8 Tdo 775/2014-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. S.,
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 12 To
471/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 1 T 119/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T 119/2012,
byl obviněný F. S. uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku skutkem popsaným tak,
že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či květnu 2012 v místnosti kuchyňky
ve firmě Elisch Elektro na adrese U Lilky čp. 325 v Příbrami, kam vstoupil za
poškozenou Š. V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála
u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu
přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a
následně ji osahával na prsou, které hnětl, dále ji osahával přes oblečení na
genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se
mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti
měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během
zkušební doby podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu, resp.
nemajetkovou újmu. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 12. 2. 2014, sp. zn.
12 To 471/2013, z podnětu odvolání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. b) tr.
ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a podle § 222 odst. 2 tr. ř.
věc obviněného pro skutek, v němž byl spatřován přečin znásilnění podle § 185
odst. 1 tr. zákoníku, popsaný ve shodě s návrhem na potrestání Okresního
státního zastupitelství v Příbrami ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. 2 ZK 165/2012-5
tak,
že v přesně nezjištěné době počátkem měsíce května 2011 v místnosti kuchyňky ve
firmě Elisch Elektro na adrese U Lilky čp. 325 v Příbrami, kam vstoupil za
poškozenou Š.V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála u
kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu přistoupil
a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a následně ji
osahával na prsou, které hnětl, dále ji osahával přes oblečení na genitáliích,
přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se mu ze sevření
a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje, postoupil Městskému úřadu v
Příbrami k možnému projednání přestupku.
Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání. V něm především brojil proti tomu, že
odvolací soud v zásadě obdobně popsaný skutek, pro který soud prvního stupně
obviněného uznal vinným, považoval za bezvýznamné jednání a pro malou
škodlivost v něm neshledal naplnění všech znaků přečinu znásilnění podle § 185
odst. 1 tr. zákoníku, a proto tuto věc postoupil k projednání jako přestupek.
Státní zástupce se neztotožnil zejména s argumentací odvolacího soudu, že v
jednání obviněného byl výrazně oslaben znak násilí, který nebyl naplněn v
potřebné intenzitě, z čehož dovozoval, že se jedná o typický případ pro užití
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel
vytknul, že odvolací soud pominul, že údajně velice krátká doba trvala cca dvě
minuty a že obviněný jak po objektivní, tak i subjektivní stránce naplnil znaky
trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku,
protože poškozené bránil v užívání osobní svobody, když se s ní uzavřel v
kuchyňce, kde ji tiskl, objímal a svíral, ač mu dala najevo, že si takové
chování z jeho strany nepřeje. Znaky tohoto trestného činu dovolatel považoval
za naplněné i s ohledem na dobu cca dvou minut, po niž měl čin obviněného
trvat, i přesto, že sama délka doby není rozhodná a má vliv toliko na posouzení
povahy a závažnosti činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.
zákoníku. Nejedná se o méně závažné chování na spodní hranici trestnosti běžně
se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, a to zejména s ohledem
na následky, které tato trestná činnost u poškozené zanechala, když musela díky
ní opustit zaměstnání a utrpěla újmu v rodinných, resp. partnerských vztazích.
Státní zástupce proto neshledal splněná hlediska pro využití principu podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku.
Rozhodnutí o postoupení věci státní zástupce považoval za nesprávné i proto, že
v činu, který je předmětem posuzování, nelze spatřovat dokonaný přečin
znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyl naplněn znak
„donucení“, jímž se rozumí překonání vážně míněného odporu oběti, a obviněný
navíc od svého činu upustil. Mohlo by se jednat o pokus trestného činu
znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho trestnost by
však podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku zanikla. Zánik trestnosti by ovšem
nevyloučil trestní odpovědnost za jiný dokonaný přečin (§ 21 odst. 5 tr.
zákoníku upravující tzv. kvalifikovaný pokus), jímž by v této věci byl trestný
čin omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku.
Státní zástupce uzavřel, že odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru, že
čin obviněného není trestným činem a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení,
jakož i všechna navazující rozhodnutí, pokud pozbyla podkladu, a věc podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil své nesouhlasné
stanovisko prostřednictvím obhájkyně obviněný, který zdůraznil, že nedošlo k
naplnění formální stránky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní
svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soud nepřihlédl ke skutkovým
okolnostem případu a v kontextu s nimi celou věc komplexně neposuzoval.
Obviněný dovolání zejména vytýkal, že nebralo v potaz osobu poškozené, která na
pracovišti zavedla tzv. frivolní atmosféru, vzájemné flirtování s kolegy a
dvojsmyslnou mluvu, jak bylo v průběhu řízení před soudem prokázáno. K otázce
újmy na pracovních a rodinných vztazích poškozené obviněný zdůraznil, že měl s
poškozenou spor ohledně kvality jí odváděné práce, a tyto nedostatky jí byly
opakovaně vytýkány, poškozená však jinak neměla s frivolní atmosférou na
pracovišti žádný problém až do chvíle, než se patrně podřekla před manželem
ohledně atmosféry na pracovišti. Nebylo tudíž objasněno, zda poškozená v
důsledku jednání obviněného utrpěla újmu a jaké povahy. Společenská škodlivost
činu nebyla řádně objasněna, když nebyla naplněna ani jedna z podmínek
trestného činu podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný svého jednání
zanechal vzápětí po tom, co byl poškozenou na jeho nevhodnost upozorněn, aniž
by ji však omezoval v možnosti svobodně se rozhodovat o svém pohybu a osobní
svobodě. Soud by měl náležitě posoudit též otázku, do jaké míry se poškozená
svým chováním podílela na jeho nevhodném jednání a do jaké míry jednal proti
její vůli. S poukazem na velmi krátkou dobu (asi dvou minut), po kterou trval
incident v kuchyňce mezi ním a poškozenou, obviněný zdůraznil nutnost aplikace
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. zamítl.
Dovolání nejvyššího státního zástupce podle zjištění Nejvyššího soudu splňuje
obecné náležitosti, protože je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr.
ř., podané osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při splnění těchto formálních požadavků Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud postoupil Městskému úřadu v
Příbrami věc k možnému projednání jako přestupek, čímž byla dodržena zákonná
hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož je možné
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o
zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o
schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Po
přezkoumání uvedených podstatných náležitostí dovolání Nejvyšší soud nezjistil
důvody, pro které by bylo nutné ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., a
proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a posuzoval,
zda je dovolání důvodné.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal v činu obviněnému kladeném za vinu
formální znaky přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, je potřebné
uvést, že přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí
k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Pro
projednávanou věc není rozhodná druhá alinea této základní skutkové podstaty,
protože se obviněný měl uvedeného činu dopustit v alternativě „jiného násilím
donutil k pohlavnímu styku“. Jsou tedy podstatné toliko tyto znaky odpovídající
první alinea, k níž je nejprve vhodné uvést, že jde o samostatnou základní
skutkovou podstatu, která byla nově podřazena v trestním zákoníku č. 40/2009
Sb. do trestného činu znásilnění, protože patří mezi sexuální delikty, ač podle
dřívější právní úpravy vycházející z trestního zákona č. 140/1961 Sb. se
jednalo o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 40/2009 Sb.). Znaky tohoto trestného činu (přečinu)
spočívají v donucení jiného násilím (nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné
těžké újmy) k pohlavnímu styku.
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby,
ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání
vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou,
tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto
základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností např. soulož (coitus) a jiné
pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální
pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys),
zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména
pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby
srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských
pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního
údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo
muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže,
které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
s. 1836). Ve smyslu této definice se tedy pohlavním stykem, na nějž dopadá
skutková podstata podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, rozumí jakékoli ukájení
pohlavního pudu na těle jiné osoby, které je méně závažnou formou jednání nežli
soulož či jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.
Uvedená závažnější jednání jsou postihována již v rámci kvalifikované skutkové
podstaty podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je tak zřejmé, že podle
odstavce 1 § 185 tr. zákoníku jsou trestně právně kvalifikována a postihována
jednání směřující k ukojení pohlavního pudu méně intenzivní a závažná, mezi něž
lze řadit mimo jiné i osahávání jiné osoby přes oděv např. na prsou či
genitáliích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 841/2010, či rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/1982 Sb. rozh. tr.).
Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím
těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené
jednání s poškozeným v sexuální sféře. Jestliže by nedošlo k fyzickému kontaktu
pachatele s druhou osobou, tedy nejednalo by se o „styk“, ale pachatel by jen
násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy působil na druhou osobu, aby
sama, bez fyzického kontaktu s ním činila sexuální praktiky, nejednalo by se o
trestný čin znásilnění podle § 185 trestního zákoníku, nýbrž o trestný čin
sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku.
Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného
odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem
na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné
těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit.
Za násilí, které není v trestním zákoníku definováno, se podle soudní praxe
považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu (ať už kladeného
nebo jen očekávaného). Násilí může směřovat přímo proti osobě, která je k
něčemu nucena, nebo proti jiné osobě (např. na dítěti nebo jiné osobě blízké je
prostředkem působení na vůli bezprostřední oběti). Násilí také může směřovat
proti věci. I zde se může jednat o nátlak na vůli oběti (např. rozbíjení
bytového zařízení s cílem dosáhnout vydání cizí věci). Násilím ve smyslu
ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku je použití fyzické síly ze strany
pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu jiného a
dosažení pohlavního styku proti jeho vůli [srov. srovnávací materiál uveřejněný
pod č. 17/1982 (s. 128 a 129) Sb. rozh. tr.]. Pro použití správného výkladu
násilí je nutné v každé konkrétní věci vzít vždy v úvahu souvislost, v níž je
znaku „násilí“ použito.
Rovněž je vhodné připomenout, že ve smyslu posouzení činu jako znásilnění podle
§ 185 odst. 1 tr. zákoníku nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby,
ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít
i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v
manželství (srov. rozhodnutí č. 97/1955 Sb. rozh. tr.).
V projednávané trestní věci soud prvního stupně shledal naplnění všech
uvedených znaků, a proto dovodil, že obviněný po formální stránce (ale i po
subjektivní) naplnil znaky přečinu podle 185 odst. 1 tr. zákoníku. Naplnění
znaku násilí tento soud spatřoval v tom, že obviněný se k poškozené přitiskl,
držel ji a bránil jí v pohybu, kdy tak využil své fyzické převahy. Vzhledem k
tomu, že ji osahával na prsou a genitáliích, jednalo se podle jeho názoru o
jiné sexuální praktiky, které považoval za pohlavní styk podle § 185 odst. 1
tr. zákoníku. Uvedené závěry učinil mimo jiné i s ohledem na charakter jednání
obviněného vůči poškozené, jímž obviněný zasáhl do její intimní sféry a do
jejího práva na svobodné rozhodování o jejím pohlavním životě, jakož i vzhledem
k následkům jednání obviněného v podobě psychické újmy poškozené a ukončení
zaměstnání poškozené, což považoval za okolnost svědčící o větší intenzitě činu
(viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního ztotožnil jen částečně, neboť
vyslovil, že „jednání obviněného při popsaných aktivitách směřovalo i k ukojení
pohlavního pudu a bylo provedené způsobem, který je podle judikatury do jisté
míry srovnatelný se souloží“. Považoval proto ve shodě se soudem prvního stupně
za naplněné formální znaky přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku
s výjimkou znaku násilí, a to co do intenzity obviněným vůči poškozené užitých
praktik, jež v identicky skutkově vymezeném jednání obviněného s poukazem na
výpověď poškozené neshledal prokázaným v míře potřebné k naplnění této skutkové
podstaty ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což jej vedlo ke
zrušení rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci příslušnému městskému
úřadu k možnému projednání přestupku podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Malou
intenzitu tohoto znaku odůvodnil tím, že obviněný se předmětného jednání
„dopouštěl po velice krátkou dobu, sám ho zanechal a poškozenou v kuchyňce
opustil“. Považoval toto jednání obviněného za typický případ, v němž je nutno
aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
K těmto závěrům odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně neztotožnil, a to
především pro to, že v projednávané věci není opodstatněné aplikovat zásadu
subsidiarity trestní represe a od ní odvozený princip ultima ratio. Vymezuje je
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem takový protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Z toho
vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v
případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost
nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní
represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by
neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové
podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky
trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového
jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp.
zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená kritéria určující možnosti použití
subsidiarity trestní represe ve vztahu k argumentům, jež užil odvolací soud v
napadeném rozhodnutí, a se zřetelem na okolnosti, za nichž se čin odehrál,
dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je minimálně předčasné a bude v
dalším řízení nutné se věcí podle dále naznačených hledisek zabývat.
Odvolacímu soudu je totiž třeba vytknout, že na zásadu subsidiarity trestní
represe v zásadě pouze stručně poukázal, aniž v tomto kontextu důkladně
hodnotil a zkoumal všechny relevantní skutečnosti. Bylo totiž zapotřebí
hodnotit především dopad jednání obviněného zejména na psychiku poškozené, na
což však soud druhého stupně v podstatě rezignoval, když v odůvodnění svého
rozhodnutí toliko lakonicky konstatoval, že jednání obviněného bylo částečně
vyvolané i chováním poškozené, a pokud poškozená hovořila o psychických
problémech po činu, ani tomuto nepřikládal zvláštní váhu, neboť s těmi se
léčila již před činem (srov. stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud v rámci svých úvah, nejenže zvýšení škodlivosti činu obviněného
nedovozoval od toho, jakým negativním dopadem se čin obviněného u poškozené
projevil, ale v rozporu s judikaturou, její předcházející chování zvažoval ve
prospěch malé škodlivosti činu. Přičemž své úvahy a závěry jen stručně a v
neuspokojivé podobě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp.
zn. III. ÚS 888/14, či ze dne ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12)
rozvedl, nebral při úvahách o subsidiaritě trestní represe a malé škodlivosti
činu v potaz všechny ve věci zjištěné okolnosti, především na straně poškozené.
Jak se ze spisu podává, poškozená měla psychické problémy, které lze dovodit
mimo jiné i z lékařské zprávy psychiatra MUDr. P. Ž. ze dne 1. 6. 2012, z níž
plyne, že poškozená se k němu téhož dne dostavila na kontrolu po 3,5 měsících,
tzn., léčila se s psychickými problémy již před činem. Od této poslední
návštěvy se cítí podstatně hůře, protože asi měsíc zpátky prožívala v
zaměstnání sexuální obtěžování ze strany syna majitele, zhoršil se jí spánek,
soustředění a má bušení srdce. Psychiatr její stav popsal jako „subdepresivní,
dominujícími shledal vegetativní znaky z prožitého traumatu. Léčena byla pro
panické úzkosti, v tomto případě je ovšem symptomatika reaktivní na prožité
trauma“, přičemž „dalším traumatem je detailní líčení obtěžování při výslechu
na policii“. Lékař stanovil diagnózu jako „poruchu adaptace na traumatizující
události“. Léčba poškozené v souvislosti s tímto traumatem přitom podle
dostupných lékařských zpráv založených ve spisu trvala minimálně do 30. 8. 2012
(č. l. 118 až 119).
Aby bylo možné v projednávané věci objektivně určit, jak dalece byl čin
obviněného společensky škodlivý, bude nutné se v dalším řízení zabývat
především povahou psychické újmy poškozené, na níž prozatím soudy nesoustředily
nutnou pozornost, přestože právě to, jaký dopad měl čin obviněného na duševní
stav poškozené, bude jedním z rozhodných momentů, které bude potřebné objasnit
ve vztahu k celkové výši společenské škodlivosti činu obviněného. Protože ani
soud druhého stupně tyto skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu blíže
nezkoumal a odpovídajícím způsobem nehodnotil, Nejvyšší soud považuje jeho
závěry učiněné o malé škodlivosti za předčasné a nekomplexní, a tudíž
vyvolávající pochybnosti o jejich správnosti. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 12. 2. 2014, sp. zn.
12 To 471/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto novém řízení bude odvolací
soud vázán názorem, který Nejvyšší soud ve svém usnesení vyslovil (§ 265s tr.
ř.).
V dalším řízení bude především zapotřebí věnovat potřebnou pozornost z hlediska
případného použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku tomu, z jakých důvodů obviněná
trpěla úzkostnými stavy již v minulosti a jakou roli v jejich prohlubování a
zhoršování sehrálo chování obviněného vůči ní, a to nejen jednání. Odlišit
přitom bude nutné, jakou roli ve stavu poškozené sehrál čin, pro něž je nyní
napadenými rozhodnutími trestně stíhán, od toho, které ze strany obviněného
bylo nevhodné, ale nebylo do skutkových zjištění (zcela správně) zahrnuto
(slovní výpady či vulgární sdělení na adresu poškozené). Bude proto nutné
posoudit, co v duševním stavu poškozené bylo zapříčiněno trestným činem a co
jinými okolnostmi.
Právě této povinnosti odvolací soud nedostál, protože i přesto, že ze spisu se
podává, že poškozená byla bezprostředně v souvislosti s činem obviněného
vystavena léčbě pro psychické poruchy, které sama spojovala i s událostí
zakládající čin obviněného, soudy se těmto zjištěním nevěnovaly. Podle spisu se
obviněný k poškozené nejen jako k ženě, ale i jako zaměstnankyni nechoval
vhodným způsobem, neboť ji již před činem urážel či nevhodně jí vytýkal
nedostatky v práci apod. Kromě toho jí zasílal i e-mailové zprávy se sexuálním
obsahem a narážkami již před činem v období března 2012 (č. l. 84 až 85). Je
tedy zřejmé, že na stavu poškozené se mohlo podílet i několik různých forem
jednání obviněného, a to, které bylo popsáno ve skutkovém zjištění, mohlo být
jen součástí tohoto souhrnu příčin.
Na tyto okolnosti však prozatím dokazování nebylo v potřebné míře zaměřeno, a
proto na odvolacím soudu bude, aby uvedené nedostatky napravil a dokazování tak
v nutném rozsahu doplnil např. o znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie na zdravotní stav poškozené a jeho příčiny, event. výslech
poškozené, jejího manžela či dalších osob. Po doplnění dokazování v naznačeném
směru nebo i dalších důkazů, jejichž provedení se ukáže nezbytné, a rovněž po
zvážení všech rozhodných okolností bude možné znovu zvažovat, zda jsou splněny
podmínky § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o možnosti použít ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku nelze vázat jen k některým okolnostem, vyplývajícím z
obsahu provedeného dokazování, ale je nutné vždy uvážlivě posuzovat všechny
relevantně zjištěné a z dokazování vyplynuvší skutečnosti tak, aby mohlo být ve
vzájemné proporcionalitě zvažováno vše, co svědčí ve prospěch obviněného i k
jeho tíži, neboť teprve posouzení všech těchto okolností může vést k
objektivnímu rozhodnutí o použití nebo nepoužití prostředků trestního práva.
Pro případ, že by odvolací soud opětovně neshledal naplněna hlediska pro určení
minimální škodlivosti činu obviněného, tedy že jednání obviněného nedosahuje
intenzity a závažnosti trestného činu, a je proto na místě věc postoupit
příslušnému městskému úřadu k projednání přestupku, Nejvyšší soud připomíná, že
se bude muset vypořádat s rozporem, který je patrný z popsaných skutkových
zjištění v rozsudku soudu prvního stupně a návrhu na potrestání, z něhož v nyní
napadeném rozhodnutí vycházel odvolací soud, a to ohledně časového vymezení
tohoto skutku, což je okolnost, která může mít dopad na řešení otázky promlčení
přestupku, a tedy možnost čin za tímto účelem postoupit.
Nejvyšší soud z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a spisu shledal, že v
návrhu na potrestání ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 ZK 165/2012-5, byl předmětný
skutek spáchán slovy „v přesně nezjištěné době počátkem měsíce května 2011“ (č.
l. 92). Podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T
119/2012, byl tentýž skutek spáchán „v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či
květnu 2012“, v usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 12 To
471/2013, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena k projednání přestupku věc
obviněného pro skutek popsaný v návrhu na potrestání Okresního státního
zastupitelství v Příbrami ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. 2 ZK 165/2012-5 tak, že
„počátkem měsíce května 2011…“. Je tedy zřejmé, že odvolací soud vycházel z
návrhu na potrestání, kde doba spáchání činu však nekoresponduje s údajem
uvedeným v řízení před podáním tohoto návrhu, neboť úkony trestního řízení byly
podle § 158 odst. 3 tr. ř. v posuzované věci zahájeny dne 29. 5. 2012 (č. l.
15). Pokud by byl skutek spáchán již na počátku měsíce května 2011, jak je
uvedeno v návrhu na potrestání a rovněž ve výroku o postoupení věci soudu
druhého stupně, bylo by jeho postoupení k projednání přestupku z důvodu
promlčení (k počátku května 2012) již v okamžiku zahájení trestního řízení
vyloučeno, protože ve smyslu § 20 odst. 1, 2 zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů by již uplynul od spáchání jeden rok.
Do běhu lhůty podle § 20 odst. 1 cit zák. se nezapočítává doba, po kterou se
pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.
S ohledem na takto rozdílné časové vymezení skutku bude nutné, aby odvolací
soud přezkoumal také tuto skutečnost, uvedl časové vymezení skutku do souladu s
realitou, a teprve poté se zřetelem na podmínky § 20 zák. č. 200/1990 Sb.
rozhodl o případném postoupení věci k projednání jako možného přestupku,
budou-li pro takový postup splněny všechny zákonné podmínky a nebude mu bránit
překážka promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/2010
Sb. rozh. tr.). Současně bude zapotřebí uvést do souladu se skutečným stavem ve
výroku rozhodnutí chybně uvedenou specifikaci místa spáchání činu, jímž podle
výroku, a to jak rozsudku soudu prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu,
jakož i návrhu na potrestání bylo sídlo firmy „Elisch Elektro na adrese U Lilky
čp. 325 v Příbrami“, ačkoli, jak Nejvyšší soud z obsahu spisu (Záznam o
zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 15), tak i z výpisu z obchodního
rejstříku zjistil, obchodní firma, a tudíž i místo spáchání posuzovaného činu
je „ELISCH, s. r. o.“ se sídlem „Příbram VI, ul. U Lilky 625“.
Nejvyšší soud v závěru takto vysvětlených skutečností považuje za nutné
vyjádřit, že dovolání nejvyššího státního zástupce považoval za důvodné v části
vytýkající vadnost napadeného rozhodnutí o postoupení věci jako přestupek.
Dovolání však nepřisvědčil v té části, kde uváděl, že v činu obviněného soudy
nemohly spatřovat naplnění znaků přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku, ale požadoval čin obviněného posoudit jako přečin omezování osobní
svobody z důvodů, které v dovolání rozvedl. Nejvyšší soud takto v dovolání
prezentované úvahy považuje za nesprávné, neboť se vymykají správným závěrům a
úvahám obou soudů o tom, že pokud by nešlo o případ subsidiarity trestní
represe, jak uvažoval odvolací soud, byly po všech stánkách naplněny znaky
skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Již z povahy
těchto závěrů se nemohlo jednat o přečin omezování osobní svobody podle § 171
odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dovolatel domáhal. V tomto směru tedy nelze
výhradě nejvyššího státního zástupce přisvědčit, neboť jednání obviněného,
který podle skutkových zjištění „v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době,
kdy poškozená stála u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k
této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince,
objal ji a následně ji osahával na prsou, které hnětl, dále ji osahával přes
oblečení na genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama,
vykroutit se mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje“,
vykazuje formální znaky trestného činu znásilnění v jeho základní skutkové
podstatě vymezené v § 185 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak z hlediska znaku
použitého násilí („k této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke
kuchyňské lince“), tak donucení k pohlavnímu styku, jak správně konstatoval
soud prvního stupně. Lze k tomu jen dodat, že omezování osobní svobody je často
prostředkem, popř. počátečním stadiem jiné, závažnější trestné činnosti,
zejména loupeže, znásilnění apod. V takovém případě je omezování osobní svobody
již zahrnuto ve skutkové podstatě přísnějšího trestného činu i v jeho pokusu
nebo přípravě a jednočinný souběh omezování osobní svobody s tímto přísnějším
trestným činem je vyloučen (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Uvést lze i to, že s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, by se
jednalo (pokud by nebyla aplikována kritéria § 12 odst. 2 tr. zákoníku) o
dokonaný přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, a proto není
důvodné uvažovat o dobrovolném upuštění od pokusu podle § 21 odst. 3 tr.
zákoníku k § 185 tr. zákoníku ani právní kvalifikaci ve smyslu § 21 odst. 5 tr.
zákoníku k § 171 tr. zákoníku. Těmto výhradám dovolatele Nejvyšší soud rovněž
nepřisvědčil a v této části považoval jeho dovolání za nedůvodné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, jak je shora ve výroku tohoto
rozhodnutí uvedeno s tím, že formálně jde v posuzované věci o přečin podle §
185 odst. 1 tr. zákoníku a na odvolacím soudu bude, aby po doplnění dokazování
v naznačeném směru a při zvážení všech zjištěných okolností způsobem shora
naznačeným (§ 265s tr. ř.) posoudil, zda lze v této věci aplikovat kritéria
vymezená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a podle výsledku učinil ve věci
správné právní rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová