8 Tdo 782/2016-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o
dovolání obviněného V. B. a obviněného D. E. proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 489/2015, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 44/2015,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. B. a D.
E. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2015, sp.
zn. 6 T 44/2015, byl obviněný V. B. uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku dílem dokonanému, dílem nedokonanému podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný D. E. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za
to byl obviněný V. B. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněný D. E.
byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. V
dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného F. Š. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. byla obviněným V. B. a D. E. uložena povinnost společně a nerozdílně
uhradit poškozeným Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ:
00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, škodu ve výši 477 024 Kč a
České republice – Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Ostravě, IČ: 72496991, se
sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 30. dubna 3130/2c, škodu ve výši 63 022 Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. B. a F. Š. uložena povinnost
společně a nerozdílně uhradit poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení
Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, škodu ve
výši 47 880 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění V. B. a D.
E. společně uvedených trestných činů dopustili tím, že
1/ že v období od 19. 7. 2011 do 22. 8. 2014 ve F.-M. a jinde obviněný V. B.
jako podnikající fyzická osoba pod jménem V. B., s místem podnikání N. R.,
F.-M., se společným úmyslem s obviněným D. E. vylákat dávky nemocenského
pojištění a podpory v nezaměstnanosti předstírali pracovní poměr obviněného D.
E. jako zaměstnance na pozici manažer u obviněného V. B. jako zaměstnavatele v
období od 19. 7. 2011 do 26. 6. 2012 se stanovenou čistou mzdou, od 12. 9. 2012
do 30. 5. 2013 se stanovenou mzdou čistého a od 1. 9. 2013 do 1. 10. 2014 se
stanovenou mzdou, bez skutečného úmyslu výkonu pracovněprávního poměru, když za
tímto účelem předstírali uzavření pracovních smluv, které sepsali pouze
fiktivně, ačkoliv obviněný V. B. nevykonával podnikatelskou činnost,
obviněný D. E. v období od 26. 7. 2011 do 24. 6. 2012, od 3. 10. 2012 do 21.
12. 2012 a od 10. 9. 2013 do 22. 8. 2014 nastoupil na dočasnou pracovní
neschopnost a podával žádosti o dávky nemocenského pojištění u Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku, na základě toho byly Okresní správou
sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku obviněnému D. E. za období od 26. 7.
2011 do 22. 4. 2014 vyplaceny dávky nemocenského pojištění a od 23. 4. 2014 do
22. 8. 2014 mu byla výplata dávek nemocenského pojištění pozastavena, a dále od
31. 5. 2013 do 13. 10. 2013 se zaregistroval do evidence nezaměstnaných a podal
dne 3. 6. 2013 žádost o podporu v nezaměstnanosti u Úřadu práce ČR, Krajská
pobočka v Ostravě, na základě které mu byla přiznána a vyplacena podpora v
nezaměstnanosti v celkové výši 63 022 Kč,
když zároveň takto obviněný V. B.
- opatřil svým podpisem a dne 31. 8. 2011 doručil, případně nechal
doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k
žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o
nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 19. 7. 2011 do
25. 7. 2011, na základě čehož byla obviněnému D. E. za období od 26. 7. 2011 do
24. 6. 2012 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- opatřil svým podpisem a dne 1. 11. 2012 a dne 5. 11. 2012 doručil,
případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku
Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost
o nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 12. 9. 2012 do
30. 9. 2012, na základě čehož byla obviněnému D. E. za období od 3. 10. 2012 do
21. 12. 2012 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- dne 30. 5. 2013 opatřil svým podpisem a razítkem Úřadu práce ČR,
Krajská pobočka v Ostravě Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku
na podporu v nezaměstnanosti k osobě D. E., s průměrným měsíčním výdělkem za
období od 12. 9. 2012 do 30. 5. 2013, na základě čehož byla obviněnému D. E. za
období od 31. 5. 2013 do 13. 10. 2013 přiznána a vyplacena podpora v
nezaměstnanosti,
- opatřil svým podpisem a razítkem a doručil dne 11. 11. 2013, případně
nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k
žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o
nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 12. 9. 2012 do
31. 8. 2013, na základě čehož obviněnému D. E. byla za období od 10. 9. 2013 do
22. 4. 2014 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění a za období od
23. 4. 2014 do 22. 8. 2014 mu byla přiznána dávka v celkové výši, ale nebyla mu
vyplacena,
čímž Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se
sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, způsobil škodu ve výši nejméně 477 024 Kč
a mohl způsobit další škodu v celkové výši 83 000 Kč, a České republice – Úřadu
práce ČR, Krajské pobočce v Ostravě, IČ: 72496991, se sídlem Ostrava – Moravská
Ostrava, 30. dubna 3130/2c, způsobil škodu ve výši nejméně 63 022 Kč;
obvinění V. B. a F. Š. se společně označených trestných činů měli dopustit tím,
že
2/ v období od 13. 8. 2013 do 12. 8. 2014 ve F.-M. a jinde obviněný V. B. jako
podnikající fyzická osoba pod jménem V. B., s místem podnikání N. R., F.-M.,
se společným úmyslem s obviněným F. Š., vylákat dávky nemocenského pojištění
předstírali pracovní poměr obviněného F. Š. jako zaměstnance na pozici manažer
u obviněného V. B. jako zaměstnavatele v období od 13. 8. 2013 do 30. 8. 2014
se stanovenou měsíční čistou mzdou bez skutečného úmyslu výkonu
pracovněprávního poměru, když za tímto účelem předstírali uzavření pracovní
smlouvy, kterou sepsali pouze fiktivně, ačkoliv obviněný V. B. nevykonával
podnikatelskou činnost,
obviněný F. Š. v období od 29. 8. 2013 do 13. 11. 2013 a od 17. 1. 2014 do 12.
8. 2014 nastoupil na dočasnou pracovní neschopnost a podal žádosti o dávky
nemocenského pojištění u Okresní správy sociální zabezpečení ve Frýdku-Místku,
na základě toho byly Okresní správou sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku
obviněnému F. Š. za období od 29. 8. 2013 do 12. 8. 2014 přiznány dávky
nemocenského pojištění, ale dosud vyplaceny jen,
když takto obviněný V. B.
- opatřil svým podpisem a razítkem dne 22. 10. 2013 a 11. 11. 2013
doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve
Frýdku-Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl
IV. – žádost o nemocenské, k osobě F. Š., s vyměřovacím základem 7 za období od
13. 8. 2013 do 31. 8. 2013, na základě čehož byla obviněnému F. Š. za období od
29. 8. 2013 do 11. 11. 2013 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- opatřil svým podpisem a razítkem dne 26. 2. 2014 a 31. 3. 2014
doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve
Frýdku -Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti,
díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě F. Š., na základě čehož byla obviněnému
F. Š. za období od 17. 1. 2014 do 12. 8. 2014 přiznána, ale dosud nevyplacena
dávka nemocenského pojištění,
čímž Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se
sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, způsobil škodu ve výši 47 880 Kč a mohl
způsobit škodu v celkové výši 194 572 Kč.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. B. a D. E.
odvoláními směřujícími proti všem výrokům rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 489/2015, byla podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění V. B. a D. E.
prostřednictvím svého společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřili je
proti všem výrokům rozhodnutí, odkázali v něm na dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve společně odůvodněném dovolání shodně vytkli, že přestože jsou si
vědomi toho, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr.
ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založené, může Nejvyšší soud za určitých
výjimečných okolností do skutkových zjištění soudů zasáhnout. Dovolatelé měli
za to, že v jejich věci jde právě o takový případ, neboť skutková zjištění
soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy.
6. Nesouhlasili s tím, že pracovní smlouva uzavřená mezi D. E. jako
zaměstnancem a V. B. jako zaměstnavatelem byla označena za smlouvu fiktivní. V
této souvislosti poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015,
sp. zn. 6 Tdo 1120/2015, ze kterého vyplývá, že fiktivnost pracovní smlouvy
musí být v řízení jednoznačně prokázána. Fiktivnost pracovní smlouvy však v
daném trestním řízení nade vší pochybnost prokázána nebyla, naopak z dokazování
vyplynulo, že sjednané zaměstnání bylo ze strany D. E. vykonáváno, což
potvrzují i výpovědi svědků a obsah účetních dokladů. Na fiktivnost uzavřených
pracovních smluv nelze usuzovat pouze z toho, že nebylo nakoupeno větší
množství zboží.
7. Stejně tak nebylo soudy prokázáno, že by obviněný V. B. nevykonával
podnikatelskou činnost. Soudy provedly listinné důkazy dokládající obchody mezi
obviněným V. B. a třetími subjekty, které svědčí o tom, že obviněný V. B.
vyvíjel podnikatelskou činnost. K tomu navíc obviněný dodal, že je pouze na
jeho úvaze, jakým způsobem a v jakém rozsahu ji bude provádět, a nelze mu
žádným způsobem diktovat, jakého má v daném období dosáhnout obratu.
8. Pokud pak soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že
pracovní neschopnosti u obou zaměstnanců V. B., tj. u F. Š. i D. E., byly
vystavovány neoprávněně, dovolatelé poznamenali, že nikdo ze spoluobviněných
nemá lékařské vzdělání, aby byli schopni odhadnout blížící se zdravotní potíže.
V době uzavírání pracovních smluv nic nenasvědčovalo tomu, že by se zaměstnanci
V. B. mohli dostat do dlouhodobé pracovní neschopnosti. To, že tato situace
následně nastala u obou zaměstnanců V. B., tak není ničím výjimečným, V. B.
jakožto zaměstnavatel měl pouze při výběru svých zaměstnanců „špatnou ruku“.
Skutečnost, že oba zaměstnanci – D. E. i F. Š. objektivně v době dlouhodobé
pracovní neschopnosti trpěli zdravotními potížemi, dokládá rozsáhlá zdravotní
dokumentace.
9. Dovolatelé uzavřeli, že pracovní smlouvy nebyly sjednány s podvodným
úmyslem, a proto není vůbec zřejmé, jakým způsobem měli uvést kohokoliv v omyl.
Obvinění D. E. a F. Š. byli řádně zaměstnaní u V. B., v rámci pracovního poměru
vykonávali sjednanou práci a z nepředvídatelných zdravotních důvodů byli v
průběhu zaměstnání nuceni nastoupit na dočasnou pracovní neschopnost. V této
souvislosti V. B. jakožto zaměstnavatel plnil svoje zákonné povinnosti a
okresní správě sociálního zabezpečení, popř. úřadu práce ČR, předával dokumenty
dokládající pracovní neschopnost svých zaměstnanců. Soudům se nepodařilo
prokázat, že by obvinění uvedli kohokoliv v omyl, a tedy že by byla naplněna
subjektivní stránka obviněným vytýkaných trestných činů.
10. Shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku
zrušil a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovoláním obviněných předeslal, že oba dovolatelé sice formálně namítají
absenci subjektivní stránky trestného činu a absenci znaku uvedení v omyl,
jejich argumentace je však založena na odmítnutí všech rozhodných skutkových
zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí,
když dovolatelé opakovaně uvádějí, že skutečnosti tam uvedené nebyly prokázány.
Navíc jsou dovoláním fakticky zpochybňována skutková zjištění též ve vztahu k
obviněnému F. Š., který sám dovolání a dokonce ani odvolání proti rozsudku
prvního stupně nepodal. Za této situace lze uplatněné námitky pod deklarovaný
dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance.
12. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění
soudních rozhodnutí vyplývá, že obviněný V. B. uzavřel s dalšími obviněnými
pracovní smlouvy na pozici manažer s vysoce nadstandardním příjmem (obviněný D.
E. měl dokonce v období od 19. 7. 2011 do 26. 6. 2012 pobírat čistou mzdu
132.900 Kč), přičemž s ohledem na minimální rozsah podnikatelských aktivit a
zanedbatelný dosahovaný zisk obviněného V. B. postrádalo navázání takovýchto
pracovních poměrů jakýkoli ekonomický smysl. Obvinění D. E. i F. Š. po uplynutí
několika dnů od uzavření pracovní smlouvy nastoupili dlouhodobou pracovní
neschopnost, která s krátkými přestávkami trvala po většinu trvání údajného
pracovního poměru; žádné pracovní povinnosti neplnili ani v době, kdy v
pracovní neschopnosti nebyli. Obviněný V. B. ani neměl dostatečné finanční
prostředky k tomu, aby vyplácel mzdy ve výši uvedené v pracovních smlouvách. Za
této situace nebyl závěr soudů o tom, že pracovní smlouvy byly pouze fiktivní a
směřovaly pouze k vylákání dávek ve výroku o vině uvedených, v žádném, natož
extrémním rozporu s provedenými důkazy, ale naopak z nich logicky vyplýval.
Fiktivnost sjednaných pracovních smluv spočívala v tom, že tyto smlouvy
směřovaly nikoli k tomu, aby obvinění D. E. a F. Š. vykonávali v nich sjednané
práce pro obviněného V. B., ale výlučně k vylákání dávek nemocenského
pojištění, popř. podpory v nezaměstnanosti; je irelevantní, že písemná
vyhotovení pracovních smluv splňovala formální náležitosti zákoníkem práce
stanovené. Ze samotného charakteru předmětného jednání, tj. sjednání fiktivních
pracovních smluv, vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a to ve formě přímého
úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
13. Pokud se týká zákonného znaku „uvedení v omyl“, ten byl naplněn u
institucí rozhodujících o výplatě předmětných dávek, resp. u jejich pracovníků.
Tyto osoby rozhodovaly o výplatě dávek se skutečnosti neodpovídající
představou, že obvinění jsou řádně zaměstnáni v pracovním poměru a dosahují tam
průměrných výdělků, resp. vyměřovacích základů uvedených v dokladech, které
obviněný V. B. těmto institucím předkládal.
14. Závěry dovolateli citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 6 Tdo 1120/2015 na danou trestní věc nedoléhají. Tato věc sice byla do
určité míry skutkově obdobná posuzované trestní věci, rozhodnutí soudů nižších
stupňů v této věci však byla vnitřně rozporná. Ve výroku o vině bylo totiž
tvrzeno, že obvinění uzavřeli pracovní smlouvu „po předchozí vzájemné dohodě v
úmyslu vlastního obohacení“, v odůvodnění rozhodnutí však bylo uvedeno, že
obviněným „nebylo prokázáno, že pracovní smlouvu uzavírali s podvodným
úmyslem“. Skutková zjištění o fiktivnosti pracovních smluv učiněná v trestní
věci obviněných V. B. a D. E. jsou však jednoznačná a žádný takovýto vnitřní
rozpor neobsahují.
15. Zmínil také, že jednání obviněného V. B. bylo nesprávně posouzeno
jako jeden pokračující čin, když účastenství na trestných činech různých
hlavních pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin, byť by
jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení uvedené v § 116 tr. zákoníku.
Na tuto vadu však dovolatel nepoukazuje a s ohledem na omezený rozsah přezkumné
povinnosti dovolacího soudu se proto touto problematikou nelze v dovolacím
řízení zabývat. Změna soudních rozhodnutí v tomto směru by navíc byla změnou v
neprospěch obviněného V. B., když by mu musel být ukládán úhrnný trest za
dvojnásobné účastenství na trestném činu, přičemž kvalifikace v kvalifikované
skutkové podstatě podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku by u skutku pod
bodem 1. výroku o vině zůstala zachována.
16. Navrhl proto, aby byla dovolání obviněných V. B. a D. E. podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr.
ř., a zčásti jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
21. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná
pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak
extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v
řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou
stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy
postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily
skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v
převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci
obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z
odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně,
strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu).
22. Dovolatelé znovu opakovali svoji obhajobu, že se trestné činnosti
nedopustili, resp. že pracovní smlouvy byly uzavírány v úmyslu plnit jejich
účel a řádně vykonávat v nich stanovenou práci, a rovněž podnikatelská činnost
obviněného V. B. byla reálnou, soustavnou a výdělečnou činností tohoto
obviněného. V době ekonomické krize se však podnikání V. B. nedařilo tolik, jak
očekával, to však není důvodem pro označení jeho podnikatelské činnosti jako
fiktivní. Oba soudy však srozumitelně vysvětlily, proč výpovědím obviněných
neuvěřily. Obviněný V. B. měl sice živnostenský list, jeho podnikatelská
činnost však neprobíhala soustavně a v takovém objemu, aby bylo logicky
obhajitelné a ekonomicky rentabilní zaměstnat postupně spoluobviněného D. E. se
mzdou několikanásobně přesahující průměrnou mzdu v České republice a následně
na stejnou pozici a za obdobně nadstandardních mzdových podmínek zaměstnat i
spoluobviněného F. Š. Přitom tito zaměstnanci podle účetní dokumentace a
vyžádaných dokladů od společností Auto Kelly, s. r. o. (č. listu 580 až 596),
Rall, s. r. o. (č. listu 599 až 601), DETKO CZ, s. r. o. (č. listu 524 až 529),
MPL Kauf, spol. s r. o. (č. listu 530 až 554) negenerovali pro svého
zaměstnavatele prakticky žádný zisk. Odvolací soud výstižně shrnul, že obviněný
D. E. (jakož ani obviněný F. Š.) neměl žádné odborné a ani praktické
předpoklady pro výkon sjednaného druhu práce při stanovení nadstandardního
měsíčního příjmu, a to v krátké době po zahájení podnikání obviněného V. B.,
které od samého počátku nebylo ziskové. Tento obviněný vůbec neplnil své
platební povinnosti ve vztahu k finančnímu úřadu a okresní správě sociálního
zabezpečení. Jestliže pak dovolatelé namítají, že D. E. sjednanou práci podle
pracovní smlouvy skutečně vykonával, což mají potvrzovat i výpovědi svědků, tak
k tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že svědci T. F. a M. S., zaměstnanci
společnosti Auto Kelly, s. r. o., si ani jednoho z obviněných nevybavili (č.
listu 659 až 661), svědkyně D. K., rovněž zaměstnankyně společnosti Auto Kelly,
s. r. o., si pak vybavila pouze obviněného V. B., na spoluobviněného D. E. si
nevzpomněla. Tvrzení obviněných obsažené v dovolání, podle kterého výpovědi
svědků potvrzují, že obviněný D. E. skutečně vykonával závislou práci pro V.
B., nemá spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
23. Pakliže obviněný V. B. a spolu s ním i oba spoluobvinění tvrdili, že
mzda jim byla vyplácena v hotovosti, a to z úspor V. B., neboť jeho
podnikatelské činnosti se prokazatelně nedařilo, je potom zarážející, že
člověk, který podle svých tvrzení musel mít několika statisícové úspory, aby
dokázal uspokojit mzdové nároky svých zaměstnanců, si žádal o spotřebitelské
úvěry v řádech několika tisíc korun (č. listu 314, 316) a měl dluh na svém
osobním účtu a debetní kartě (č. listu 229 – 230). S ohledem na to, že oba
zaměstnanci, tedy D. E. i F. Š., krátce po uzavření pracovní smlouvy a údajného
nástupu do zaměstnání nastoupili na nemocenskou, soudy důvodně usuzovaly na
účelovost jejich jednání. Výše jejich mzdy stanovená v pracovních smlouvách
byla záměrně nadhodnocena tak, aby následně ze sociálního systému oba mohli
čerpat vysoké dávky.
24. V souvislosti s námitkami ohledně údajné fiktivnosti uzavřených
pracovních smluv i podnikatelské činnosti obviněného V. B. dovolatelé odkazují
na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo
1120/2015, avšak tento argument je lichý. Typově se jedná sice o podobný
případ, vyznačující se podle skutkových zjištění nalézacího soudu tím, že
zaměstnavatel se zaměstnancem po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního
obohacení měli uzavřít pracovní smlouvu, práce byla honorována nad rámec
ekonomických možností zaměstnavatele, zaměstnanec krátce po začátku pracovního
poměru nastoupil na nemocenskou. Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího a
odvolacího soudu zrušil, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci byla
vnitřně rozporná (v podrobnostech viz str. 8 až 10 usnesení). Vnitřní
rozpornost napadených rozhodnutí se projevila podle dovolacího soudu v tom, že
soud prvního stupně na straně jedné uzavřel, že obvinění (stručně shrnuto) po
předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení, přičemž obviněná jako
jednatel a společník obchodní společnosti uzavřela pracovní smlouvu s
obviněným, svým manželem, který měl pracovat na nově vytvořené pozici s názvem
ředitel, s hrubým měsíčním příjmem …, na straně druhé konstatoval, že nebylo
prokázáno, že pracovní smlouvu uzavírali s podvodným úmyslem, neboť nebylo
prokázáno, že mohli předpokládat pracovní neschopnost obviněného…. Vnitřní
rozpor byl shledáván nejen u rozsudku soudu prvního stupně (skutkové vyjádření
tohoto, že obvinění „po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení“
uzavřeli pracovní smlouvu, ač při jejím sepisu a uzavření nejednali v podvodném
úmyslu), ale i mezi tímto rozsudkem a usnesením soudu odvolacího. Dovolací soud
zde také v podrobnostech vyložil, proč zůstala nevyjasněna otázka, zda se
jednalo o tzv. fiktivní pracovní smlouvu uzavřenou s podvodným úmyslem čerpání
sociálních dávek. V posuzovaném případě obviněných V. B. a D. E. je však
situace podstatně rozdílná. Závěr soudů o fiktivnosti jak podnikatelské
činnosti obviněného V. B., tak především fiktivnosti pracovních smluv
obviněných D. E. i F. Š. je spolehlivě podložen výsledky provedeného
dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, jakož i odvolacího soudu jsou
jednoznačná a žádný vnitřní rozpor neobsahují.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené
důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že
ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry
jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě
závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje.
26. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda
zjištěné jednání obviněných popsané ve výroku o vině v tzv. skutkové větě v
rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (v případě
obviněného V. B. znaky pomoci k tomuto trestnému činu), konkrétně zda je
naplněna jeho subjektivní stránka. V těchto bodech obvinění dovolací důvod dle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili – posuzováno s notnou dávkou
benevolence – relevantně, byť i u této hmotněprávní námitky se ze strany
obviněných jedná spíše o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Ani této
námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
27. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu
nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
28. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že
objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí
majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní
stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo
mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou
dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení
pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená
neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat
se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a
skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí
ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti,
které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného,
popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by
byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv.
majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by
nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro
tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Značnou škodou se rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné
škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm.
a) tr. zákoníku].
29. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci
pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového
jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K
tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná
souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností
a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných
skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné
straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na
straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby:
pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností,
osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu
či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
30. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se
podává, že soud považoval u obviněného D. E. za naplněné znaky zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že
obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím
majetku značnou škodu, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo
(zkráceně) k dokonání takového činu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Obviněný V. B. úmyslně umožnil jinému
dopustit se tohoto trestného činu, v důsledku čehož byl jeho čin právně
posouzen jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonanému, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv.
skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dostatečně přiléhavě
obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených
trestných činů. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších
stupňů ničeho vytknout.
31. S ohledem na argumentaci obviněných je nutno uvést, že trestný čin
je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální),
která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve
smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel
vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a
zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v
podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže
pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný
volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně
odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti
příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí
se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené
ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň
v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro
oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele
představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování
volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ,
že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které
vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní
právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a
kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221,
222).
32. Obvinění konkrétně namítli, že se nepodařilo prokázat, že by uvedli
kohokoliv v omyl, a tedy že by byla naplněna subjektivní stránka trestných
činů, jimiž byli uznáni vinnými. Tato výtka ale nemůže obstát. Oba soudy
opodstatněně uzavřely, že podvodné jednání všech obviněných a na to navazující
uvedení v omyl okresní správy sociálního zabezpečení, resp. úřadu práce, což
představuje uvedení v omyl její odpovědné pracovníky, bylo bezezbytku
prokázáno. Podvodné jednání D. E. spočívalo v tom, že v žádosti o poskytnutí
dávek nemocenského pojištění a následně i v žádosti o podporu v nezaměstnanosti
uvedl nepravdivé skutečnosti ohledně pracovního poměru ke spoluobviněnému V. B.
Tento pracovní poměr sice formálně existoval a pracovní smlouva z pohledu norem
pracovního práva netrpí vadami, avšak materiálně tento pracovní poměr
neexistoval a byl pouze fiktivní. V důsledku uvedení nepravdivých údajů ohledně
fiktivního pracovního poměru byly obviněnému D. E. následně vypláceny dávky
nemocenského pojištění, popř. podpora v nezaměstnanosti. Nalézací soud v této
souvislosti ještě dodává, že z hlediska dokonání trestného činu podvodu bylo
podstatné, že žádost o vyplacení dávek nemocenského pojištění, eventuálně
žádost o podporu v nezaměstnanosti se opírala o fiktivní pracovní smlouvu.
Nebýt této pracovní smlouvy, bez ohledu na zdravotní potíže obviněného, by
obviněný D. E. na dávky nemocenského pojištění a podporu v nezaměstnanosti
nedosáhl. Nejvyšší soud se se závěry obou soudů plně ztotožňuje a uzavírá, že u
obviněných byl prokázán podvodný úmysl již při uzavírání pracovní smlouvy, kdy
následně obviněný D. E. této pracovní smlouvy účelově využil a na jejím základě
neoprávněně čerpal sociální dávku, k čemuž mu svým jednáním dopomohl právě jeho
fiktivní zaměstnavatel a spoluobviněný V. B., když na Okresní správu sociálního
zabezpečení ve Frýdku-Místku a následně i na Úřad práce ČR, Krajská pobočka v
Ostravě zasílal vlastnoručně podepsané a razítkem opatřené Přílohy k žádosti
Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti blíže specifikované v tzv. skutkové
větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Podvodné jednání obviněného D. E.
(jakož i F. Š.) bylo podmíněno a umožněno již specifikovaným jednáním
obviněného V. B. osvědčujícím jejich údajný pracovní poměr v Přílohách k
žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti či v Potvrzení
zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti
(obviněný D. E.). Nelze též než souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího
státního zastupitelství, že zákonný znak „uvedení v omyl“ byl naplněn u
institucí rozhodujících o výplatě předmětných dávek, konkrétně u jejich
pracovníků. Tyto osoby rozhodovaly o výplatě dávek se skutečnosti
neodpovídající představou, že obvinění jsou řádně zaměstnáni v pracovním poměru
a dosahují tam průměrných výdělků, resp. vyměřovacích základů uvedených v
dokladech, které obviněný V. B. těmto institucím předkládal.
33. Jednání, jehož se obvinění dopustili, bylo jednáním úmyslným,
přičemž nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, správně
vyvodil, že se ho obvinění dopustili v úmyslu přímém. V této souvislosti
případně akcentoval, že obviněný V. B. si musel být vědom, že pro okresní
správu sociálního zabezpečení, eventuálně úřad práce, vystavuje fiktivní
doklady o neexistujícím pracovním poměru obviněných D. E. i F. Š. (oběma tudíž
umožnil spáchání podvodného jednání opatřením příslušných podstatných dokladů)
a oba tito spoluobvinění zase museli dobře vědět o tom, že předmětné doklady
slouží k žádosti o přiznání dávek nemocenského pojištění či nároku na podporu v
nezaměstnanosti, přičemž účel jejich jednání v podobě neoprávněného obohacení
minimálně obviněných D. E. a F. Š. musel být všemi obviněnými od počátku
sledován. Úmysl všech obviněných tedy směřoval ke způsobení majetkové újmy.
Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obvinění odpovídají za následek, který
z předmětného jednání vzešel.
34. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud upozorňuje (ve
shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství) na vadu v
právním posouzení jednání obviněného, jež je však ve prospěch obviněného V. B.,
tudíž ji nebylo možné odstranit ani v odvolacím a ani v dovolacím řízení.
Nalézací soud v kolizi s ustálenou judikaturou soudů posoudil jednání
obviněného jako pokračování v pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem
dokonanému, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv je
měl posoudit jednat jako tento trestný čin a jednak jako pomoc k pokusu přečinu
podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěru o pokračování
v trestném činu totiž bránila skutečnost, že se jednalo o pomoc na trestných
činech různých pachatelů. Důsledkem zásady akcesority účastenství však je, že
účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých
pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by
jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 116
tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1994,
sp. zn. 5 To 25/94, uveřejněné pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
35. Protože dovolání obviněných V. B. a D. E. byla dílem opřena o
námitky, které pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod
žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze a v
relevantně uplatněné části nebyla shledána opodstatněnými, Nejvyšší soud je
(jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu