8 Tdo 76/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
února 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného Ing. J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 296/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 80/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 296/2008.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci
Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 2 T 80/2008,
byl obviněný Ing. J. Ch. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že:
„dne 22. 6. 2006 v 17:07 hod. jakožto řidič osobního automobilu Škoda Fabia
Combi v rozporu s § 4 písm. a), b) a § 24 odst. 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.
na silnici v katastru obce T., se otáčel v místě, kde není omezená rychlost
motorových vozidel, na místo, kam se otáčet nemohl s ohledem na vodorovné
dopravní značení, v důsledku čehož došlo ke střetu se za ním jedoucím řidičem
osobního motorového vozidla zn. BMW 524 TDS P. L., přičemž při střetu vozidel
došlo ke zranění spolujezdkyně P. L. V. P., která utrpěla otřes mozku,
zlomeniny 7. krčního obratle a 1. a 2. hrudního obratle s nutností
hospitalizace od 22. 6. 2006 do 20. 6. 2006 s celkovou dobou léčení 3,5 měsíce;
spolujezdkyně ve vozidle P. L. P. P., utrpěla zhmoždění krku a levé klíční
kosti se stavem pod dispenzi svalů v oblasti CTh v přechodu vlevo s nutností
nosit fixační límec od 22. 6. 2006 do 28. 6. 2006, a s dobou léčení od 22. 6.
2006 do 2. 7. 2006; spolujezdkyně ve vozidle P. L. M. P., a dále spolujezdkyně
Ing. J. Ch. A. Š., utrpěly lehká zranění bez pracovní neschopnosti a bez
omezení ve vedení běžného způsobu života“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a podle § 224 odst. 1 tr. zák.
mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58
odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce i obviněný. Krajský soud
v Hradci Králové o nich rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To
296/2008, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek
podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst.
2 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu v Turnově – odboru dopravy a silničního
hospodářství, neboť ve výroku uvedený skutek není trestným činem, avšak mohl by
být posouzen jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v
bodě II. odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.
S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnila nejvyšší státní
zástupkyně (dále též „dovolatelka“) a podala proti němu dovolání v neprospěch
obviněného. Uplatnila v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a
l) tr. ř., přičemž naplnění prvního z nich spatřovala ve výroku soudu pod bodem
I. a naplnění dalších dvou v jeho výroku pod bodem II.
Dovolatelka v úvodu svého podání zrekapitulovala dosavadní průběh trestního
řízení a zaměřila se na skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů.
Vyslovila přesvědčení, že jednání obviněného popsané ve výrokové větě
odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně evidentně naplňuje zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák., tedy i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, neboť obviněný porušil
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině totiž
obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky
tohoto trestného činu po stránce formální. V té souvislosti uvedla, že nalézací
soud sice správně poukázal na to, že obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a),
b) a § 24 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), nesprávně se však
vypořádal s otázkou jeho případného spoluzavinění na dopravní nehodě a jejím
následku.
Za zcela nepřijatelné dovolatelka považovala úvahy soudu druhého stupně o
správnosti manévru obviněného na místě dopravní nehody, který na jedné straně
konstatoval, že za dané dopravní situace obviněný mohl z připojovacího pruhu
odbočit, eventuálně se i otočit ve směru na T., neboť jiná vozidla, vyjma
vozidla BMW řízeného poškozeným, se v daný okamžik na vozovce nenacházela, a na
druhé straně naznal, že nemohl přejet vodorovné dopravní značení V-13a, jak
zamýšlel, přičemž právě a pouze takové jednání mohlo být posouzeno jako
přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Zdůraznila naopak, že podle § 24 odst. 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. řidič se
nesmí otáčet a couvat na nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech,
například v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti, před nepřehledným
vrcholem stoupání pozemní komunikace, na něm a za ním. Vyslovila názor, že
„jinak nebezpečné místo“ je takové místo, kde řidič s ohledem na existující
rozhledové poměry nemůže před vjetím do určitého místa na pozemní komunikaci je
celé přehlédnout a předem posoudit možnost bezpečného provedení zamýšleného
jízdního manévru. Protože nepřehlednost místa je nutno chápat z pozice řidiče
otáčejícího se vozu, musí řidič v takovém případě brát v úvahu nejen čas
potřebný pro vlastní otočení a couvání, ale i maximální v místě povolenou
rychlost ostatních vozidel. Místo, kde pro zařazení do průběžného jízdního
pruhu je zřízen připojovací pruh a kde se tyto pruhy střetávají, když doprava v
místě není korigována značkami ke snížení rychlosti, je možné bez dalšího
považovat za jinak nebezpečné místo, kde není dovoleno se otáčet.
Nejvyšší státní zástupkyně je proto přesvědčena o vině obviněného, neboť ten
svůj odbočovací manévr prováděl v těsné blízkosti jinak nebezpečného místa a
byl povinen brát v úvahu čas potřebný pro vlastní otočení, ale i v konkrétním
místě maximálně povolenou rychlost ostatních vozidel, která činila 90 km/hod.
Za situace, kdy mohl před zahájením otáčecího manévru spatřit vozidlo
poškozeného na vzdálenost přesahující 100 m, je jeho zavinění na předmětné
dopravní nehodě více než zřejmé.
Na druhé straně dovolatelka vyloučila případné spoluzavinění poškozeného P. L.
na nehodě. Uvedla, že jeho jednání bylo reakcí na započatý otáčecí manévr
obviněného, přičemž důvodně v daném místě mohl předpokládat pouze to, že
obviněný přejíždí v připojovacím jízdním pruhu do jeho levé části. Navíc po
účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího
předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky. Pokud
odvolací soud dovodil, že jednou z příčin vzniku nehody byl špatný technický
stav vozidla poškozeného, považovala takový závěr za nesprávný, protože je
zjevně v rozporu s pořízenými znaleckými posudky.
Nejvyšší státní zástupkyně dále poukázala i na skutečnost, že odvolací soud se
svým rozhodnutím odchýlil od závěrů soudu prvého stupně, sám však ve věci
neprovedl žádný důkaz a ani nemodifikoval popis skutku. Především však znovu
akcentovala, že zásadní příčinou vzniklého následku na zdraví poškozených,
zejména poškozené V. P., bylo jen jednání obviněného, které spočívalo v hrubém
porušení pravidel silničního provozu, konkrétně v otáčení se v místech, kde je
to dopravními předpisy zakázáno. V jeho jednání proto spatřovala naplnění
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák., tedy i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, neboť obviněný porušil
takovou povinnost, jejíž porušení v konkrétním případě podstatně zvýšilo stupeň
nebezpečnosti jeho trestného jednání pro společnost tím, že mělo za následek
těžkou újmu na zdraví, přičemž ničím nebyla snížena míra zavinění pachatele na
takovém činu.
V závěru svého podání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně, ale také všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Současně navrhla, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném
zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni
rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b), d) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v tomto zákonném ustanovení, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.
1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila v prvé řadě (a ve vztahu k výroku pod
bodem I. napadeného usnesení odvolacího soudu) dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí o
postoupení věci jinému orgánu pak spatřovala v naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tak konstatovat, že první z uvedených
dovolacích důvodů uplatnila relevantně.
Současně s naposledy citovaným dovolacím důvodem dovolatelka uplatnila dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jeho základě lze dovolání podat,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Učinila tak v jeho druhé (kurzívou
zvýrazněné) alternativě a uvedla, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I v tomto případě lze konstatovat,
že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila relevantně.
Jak je zřejmé z předchozího textu, nejvyšší státní zástupkyně uplatnila oba
výše uvedené dovolací důvody s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
rámci takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným, případně že jde o trestný čin, třebaže soud dovodil, že skutek
může být posouzen jiným orgánem jen jako přestupek. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
třeba také odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného
rozhodnutí tak, aby dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v §
265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se musel zabývat rovněž tím, zda v jeho
rámci byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky ve shora uvedeném smyslu.
Shledal přitom, že výhrady nejvyšší státní zástupkyně jsou relevantní.
Jelikož Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro případné odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (jak byl skutek právně kvalifikován v
obžalobě) se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví
nebo smrt, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu
podle zákona. Jde o trestný čin poruchový (předpokládá se u něho způsobení
těžké újmy na zdraví nebo smrti), který lze spáchat jak konáním, tak i
opomenutím.
Podle § 89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i
opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů
povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se
jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích
přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto
považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho
právní povinností.
Z pohledu řešené problematiky je v projednávaném případě právě opomenutí
významné, neboť podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
se obviněný činu dopustil tím, že si počínal v rozporu s ustanovením § 4 písm.
a), b) a § 24 odst. 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. Jeho opomenutí, s nímž byl
spojován vzniklý následek (zranění poškozených), spatřoval soud v tom, že „…
jakožto řidič osobního automobilu Škoda Fabia combi … se otáčel v místě, kde
není omezená rychlost motorových vozidel, na místo, kam se otáčet nemohl s
ohledem na vodorovné dopravní značení, v důsledku čehož došlo ke střetu se za
ním jedoucím řidičem osobního automobilu BMW … P. L., přičemž při střetu
vozidel došlo ke zranění spolujezdkyně …“.
V této souvislosti je vhodné uvést, že o rozsahu a charakteru zranění všech
poškozených nevznikly žádné pochybnosti. Provedenými důkazy bylo spolehlivě
zjištěno, že poškozená V. P. utrpěla otřes mozku, zlomeniny sedmého krčního
obratle a prvního a druhého hrudního obratle s nutností hospitalizace a s
celkovou délkou léčení tři a půl měsíce. Není proto pochyb o tom, že se u ní
jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Stejně tak nevznikly žádné pochybnosti, že tato zranění poškozená utrpěla při
střetu s vozidlem obviněného. Právě zranění této poškozené je přitom pro
uvažovanou právní kvalifikaci určující, neboť další poškozené P. P., M. P. a A.
Š. již tak závažná zranění neutrpěly.
Pro správné právní posouzení dané věci bylo dále významné zvažovat, zda na
straně obviněného šlo o takové opomenutí, které by bylo možno považovat za
porušení právní povinnosti. Požadovaný právní základ pro takové vymezení přitom
vychází především z příslušných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. účinného v době
spáchání trestného činu.
Podle jeho § 4 při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život,
zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní
prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit
zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým
schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto
zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na
pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §
79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými
k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,
c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními
značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
Podle § 24 odst. 1 citovaného zákona při otáčení platí obdobně ustanovení o
odbočování (§ 21) a při otáčení na křižovatce též ustanovení o jízdě
křižovatkou (§ 22). Podle odst. 3 tohoto ustanovení vyžadují-li to okolnosti,
zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání
pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Podle jeho odst. 4 písm. a) řidič
nesmí otáčet a couvat na nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech,
například v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti, před nepřehledným
vrcholem stoupání pozemní komunikace, na něm a za ním.
Vhodné je zmínit i ustanovení § 18 o rychlosti jízdy, především odst. 1, podle
něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem,
vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním
podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou
rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má
rozhled, a úvodní část odst. 3, podle níž řidič motorového vozidla o maximální
přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec
rychlostí nejvýše 90 km/hod.
Vedle těchto ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. mohou požadovaný právní základ pro
uvedené vymezení představovat rovněž příslušná ustanovení vyhlášky ministerstva
dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na
pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen. „vyhl. č. 30/2001 Sb.“). V úvahu přichází
zejména ustanovení § 23, jež pod písm. b) mezi „ostatní vodorovné dopravní
značky“ řadí (mimo jiné) „šikmé rovnoběžné čáry“ (č. V 13a), které vyznačují
plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, pokud to
není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo
vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci; přitom
nesmějí být ohroženi ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích.
Soud prvního stupně se s otázkou porušení právních povinností ze strany
obviněného vypořádal jednak ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku
(srov. shora), jednak v jeho odůvodnění. Tam mimo jiné uvedl, že „… dopravní
nehoda proběhla tak, jak ji vylíčil obviněný, tedy že jel pomalu v připojovacím
pruhu se zapnutým levým ukazatelem směru jízdy“. Tím stručně reagoval na
rozdílná tvrzení poškozených a svědků, že obviněný stál na kraji pravého pruhu
a náhle prudce odbočil doleva, resp. že jel pomalu v připojovacím pruhu se
zapnutým levým ukazatelem směru jízdy a započal otáčecí manévr. Ačkoliv znalec
připustil obě tyto varianty, soud své úvahy uzavřel s tím, že o průběhu
dopravní nehody vznikly pochybnosti, a proto použil zásadu v pochybnostech ve
prospěch obviněného. Dále uvedl, že „… nehodu zavinil obviněný, který se otáčel
v místě, kde se otáčet neměl, neboť mu v tom bránilo vodorovné značení č. V 13A
vyhlášky č. 30/2001 Sb. (šikmé rovnoběžné čáry …), navíc, když už tento manévr
začal, nezjednal si náležitý přehled o situaci v připojovacím pruhu za sebou,
ač tak učinit mohl, neboť vozidlo poškozeného bylo v době, kdy se chystal
odbočit, vzdáleno na dohled obviněného ve vzdálenosti cca 122 m, nechoval se
tedy dostatečně ohleduplně a neřídil se pravidly silničního provozu … a otáčel
se v místě, které bylo svým způsobem nebezpečné, neboť v připojovacím pruhu od
T. na Ž. B. není omezena rychlost …“. Současně dovodil, že „v příčinné
souvislosti s jednáním obviněného došlo k … újmě na zdraví poškozené V. P. …“.
Oproti obžalobě však dospěl k závěru, že „ze strany obviněného … nedošlo k
porušení důležité povinnosti, … k nehodě došlo z důvodu neznalosti prostředí,
kdy bloudil a snažil se situaci řešit. Jeho jednání tedy … nedosahuje takového
stupně společenské nebezpečnosti, aby bylo nutno použít ustanovení o přísnější
právní kvalifikaci podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.“ (str. 5 odůvodnění
rozsudku).
Nalézací soud se zabýval rovněž otázkou spoluzavinění nehody poškozeným P. L. V
tomto směru nedospěl k jasnému závěru a pouze konstatoval, že „spoluzavinění se
za dané důkazní situace jednoznačně určit nedá“. Následně alternativně uvedl,
že „pokud by se vycházelo z varianty obviněného, pak by určitá míra
spoluzavinění byla, neboť i poškozený mohl vidět vozidlo obviněného na poměrně
velkou vzdálenost, musel by vidět, že vozidlo obviněného odbočuje doleva, měl
by tedy zmírnit rychlost jízdy a pokračovat v připojovacím pruhu. Pokud by se
však vycházelo z varianty poškozeného, že vozidlo obviněného stálo a náhle se
rozjelo a bez zapnutého levého ukazatele odbočilo prudce doleva, takže
poškozený musel prudce brzdit, zablokovala se kola a jeho vozidlo se stalo
neovladatelné, pak nelze mít za to, že by se poškozený na vzniku dopravní
nehody spolupodílel“ (tamtéž).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací poté, co konstatoval, že
„jednotlivé důkazy … okresní soud hodnotil postupem dle § 2 odst. 6 tr.
ř.“ (str. 3 odůvodnění jeho usnesení), hned na následující straně uvedl, že „…
takový hodnotící postup … plně neakceptuje, neboť … nebylo přihlédnuto k
některým zásadním momentům určujícím jak chování obviněného, tak i
poškozeného“. V návaznosti na to zmínil závěry znaleckého posudku z oboru
dopravy, odvětví doprava silniční a městská Ing. P. Š., že obviněný mohl poprvé
spatřit vůz BMW na vzdálenost 146 metrů v pravém vnějším zrcátku a 119 metrů ve
vnitřním zrcátku, zatímco poškozený mohl poprvé spatřit vůz obviněného na
vzdálenost cca 134 metrů. Z toho dovodil, že „toto jsou … vzdálenosti, které
umožňovaly oběma řidičům adekvátní reakci, jak měli v zámyslu“ a následně
vyjádřil nesouhlas se soudem prvního stupně, že dopravní nehodu zavinil
obviněný. K tomu uvedl, že „… obviněný se neotáčel v místě předmětného
dopravního značení, … začal uskutečňovat svůj manévr v místě povoleném k
odbočení z připojovacího pruhu, neboť se již nacházel na konci plné čáry a
hodlal zrealizovat otáčecí manévr, na jeho teprve konci by přejel zmíněné
dopravní značení. Pokud by se obviněný toliko otáčel do protisměru …, nic by mu
v takové činnosti nebránilo, neboť jiná vozidla v daný moment na silnici
nejela. Vlastní zámysl obviněného přejet uvedené dopravní značení a pokračovat
směrem na P. je sice porušení vyhl. č. 30/2001 Sb., avšak ještě to samo o sobě
neznamená naplnění zákonných znaků trestného činu (§ 3 odst. 1 tr. zák.)“ (str.
4 odůvodnění jeho usnesení).
Podle názoru odvolacího soudu „obviněný měl pro otáčecí manévr prostor a z
technického hlediska je i dle názoru znalce Ing. P. Š. takový manévr zcela
uskutečnitelný. Pokud byl poškozený od něho vzdálen 140 m, jistě mohl začít
odbočovat do jízdního pruhu, když ostatní účastníci silničního provozu, kromě
vozidla poškozeného se na silnici nevyskytovali“. V návaznosti na to se zaměřil
na způsob jízdy poškozeného P. L., který „… vjížděl do připojovacího pruhu
rychlostí minimálně 90 km/hod., což je rychlost krajní pro jízdu mimo obec …,
za jejíž těsnou hranicí k předmětné dopravní nehodě došlo. Poškozený měl
možnost na dostatečnou vzdálenost (přes 130 m) vidět vůz obviněného. Zcela
důvodně mohl předpokládat manévr tohoto vozu ve vztahu k pravému jízdnímu pruhu
silnice. Již tato okolnost jej měla vést ke korigování rychlosti z hlediska §
18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a reagovat na přítomnost obviněného před
sebou, jenž dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Na místo toho poškozený
nejprve sledoval silnici v pravém jízdním pruhu a teprve následně začal
reagovat na vozidlo obviněného ... K reakci poškozeného tak dochází teprve 2,6
sekundy před střetem s již odbočujícím vozem obviněného a ve vzdálenosti 57,7 m
před místem střetu“. Přihlédl rovněž k závěru znalce Ing. P. Š., který „…
opakovaně potvrdil, že pokud by poškozený … dál jel v připojovacím pruhu, ke
střetu s vozem obviněného by nedošlo“. Na to navázal úvahou, že „namísto toho …
poškozený začíná intenzivně brzdit a v důsledku nevyhovujícího technického
stavu jeho vozidla se vůz stává neovladatelný a neřiditelný a dostává se přes
plnou dělící čáru a naráží do vozu obviněného“.
Odvolací soud tedy spatřoval výrazný podíl na dopravní nehodě na straně
poškozeného, který „… jel rychlostí, při níž nezvládl vyhodnocení dopravní
situace, reagoval technicky nepřiměřeně, k jízdě použil vůz nesplňující
podmínky podle § 5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., což ve svém souhrnu
vedlo k tomu, že poškozený nezvládl po jízdní a technické stránce vzniklou
dopravní situaci a v důsledku toho smykem narazil do vozu obviněného. Ten totiž
… mohl za dané dopravní situace z připojovacího pruhu odbočit, eventuálně se i
otočit ve směru na T., neboť jiná vozidla … se v daný okamžik na vozovce
nenacházela“. Tyto úvahy jej vedly k závěru, že „…jednání obviněného nebylo v
příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody a způsobeným následkem a že
jeho zavinění neodpovídá ani podmínkám podle § 5 písm. b) tr. zák.“. Zároveň
však konstatoval, že „… obviněný nemohl přejet vodorovné dopravní značení V13A,
jak zamýšlel. Takové jednání by mohlo být posouzeno jako přestupek proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích“ (srov. strany 4 a 5
odůvodnění jeho usnesení).
S takovými úvahami a právními závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud rozhodně
nemohl ztotožnit (bezezbytku se však nemohl identifikovat ani s právními závěry
soudu prvního stupně), a naopak musel přisvědčit opodstatněnosti dovolacích
námitek nejvyšší státní zástupkyně. Pochybení spatřuje především na straně
odvolacího soudu, který svým rozhodnutím namísto jednoznačného stanoviska k
otázce zavinění obviněného na dopravní nehodě a jejích následcích přenesl
řešení této otázky na Městský úřad v Turnově. Přitom i z odůvodnění jeho
usnesení je zřejmé, že řidičské pochybení spatřoval i na straně obviněného, byť
jen v tom, že nemohl přejet vodorovné dopravní značení V13A (srov. shora).
Pokud ovšem obviněný i tím dopravní nehodu z nedbalosti třeba jen spoluzavinil,
potom s ohledem na závažné zranění poškozené V. P. nepřicházelo v úvahu
posoudit skutek pouze jako přestupek (a to ani s případným odkazem – v
odůvodnění usnesení odvolacího soudu ovšem nevysloveným – na nepatrný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost). Na druhé straně pokud nehodu
ne(spolu)zavinil, pak by jeho jednání nemohlo naplňovat skutkovou podstatu ani
trestného činu, ale ani přestupku.
Už z toho je zřejmé, že takové úvahy a právní závěry odvolacího soudu o
zavinění obviněného na způsobeném následku, resp. o naplnění subjektivní
stránky žalovaného trestného činu si jednak odporují, jednak jsou nesprávné.
Nesprávný je ovšem i jeho hmotně právní závěr, že posuzovaný skutek není
trestným činem.
K tomu je zapotřebí uvést, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. vyžaduje nedbalost (vědomá či
nevědomá). Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže
pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno
spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (poškozených). Mezi zaviněným
jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná
souvislost.
Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti,
která je určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se zjištěným
skutkem, jednak subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání
možnosti způsobení poruchy. Objektivní vymezení míry opatrnosti u dopravních
nehod přitom vyžaduje od každého stejnou míru opatrnosti. Povinnost předvídat
možnost způsobení poruchy při provozu na pozemních komunikacích pak vyplývá z
bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů (konkrétně ze zák. č.
361/2000 Sb. a v daném případě též z vyhl. č. 30/2001 Sb.).
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ a tedy i při
posuzování otázky zavinění obviněného na způsobeném následku je třeba
připomenout rozhodná skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně stran
počínání obviněného jako řidiče motorového vozidla bezprostředně před střetem s
vozidlem BMW 524 TSD, která nezpochybnil ani soud odvolací. Obviněný se s
vozidlem Škoda Fabia combi otáčel nevelkou rychlostí (do 20 km/hod.) v místě,
kde rychlost motorových vozidel není omezená, na místo, kam se otáčet nemohl s
ohledem na vodorovné dopravní značení (č. V 13a). Otáčecí manévr (tedy manévr
do protisměru své původní jízdy) započal v připojovacím pruhu v místě, kde se
tento pruh setkává s průběžným jízdním pruhem, v okamžiku, kdy vozidlo
poškozeného bylo od něho vzdáleno 122 metrů. Přitom podle prověrky na místě
dopravní nehody, vyšetřovacího pokusu i znaleckého posudku Ing. P. Š. mohl vůz
poškozeného spatřit na vzdálenost 146 metrů v pravém vnějším zrcátku a 119
metrů ve vnitřním zrcátku (podle těchto důkazů mohl naopak poškozený, který jel
se svým vozidlem na hranici povolené rychlosti 90 km/hod., spatřit vůz
obviněného poprvé na vzdálenost cca 134 metrů).
Především tyto akcentované skutečnosti měly vést zejména soud druhého stupně k
úvaze, zda si obviněný počínal s potřebnou mírou opatrnosti, kterou bylo na něm
jako na průměrně disponovaném řidiči motorového vozidla spravedlivě požadovat.
Pokud by tyto skutečnosti důsledně vážil, musel by dospět k závěru, že obviněný
dopravní situaci na daném místě podcenil a povinnost předvídat možnost
způsobení poruchy nesplnil, neboť se (především) v souladu s výše citovanými
ustanoveními zák. č. 361/2000 Sb. nechoval. Nerespektoval nejen obecné
ustanovení § 4 tohoto zákona (srov. shora), ale zejména jeho speciální
ustanovení § 24 odst. 4 písm. a), podle něhož řidič se nesmí otáčet na
nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech (rovněž srov. shora).
Za „jinak nebezpečné místo“ je třeba považovat – v zásadní shodě s dovolatelkou
– takové místo, které řidič s ohledem na existující rozhledové poměry nemůže
před vjetím do zamýšleného prostoru na pozemní komunikaci celé přehlédnout,
takže ani nemůže předem posoudit možnost bezpečného provedení zamýšleného
jízdního manévru. Na přehlednost, resp. nepřehlednost takového místa je přitom
nutno nahlížet z pozice řidiče otáčejícího se vozu, tedy z jeho výhledových
poměrů jak před vozidlem, tak za ním. Řidič při takovém manévru musí předem
vyhodnotit celou řadu dalších faktorů, zejména čas potřebný pro vlastní otočení
vozidla v daném místě a maximální tam povolenou rychlost ostatních vozidel,
neboť čím vyšší taková rychlost ostatních vozidel bude, tím obtížněji bude
otáčecí manévr proveditelný.
Místo mimo obec, kde pro zařazení do průběžného jízdního pruhu je zřízen
připojovací pruh a kde se tyto pruhy setkávají, a kde doprava není korigována
značkami ke snížení rychlosti, takže podle § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
řidiči motorových vozidel o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500
kg a autobusů mohou takovým místem jet rychlostí až 90 km/hod., je třeba
považovat za jinak nebezpečné místo, kde se řidič s ohledem na ustanovení § 24
odst. 4 písm. a) citovaného zákona nesmí otáčet. Přistoupí-li k tomu fakt, že
obviněnému v provedení otáčecího manévru bránilo také vodorovné dopravní
značení (č. V 13a), pak nemůže být pochyb, že po subjektivní stránce je mu
třeba přičítat zavinění na způsobeném následku (účinku) přinejmenším z nevědomé
nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. Byl to totiž právě obviněný, kdo na
jinak nebezpečném místě, kde se otáčet nesměl, započal tento jízdní manévr,
aniž se náležitě přesvědčil o dopravní situaci za sebou, kde mohl a měl vozidlo
přijíždějícího poškozeného na dostatečnou vzdálenost spatřit. Takovým způsobem
jízdy vytvořil poškozenému náhlou a neočekávanou překážku silničního provozu,
na kterou poškozený jedoucí na hranici dovolené rychlosti nestačil adekvátně
reagovat a střetu s vozidlem řízeným obviněným nezabránil.
Postavil-li odvolací soud své úvahy o absenci zavinění obviněného na nehodě
a jejích následcích rovněž na závěru, že jednání obviněného nebylo v příčinné
souvislosti se vznikem dopravní nehody a způsobeným následkem (str. 5
odůvodnění jeho usnesení), pak je třeba uvést, že jde rovněž o závěr nesprávný.
Je tomu tak přesto, že jím formulovaná východiska pro řešení této otázky (tj.
že zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní
stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a
následkem trestného činu, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň
mohl a měl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout, a že pro
pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel
neodpovídá za následek, který takto vzejde) byla bezchybná. Jak je zřejmé z
předchozího textu, obviněný si počínal při otáčení jím řízeného vozidla v
rozporu s výše citovanými ustanoveními zák. č. 361/2000 Sb. a vyhl. č. 30/2001
Sb., takže si nejen mohl, ale i měl představit, že příčinný vztah se může
rozvinout tak, jak se nakonec i rozvinul. Ze strany obviněného rozhodně nešlo a
ani nemohlo jít o nepředvídatelný příčinný průběh, který by nebyl v jeho
zavinění obsažen, proto musí odpovídat za následek (účinek), k němuž v příčinné
souvislosti s jeho nedbalostním jednáním došlo.
Odvolací soud se v rámci úvah o spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě a
způsobených následcích neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jak jsou
prezentovány na straně 5 odůvodnění jeho rozsudku, a naopak zdůraznil, že
poškozený vjel z připojovacího jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu v
místech, kde tyto pruhy odděluje plná bílá čára, tímto manévrem vjel do
koridoru pohybu osobního automobilu obviněného, který nestačil dokončit otáčecí
manévr, jel rychlostí, při níž nezvládl adekvátní vyhodnocení dopravní situace,
reagoval technicky nepřiměřeně a k jízdě použil vozidlo nesplňující podmínky §
5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., což ve svém souhrnu vedlo k tomu, že
nezvládl po jízdní a technické stránce vzniklou dopravní situaci a v důsledku
toho smykem narazil do vozu obviněného. Vyšel přitom z varianty pro obviněného
nejpříznivější, tedy že po celou dobu jízdy v připojovacím pruhu dával znamení
o změně směru jízdy vlevo, a nepřiznal právní relevanci argumentům poškozeného,
jak je okresní soud (v další možné variantě) připustil.
K tomu je zapotřebí uvést, že jakkoliv o přejetí poškozeného z připojovacího
jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu v místech, kde tyto pruhy odděluje
plná bílá čára, není žádných pochyb, nelze mít za to, že takový způsob jeho
jízdy byl v rozporu s pravidly silničního provozu. Poškozený se totiž ještě cca
100 metrů před střetem s vozidlem obviněného pohyboval v připojovacím pruhu, v
něm hodlal plynule pokračovat a posléze (v místech přerušované bílé čáry) z
něho přejet do pravého jízdního pruhu. Pokud tak neučinil a s vozidlem se
dostal do pravého jízdního pruhu již po přejetí nepřerušované dělící čáry,
stalo se tak jen v reakci na započatý otáčecí manévr obviněného. Přitom v daném
místě a za stávající dopravní situace (tedy i při variantě obviněnému
nejpříznivější, že po celou dobu jízdy v připojovacím pruhu dával znamení o
změně směru jízdy vlevo), nemohl reálně předpokládat, že obviněný se bude na
tak nebezpečném místě otáčet s vozidlem do protisměru; důvodně totiž mohl
předpokládat leda to, že obviněný takovým znamením signalizuje přejíždění z
připojovacího do pravého jízdním pruhu.
Už z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru (totožnému s názorem
dovolatelky), že poškozenému nelze přičítat ani spoluzavinění na vzniku
dopravní nehody a způsobeném následku. Po účastníkovi silničního provozu totiž
nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení
pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání.
Naopak, není-li z okolností, které může průměrně disponovaný účastník
silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož
provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků
silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního
provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže
očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to buď
zcela znemožnil nebo alespoň ztížil s ohledem na charakter a závažnost svého
porušení pravidel silničního provozu.
Zabýval-li se odvolací soud v rámci úvah o spoluzavinění poškozeného na vzniku
dopravní nehody a způsobeném následku i otázkou, zda se na jízdních
vlastnostech vozidla poškozeného promítla jím učiněná úprava přední a zadní
nápravy, včetně sjetí obou předních pneumatik pod stanovenou mez, a zda tento
technický stav jeho vozidla byl nějakým způsobem v příčinné souvislosti s
dopravní nehodou, a dospěl-li k závěru, že technický stav vozidla poškozeného
byl jednou z příčin, proč nebylo možné otáčejícímu vozidlu se vyhnout, pak je
třeba uvést, že takový závěr není ani přesvědčivý, ani v souladu se znaleckými
posudky z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, které ve věci vypracovali
jak znalec Ing. J. K., tak znalec Ing. P. Š. První z nich totiž uvedl, že v
důsledku intenzivního brzdění vozidla poškozeného, které nebylo vybaveno ABS,
se vozidlo po plném náběhu brzdného účinku pohybovalo ve směru blokovacích stop
a nebylo tedy možné směr jeho jízdy korigovat řízením. K obdobnému závěru
dospěl (ve svém v pořadí prvním znaleckém posudku) také druhý ze znalců, který
dále dovodil, že nebylo možné vyhnout se otáčejícímu vozidlu bočním přemístěním
a že při intenzivním brzdění vozidla byla maximálně využita podélná adheze
vozovky (hodnota příčné adheze byla nulová). Je tak zřejmé, že neschválená
úprava a stav předních pneumatik vozidla poškozeného sice poznamenaly jeho
technický stav, ten však nebyl v příčinné souvislosti se vznikem dopravní
nehody, a proto ani nemohl být spoluurčujícím faktorem při úvahách o možném
spoluzavinění poškozeného.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci bylo zásadní příčinou
vzniklého následku (především ublížení na zdraví poškozené V. P.) jednání
(opomenutí) obviněného. Byl to právě obviněný, kdo způsobem své jízdy (otáčením
vozidla do protisměru na jinak nebezpečném místě) kritickou dopravní situaci
vyvolal, a proto řidičskou reakci poškozeného na takové primární pochybení
obviněného nelze považovat za okolnost, která by míru jeho zavinění mohla
jakkoliv snižovat.
Všechny až dosud uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že především soud
druhého stupně učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Nemůže totiž být žádných pochyb o tom, že skutek, tak jak byl po
provedeném dokazování zjištěn již soudem prvního stupně a jenž v odvolacím
řízení nedoznal změn (soud druhého stupně žádné důkazy ani neprováděl),
naplňuje nejen formální, ale i materiální znaky skutkové podstaty trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, ale i odst. 2 tr. zák. (jak byl
právně kvalifikován již v obžalobě státního zástupce). Pak ovšem bylo třeba
dovolatelce přisvědčit, že je naplněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
K uvedenému právnímu posouzení jednání obviněného v jeho kvalifikované skutkové
podstatě je třeba připomenout, že zákon již stanovením určité okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
(srov. § 88 odst. 1 tr. zák. a judikaturu soudů k této problematice) se proto
nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v
konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat
ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované
skutkové podstaty. V posuzované věci lze přitom učinit závěr, že obviněný
nerespektoval takovou (řidičskou) povinnost, jejíž porušení v konkrétním
případě podstatně zvýšilo stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost tím,
že mělo za následek těžkou újmu na zdraví, přičemž míra jeho zavinění na
způsobeném následku nebyla ničím snížena.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9.
2008, sp. zn. 11 To 296/2008. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Zjištěných pochybení se totiž dopustil především
tento soud druhého stupně.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia
řízení po podání odvolání. Jelikož soud druhého stupně bude znovu rozhodovat
jak o odvolání obviněného, tak o odvolání státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného, nic mu nebrání, aby nově rozhodl v neprospěch obviněného
(srov. § 265s odst. 2 tr. ř. a contrario).
V současné době se nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále
doplňovat. Povinností odvolacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž
v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je
obviněný trestně stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně
kvalifikoval (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné
závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí
odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním nejvyšší státní zástupkyně a zjištěné Nejvyšším soudem
nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a