislosti
s podnikatelským záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru obchodní
společnosti P., s. r. o., zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil.
Kč byly použity přesně nezjištěným způsobem, úvěr ve lhůtě splatnosti ani
později nebyl uhrazen, tímto jednáním způsobil B. H., a. s., B., škodu ve výši
nejméně 60 mil. Kč.
Obviněný J. P. a poškozená Č. f., s. r. o., P. napadli rozsudek soudu prvního
stupně odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině i o trestu,
odvolání poškozené Č. f., s. r. o., P. proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, byl z
podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a
způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
obviněný byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
odsouzen k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle
§ 259 odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání poškozené Č. f., s. r. o., P.
rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, kterým byla poškozená Č. f., s.
r. o., se sídlem P., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu
prvního stupně nezměněn.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Vrchní
soud v Olomouci o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním
případě usnesením ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 125/2000, podle § 258 odst.
1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4.
2000, sp. zn. 11 T 1/1998, a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k
došetření. Nová obžaloba byla po provedení úkonů nařízených vrchním soudem u
Krajského soudu v Brně podána dne 15. 7. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce v
zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o trestu a
odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Vytkl, že orgány činné v trestním řízení pominuly fakt, že trestní postih nesmí
být jediným a ani hlavním prostředkem reakce na ekonomické problémy, ale může
plnit jen subsidiární roli. V řízení nebylo podle něj přihlédnuto k tomu, zda
porušení předpisů v civilně právní oblasti je zároveň i trestným činem.
Vyjádřil přesvědčení, že skutek, který mu je kladen za vinu, znaky trestného
činu nenaplňuje. Za mylné označil závěry soudů o tom, že již v době uzavírání
úvěrové smlouvy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru
a zdůraznil, že existence závazků společnosti P., s. r. o., o niž soudy též
opíraly závěr o jeho podvodném úmyslu, byla pracovníkům banky v této době dobře
známá, a soudy podle něj v této souvislosti nepřiléhavě vyhodnotily i účel
poskytnutí úvěru. Skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit tak, jak se
zavázal, a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, nastaly podle
něj až po uzavření smlouvy o úvěru, a to nikoliv pro překážky na jeho straně.
Soudům obou instancí dále vytkl, že se jeho názory nezabývaly, v odůvodnění
rozhodnutí se s nimi nevypořádaly a jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly.
Za nesprávné pokládal zamítnutí jeho návrhu na přibrání znalce, který měl
zodpovědět otázky týkající se reálnosti bankovních operací popisovaných svědky
– zaměstnanci B. H., a. s., zda byly prostředky čerpané z úvěru použity v
souladu s úvěrovou smlouvou, k otázkám zhodnocení majetku společnosti P., s. r.
o., a zejména zda tato obchodní společnost byla schopna splatit úvěr. Poukázal
na to, že nebyl proveden jediný důkaz, že by jakýmkoliv způsobem uvedl banku v
omyl nebo že by tajil před bankou nějaké skutečnosti a uváděl nepravdivé
informace. Namítl, že soudy bagatelizovaly a zlehčovaly význam, reálnost a
podstatu celého projektu, aniž by měly k dispozici odborná vyjádření.
Upozornil, že do výše škody se měla promítnout realizace zástav bankou, a
poznamenal, že nebyly opatřeny žádné důkazy prokazující jeho vědomost, že
skutečná hodnota zástav mohla být nižší. Uzavřel, že dokazování nebylo
provedeno řádným způsobem, že bylo neúplné a soudy tedy nemohly dospět k závěru
o jeho vině.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že námitky, v jejichž rámci obviněný dovolacímu
soudu předkládal k posouzení vlastní verzi skutkového děje, zpochybňoval
skutkové závěry soudů a brojil proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy
hodnotily, a dále též ty, na jejichž základě požadoval provedení dalších
důkazů, nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť se svou povahou jedná o námitky skutkové. Z pohledu důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podle něj relevantně uplatněna
námitka, ze které lze usoudit, že obviněný zpochybňoval závěr soudů o existenci
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a dále též
výhrada, jíž brojil proti výši škody a poukazoval na to, že se do ní měla
správně promítnout výše realizace zástav poskytnutých obviněným bance ve formě
ručení za poskytnutý úvěr. Tyto námitky však státní zástupce shledal zjevně
neopodstatněnými a v podstatě se ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů. Odkázal-li obviněný též na důvody dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., neuplatnil podle jeho názoru žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno pod uplatněné důvody dovolání podřadit.
Státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného v té části, v níž
odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a v té části, v níž
odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které
směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly
hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která
učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní
soud v Olomouci. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž
základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou
stupňů náležitě vypořádaly, v podstatě vytkl, že soudy vadně hodnotily důkazy,
některé významné důkazy (zejména znalecký posudek z oboru ekonomiky) vůbec
neprovedly, bagatelizovaly a zlehčovaly reálnost projektu, aniž by měly k
dispozici odborná vyjádření, nepřihlédly k okolnostem, za kterých byla smlouva
o úvěru uzavřena. Do shodné kategorie námitek náležejí i ty, jejichž podstatou
bylo tvrzení obviněného, že existence závazků společnosti P., s. r. o., byla
pracovníkům banky známá, a jejichž prostřednictvím především namítl, že
skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit v dohodnutém termínu, nastaly až po
uzavření smlouvy o úvěru a v době sjednávání úvěru je nemohl ani předvídat,
neboť nenastaly z jeho viny.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně
domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny
skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu v podobě zjištěné
soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada
by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými
skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad; o
takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů (viz strany 29, 30 rozsudku soudu prvního stupně, strany 8 -
10 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na
straně druhé.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka,
zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky
trestného činu podvodu podle § 250, odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v
omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši nejméně 60.000.000,- Kč,
tj. škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené B. H.,
a. s., především podvodné jednání obviněného vůči poškozené obchodní
společnosti, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil. Podvodné jednání je v
podstatě vymezeno tak, že obviněný jako jednatel a jediný společník obchodní
společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a. s., že P., s. r.
o., má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994 uzavřel za P., s. r. o.,
s B. H., a. s., na pobočce ve Z. úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla
B. H., a. s., obchodní společnosti P., s. r. o., úvěr ve výši 60 mil. Kč na
přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem splatnosti 30. 11. 1994,
přestože již v době uzavření této úvěrové smlouvy věděl, že P., s. r. o., nemá
dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl obchodní společností
P., s. r. o., v plné výši vyčerpán, pouze z jedné třetiny byly finanční
prostředky poskytnuté B. H., a. s., použity v souvislosti s podnikatelským
záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru obchodní společnosti P., s. r.
o., zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil. Kč byly použity přesně
nezjištěným způsobem, přičemž úvěr ve lhůtě splatnosti ani později nebyl
uhrazen.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný již v době uzavření
úvěrové smlouvy, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem
útoku, jednal s vědomím, že obchodní společnost P., s. r. o., nemá dostatek
finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl v plné výši vyčerpán, avšak
pouze z jedné třetiny byl použit v souladu s podnikatelským záměrem, a nebyl
uhrazen ve lhůtě jeho splatnosti a ani později. Tento závěr je v souladu s
konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti, jež byly
obviněnému známy, a odpovídá též poznatkům o způsobu provedení činu a o účelu,
k němuž byly peněžní prostředky získané čerpáním úvěru skutečně použity.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 29, 30) zdůraznil, že
obviněný v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru a kdy uzavřel s B. H., a. s.,
smlouvu o poskytnutí úvěru, uvedl nepravdivé údaje týkající se zajištění
dalšího úvěru, ačkoliv věděl, že žádný takový úvěr zajištěn nemá, sám měl dluhy
z předchozí podnikatelské činnosti a rovněž obchodní společnost P., s. r. o.,
měla několikamilionové závazky. S ohledem na tyto své finanční poměry a
finanční poměry obchodní společnosti P., s. r. o., podle zjištění soudu prvního
stupně věděl, že není schopen splatit poskytnuté finanční prostředky včas a
řádně, a to včetně úroků. Přesto uzavřel úvěrovou smlouvu a převzal finanční
prostředky a ty během krátké doby použil způsobem, který neskýtal možnosti
jejich zhodnocení. Soud prvního stupně vyloučil, že by překážky bránící splnění
závazku vůči bance vznikly až po vyplacení finančních prostředků bankou. V
důsledku těchto zjištění, svědčících evidentně pro závěr o podvodném jednání
obviněných, již soud prvního stupně vyloučil, že by jednání obviněného mohlo
být chápáno jako standardní obchodněprávní vztah.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního
stupně za správné. Dále sám přiléhavě uvedl (strany 9, 10), že obviněný v
situaci, kdy měl značné závazky z předchozí podnikatelské činnosti jako
jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., požádal o poskytnutí krátkodobého
úvěru na překlenutí nedostatku finančních prostředků a následně uzavřel s B.
H., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl obchodní společnosti P., s.
r. o., poskytnut úvěr ve výši 60.000.000,- Kč s termínem splatnosti do 30. 11.
1994, ač již v této době věděl, že jeho společnost nemá dostatek finančních
prostředků na splácení úvěru. Následně pak poskytnuté prostředky použil v
naprosté většině na zaplacení svých vlastních dluhů a na účely nesouvisející s
podnikáním obchodní společnosti P., s. r. o., a pouze z menší části je použil k
účelům odpovídajícím jeho tvrzení při jednání s bankou před uzavřením úvěrové
smlouvy. Důvodně pak odvolací soud zdůraznil, že obviněný nemohl reálně
předpokládat, že takto investované a použité prostředky přinesou takový zisk,
aby mohl ve sjednaném termínu bance zaplatit jistinu a dále též úroky ve výši
4.500.000,- Kč, když navíc neměl ani žádný reálný důvod spoléhat, že v dohledné
době obdrží zahraniční úvěr, přestože v rozporu se skutečností bance v
podnikatelském záměru uváděl, že má zajištěn zahraniční úvěr ve výši 1,5
miliardy Kč. Poukázal na okolnost, že obviněný použil úvěrové prostředky v
převážné části v rozporu s účelem, k jakému byly určeny (tj. k nákupu pozemků a
zpracování předprojekčních studií k výstavbě lázeňského areálu „S. l. P.“),
aniž mohl očekávat, že takové užití může obchodní společnosti P., s. r. o.,
přinést zisk, z něhož by bylo možné úvěr splatit.
Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě
vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů
o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry co do formy
úmyslného zavinění sdílí, má je za přiléhavé.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou
nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která
evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b)
tr. zák., jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje
jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní
právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy v tomto ohledu zcela správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že
obviněný takový úmysl měl. Z jimi zjištěných skutečností plyne, že obviněný již
v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že pro nedostatek vlastních finančních
prostředků nemůže úvěr splácet, věděl, že tak zapříčiní vznik škody bance a pro
případ, že se tak stane, byl s tím nejméně srozuměn. Odvolací soud v této
souvislosti výslovně uvedl, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že
nebude schopen splatit řádně a včas poskytnuté úvěrové finanční prostředky,
když takové možnosti se sám zčásti zbavil tím, že většinu finančních prostředků
použil takovým způsobem, který mu žádný zisk přinést nemohl.
Stejně tak se dovolací soud ztotožnil s úvahami a závěry soudů obou stupňů, jež
byly relevantní pro stanovení výše škody.
S výhradou obviněného, že do výše škody, kterou svým činem způsobil, se měla
správně promítnout výše realizace zástav poskytnutých obviněným ve formě ručení
za poskytnutý úvěr B. H., a. s., se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly soudy
obou stupňů (strana 30 rozsudku soudu prvního stupně, strana 11 rozsudku
odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje.
Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl z hlediska vzniku škody na cizím
majetku dokonán již tím, že banka vyplatila obviněnému úvěr na podkladě
nepravdivých či zamlčených skutečností, přestože obviněný poskytl bance za
účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu. Zástavní právo totiž
i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již
dokonaným trestným činem podvodu. Pro výši škody jako znaku objektivní stránky
skutkové podstaty není proto hodnota poskytnuté zástavy relevantní. Tento názor
nebyl zpochybněn ani v rovině ústavněprávní (k tomu viz č. 9/2004 Sb. rozh.
tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 509/04).
Akceptovat nelze ani výhrady obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudy, by
bylo lze posoudit jen jako „porušení předpisů v civilně právní oblasti“ a tedy
jen jako obchodněprávní vztah.
V posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny
základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že
takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale
proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy
soudy zjistily, že úmysl splatit poškozené bance v dohodnuté době poskytnutý
úvěr obviněný pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že banka mu úvěr
vyplatila, což bylo primárně prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno
posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak
naznačuje obviněný.
Skutek obviněného byl důvodně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a jeho dovolání je v
části, v níž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do
druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný však ve vztahu k
uloženému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti neuvedl žádnou konkrétní
námitku, omezil se výlučně na citaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V tomto ohledu tedy obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v
ustanovení § 265b tr. ř., a nebýt relevantních námitek vztahujících se k důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by než jeho dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Obviněný žádnou konkrétní námitku, o niž by opřel existenci tohoto důvodu
dovolání, rovněž neuplatnil. V této souvislosti pouze citoval znění části
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. potud, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání
relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo
jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku
soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném
případě nejednalo.
Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně a protože zjistil vadu v oddělitelném výroku o trestu odnětí
svobody a způsobu jeho výkonu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část
napadeného rozsudku a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu odnětí
svobody a způsobu jeho výkonu znovu rozhodl. To, že jmenovitě výrok o vině
shledal správným, vyjádřil tím, že jej ponechal beze změny, aniž by to muselo
být vyjádřeno zvláštním výrokem. Podle ustálené praxe soudů odvolání obviněného
ve vztahu k výroku o vině nebylo nutno zamítnout. Podle § 256 tr. ř. odvolací
soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného
ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v
celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti.
Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a
nadto - a to především - v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyl dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně
neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl
tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí,
kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového
návrhu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem
nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup
podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková