8 Tdo 748/2024

8 Tdo 748/2024-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání Š. K, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 48/2022, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 T 48/2022-162, byla Š. K. (tehdy ještě v procesním postavení obviněné) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byla podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. L., nar. XY, XY, částku 82 016 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala Š. K. odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2023, č. j 5 To 146/2023-207, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2024, č. j. 4 T 48/2022-280, byla Š. K. podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, že „v období od 22. 1. 2020 do 15. 7. 2021, v Praze XY, XY, bez řádného právního titulu obývala a užívala bytovou jednotku č. XY, přičemž si byla vědoma toho, že jí zaniklo užívací právo k bytové jednotce poté, co uplynula lhůta dvou let od úmrtí řádného nájemce, přičemž byla opakovaně majitelkou nemovitosti vyzývána k vyklizení nemovitosti a předání nemovitosti, což neučinila, a to ani poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 146/2020 vyhlásil rozsudek, dle kterého byla povinna byt vyklidit do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku, k čemuž došlo dne 3. 11. 2020, kdy výrok o vyklizení byl vykonatelný od 19. 11. 2020, přesto byt nevyklidila a i nadále jej neoprávněně obývala a užívala až do 15. 7. 2021, kdy došlo k exekučnímu vystěhování na základě exekučního příkazu 149 Ex 5477/2020, čímž způsobila poškozené jménem M. L., narozená XY, škodu v celkové výši 83 852 Kč“, v němž byl spatřován přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. L. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. V odůvodnění označeného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, že o navrhovaném ochranném léčení psychiatrickém ve formě ústavní bude rozhodnuto ve veřejném zasedání, a to především z důvodu zajištění podmínek nutné obhajoby.

5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 4 T 48/2022-312, bylo Š. K. podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní.

6. Ke stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 To 177/2024-326, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušeno v celém rozsahu a znovu bylo rozhodnuto tak, že podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo Š. K. uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, podala Š. K. (dále jen „dovolatelka“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř.

8. Dovolatelka nejprve v obecné rovině přednesla pravidla pro ukládání ochranných léčení stanovená zákonem a konkretizovaná ustálenou judikaturou. Nevyjádřila žádné pochybnosti ohledně splnění požadavků § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k uložení ochranného psychiatrického léčení jako takového. Sama pociťovala, že by potřebovala odbornou pomoc a vyslovila souhlas s uložením ochranného léčení ve formě ambulantní. Podaným dovoláním brojila pouze proti formě tohoto léčení, která jí byla na základě podané stížnosti státní zástupkyně napadeným usnesením změněna na ústavní. Dovolatelka namítla, že soud druhého stupně projednal věc v neveřejném zasedání, aniž by ji viděl a důsledně a pečlivě prozkoumal všechny důkazy. Napadené usnesení je založeno pouze na subjektivním hodnocení nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě, které není podloženo žádným relevantním důkazem. Vůbec zde není vyřešena ani otázka, proč nestačí ambulantní forma ochranného léčení a je třeba přistoupit k léčení ústavnímu.

9. Závěr stížnostního soudu o vhodnosti ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě je fakticky založen pouze na názoru znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Gabriely Leblové, podle níž je dovolatelka ke svému duševnímu onemocnění nekritická a neléčí se. Navíc trpí duševní poruchou, u které je nutná v podstatě celoživotní dispenzarizace na psychiatrii, tato léčba je trvalá a nikdy ji nelze zcela odstranit. K tomu dovolatelka poznamenala, že původní zadání znaleckého posudku bylo hlavně posouzení jejího duševního stavu v době spáchání trestně stíhaného skutku (který se odehrál v letech 2020 až 2021) a vliv tohoto stavu na její rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k této trestné činnosti. Přitom podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 11. 1978, sp. zn. 7 Tz 49/78) nestačí, aby podmínka pro uložení ústavního ochranného léčení byla splněna v době zastavení trestního stíhání, neboť musí být splněna rovněž v době rozhodování soudu o ochranném léčení. Předmětem zadání znaleckého zkoumání však nebylo zkoumání nebezpečnosti posuzované osoby pro společnost a zejména ani to, jaká forma léčení (ambulantní či ústavní) je zapotřebí. Výše uvedený názor znalkyně proto dovolatelka označila za subjektivní a vyzdvihla, že podle judikatury samo doporučení znalce – lékaře, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodování soudu o této otázce; taková rozhodnutí soud může učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68).

10. Dovolatelka nesouhlasila ani s názorem, že neřešila svůj zdravotní stav a že je k němu nekritická. Pravdou totiž je, že se obrátila na psychiatrické zařízení v Horních Beřkovicích a následně na psychiatra M. D. Z výpovědi právě uvedeného svědka přitom vyplynulo, že na základě lékařské zprávy z psychiatrického zařízení by mohl souhlasit s tím, že dovolatelka by mohla být nebezpečná, sám však s ní žádnou špatnou zkušenost, s výjimkou údajného těhotenství, neměl. Již toto jeho tvrzení vytváří pochybnosti o objektivní nebezpečnosti dovolatelky a nutnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě. Zkrat v minulosti, který byl spouštěcím mechanismem pro přechodné výrazné zhoršení jejího zdravotního stavu, byl způsoben zvlášť mimořádnou událostí, když měla opustit bydlení, ve kterém strávila podstatnou část svého života. Dříve projednávaný přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku je z hlediska míry společenské škodlivosti „relativně bagatelní“. O tom vypovídá i skutečnost, že dovolatelce byl původně uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let. Uložení ochranného léčení v ústavní formě v tom případě představuje porušení zásady upravené v § 96 tr. zákoníku.

11. V současné době dovolatelka pracuje jako zapisovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 8, má obstaráno bydlení a živobytí. Chápe, že je nemocná, potřebuje odbornou pomoc a ochotně souhlasila s ambulantní formou léčení. Nevykazuje žádné příznaky nebezpečí, nevyskytly se žádné incidenty, které by svědčily o opaku, nemá ani omezenou svéprávnost. Ani v průběhu jednání před soudem prvního stupně nebyly patrné žádné negativní projevy jejího zdravotního stavu. Její dcera je s ní v současnosti v častém kontaktu a nezaznamenala žádné příznaky spojené s jejím zdravotním stavem. Ani v minulosti (s výjimkou posuzované trestní věci) neměla dovolatelka žádné významné projevy svého onemocnění, které by představovaly hrozbu pro zájmy chráněné trestním zákonem, a nebyla trestně stíhána. Jak správně uvedl soud prvního stupně, prognóza se jeví příznivá, stejně tak i její motivace a snaha o vedení řádného života. Z výše uvedeného nic nenasvědčuje tomu, že je jakákoliv větší pravděpodobnost budoucí hrozby ze strany dovolatelky pro zájmy chráněné trestním zákonem. Soud rozhodující o stížnosti však zcela nedostatečně prozkoumal míru pravděpodobnosti, že dovolatelka znovu pod vlivem duševní poruchy spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 6 To 22/73). Soud při rozhodování o ústavní formě ochranného léčení dále nezohlednil existenci možnosti přeměny ambulantní formy ochranného léčení na formu ústavní na základě § 99 odst. 5 tr. zákoníku v případě možného selhaní dovolatelky, čímž porušil zásadu subsidiarity ústavní formy ochranného léčení.

12. Dovolatelka proto vyjádřila přesvědčení, že pro naplnění účelu ochranného léčení postačí ambulantní forma ochranného psychiatrického léčení. Uložení ochranného léčení ve formě ústavní by pro ni znamenalo významný zásah do života, v důsledku čehož by mohla přijít o zaměstnání, bydlení a sociální vazby, což ve výsledku může mít efekt opačný, než je uloženým opatřením sledovaný účel. Újma způsobená uložením ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě bude větší, než je nezbytné k dosažení účelu, což je dalším důvodem nepřiměřenosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze. S ohledem na shora uvedené napadené usnesení neobstojí ani v otázce zákonnosti a proporcionality zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod, kterými jsou mj. právo na osobní svobodu, právo na soukromý a rodinný život, či právo na práci. Jen na okraj dovolatelka uvedla, že soud druhého stupně postupoval v dané věci čistě „mechanicky“, napadené usnesení v rozporu s § 125 odst. 3 tr. ř. ani neobsahuje povinné poučení o dovolání.

13. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud na základě § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vznesla návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

14. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předeslala, že uplatněné dovolací námitky lze v zásadě zcela podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť téměř výlučně směřují proti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Následně upozornila bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž je zdůrazněna závažnost omezení osobní svobody při ochranném léčení v ústavní formě a z toho plynoucí nutnost zjišťovat zákonné podmínky pro jeho uložení s mimořádnou pečlivostí – dvojnásob v případě trestných činů s typově a konkrétně nižší škodlivostí pro společnost. Státní zástupkyně poukázala i na principy proporcionality a subsidiarity ochranného léčení v ústavní formě. Připomenula také nutnost rozlišovat mezi doporučeními znalců-lékařů z hlediska jejich specializace, a zákonnými podmínkami pro ukládání ochranného léčení. Vyzdvihla též význam nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. V neposlední řadě citovala zákonné znění ustanovení § 38 odst. 1, 2 a § 96 odst. 1, 2 tr. zákoníku (v podrobnostech srov. níže). Na tomto základě dospěla státní zástupkyně k závěru, že některým uplatněným dovolacím námitkám je nutno přisvědčit, neboť stížnostní soud (a nutno podotknout ani soud prvního stupně) v souladu s platnou právní úpravou a konstantní judikaturou v případě ukládání ochranného léčení dovolatelce skutečně nepostupoval.

15. Nejprve státní zástupkyně uvedla, že ochranné léčení mělo být ukládáno podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak učinily soudy obou stupňů. Následně se blíže zaměřila na téma nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě. V tomto ohledu vytkla soudu druhého stupně, že nijak nevyhodnotil závažnost skutku, pro který byla dovolatelka trestně stíhána, a nezabýval se ani povahou a závažností nebezpečí, které do budoucna z její strany hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem. Zdůraznila přitom, že skutek dovolatelky byl právně kvalifikován jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, u něhož činí horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody dva roky. Tato skutečnost řadí daný trestný čin mezi typově méně závažné přečiny, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu u něj nelze konstatovat ani větší míru škodlivosti pro společnost. K otázce nebezpečí pro společnost, které ze strany dovolatelky v budoucnu hrozí, soud pouze odkázal na příslušný závěr znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V čem konkrétní nebezpečí z její strany spočívá, kromě pravděpodobného opětovného vzplanutí floridního chorobného narušení psychických funkcí, přitom z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, stejně jako z něj nevyplývá aktuální hrozba, že by se dovolatelka pod vlivem duševní poruchy dopustila, byť jenom stejně závažného, natož pak závažnějšího jednání, než pro které byla trestně stíhána.

16. Dále státní zástupkyně v podrobnostech citovala jak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož je u osob trpících poruchou s bludy běžné, že se proti jimi vnímanému bezpráví brání podáváním stížností a trestních oznámení, a spravedlnosti se zpravidla dožadují legální cestou, avšak nelze vyloučit i chorobně motivované deliktní jednání, směřující proti údajným persekuovatelům, ve snaze vymanit se z jejich vlivu a prokázat své pravdy. Znalkyně ve znaleckém posudku poukázala na to, že posuzovaná je bez náhledu na svou poruchu a bez řádné léčby je z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečná. K dotazu samosoudkyně, v čem spočívá nebezpečnost dovolatelky pro společnost, znalkyně v průběhu hlavního líčení dne 16. 1. 2024 uvedla, že tato vnímá své okolí pod vlivem chorobných, bludných, šalebných vjemů, což ji velmi diskvalifikuje, přičemž ze spisového materiálu je zřejmé, že chorobné bludy mají charakter nevývratnosti a ovládavosti. Lidé s touto poruchou jsou nuceni pod vlivem těchto prožitků jednat a daná porucha způsobuje, že nemají schopnost kritického myšlení, a své prožitky nejsou schopni podrobit kritickým úvahám.

17. Státní zástupkyně proto shrnula, že kromě teoretického chorobně motivovaného jednání proti domnělým persekuovatelům ze znaleckého posudku ani z výslechu znalkyně nevyplynula žádná konkrétní obava ze závažnějšího deliktního jednání dovolatelky. Nic přitom nenasvědčuje například její agresi či jejímu chorobnému zaměření proti konkrétním osobám. V této souvislosti státní zástupkyně upozornila, že ačkoli jde podle znalkyně o trvalou duševní chorobu, nebylo zároveň zjištěno, že by se dovolatelka již v minulosti nebo alespoň od doby spáchání předmětného skutku dopustila z pohledu trestního práva jiného závadového jednání. O něm by mohla svědčit tvrzení dcery dovolatelky při přijetí této k hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích,

která měla uvádět, že dovolatelka mj. napadá rodinu, osočuje a vyhrožuje, jakým konkrétním způsobem tak má činit, však již ze znaleckého posudku nevyplývá. Při výslechu v rámci veřejného zasedání dcera dovolatelky vypověděla, že v letošním roce je s matkou v kontaktu tak cca dvakrát týdně, přičemž s ní vždy stráví zhruba 3 až 4 hodiny a vidí změnu zdravotního stavu matky oproti jejímu stavu před hospitalizací v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Ze závěrů znaleckého posudku ani z výslechu znalkyně v hlavním líčení, ale ani z výpovědi dcery dovolatelky, která původně na psychický stav své matky soud upozornila, tedy nevyplývá, že by ze strany dovolatelky aktuálně hrozilo spáchání závažnějšího jednání, než kterého se již dopustila (a jehož závažnost nebyla nijak vysoká), či jiného jednání nebezpečného pro společnost.

Na tomto místě státní zástupkyně připomenula, že byť je možné, že z lékařského hlediska je nejlepší alternativou léčba v ústavní formě, tak vhodnost či dokonce nutnost uložení ochranného léčení v té či oné formě nemusí bez dalšího zakládat oprávnění soudu k takovému postupu z hlediska právního.

18. Vzhledem ke všemu výše uvedenému dospěla státní zástupkyně k závěru, že soud rozhodující o stížnosti zcela rezignoval na svou povinnost vyhodnotit přiměřenost uložení ochranného léčení v ústavní formě s ohledem na menší závažnost dovolatelkou spáchaného jednání, za které by jí v případě její trestní odpovědnosti nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ve vztahu k míře nebezpečí, které od ní v budoucnu hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem, ani dostatečně neodůvodnil, proč nepostačuje uložení ochranného léčení v ambulantní formě, neboť pouze v obecné rovině odkázal na závěry znalkyně.

19. Se soudem rozhodujícím o stížnosti se státní zástupkyně ztotožnila pouze v tom, že si dovolatelka nevytvořila náhled na svou duševní poruchu, přerušila psychiatrickou péči a vysadila medikaci. Podle stížnostního soudu to znamená, že v jejím případě selhala ambulantní léčba, nicméně tento nezohlednil, že se doposud nejednalo o ochranné léčení v ambulantní formě, u něhož vždy hrozí přeměna v ústavní formu, což může být u řady jedinců velkou motivací k dodržování léčebného režimu. Je sice možné, že s ohledem na závěry znalkyně stran absence kritického myšlení u dovolatelky se tato skutečně nebude případnému ochrannému léčení v ambulantní formě řádně podrobovat, nicméně předjímat takové selhání není namístě, zejména pokud znalkyně zároveň uvedla, že intelekt dovolatelky není zasažen, tj. je určitá šance, že s ohledem na hrozbu přeměny v ústavní formu ochranného léčení by se mohla ambulantnímu léčení podrobit. Zejména s ohledem na závažnost dopadů ochranného léčení v ústavní formě do života dovolatelky nemůže být důvodem pro jeho uložení v této formě jistá dosavadní neúspěšnost dobrovolné léčby a zároveň hypotetická obava, že u ní může opětovně propuknout duševní porucha, resp. její projevy, v níž se dopustí pro společnost nebezpečného jednání.

20. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené se státní zástupkyně připojila i k návrhu dovolatelky na odklad či případně přerušení výkonu rozhodnutí o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné (Městský soud v Praze v dovoláním napadeném usnesení v tomto ohledu neposkytl řádné poučení), že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelka odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř.

23. Důvod dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Dovolatelka napadla rozhodnutí soudu druhé instance, na jehož základě jí bylo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. S ohledem na vymezení jednotlivých dovolacích důvodů ovšem tímto nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože i v případě hodnocení podmínek pro ukládání ochranného léčení jde ve své podstatě o hmotněprávní posouzení, je pro danou problematiku vyčleněn samostatný (speciální) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kdy pouze v jeho rámci lze vznášet námitky proti splnění či nesplnění podmínek pro uložení některého z ochranných opatření.

24. Dovolatelka však správně odkázala i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Mezi ochranná opatření patří ochranné léčení podle § 99 tr. zákoníku, zabezpečovací detence podle § 100 tr. zákoníku, zabrání věci, zabrání náhradní hodnoty, zabrání části majetku nebo zabrání spisů a zařízení podle § 101 až § 103 tr. zákoníku, popř. § 26 a § 26a zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a též ochranná výchova podle § 22 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).

Argumentace dovolatelky směřující do výroku o uloženém ochranném léčení psychiatrickém podle § 99 tr. zákoníku tedy v celém rozsahu náleží do rámce předmětného důvodu dovolání, kam lze podřadit nejen výhrady proti uložení ochranného léčení jako takového, nýbrž i námitky proti rozhodnutí o konkrétní formě léčení. Důvodem pro to je, že forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13.

12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Tomu odpovídá také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která výhrady proti formě uloženého ochranného léčení konstantně zařazuje do rámce § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Podané dovolání, jehož obsahem je nesouhlas dovolatelky s ústavní formou uloženého psychiatrického ochranného léčení a preference formy ambulantní, je tedy plně způsobilé k přezkoumání po věcné stránce.

25. V obecné rovině je k této problematice vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného.

V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný.

Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495).

26. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není- li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.

Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence.

Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné. V takovém případě je však nezbytné provést zvlášť pečlivou prognózu stran budoucího nebezpečí hrozícího od pachatele zájmům chráněným trestním zákonem. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Při ukládání a výkonu ochranných opatření tedy nutno dbát na dodržení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv jednotlivce a ochranou zájmů společnosti.

Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení. U ochranného léčení, jako závažném zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, musí soudy s ohledem na princip proporcionality zásahu a zásadu přiměřenosti, provedením potřebného dokazování pečlivě ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč je nutno ho uložit ústavním způsobem výkonu a nepostačuje uložení prostředku mírnějšího – ambulantního ochranného léčení (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1478–1481).

27. Soud druhého stupně dovolatelce uložil ochranné léčení v ústavní formě na základě § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. V tomto směru ovšem nelze než souhlasit se státní zástupkyní, že ochranné léčení mělo být dovolatelce správně ukládáno podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr.

zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. V posuzované věci tedy šlo, resp. správně mělo jít, o obligatorní, a nikoli fakultativní uložení ochranného léčení, poněvadž dovolatelka byla zproštěna obžaloby pro nepříčetnost podle § 226 písm. d) tr. ř. Každopádně u obou citovaných zákonných ustanovení je zásadním kritériem nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě. Ta je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.

8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy na soudu ukládajícím ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný.

Při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

28. Při ukládání ochranného léčení je nezbytné respektovat základní práva a svobody dotčených osob, neboť jde o zásah do jejich ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby podle § 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (publikovaném pod č. 166/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání.

Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí.

Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je namístě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy namístě uložení alternativního trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.

V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (publikovaném pod č. 35/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní zjištěním, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.

29. Ve vztahu k posuzované trestní věci již bylo zmíněno, že za splnění všech zákonných předpokladů lze reálně uvažovat o uložení ochranného léčení psychiatrického v intencích § 99 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv však na základě soudy aplikovaného ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatelka se dopustila jednání vykazujícího znaky činu jinak trestného pod vlivem duševní poruchy, konkrétně poruchy s bludy, v důsledku čehož byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti vymizelé. Prokázáno bylo i to, že její pobyt na svobodě je nebezpečný, jelikož bez řádné léčby je vysoce pravděpodobné opětovné vzplanutí floridního, chorobného narušení psychických funkcí (č. l.

264). Tyto skutečnosti fakticky nezpochybňovala ani ona sama, a proto ve svém dovolání nijak nebrojila proti uložení ochranného léčení jako takového. Nesouhlasila však s jeho konkrétní formou, kdy namísto uloženého ústavního léčení považovala za dostačující ochrannou psychiatrickou léčbu v ambulantní formě. V této souvislosti uvedla, že soud druhého stupně vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a subjektivního názoru znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, a to přesto, že předmětem zadání znaleckého posudku nebylo zkoumání nebezpečnosti posuzované pro společnost i samu sebe, ani to, jaká forma léčení je zapotřebí.

Úkolem znalkyně bylo posoudit duševní stav dovolatelky v době spáchání skutku. Dále však již nebylo zjišťováno, zda byly podmínky pro uložení ochranného léčení splněny i v době rozhodování soudů o něm. Dovolatelka poukázala též na menší společenskou škodlivost jí spáchaného činu jinak trestného a především vznesla řadu argumentů svědčících o velmi nízké pravděpodobnosti, že by se opětovně dopustila závažnějšího útoku proti zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nesouhlasila ani se závěrem stížnostního soudu o nedostatečném náhledu na svůj zdravotní stav a připomněla, že se obrátila na Psychiatrickou nemocnici v Horních Beřkovicích a následně na MUDr.

Miroslava Dědinu. Vyjádřila proto přesvědčení, že pro naplnění účelu ochranného léčení beze zbytku postačí ambulantní forma. Rozhodnutí soudu druhého stupně o ústavní formě daného léčení podle jejího mínění neobstojí v otázce zákonnosti a proporcionality zásahu do ústavně chráněných práv a svobod.

30. Soud prvního stupně uložil dovolatelce ochranné léčení ve formě ambulantní, což odůvodnil jednak výjimečnou povahou ochranného léčení ve formě ústavní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3654/10), jednak snahou dovolatelky o vedení řádného života i její ochotou podrobit se ochrannému léčení psychiatrickému ve formě ambulantní. Naproti tomu soud druhého stupně vyhověl stížnosti státní zástupkyně a změnil formu ochranného léčení z ambulantní na ústavní. Své rozhodnutí vysvětlil tak, že dovolatelka si nevytvořila náhled na trestnou činnost, pro kterou byla původně postavena před soud, ani na přítomnost u ní zjištěné duševní poruchy. Sama přerušila psychiatrickou péči, vysadila medikaci a fakticky selhala v ambulantní formě léčby. Její následně najevo danou připravenost podrobit se ambulantní léčbě proto hodnotil stížnostní soud jako nepřesvědčivou.

31. Z uvedeného je patrné, že soudy obou instancí vzaly při rozhodování o formě ochranného léčení v potaz de facto pouze jedno jediné kritérium, a to (stručně řečeno) očekávaný postoj dovolatelky k ochrannému léčení ve formě ambulantní. Již v tento moment lze tedy konstatovat, že ani jeden ze soudů nevěnoval dostatečnou pozornost veškerým podmínkám pro ukládání ochranného léčení vymezených jak zákonem, tak právní naukou a navazující judikaturou. Ani v jednom z rozhodnutí tudíž nedošlo ke komplexnímu vyhodnocení všech kritérií, která byla shrnuta výše. Soudům je sice možno přisvědčit, že ochota či neochota dovolatelky podrobit se uloženému ambulantnímu léčení je velmi důležitou okolností, která hraje zásadní roli v jejich rozhodování, je třeba nicméně trvat na tom, že se nejedná o kritérium samostatné. Kromě toho (logicky) platí, že v tomto ohledu přijaté závěry by měly odpovídat obsahu provedených důkazů i dalším v řízení zjištěným okolnostem.

32. Jak již bylo shora zmíněno, soud prvního stupně a soud rozhodující o stížnosti se v hodnocení budoucího přístupu dovolatelky k případné ambulantní formě ochranné léčby neshodly. Ač Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení v zásadě nehodlá činit žádné kategorické závěry, v této konkrétní otázce mu nezbývá než konstatovat, že z dosud na povrch vyplynuvších skutečností je možno akceptovat toliko závěr soudu stížnostního. Soud prvního stupně uvěřil dovolatelce, že by byla sama schopna navštěvovat ambulantně lékaře a brát předepsanou medikaci. Pominul však, že tato její proklamace učiněná ve veřejném zasedání neodpovídá jejím dosavadním činům a do značné míry ani jejímu celkovému vystupování v předmětném řízení. Naproti tomu soud druhého stupně reflektoval dané okolnosti o poznání důsledněji. V souladu s provedeným dokazováním shledal, že dovolatelka si nevytvořila žádný náhled na své onemocnění. Rovněž poukázal na její dosavadní přístup k léčbě, a na základě toho uzavřel, že ambulantní psychiatrické léčení není v jejím případě dostačující.

33. Závěrům stížnostního soudu dovolatelka oponovala tvrzením, že svůj zdravotní stav řešila, když se obrátila na Psychiatrickou nemocnici v Horních Beřkovicích a M. D. Ze spisového materiálu však tyto skutečnosti neplynou. Znalkyně MUDr. Gabriela Leblová měla při vypracování svého znaleckého posudku k dispozici mimo jiné i zdravotnickou dokumentaci, která je reprodukována i v příslušné části znaleckého posudku. Z jejího obsahu je patrné, že hospitalizaci dovolatelky v Horních Beřkovicích v žádném případě nelze chápat jako její aktivní snahu o řešení svých zdravotních problémů (č. l.

259 až 260). To samé platí o ambulantní léčbě u psychiatra M. D., kterou dovolatelka svévolně ukončila s odůvodněním, že lékař jí měl údajně říci, že již k němu nemusí docházet. Sama přestala užívat také předepsanou medikaci. Na základě všech těchto informací i vlastního vyšetření pak znalkyně dospěla k odůvodněnému závěru, že dovolatelka selhala v ambulantní formě léčby. Veškeré popsané události a z nich plynoucí závěry jsou důsledkem skutečnosti, že dovolatelka si pod stálým vlivem bludné produkce nevytvořila vůbec žádný náhled na své poměrně vážné onemocnění.

Daná okolnost byla velmi dobře patrná i z jejího vystupování v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se seznámil s protokoly o hlavním líčení ze dne 16. 1. 2024 (č. l. 270 a násl.) a veřejných zasedáních ze dní 22. 2. 2024 (č. l. 296 a násl.) a 20. 3. 2024 (č. l. 303 a násl.), jakož i 24. 4. 2024 (č. l. 308 a násl.) a zjistil, že dovolatelka si svou chorobu vůbec nepřipouštěla, fakticky ji popírala, když tvrdila, že měla pouze psychosomatické potíže nebo stres, ostře nesouhlasila se závěry znaleckého posudku (označila je za nepravdivé a tvrzení o patnáctiletých psychických potížích za „naprostý nesmysl“), vehementně polemizovala i se svědkem M.

D. ohledně četnosti jejích návštěv u něj a zejména toho, zda jí někdy říkal, že už k němu nemusí chodit, což on jednoznačně negoval.

34. Závěry stížnostního soudu o absenci náhledu dovolatelky na své onemocnění i dosavadní neúspěšnosti psychiatrické léčby tedy mají oporu v dosud provedeném dokazování. I kdyby Nejvyšší soud připustil, že stížnostní soud vedly k uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě relevantní důvody, přesto nelze považovat takovýto podklad pro rozhodnutí za dostačující, poněvadž soud druhého stupně opomenul vyhodnotit ještě další podstatná kritéria rozhodná pro uložení ústavního léčení. Ustanovení § 96 odst. 1 tr.

zákoníku, totiž vyžaduje, aby bylo uložení ochranného léčení přiměřené za prvé: povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu, za druhé: nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, a za třetí: osobě pachatele a jeho poměrům. Soudy v tomto řízení zaměřily svoji pozornost především k osobě dovolatelky, u které zjednodušeně řečeno byla prokázána duševní porucha chorobného charakteru, a to porucha s bludy. Podle závěrů znalkyně MUDr. Gabriely Leblové dovolatelka trpí paranoidní psychózou (podle současné kvalifikace porucha s bludy – F 22.0), která u ní byla přítomna i v předmětné době a podmínila předmětné jednání chorobným, forenzně významným způsobem.

Dominantním symptomem tohoto onemocnění je systemizovaný, postupně se rozrůstající blud. Postižený je o bludu nevývratně přesvědčen, nepovažuje za chorobný produkt, různá fakta vykládá tak, aby se hodila logice bludu. Podle znalkyně je její pobyt na svobodě bez řádné léčby z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný. V hlavním líčení dne 16. 1. 2024 (č. l. 271) znalkyně vysvětlila, že dovolatelka vnímá své okolí pod vlivem chorobných, bludných, šalebných vjemů, což ji velmi diskvalifikuje, přičemž ze spisového materiálu je zřejmé, že chorobné bludy mají charakter nevývratnosti a ovládavosti.

Lidé trpící touto poruchou jsou nuceni pod vlivem těchto prožitků jednat a daná porucha způsobuje, že nemají schopnost kritického myšlení a své prožitky nejsou schopni podrobit kritickým úvahám. Nutno ale přisvědčit státní zástupkyni, že kromě teoretického chorobně motivovaného jednání proti domnělým persekuovatelům ze znaleckého posudku a ani výpovědi znalkyně nevyplývá žádná konkrétní obava ze závažnějšího deliktního jednání dovolatelky.

35. Za této situace nutno oběma soudům vytknout, že nevěnovaly náležitou pozornost faktu, že čin, kterého se dovolatelka dopustila, nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, aby sám o sobě (bez dalšího) odůvodnil její přímé omezení na svobodě. V takovém případě se měly daleko důsledněji než dosud zabývat otázkou nebezpečí, které od její osoby v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Této problematice stížnostní soud (a vlastně ani soud prvního stupně) příliš prostoru neposkytl a z odůvodnění napadeného usnesení je nelze s potřebnou mírou jistoty dovodit. Přitom právě nebezpečí pro společnost, resp. jeho míra plynoucí z pobytu pachatele na svobodě, je velice zásadním kritériem pro ukládání ochranných léčení i rozhodování o jejich konkrétní formě. V této souvislosti nezbývá než stížnostnímu soudu vytknout, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) nevzal v potaz, že nařízené ústavní léčení představuje velmi výrazný zásah do práv a svobod léčené osoby, jehož uložení může odůvodnit nejen osoba, poměry či např. povaha choroby daného jedince, nýbrž také potřeba účinné ochrany společnosti před nežádoucími zásahy do právem chráněných zájmů. Platí přitom, že čím výraznější a závažnější zásahy do předmětných zájmů od osoby stižené duševní poruchou v budoucnu hrozí, tím větší zásah do jejích osobních svobod připouští zákon i judikatura Ústavního soudu (srov. výše).

36. Nejvyšší soud nepovažuje v této fázi řízení za vhodné, aby se sám jakkoli vyjadřoval k míře a charakteru nebezpečí spojenému s pobytem dovolatelky na svobodě anebo též k dalším kritériím rozhodným pro ukládání ochranného léčení v té či oné formě, které dosud nebyly před soudy probírány. Soudu druhého stupně v daném směru nehodlá podsouvat žádné své názory, jiné podněty ani nechce upozorňovat na konkrétní skutečnosti, které by měly hrát roli v jeho rozhodování. Taktéž mu nemíní nijak naznačovat, zda má v další fázi řízení rozhodnout o ambulantní formě ochranného léčení nebo setrvat na svém názoru o nezbytnosti formy ústavní. Požaduje po něm, aby sám (na základě svého vnitřního přesvědčení) důsledně a ve vzájemných souvislostech vyhodnotil veškerá kritéria, která jsou v této oblasti zapotřebí, a přitom dovolatelce umožnil, aby v plném rozsahu uplatnila své právo na obhajobu.

37. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (aby tedy o stížnosti Š. K. proti usnesení soudu prvního stupně znovu rozhodl).

38. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). V daném případě tak bude potřeba, aby soud při rozhodování o formě ochranného léčení vyhodnotil veškerá kritéria při respektu k zásadě proporcionality podle § 96 tr. zákoníku a pečlivě je v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil.

Dovolací soud si je vědom, že soud druhého stupně rozhoduje o stížnosti v neveřejném zasedání, bude tedy na něm, jaké konkrétní úkony a doplnění v této souvislosti učiní, doplnění dokazování o konkrétní důkazní prostředky mu tedy není ukládáno. (Nespokojí-li se tento soud s výsledky dosavadního dokazování před soudem prvního stupně, nabízel by se např. výslech dovolatelky také ohledně jejího života od vydání posledního rozhodnutí, tj. zda nastal nějaký posun např. v jejím náhledu na duševní poruchu či přístupu k psychiatrickému léčení, vhodný by mohl být i další výslech znalkyně MUDr.

Gabriely Leblové). Dále platí, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného Š. K., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že bude-li soudem druhého stupně uloženo ochranné léčení, popř. bude zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo uloženo ochranné léčení soudem prvního stupně, je povinností tohoto soudu poskytnout také správné a úplné poučení o dovolání (§ 125 odst. 3, § 138 tr.

ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu