8 Tdo 777/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
srpna 2009 o dovolání obviněného I. P., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 To 156/2008, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2006, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2008,
sp. zn. 28 T 12/2006, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tak, že dne 24.
9. 2003 uzavřel se společností I. e. – i., spol. s r. o., zastoupenou obchodním
ředitelem Ing. Z. N. rámcovou kupní smlouvu, na jejímž podkladě převzal k
dalšímu prodeji, v období od 13. 1. 2004 do 20. 6. 2004, zboží - polyuretanové
pěny a tmely sortimentu stavební chemie v celkové hodnotě 88.855,80 Kč, přičemž
zboží použil pro svoji další výrobní a obchodní činnost a poškozené I. e. – i.,
spol. s r. o., neuhradil, čímž jí způsobil škodu ve výši 88.855,80 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na základě živnostenského
oprávnění s předmětem podnikání provádění inženýrských staveb včetně technické
vybavenosti sídlištních celků, provádění bytových a občanských staveb a výkonu
funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem podnikání provádění
inženýrských staveb včetně technické vybavenosti sídlištních celků, provádění
bytových a občanských staveb, jakož i v zákazu zastupování na základě plné moci
obchodních společností s předmětem podnikání provádění inženýrských staveb
včetně technické vybavenosti sídlištních celků, provádění bytových a občanských
staveb na dobu dvou let.
Naproti tomu byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. e) tr. ř. činu, jehož se
dopustil sám v bodě 2), v němž byl spatřován trestný čin porušení povinností v
řízení o konkurzu podle § 126 odst. 2 tr. zák., a podle § 226 písm. b) tr. ř.
byli zproštěni on i jeho spoluobviněná A. P. v bodě 1), 4) obžaloby, v nichž
byly ve vztahu k obviněnému spatřovány trestné činy zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 1, 3 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 To 156/2008,
rozhodl z podnětu odvolání podaných jednak obviněným I. P. a jednak státním
zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouci
podaného ve prospěch obviněného I. P. ve vztahu výroku o trestu a i v jeho
neprospěch proti zprošťujícím výrokům tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. uvedený rozsudek v celém rozsahu
zrušil.
II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. P. uznal
vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., který vymezil
tak, že se jej obviněný jako jediný jednatel a společník společnosti T., spol.
s r. o., (dále jen „společnost T.“), dopustil tak, že dne 24. 9. 2003 uzavřel
se společností I. e. – i., spol. s r. o., (dále jen „společnost I.“), jako
prodávajícím, zastoupenou obchodním ředitelem Ing. Z. N., rámcovou kupní
smlouvu, jejímž obsahem byla výhrada vlastnického práva k dodanému zboží do
úplného zaplacení kupní ceny, na jejímž podkladě pak prostřednictvím pracovníků
společnosti převzal ke zpracování v rámci stavební činnosti v období od 13. 1.
2004 až do 21. 4. 2004 zboží - polyuretanové pěny a tmely sortimentu stavební
chemie v celkové hodnotě 88.855,80 Kč, přičemž tento materiál použil pro
stavební činnost společnosti T. vykonanou při výstavbě Č. A. v O. – V. na
základě smlouvy o dílo uzavřené s B. O., s. r. o., ze dne 16. 11. 2003, ve
znění jejího dodatku ze dne 21. 4. 2004, podle níž byla postupně společnosti T.
zaplacena část ceny díla ve výši nejméně 3.000.000,- Kč, naposledy pak dne 23.
4. 2004, kdy jí byla vyplacena záloha 500.000,- Kč, a výtěžek získaný
zpracováním dodaného materiálu nepoužil k úhradě ceny dodaného zboží, ale k
zaplacení jiných závazků společnosti, čímž poškozené společnosti I. způsobil
škodu ve výši 88.855,80 Kč.
Za tento trestný čin obviněného podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest
zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání zcela ve stejném rozsahu a
obsahu, jak to učinil již i soud prvního stupně a jak je popsáno shora.
III. Obviněného I. P. podle § 226 písm. b) tr. ř zprostil obžaloby pod bodem
2), v němž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu
podle § 126 odst. 2 tr. zák.
IV. Podle § 260 tr. ř. věc v bodech 1), 4) obžaloby vrátil státnímu zástupci
došetření.
Prostřednictvím obhájkyně Mgr. S. P. podal obviněný proti shora uvedenému
rozsudku vrchního soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
ve kterém se zaměřil proti tomu, že odvolací soud změnil oproti podané obžalobě
a výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedený popis skutkových
zjištění. V této souvislosti brojil proti tomu, že se tak stalo bez návrhu
obžaloby (státního zastupitelství), a že k této změně došlo u soudu druhého
stupně, který tak nerespektoval čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen \"Listina\") a současně se jednalo o zásah do práva obviněného
garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, protože pokud odvolací soud shledal nesprávnost ve
formulaci podstaty stíhaného jednání pro daný skutek, byl povinen z hlediska
presumpce neviny zajistit, aby nové skutkové vymezení nebylo byť dílčím ohledu
založeno na nesprávné úvaze. Současně uvedl, že pokud soud shledává tuto
nesprávnost ve formulaci podstaty stíhaného jednání, má za povinnost obviněného
upozornit, že trestné jednání může být spatřováno i v jiném jeho počínání, než
jak bylo jednání popsané v tzv. skutkové větě podané obžaloby. Obviněnému musí
být dána možnost reagovat na zvrat ve vymezení skutku, což se v daném případě
nestalo. Pokud soud druhého stupně změnil formulaci podstaty stíhaného jednání
u trestného činu zpronevěry až v rozsudku, který vynesl, a to dokonce bez
návrhu obžaloby, znemožnil obhajobě jakoukoli procesní reakci, čímž byla
porušena zásada presumpce neviny. Odvolací soud však tím, jak skutek popsal, v
rozsudku zúžil otázku hmotně právního vztahu jen na naprosto úzkou výseč
vzájemných závazků mezi společností T. a společností I., a to jak z hlediska
provedených důkazů před soudem prvního stupně, tak i z hlediska hmotně právních
norem. Obviněný si je vědom, že opomenutí hodnocení důkazů provedených před
soudem prvního stupně ze strany soudu odvolacího nedává možnost zasáhnout při
tomto přezkumu do uvedených skutkových zjištění, učiněných soudem druhého
stupně, ale i tak je zřejmé, že výrok odsuzujícího rozsudku z hlediska právního
posouzení vykazuje vady.
Další výhradou obviněného proti napadenému rozsudku odvolacího soudu je
posouzení závazkového právního vztahu, který v tomto případě představuje
rámcová kupní smlouva upravená v obchodním zákoníku. Obviněný uvedl, že
společnost T. zobchodovala se společností I. od listopadu 2003 do dubna 2004,
zboží v celkovém objemu 148.463,90 Kč, kdy z tohoto zboží zaplatila 59.608,10
Kč a nezaplatila částku 88.855,80 Kč, kdy zboží představovalo určitou skladbu
a bylo užíváno na provádění děl společnosti T. Obviněný tak vymezil, že
zaplatil tu část zboží, které bylo bez vad, kdežto zboží vykazující vady, jež
zapříčinilo vady díla na provedení díla pro společnost B. O., s. r. o., nebylo
zaplaceno. V důsledku toho pak nemohlo dojít ke spáchání trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože za této situace chybí
zákonné znaky „cizí věc“ a „věc svěřená pachateli“, jakož i způsobení škody na
cizím majetku. K tomu obviněný vysvětlil, že kupující má právo zadržet kupní
cenu až do vyřešení otázky práv z odpovědnosti za vady prodané věci. Z
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je podle odvolatele zřejmé, že
tento otázku závazkového právního vztahu z odpovědnosti za vady prodaných věcí
byla přehlížena, přestože z hlediska vzniku škody musí být jednoznačně
posouzena, jakož i to, zda vůbec na straně poškozeného vznikla nějaká škoda.
Tato skutečnost se musí poté odrazit při hodnocení subjektivní stránky
trestného činu. Obviněný vytkl i to, že napadený rozsudek přehlíží komplexní
otázku práv z odpovědnosti za vady prodané věci a nerespektuje z tohoto pohledu
práva společnosti T. i s ohledem na to, že byly ze strany obhajoby vzneseny
zásadní námitky - vady materiálu. Trestně právní kvalifikace daného jednání
obviněného jako trestného činu není opodstatněná, protože uvedený čin má
jednoznačně soukromoprávní základ, a tedy trestní právo a kvalifikace určitého
jednání za trestný čin je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní
právní prostředek.
Obviněný v dovolání dále namítl existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními
a výrokem odsuzujícího rozsudku, a to zejména k tomu, že i soud připouští, že
dodané materiály společnosti I. byly vadné. I pouhé připuštění faktu, že zboží
nebylo bez vady, měl vést soud k závěru, že zde existují přinejmenším
pochybnosti o kvalitě dodaného materiálu k dalšímu zpracování, což nakonec bylo
objektivně z protokolu o předání díla zjištěno. Tento skutkový nesoulad zakládá
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dochází k extrémnímu
nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním
hodnocením na straně druhé. S ohledem na zjištěný skutkový stav se pak nemůže
jednat o spáchání trestného činu zpronevěry, když ze strany obviněného šlo o
realizaci hmotněprávních nároků z titulu vady dodaného zboží a zákonnou obranu
zadržet oproti vzniklé škodě platbu za vadné zboží.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2009 zrušil v
napadené části a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo své
písemné vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda lze
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za
důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat
pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní,
tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně
právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení
lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní
kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného
důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak
hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je
dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Nejvyšší
soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a
v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III.
ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Námitky, jež obviněný proti napadeným rozhodnutím v rámci uvedeného dovolacího
důvodu podal, na označený dovolací důvod dopadají jen zčásti.
Pokud jde o výhrady obviněného zaměřené proti tomu, že odvolací soud změnil
oproti rozsudku soudu prvního stupně a podané obžalobě popis skutkových
zjištění, jde o výhradu, která není hmotně právní povahy, protože se dotýká
otázek spojených s procesními pravidly vyplývajícími z ustanovení § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř., podle něhož může odvolací soud přezkoumávaný rozsudek zrušit
pro vady rozsudku, zejména nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění
týkajících se přezkoumávané části rozsudku, a též z ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř., umožňující odvolacímu soudu rozhodnout rozsudkem sám jen je-li možno
nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před
odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, když v odvolacím řízení
provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené v
hlavním líčení nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Na základě těchto skutečností je patrné, že uvedené námitky se dotýkají
výhradně procesních postupů, podle nichž se odvolací soud v rámci svého
rozhodování řídí. Vzhledem k tomu, že nejde o právní problematiku, na označený
dovolací důvod tyto výhrady nedopadají, a proto je dovolací soud dále ani
přezkoumával.
Nad rámec tohoto závěru však Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že se
odvolací soud tím, jak postupoval, nedopustil žádných pochybení, protože učinil
předmětné změny ve skutkových zjištěních zcela v souladu se shora uvedenými
ustanoveními trestního řádu. Obviněného ve veřejném zasedání, kde odvolání
obviněného projednával, vyslechl a znovu provedl další rozhodné důkazy.
Obviněný tak nebyl zkrácen na právu na obhajobu, neboť měl možnost se k takto
provedenému dokazování vyjádřit. Vhodné je též uvést, že změna skutkových
zjištěních je jen jejich upřesněním v rámci původně v rozsudku soudu prvního
stupně vymezeného skutku. Ke zhoršení postavení obviněného tak nedošlo.
Jestliže obviněný namítal okolnosti vztahující se k tomu, že zboží, které jím
nebylo poškozené společnosti uhrazeno, vykazovalo vady, pak je nutné uvést, že
tato otázka je sice svým obsahem hmotně právní, avšak nikoliv v souvislostech,
jak je obviněný v dovolání podal a rozvedl. Rozhodné totiž je to, že
skutečnost, že by předmětné zboží vykazovalo vady, nebyla po celé řízení
jakkoli fakticky zjištěna. Žádné vady ani řízení o odpovědnosti za vady
prodávající společnosti I. nebylo vyvoláno ani konáno. Obviněný v rámci všech
zjištěných obchodních vztahů nikdy takové okolnosti objektivně nenamítal, žádné
reklamační řízení se nekonalo. Obviněný ani nikdy žádné konkrétní vady
nespecifikoval. V průběhu prováděného dokazování byla i na tuto otázku zaměřena
pozornost. Byli vyslechnuti svědci L. N., zástupce společnosti I., jakož i její
zaměstnanec R. A., kteří shodně uvedli, že jim není nic známo o tom, že by
předmětné zboží mělo nějaké vady. Žádné reklamační řízení nebylo uplatněno.
Připustili pouze to, že případné závady mohly vzniknout v důsledku aplikační
technologie.
Tento závěr učinil i odvolací soud, který na straně 17 odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že společnost T. se potýkala s kvalitou vyhotoveného díla, k
němuž byl mimo jiné uvedený materiál použit. K žádné reklamaci vad zboží
nedošlo a nebyl předložen žádný konkrétní důkaz svědčící o tom, že by uvedené
potíže s dohotovením díla měly svůj podklad v nekvalitním materiálu dodavatele.
Nejvyšší soud tak shledal, že provedeným dokazování nebylo prokázáno, že by
zboží, na které se na základě rámcové kupní smlouvy vztahovala výhrada
vlastnictví, poté, co je obviněný od poškozené společnosti odkoupil, vykazovalo
vady, jak se toho obviněný v rámci svého dovolání domáhal.
S ohledem na to, že se existence uvedených vad dodaného zboží neprokázala, jsou
tvrzení, že tyto vady existovaly, výhradami proti skutkovým zjištěním, k nimž
soudy na základě provedeného dokazování došly, a v rámci tohoto také učinily
právní závěry.
Protože touto výhradou obviněný brojil proti skutkovým závěrům, nemají takto
jím namítané okolnosti hmotně právní dopad, jsou polemikou se zjištěným
skutkovým stavem, a tudíž na žádný dovolací důvod uvedený zákonem v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu namítané
okolnosti nemohl přezkoumávat.
Jedinou otázkou směřující proti právním skutečnostem a tedy uplatněnou v
souladu s označeným dovolacím důvodem, je výhrada obviněného, že předmětné
jednání nezakládá uvedenou skutkovou podstatu trestného činu, protože jde o
soukromoprávní základ a na základě subsidiarity trestní represe je uvedený
trestný čin třeba považovat za „ultima ratio“.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že trestný čin zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla
svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Významné je také zdůraznit, že objektem tohoto trestného činu je především
vlastnictví věci a jeho předmětem je cizí věc, která byla pachateli svěřena.
Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v
rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do
dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Podle soudní praxe
se za nakládání s cizí věcí ve smyslu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.
zák., považuje za určitých okolností i dispozice s věcí v rozporu s výhradou
vlastnictví, a proto o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. může jít i
tehdy, jestliže pachatel např. svévolně prodal věc, která sice byla převedena
do jeho dispozice, ale k jejímu převodu došlo s výhradou vlastnického práva,
podle níž se měl pachatel stát vlastníkem věci teprve po úplném splacení kupní
ceny za převedenou věc, přičemž pachatel tuto věc prodal před zaplacením kupní
ceny (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 2001, č. 5 T 130). Za svěřenou věc ve
smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. se považuje i věc (zboží) prodaná s výhradou
vlastnictví podle § 445 obch. zák. a je nutné za ni pokládat i výtěžek
(peníze), který byl za svěřenou věc získán (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu
2001, č. 6-T 175). Jestliže obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho
dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla
sjednána výhrada vlastnického práva podle § 445 obch. zák., nejednal proti
účelu svěření, a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 2 tr. zák. Naproti tomu za trestný čin zpronevěry je považováno
jednání, jehož podstatou je to, že pachatel si ponechal výtěžek z prodeje
svěřeného zboží, a to za předpokladu, jestliže mu bylo za prodej zboží
zaplaceno a měl tedy výtěžek z prodeje zboží v dispozici. Trestného činu
zpronevěry se pachatel dopustí i tehdy, když zboží, které koupil s výhradou
vlastnického práva, dříve než za něj zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije
ho např. k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám (Soubor rozhodnutí
Nejvyššího soudu 2002, č. 18 T-437).
Podle § 445 obch. zák. výhrada vlastnictví znamená, že si strany mohou písemně
smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je mu
dodané zboží předáno (§ 443 obch. zák.). Nevyplývá-li z obsahu této výhrady
vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického
práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Jedná se tedy o to, že zboží zůstává
ve vlastnictví prodávajícího a kupující je nabude až zaplacením splátky, resp.
celé ceny, přitom hlavním rysem kupní smlouvy a jejím ekonomickým účelem je
přechod vlastnického práva ke zboží z prodávajícího na kupujícího a výhrada
vlastnictví je významným zajišťovacím institutem, který umožňuje v případě
nezaplacení kupní ceny žádat reivindikační žalobou vydání věci vlastníkovi.
Podle obsahu spisu a vyjádřených skutkových zjištěních bylo objasněno, že
obviněnému bylo zboží předáno na základě rámcové kupní smlouvy, která
obsahovala výhradu vlastnictví, a to až do úplného zaplacení kupní ceny (viz č.
l. 16), kde je stanoveno, že „vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího
teprve úplným zaplacením kupní ceny. Pokud kupující neuhradí dodané zboží do 30
dnů ode dne splatnosti příslušného daňového dokladu, má prodávající právo na
náklady kupujícího zboží převzít zpět a kupující je povinen mu ho vydat.“
Poškozená společnost tak obviněnému dodala zboží (polyuretanové pěny), které
obviněný převzal, a poté použil při povrchové úpravě na terase Č. A. v O., což
provedl na základě smlouvy o dílo se společností B. O., s. r. o.
Trestněprávní charakter tohoto jednání se projevil ve chvíli, kdy obviněný za
zpracování zakázky dostal od společnosti B. O., s. r. o., zaplaceno celkem cca
3.100.000,- Kč (viz č. l. 1314), avšak i přesto poškozené společnosti za zboží
v hodnotě 88.855,80 Kč nezaplatil. Tedy tím, že zakoupený materiál zpracoval a
za tuto zakázku dostal zaplaceno, zpětně již nezaplatil pohledávku poškozené
společnosti, ani zboží nevrátil, si neoprávněně přisvojil cizí věc, která mu
byla svěřena.
Tento výtěžek získaný zpracováním dodaného materiálu nepoužil k úhradě ceny
dodaného zboží, ale k zaplacení jiných závazků a způsobil tak škodu 88.855,80
Kč.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud na
základě správně a výstižně vymezeného skutku shledal naplnění všech znaků
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Pokud obviněný zpochybnil tyto právní závěry s odkazem na to, že zjištěné
jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o
občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněného neztotožnil. V
této souvislosti pouze připomíná, že v daném případě byly v jednání obviněného
shledány všechny znaky uvedeného trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění
principu „ulitma ratio“, jehož se obviněný ve svém dovolání domáhal. Uvedený
princip, totiž vychází ze zásady, že je nepřípustné, aby prostředky trestní
represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu
obvyklých občansko právních vztahů, ale je jednoznačně zřejmý jeho kriminální
charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je tudíž nezbytné, aby na takový čin
dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v
napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal
dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2009, sp.
zn. 3 To 156/2008, správným, protože obviněný byl v souladu se zákonem uznán
vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolání obviněného směřující proti tomuto rozhodnutí, bylo shledáno zjevně
neopodstatněným a vzhledem k tomu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová