8 Tdo 763/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o
dovolání obviněného A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.
3. 2009, sp. zn. 6 To 9/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 50 T 5/2008,
byl obviněný A. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst.
1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., trestným činem neoprávněného držení
platební karty podle § 249b tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák.,
§ 29 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1, 2 tr. zák. k
úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na 23 roků a šest měsíců. Podle §
39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 29 odst. 1 věta třetí tr. zák. soud
rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely
podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nepočítá. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradu škody poškozenému Ing.
V. K. částku 2.235,- Kč.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o trestu.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 6 To 9/2009,
bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný v zákonné
lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o
trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §
29 odst. 2 tr. zák., § 33 písm. ch), j) tr. zák. a nevyhodnotil v jeho prospěch
všechny polehčující okolnosti. Připomněl, že výrazným způsobem napomohl orgánům
činným v trestním řízení při objasňování skutku, za své jednání se poškozenému
omluvil a projevil lítost nad spácháním skutku, přičemž dodal, že s poškozeným
má nadále korespondenční styk a omluvu učinil i písemně. Obviněný měl za to, že
pokud by soud vyhodnotil všechny okolnosti týkající se výměry trestu podle
ustanovení § 23, § 31 a § 29 odst. 1 věta třetí tr. zák., nemohl by mu uložit
trest ve stanovené výměře. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný,
nehumánní, odporující zásadám trestního práva. Upozornil, že podle závěrů
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie,
zpracovaného znalci v jeho předchozí trestní věci, měla být podmínkou jeho
resocializace naprostá abstinence od alkoholu. Ve výkonu trestu žádné
protialkoholní léčení nenastoupil a nenastoupil ani žádný resocializační
program, protože doposud v zásadě neexistovala žádná detenční zařízení ani jiná
obdobná zařízení, která by mu pomohla k úspěšnému návratu do společnosti.
Nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu, pokud stanovil, že doba výkonu trestu ve
věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do výkonu
trestu nezapočítává. Samotná skutečnost, že mu byl uložen výjimečný trest, je
podle něj mimořádnou a důraznou sankcí a soudem stanovené omezení je
nadbytečné. Uvedl, že ustanovení § 29 odst. 1 věta třetí tr. zák. bylo
aplikováno nesprávně i proto, že od samého počátku trestního stíhání úzce
spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a doposud je v písemném
kontaktu s panem V. P. i Ing. V. K. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby
soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že převážná část námitek obviněného nemůže tvořit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě
(„rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“), neboť pokud
zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví dovolací důvod jen podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
(upuštění od potrestání) nebo podle § 265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu na
doživotí), znamená to „a contrario“ tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze
výrok o trestu dovoláním napadat. Jinak by totiž naznačené námitky proti výroku
o trestu, které naplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
nebo podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. či podle § 265b odst. 2 tr. ř., byly
zcela pokryty již dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(nesprávné hmotně právní posouzení) a navíc by se to vymykalo povaze dovolání
jako mimořádného opravného prostředku.
Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku [ve smyslu druhé alternativy
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] může být nesprávné,
pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva. Skutkovou okolností zakládající ve vztahu k výroku o trestu
jiné nesprávné hmotně právní posouzení může být např. otázka, zda byly dva
trestné činy (skutky), spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností
uvedených v § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za
oba trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin
je třeba uložit trest samostatný. Obdobně se jedná o jiné nesprávné hmotně
právní posouzení i v případě pochybení při ukládání společného trestu za
pokračování v trestném činu (srovnejte např. rozhodnutí č. 22/2003, č. 36/2004
Sb. rozh. tr.), nikoliv však argument, že soudy ve prospěch obviněného
nevyhodnotily všechny polehčující okolnosti.
Výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout
dovoláním především z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
(dovolatelem v daném případě neuplatněného), který se ovšem vztahuje jen k
druhu a výměře uloženého trestu, a to v tom smyslu, že byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští (takové porušení zákona nelze však v uvedeném
případě shledat, neboť druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí
zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených
v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, což je
situace, která v žádném případě nenastala. nebo byl uložen trest mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, což je
rovněž situace, která v předmětné trestní věci rovněž nenastala.
Připomněl, že i kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst.
1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných
zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem
zakotveným v ustanovení § 33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl
uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci
zákonné trestní sazby.
Pokud lze z dovolání obviněného usoudit, že obecně formulovaným argumentem
zpochybňuje uložení výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zák., státní
zástupce konstatoval, že i takto obecně formulovanou námitku lze subsumovat pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na toliko obecný
způsob, jakým obviněný formuloval svou argumentaci podřaditelnou pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však rovněž poněkud obecněji uvedl,
že již soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost otázkám souvisejícím s
výměrou trestu odnětí svobody a pečlivě odůvodnil splnění podmínek pro uložení
výjimečného trestu, tj. v tomto případě trestu odnětí svobody nad patnáct až do
dvaceti pěti let. Ten lze podle § 29 odst. 2 tr. zák. uložit pouze tehdy,
jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký
nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Soud prvního stupně
shledal, že jsou splněny vyžadované podmínky pro uložení výjimečného trestu,
jeho závěry sdílel i odvolací soud a není důvod je zpochybnit. Navrhl proto,
aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z textu dovolání obviněného je zjevné, že jeho námitky směřující proti uložení
výjimečného trestu lze rozdělit do dvou kategorií. První z nich představují
obecně formulované výhrady proti splnění podmínek pro uložení výjimečného
trestu (obviněný vytkl, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 29 odst. 2
tr. zák.) a proti použití ustanovení § 29 odst. 1 věta třetí tr. zák., pakliže
soud rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro
účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Druhou
kategorii námitek pak představují ty, jejichž prostřednictvím dovolatel
vytýkal, že uložený výjimečný trest je trestem nepřiměřeně přísným, nehumánním,
odporujícím zásadám pro ukládání trestu podle § 23 odst. 1 i § 31 tr. zák.
Námitky obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
striktně posuzováno, podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti
nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako
námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné
nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu,
považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu
ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě
dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem
speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již
ostatně rozvedl i státní zástupce ve svém vyjádření.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku
toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v
dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud má za to, že ačkoliv na výhrady týkající se splnění podmínek pro
uložení výjimečného trestu, tj. v tomto případě trestu odnětí svobody nad
patnáct až do dvaceti pěti let, měl obviněný spíše odkázat prostřednictvím
důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je
třeba se jimi zabývat. Výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti
pěti let, o který se v tomto případě jedná, sice samostatným druhem trestu není
(jde o trest odnětí svobody), lze jej však uložit jen za trestný čin, u něhož
to zákon ve zvláštní části dovoluje (§ 29 odst. 1 věta druhá tr. zák.), a pouze
tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi
vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 29 odst. 2 tr.
zák.). Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen
výjimečný trest bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o
situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští.
Namítal-li obviněný, že nebyly splněny předpoklady pro uložení výjimečného
trestu odnětí svobody, nelze s ním souhlasit.
Podmínky, za nichž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do
dvaceti pěti let, byly již vyloženy a je zřejmé, že v případě obviněného byly
splněny jak v alternativě, že stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu
pro společnost je velmi vysoký, tak v alternativě, že možnost nápravy pachatele
je obzvláště ztížena. Přitom není pochyb o tom, obviněnému bylo možno uložit
výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, poněvadž
pachatele trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr.
zák. lze podle § 219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až
patnáct let nebo výjimečným trestem.
Námitky, jež byly uplatněny v dovolání, jsou v podstatě shodně s těmi, jež byly
obsaženy v odvolání obviněného, a odvolací soud se s nimi přesvědčivě
vypořádal. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že soud
správně vyhodnotil všechny relevantní okolnosti, a jeho závěr, že stupeň
nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost je velmi vysoký a
možnost jeho nápravy obzvláště ztížena, se spolehlivě opírá o výsledky
provedeného dokazování. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3
odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem
dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením
rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti
činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a vývody, které učinil, jsou
přiléhavé. Upozornil na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, způsob jeho
provedení. Připomněl, že obviněný čin provedl velmi zákeřným způsobem, když v
bytě poškozeného tohoto bez jakýchkoliv předchozích náznaků, nečekaně a zezadu
začal škrtit. Během útoku postupoval vůči poškozenému zcela bezohledně,
bezcitně, o čemž svědčí ta fáze jeho jednání, kdy po povalení poškozeného na
zem začal mu skákat po zádech, bodat nožem do zad a od bodání do těla
poškozeného neupustil ani poté, co jej svázal do tzv.“kozelce“, čímž začalo u
poškozeného docházet k postupnému dušení. Obviněný, aby účinky způsobené
svázáním do „kozelce“ ještě zesílil a znemožnil záchranu života poškozeného,
nasadil mu před odchodem na hlavu igelitovou tašku a dveře pokoje s poškozeným
i dveře jeho bytu uzamkl. Odvolací soud opodstatněně zdůraznil, že při
posuzování stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného nemohlo být
odhlédnuto od skutečnosti, že při samotném útoku vůči fyzické integritě
poškozeného došlo z jeho strany ke kombinaci různých mechanismů, tj. rdoušení,
bodání nožem, svázání poškozeného do tzv. „kozelce“, a že jeho čin co do
způsobu provedení, deficitu morálního cítění, chladnokrevně založeného násilí
vykazuje řadu společných rysů s předchozí trestnou činností obviněného [rovněž
trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ], pro niž
již byl potrestán (strana 5 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud argumenty odvolacího soudu zcela sdílí a nemá, čím by je mohl
relevantně doplnit. Z povahy věci plyne, že na velmi vysoký stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze usuzovat především ze souhrnu
objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu
chráněného zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností jeho
spáchání) a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry zavinění pachatele,
jeho pohnutky). Na tyto potřebné aspekty odvolací soud svoji pozornost
soustředil a výstižně poukázal právě na ty okolnosti, které byly pro hodnocení
stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost rozhodující a které
opodstatňují hodnocení, že okolnosti případu se natolik vymykají obdobným
případům trestných činů vraždy, že podstatným způsobem zvyšují stupeň
nebezpečnosti činu obviněného pro společnost na velmi vysoký.
Výtky obviněného, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho doznání, spolupráci s
orgány činnými v trestním řízení a též lítosti nad činem a omluvě poškozenému,
nemohou na předchozích závěrech ničeho změnit. Ostatně doznání obviněného a
spolupráci s orgány činnými v trestním řízení nelze příliš přeceňovat s ohledem
na to, že stop a usvědčujících důkazů bylo tolik, že o jeho vině nevznikly
žádné pochybnosti.
Ve vztahu k možnostem nápravy obviněného odvolací soud akcentoval počet
předchozích odsouzení obviněného, krátkou časovou návaznost mezi nimi a krátkou
dobu, která uplynula od výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému
uložen za již výše uvedený trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák., a opodstatněně vyvodil závěr o výrazném morálním narušení
obviněného, o jeho velmi silných sklonech k páchání mimořádně závažné trestné
činnosti a obzvláště ztížených možnostech jeho nápravy (strana 4, 5 napadeného
usnesení). Shrnul tak okolnosti, na které již upozornil v odůvodnění rozsudku
soud prvního stupně. Ten se opíral též o závěry znalce z oboru psychologie,
který specifikoval faktory signalizující prognózu velmi nízké vyhlídky na
úspěšnou resocializaci s ohledem na výrazný deficit sociálního a mravního
cítění, deficit sociální adaptability, dissociální a anetické rysy, dlouhodobě
přetrvávající nezdrženlivý vztah k alkoholu. Tyto poznatky dávají i podle
názoru dovolacího soudu spolehlivý podklad pro závěr o obzvláště ztížené
možnosti nápravy obviněného.
V daných souvislostech nemůže obstát argument obviněného, že společnost
nevytvořila dostatečné a přijatelné podmínky jeho resocializace. Ač podmínkou
jeho resocializace podle znaleckého posudku zpracovaného v jeho dřívější
trestní věci měla být naprostá abstinence od alkoholu, vytkl, že ve výkonu
trestu žádné protialkoholní léčení nenastoupil a nenastoupil ani žádný
resocializační program, neexistovala ani detenční zařízení. Tyto výhrady
obviněného nejsou nikterak relevantní, když podle závěrů znalce z oboru
zdravotnictví, psychiatrie, obviněný je schopen abstinovat od alkoholu,
regulovat jednou započaté požívání alkoholu, má dostatek vědomí o účincích
alkoholu na své jednání, přičemž stavy alkoholové opilosti znalec hodnotil jako
projev výhradně nedbalosti osoby obviněného, nikoliv choroby.
Obviněný pokládal za nadbytečné rozhodnutí soudu, že podle § 29 odst.
1 věta třetí tr. zák. doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou
ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu
nezapočítává. I touto jeho výhradou se již zabýval odvolací soud a neshledal ji
opodstatněnou. Jde-li o rozhodnutí podle § 29 odst. 1 věta třetí tr. zák.,
zákon neuvádí žádná hlediska, žádné směrnice, v jakých případech má soud takto
rozhodnout, jeho předpokládaným účelem je mimo jiné ztížit pachateli možnost
jeho podmíněného propuštění z výkonu výjimečného trestu a možnost návratu do
občanského života. Přitom, jak správně uvedl i odvolací soud, nelze odhlédnout
od konkrétních okolností případu, charakteru osoby obviněného. Právě konkrétní
okolnosti případu a osoba obviněného byly těmi skutečnostmi, o které se takové
rozhodnutí opírá a v jejichž hodnocení má oporu.
Další skupina výhrad obviněného směřovala proti výměře uloženého trestu,
obviněný uložený trest pokládal za nepřiměřeně přísný, nekorespondující se
zásadami pro ukládání trestu podle § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. zák., měl za
to, že nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem podle § 33 písm.
ch), j) tr. zák. Takové vady, jak již bylo vyloženo, však nelze uplatnit s
odkazem na žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Ačkoliv tyto námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání
uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že
odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vyložil, jakými
úvahami se řídil, ponechal-li i výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně
beze změny. V konkrétním případě jej nelze vnímat jako trest extrémně přísný a
zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková